Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Film my destiny?! - 7. kapitola (série I.)

08.12.2010 (09:30) • Furiosa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2276×

(Rosalie)

„Otče, snad si nemyslíte, že - ne, takhle to nebylo."

„Sbohem, matko, nikdy na vás nezapomenu! - Ne, musí v tom být víc tragédie, sakra. Fajn - sbohem, matko, nikdy..."

„Ou, drahoušku, nikdy jsem ti přece nechtěla doopravdy ublížit. Takový je svět, jen pohleď - jo a teď jako rozhodím rukama - takhle. Ne, to se k ní nehodí. Tak třeba takhle. Potřebuju zrcadlo."

„Ááááááá, pomoc, však pomozte někdo - "

„Bože." Mé deprimované povzdechnutí v celém tom chumlu vyzíralo nemálo nepatřičně, aby taky ne - kdybych se bála, že utrpím nějaké zranění, zcela určitě bych se ráno prvně skláněla nad špunty do uší a ne nad gotickými potrhanými šaty s korzetem, které mi tak důmyslně nechala ušít Alice. Prý, abych se do své role lépe vžila. Ale co si mám co stěžovat - Edward má ve svém "upírském" kostýmu hraběte mnohem větší ránu.

Emmett byl fuč, ztratil se v tělocvičně, jakémsi improvizovaném divadle, kde se jistě pod návaly hurónského smíchu ucházel o roli trochu zlovolného nemrtvého. Jak jinak. Koneckonců, já se připravovala na upírku Frances - k mé nelibosti mi připomínala sebe tehdy u Royce Kinga, když jsem se rozhodla vykonat krutou pomstu. Kdo ví, proč mne zrovna tahle role přitahovala.

Pohledem jsem zabloudila na druhý konec chodby u tělocvičny a zahlédla Bellu, jak si to štráduje ve stylových nabíraných šatech, s pohledem upřeným na listy papíru ve své ruce. Elizabetha. Smála jsem se, jakmile jsem se dozvěděla o její nerozhodnosti mezi Frances a Elizabethou. Copak by Bella dokázala hrát někoho tak zvrhlého, zlého a sadistického? Pochybuju.

Bella byla příliš vzdálená na to, aby zaslechla mé volání, takže jsem se znudeně opřela o zeď a předstírala, že se nervozitou třesu. Vlastně by to byla až na pár nesrovnalostí celkem pravda, poněvadž jsem neměla žádné tušení, jak bych se měla před porotou vžít do Frances, když na prknech budu nanejvýš tak já a možná fotograf nebo kamera.

„Jsem zlá, podlá, nenávidím všechno živé a nejraději bych Elizabethu se vší radostí zardousila, rozkuchala a... hmm. A krev, ta mi dělá dobře," opakovala jsem si ironicky. Krásné, opravdu.

(Bella)

Bude to lehké. Prostě se budu chovat až dětsky nevinně, budu si hrát na jemnou dívku čtrnáctého století, která je nucena se provdat za hraběcího všiváka. To by mohlo fungovat, ale hlavně se o tom nesmím zmínit před Edwardem.

Měla jsem velký strach, že omdlím. Nejenže se mi obracel žaludek ze zadýchanosti vzduchu, mačkajících se těl studentů a kdovíkoho ještě, ale nervozitou se mi třásla kolena tak, že se mi div nepodlomila pod tíhou šatů. A ten příšerný korzet! Jak jej mohly jen dívky nosit pořád - každý den až do své smrti.

„Au, dávej bacha," osočila jsem se na nějaké zakrajkované nemehlo, které mi málem z mého pravého palce u nohy udělalo padrť.  Až na všechny ty temně rudé krajky nápadně připomínající zmutovaný převlek pro hraběte, jsem mohla říct, že se doopravdy jedná o toho zhrzeného nemrtvého. Nadýchané pumpky by si určitě dáma neoblekla.

„Sorry, no," odsekl neznámý nabručeně, až se mi hlava zatočila nad tím "gentelmanstvím". S povzdechem jsem zakroutila hlavou a myšlenkami se vrátila zpět ke scénáři.

„Neměj strach, Bello, podle Rogera se po tobě požaduje, aby jsi s nějakým hrabětem sehrála dohromady improvizovanou tragickou scénku. Zvládneš to," přehrávala se mi v mysli slova Angely, než spěšně odešla k porotě do tělocvičny - scénárista přeci nejlépe dovede určit, kdo se blíží postavám.

Předtím mi vytiskla seznam základních rysů role Elizabethy, ke kterému se samozřejmě nikdo neměl šanci dostat. Nebylo to sice férové vůči ostatním - i když si neumím představit, že by hlavní roli hrála nějaká bloňdatá slepice - ale rozhodně se mi tak trochu klidnilo srdce, jenž už od samého jistra odmítalo ubrat plyn.

Věděla jsem, že se můj nástup před porotu blíží světelnou rychlostí; můj jazyk každou vteřinou tuhl, čímž jsem ztrácela naději, že by se mi ještě někdy odhodlal pomoct k srozumitelnému slovu. Zoufalé v této situaci.

„Bello?"

Obrátila jsem hlavu za zvukem - buďme upřímní a přiznejme si, že v takové řvavě to nebylo nic jednoduchého - a spatřila Jaspera, vesele si to klusaje mým směrem, v jakési zašpiněné imitaci bitevního roucha.

„Čekáš na svoji minutku?" optal se zvesela a široce se zazubil. Podivně položená otázka, i když - v tom korzetu se opravdu špatně dýchalo.

„Co to, že tak zvesela?" Popravdě mne však odpověď absolutně nezajímala, jelikož jsem se zděšeně zahleděla do vycházejícího davu s tělocvičny, s dramaticky se tvářícím Emmettem v čele. Sakra.

„Ále, to jen Alice," odpovídal Jasper na mou otázku, „měla jsi nás vidět na konkurzu. Hrála to tak přesvědčivě -"

„Ach ne, klid, klid," přerušil jej můj pištivý skřek, nápadně připomínaje potrefenou husu. Jasper zmlkl a sledoval mne pohledem jasně napovídajícím o pochybnostech mého duševního zdraví. Snažila jsem se ignorovat jeho pobavené poznámky; sama jsem toho měla až nad hlavu.

„Prosíme všechny dívky, ucházející se o roli Elizabethy!"

Nejistou chůzí jsem vyrazila s davem nedočkavých dívek, za sebou jsem slyšela jen „zlom vaz". Krásně povzbuzující věta, to se musí nechat, myslela jsem si sarkasticky a zoufale hledala objekt, který by mohl celou tuhle napjatou atmosféru odlehčit pobavením ostatních.

Celá přestavba tělocvičny mne mile překvapila - původní, stupňovitě seskládané lavice pro obecenstvo byly zakryté ohromným závěsem a v průčelí se tyčilo naaranžované podium z vyvýšených prken a svázanými baldachýny na stranách. Před podiem stál dlouhý stůl a za ním -

„To nedopadne dobře," zachraplala jsem tiše.

Vzhledem k faktu, že uchazeček o hlavní roli bylo vskutku hodně, nás rozestavili do několika řad - v popředí ty menší, vzadu větší. Klasický nástup při tělocviku. K mé nevoli se nikdo netvářil nijak nervózně, ba naopak - všechny dívky se tvářily až nepřirozeně sebevědomě. Minus pro mne.

Uprostřed stolu vedle režiséra - nejspíše - seděla Angela a povzbudivě se na mne zubila. Tvářila se tak důvěřivě - tvrdila mi, že jsem pro Elizabethu jako stvořená. Nechtěla jsem ji zklamat, proto jsem jí její tvrzení nevyvracela. Ale teď jsem věděla, že konkurz prostě neudělám; i kdybych chtěla sebevíc. O něco méně lidí, sehrála bych jim tady klidně i porod. Teď se nesvedu ani na ten pitomý monolog.

„Předpokládáme, že jste se vydaly na náš konkurz, protože vás charisma Elizabethy jakýmsi způsobem zaujalo. Předem vás upozorňujeme, že netolerujeme drmolivý přednes, vulgarismus, žvýkačky v ústech," na to promlouvající přikladl silný důraz, jako by jej něco takového dokázalo rozčílit, „jakékoli náznaky nevhodného chování pro tuto postavu a tak dále. To tady snad nemusíme příliš rozebírat, jistě všechny znáte alespoň základy etikety." Pohledem utkvěl na dívce na konci řady, která zírala do vysokého stropu tělocvičny a pobrukovala si jakousi melodii na způsob pohřebního pochodu. Krásně trefné.

„Nemusíte se ničeho bát, vaším hlavním úkolem v prvním kole bude zejména obhájit sebe samé - musíte dát jakýmkoli způsobem najevo, že se s rolí můžete ztotožnit. Z vás postoupí pouhých deset do druhého kola, které bude probíhat ještě dnes. A do týdne se dozvíte, jaké jsou konečné výsledky. Ale teď už dost mluvení."

Na okamžik se tělocvičnou rozneslo ticho, pouhé domlouvání se porotců bylo slyšet jako podivný praskavý šum. Bože, asi se mi začíná zahřívat mozek. Třeba se začnou ptát dívek daleko ode mne a já tak od nich pochytím nějaké užitečné poznatky, které pak budu moct infiltrovat do svého monologu -

„Slečno... Swanová?" Viditelně mé tělo zachvátil záškub. S tímto jsem nepočítala. Proč to všechno vždycky musím schytat já mezi prvními? Poodstoupila jsem od řady a s hraným klidem jsem pohlédla na porotu před sebou; ve mne to však nervozitou a nedůvěrou vůči sobě samé nebezpečně vřelo.

„Bella," oznámila jsem jakoby se nechumelilo. Několik porotců se nadšeně napřímilo ve svém znuděném sedu a zkoumavě si mě přeměřilo pohledem zvaném "rentgen".

„Ano. Takže, Bello, můžu se zeptat, čím by jste charakterizovala čtrnácté století?" Zhluboka jsem se nadechla a hledala jakékoli nápovědy, čím bych si porotu mohla získat.

„Čtrnácté století," protáhla jsem úmyslně, „mor, pohádky, draci, hrdinské eposy, poněkud nepohodlné oblečení -" na osvětlenou jsem se chytla za korzet a nasadila výraz dušnosti, „samozřejmě čestné rytíře, romantické boje o princezny. Chtěli jste charakteristiku čtrnáctého století? Tady je."

Několik porotců se pobaveně zachechtalo a někteří si něco zapsali na papír před sebou na stole. Matně mi docházelo, že jsem asi z úst vypustila nehoráznou hloupost. Na sebelítost však nebyl příliš čas.

„Dobrá. A jak by se podle vás měla chovat dívka této doby?"

„Samozřejmě by měla dbát o svoji intimitu - jen si zkuste vyjít roku 1362 na ulici s nepatrně odhaleným kotníkem. Gilotina a nástroje katů tehdy patřila k oblíbeným hračkám. Dívky tehdy samozřejmě neměly příliš mnoho možností přiklánět se k anarchii, což platilo až do emancipace. Ale myslím si, že Elizabetha se nejeví jako příliš mravná, nemyslíte, pane režisére?"

Ten, který mi kladl otázky, se zajíkl. „Skutečně, Bello. Výtečně."

Další otázky nebyly mířené ke mne, oddechla jsem si. V mysli jsem dopodrobna rozebírala, jak se kdo jak tvářil a jak asi mé podivné řeči mohly na porotce zapůsobit. Zaznamenala jsem, že se Angela živě baví s mužem vedle sebe. Oba se něčemu smáli a pak diskutovali o zápiskách na papírech. Kéž bych tak věděla, co se děje.

(Angela)

„Myslíte?" podivil se režisér a zamyšleně se začetl do scénáře, který ležel na stole. Jak bych mu měla vysvětlit, že Frances prostě nemůže být ta hodná? Vždyť je víceméně hlavní zápletkou děje.

„Hledáme někoho rázného s takovou zvláštní jiskrou v očích. Nejlepší by bylo, kdyby se jednalo o blondýnku, ale to by samozřejmě vyřešila paruka." Režisér spokojeně přikyvoval, ve tváři vepsaný výraz, jenž měl vždy, když jej do hlavy trkl nějaký geniální nápad.

„Terén? Kulisy? Koneckonců to vy jste ta, které se celý nápad usídlil v hlavince, Angelo."

Odkašlala jsem si; tohle bude težší. „Víte, možná bychom měli sehnat producenta, který se ve svém oboru skutečně vyzná. Bylo by pro celou atmosféru samozřejmě nejlepší, kdyby se snímek natáčel v Rumunsku, ale to už není na mně. Kostymérkám bych do konce tohohle týdne dokázala přinést lehký nákres charisma postav - jen, aby jejich povahu mohly vystihnout lépe."

„Jistě," přitakal režisér a lehce se usmál. „Mám z tohohle filmu stále lepší a lepší pocit. Jen je velká škoda, že jsme v těch již podrobených davech nenalezli potenciální Elizabethu a hraběte. Ale zbývá nám jich ještě spoustu na vyzkoušení. Jak to vidíte vy?"

Záhadně jsem se usmála. „Mám několik favoritů pro obsazení důležitých postav..."

(Alice)

„Prdlajs," vyprskla jsem už celkem naštvaně. V mysli se mi neustále zjevovaly dvě vize - první, pro mne vítaná, byla o společném konkurzu bratříčka a Belly. Ta druhá ukazovala, že Edward úmyslně vypustí z úst nějakou hloupost nebo se znemožní, aby se před porotou nemusel producírovat v "kašparovském oblečku alá parodie na upíra", jak svému kostýmu s libostí nazýval.

Věděla jsem, že poslední měsíce se svět nejspíš zatočil mimo svou osu a všechny pobláznil, ale vskutku vymydlimozek názory mých bratrů a sester neznaly mezí. Zejména Jasper, chudák, se do své role tak vžil, že jej v bezpečí domova někdy přepadaly zármutky nad vším, co v novorozenecké armádě udělal. Rosalie se naopak počala oblékat do goticky zaměřených střihů šatů. Nic bez stylu, ale i přesto zvláštní.

Další rána přišla z čistého nebe někdy kolem třetí hodiny ranní, kdy nám Carlisle s Esme nadšeně řekli, že půjdou na konkurz na rodiče Elizabethy, protože prý mladí studenti je hrát nemohou a navíc je už nebaví čekat, že se Edward konečně rozšoupne a dovede Bellu před jejich pomyslný kobereček.

Jestli bychom se všichni sešli společně před kamerou, vznikl by z toho vskutku groteskní snímek. Viděl někdy někdo, že by opravdový upír předstíral, že je upír? A to ani nechci pomýšlet, co by udělali Volturiovi. Satelitní televizi snad mají. Ale což. Libovala jsem si ve správně vyladěné pohodě, která poslední dobou otřásala Forks.

... Bella nervózně se ošívajíc a koktajíc jakýsi text napsaný na papíře. Její zarmoucený pohled, když nevidí své jméno v postupujíc desítce. Potřebuje nějaký ten životabudič. A taky kamarádský rozhovor jen mezi námi dvěmi. To přeci nejde, aby promrhala svou šanci kvůli ubohé nervozitě.

„Bello! Bello! Tady jsem!" Na jiném místě, kdy by nebylo tolik svědků, bych jednoduše přeručkovala přes světla na stropě až k ní. Být tak malá je nevýhodné zvlášť, když se kolem vás semykají hrozivě vypadající spáry rozpolcených lidí.

„Haló!" skučela jsem zuřivě a egocentricky strkala do všech okolo. To by bylo, abych se nedostala přes všechny ty velejedle. Hloupý chaos. Poslední hlouček studentů, dělících mne od Belly, mi raději zmizel z dosahu; s bojovým křikem jsem se odrazila od země a sklátila Bellu k zemi. Živůtek sametových šatů za ní jen vlál. Přestože mi v hlavě přelétly děsivé obrázky špíny, mikroorganismů a kdovíkoho ještě, co by se mohlo usídlit na látce, sklátila jsem se k zemi za smíchu s doprovodem ostatních.

„Jé, promiň," omlouvala jsem se vesele a pomohla jí vstát na nohy. Opřela se zády o nejbližší oporu a kroutila hlavou sem a tam.

„Propánakrále, Alice! Už tak mě ten korzet uzurpuje a ty mě složíš k zemi," zanaříkala smířlivě. Nevinně jsem naklonila hlavu ke straně a natáhla k ní ruku s láhví pití, kvůli které se celé divadýlko odehrálo.

„Voda?" zamrkala Bella zmateně, když si přičichla k hrdlu láhve. Záhadně jsem se usmála - myslím, že by nebylo dobré, kdybych jí vykládala o energetických šumivých pastilkách, které fungují trochu jako přiměřená droga. Výmluvy typu „chtěla jsem to jen vyzkoušet" by asi nebyly to pravé.

„Je tady teplo a ještě být v tom korzetu - hrůza," mlela jsem a spokojeně sledovala, jak hltavě vyprazdňuje láhev -

To bychom měli.

- konec I. části -

Autor: Furiosa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Film my destiny?! - 7. kapitola (série I.):