Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Five seconds (prolog a 1. kapitola)

20.09.2011 (16:00) • Morgause • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1399×

PROLOG

Pět vteřin, jen nepatrný úsek v toku času, a přesto dokáže zamíchat tolika lidskými, v zásadě nejen lidskými, životy. Kdo jsem? Sám nevím, ale nejlepší bude říkat mi pozorovatel. Chci se s vámi podělit o jeden životní příběh, který mě v tom množství ostatních zaujal. Není o válce, politice, ale o lásce. Jsem sentimentální? Možná ano, možná taky ne. Posuďte to sami.

Stalo se to v době, než začal Napoleon Bonaparte vystrkovat růžky ve staré dobré Anglii. Londýn byl nově zbudován po požáru z roku 1666. Když o tom teď tak uvažuji, tak nový zase nebyl, přeci jen 80 let už je nějaká doba, tedy pro lidi je to doba. Ale zpět k Londýnu. Ulice čišely novotou, ale společnost byla stále stejně pokrytecká jako dříve. Můj příběh začíná na jižním cípu Anglie v hrabství Cornwall.

KAPITOLA 1.

Vše začalo jednoho červnového odpoledne na panství Cheestwick. Den začal tak jako každý jiný. Panstvo se nasnídalo a majitel usedlosti se vydal na obhlídku polností. Z té se však již nevrátil. Po cestě ho potkala nehoda. Spadl z koně a utrpěl těžká poranění hlavy.

Mladá žena, spíše dívka jménem Isabella, trávila celé dny ve stájích, proto když se vrátil kůň jejího otce sám, bylo jí jasné, že něco není v pořádku. Spolu s podkoními se vydala pátrat po otci.

Nakonec jej našel hlavní podkoní (pohled to byl strašný, pán ležel v příkopu v tratolišti krve a na hlavě měl velké krvácející rány), za pomoci ostatních jej dopravil do domu. Ještě než se vydali na cestu zpět, poslali jednoho lokaje pro lékaře. Lékař po více jak dvou hodinách vyšel z pokoje pacienta a zamířil do salónku za slečnou Isabellou. Jeho tvář byla kamenná, ale z očí mu vyzařoval smutek. Když doktor Evantson vešel, oči Belly se rozzářily a ona vyskočila z křesla, ve kterém celou dobu čekala. Poté, co spatřila lékařův výraz, všechny její naděje zmizely v nenávratnu. Její otec byl po smrti. Sir Charles Elliot Swan před pěti minutami vydechl naposledy. Lékař jen zarmouceně zakroutil hlavou a pronesl: „Přijměte prosím moji upřímnou soustrast, slečno Swanová. Váš otec byl těžce zraněn a seberychlejší zásah lékaře by mu již nepomohl.“ Isabella jen mírně pokývala hlavou, její reakční schopnost byla potlačena šokem, který právě utrpěla. Je z ní sirotek. Otec následoval matku na věčnost. Osud zavřel životní knihu Charlieho Swana.

Doktor opustil rezidenci a vrátil se domů ke své ženě, kterou seznámil s tragédií, která se udála. Paní Evantsonová jen spráskla ruce a pravila: „Co jen s tím ubohým dítětem bude?“ Odpovědí jí bylo jen pokrčení ramen ze strany jejího manžela, který zrovna mířil k likérníku pro skleničku brandy. Tu vyprázdnil jedním douškem a tím uzavřel tento proklatý den. Manželé se pak společně pomodlili za duši Charlieho a ulehli.

Isabella strávila v salónku po odchodu lékaře ještě tři hodiny, během nichž jí začalo vše docházet. Připustit si totiž smrt rodiče pro ni nebylo nic lehkého, hlavně když jí na tomto světě již nikdo další nezbyl. Jen vzdálení příbuzní, se kterými se nikdy nesetkala. Ze zamyšlení ji vyrušil až lokaj, který přišel zapálit oheň v krbu. Bella se zvedla a odešla do své ložnice, po cestě měla pár drobných nehod na schodech, ty však nebyly způsobeny šokem, ale její vrozenou nešikovností, kterou byla známá široko daleko. V ložnici ji čekal tác s jídlem. Ten však jen minula a vydala se přímo k posteli. Ulehla, tak jak byla, na převlékání neměla ani pomyšlení. Mysl jí přemohla únava a Bella se propadla do říše snů, která jí chránila před nesmírnou krutostí reality. Jenže její spánek nemohl trvat věčně, a tak se druhého dne probudila brzy ráno. Zpočátku si myslela, že to vše byl jen sen, že seběhne dolů na snídani, v jídelně se na ni otec usměje a budou si povídat. Ze zamyšlení ji vytrhla služka, která přinesla tác se snídaní. Tác odložila a otočila se na svou paní s otázkou: „Chcete nachystat smuteční šaty?“ V ten moment již Belle došlo, že nešlo o sen, ale o skutečnost, od které nelze utéct.

„Ano,“ odpověděla jí Isabella a vstala z postele. Pohled do zrcadla byl pro ni šok. Vlasy jí trčely do všech stran, oči měla zarudlé a opuchlé od pláče. Neměla však příliš času na přemýšlení, musela toho přeci tolik zařídit, když tu její otec není. Rychle se převlékla do jednoduchých černých šatů, opláchla si obličej studenou vodou ze džbánu a vyrazila do útrob domu.

Ani ne do hodiny litovala svého rozhodnutí. Kdyby zůstala celý den v posteli, nemusela by teď poslouchat ta falešná vyjádření soustrasti od sousedů. Morbidní zvědavost přivedla většinu takzvaných slušných rodin na její práh, aby mohli vyzvědět, co přesně se stalo. Prvních pár vyjádření i s necitlivými dotazy se snést dalo, ale čeho je moc, toho je příliš. Isabella měla v hlavě slušnou zásobu sprostých výrazů, přeci jen se často pohybovala mezi podkoními, ale její výchova jí nedovolovala tyto výrazy použít. Snažila se tedy působit zdvořile a jen kývat hlavou, obávala se, že pokud otevře ústa, strhne tím lavinu slov, kterou nebude schopna zarazit. Jak ráda by měla někoho, o koho by se mohla opřít a sdílet s ním své starosti. V ten moment si Bella neuvědomovala, jak žádaná bude díky svému poměrně velkému dědictví.

Poté, co i poslední návštěva odešla, mohla si oddechnout a věnovat se svým povinnostem. Mezi ně patřila nejen starost o chod domácnosti, ale celého panství. Přestože k tomuto životu byla vychovávána, nebyla si zcela jistá, zda bude schopna zajistit plynulý chod panství, tak jak to zvládal její otec. Ani ji nenapadlo, že díky jejímu nízkému věku jí bude určen poručník, který bude spravovat celý její majetek. Brala jako svou povinnost vůči rodině pokračovat v tom, co její předkové začali. Jako první zařídila rozdělení prací v domácnosti. Poté se vydala do stájí a dalších hospodářských budov, aby zkontrolovala, jak postupuje práce. Zaměstnanci jí také vyjadřovali soustrast, ale ta byla na rozdíl od přetvářky sousedů upřímná. Charlie byl totiž jako jejich zaměstnavatel velmi chápavý, nesnažil se je ožebračit a za práci vždy platil. Nakonec si Bell nechala osedlat svého oblíbeného koně, klisnu Desdemonu, a vyjela s ní do přírody. Díky rozrušení trýznícímu její duši jí nestačila mírná a klidná vyjížďka. Potřebovala cítit sílu, rychlost a hlavně život. Přesně to teď byla její hlavní potřeba, cítit volnost, svobodu, nemusela myslet na své povinnosti, na to co se stalo, mohla si jen užívat. Bohužel nemohla se takto projíždět donekonečna, záviselo na ní příliš velké množství lidí, nemohla je nechat svému osudu. Vnitřní boj, který musela svést, byl velký, přeci jen byla ještě skoro dítě.

Kdyby věděla, co jí v příštích dnech čeká, neváhala by a utekla tak daleko, jak jen by bylo možné.

Autor: Morgause, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Five seconds (prolog a 1. kapitola):