Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fredova cesta - 2. kapitola

26.08.2010 (11:45) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1423×

Aljašku jsem si zamiloval od první chvíle, kdy jsme vstoupili na její území. Denali není její jediný národní park. Všude tu byla nádherná příroda a spousta zvěře. Rozhodně víc než lidí. Svým způsobem tedy bylo řešení, které zvolili ti z Denali, logické. Vrcholky hor, kolem kterých jsme probíhali, byly pokryty sněhem. Toulat se tu mě nabíjelo. Zapisoval jsem si do paměti všechna místa, na která jsem se chtěl vrátit. Až dorazíme do Denali, nejspíš se s Leslie rozloučím. Je krásná a sex s ní je úžasný, ale začíná mi chybět moje samota. Nemuset se na nikoho ohlížet a dělat jen to, co chci já sám… Nějak se té myšlenky nemůžu zbavit.

Láska nepřišla ani teď, i když jsme trávili všechny dny (pokud svítilo slunce) a občas i noci vzájemným ochutnáváním. Byl jsem si jist, že ani Leslie to necítí jinak. Nebude mě držet, až se budeme rozcházet. Ale možná že se časem zase „navštívíme“. Konečně, byly to veskrze příjemně strávené měsíce.

Lesliin dotek na mé ruce mě přiměl opět se vrátit do reality. Když se ujistila, že vnímám, natáhla ruku k horizontu, na kterém se rýsovaly další hory: „Denali. Za hodinu budeme na místě. Možná bych měla jít nejdříve sama.“

Přikývl jsem. Dobrý nápad. Nebyl jsem nadšený, že bych měl vstoupit do domu plného cizích upírů a stáhnout svůj dar. A jim by se stejně tak nelíbilo vědět, že tam někdo je, cítit potenciální nebezpečí, ale nebýt schopni se na nás podívat bez toho, aby se jim obrátil žaludek. To by asi nebyl nejlepší způsob, jak vytvořit základy pevného přátelství. Pousmál jsem se – sarkasmus mi pořád ještě jde.

„Bude lepší, když na tebe počkám někde venku, Leslie. Přijďte vy ke mně. Bude to bezpečnější pro všechny.“

Přikývla a po chvilce na mě zamyšleně pohlédla: „Byl bys pak ochoten omezit aspoň na chvíli svůj dar?“

Naklonil jsem hlavu na stranu: „To posoudím, až je uvidím.“

Leslie se trochu zamračila, ale pak znovu přikývla. Bez dalších průtahů jsme se rozběhli.

Jak jsme se domluvili, čekal jsem na kopci kus od domu. Dost blízko, abych viděl na dům, ale zároveň dost daleko, aby mě necítili, a aby je nezasáhl můj dar. Podle toho, co Leslie říkala, jich tam bydlelo pět. Čtyři ženy a muž. Já bych ale řekl, že cítím minimálně dva chlapy. Hm… možná, že si další z nich našla partnera. Rozhodně o důvod víc být opatrný.

Sledoval jsem Leslie, jak se objala s černovlasou upírkou. Vypadala nadšeně, že ji vidí a hned ji zvala dovnitř. Takže tohle bude Carmen… Jakmile se mi ztratily z dohledu, věnoval jsem svou pozornost okolí. Místo si vybrali skvěle. Dost daleko od města, ale zároveň pro ně nebylo nedosažitelné. Dokázal jsem si velmi dobře představit, že tu strávím pár let. No, možná časem. Mé momentální plány byly trochu jiné. Pobýt na místech, která mě tu zaujala a pak změnit kontinent.

Ještě jsem se nerozhodl, jestli použiju letadlo, přeplavu, nebo se pro začátek spokojím jen s během – opět přes celé Státy a zabrousím do Jižní Ameriky. Teď mě napadlo, že jsem dost na severu, abych se mohl snadno dostat na Antarktidu. Dobýt severní pól… to neznělo jako špatný začátek putování, ne? Jen bych se musel na čas přeškolit na zvířecí krev jako tihle tady. Na těch 5000 obyvatel, kteří tam žijí, bych se asi jen těžko mohl spoléhat. Nenápadnost zmizení byla při tak malém počtu vyloučena.

Zatím co jsem tak přemýšlel, najednou se otevřely dveře domu a ven vyšlo ne šest, ale hned osm lidí – tedy upírů. Co to? Že by se ten klan tak rozrostl? A nebo mají návštěvu?

Překvapilo mě, že se bez obav dívají mým směrem a na nikom není vidět ani známka nevolnosti. Že by na ně má schopnost z nějakého důvodu nefungovala? Ale to je přece hloupost – ani Leslie se nezdála zasažena a u té jsem přece měl jistotu, že na ni můj dar reaguje.

Blížili se čím dál víc, ve tvářích ostražitý výraz. Když byli sotva patnáct metrů ode mě, nahrbil jsem se a zavrčel jsem. To by stačilo. Co se to děje? Ani teď nejevili jedinou známku toho, že by cítili můj dar. Blíž je přijít nenechám.

Zastavili se a jediná Leslie postoupila ještě o pár kroků blíž. Udělala rukou uklidňující gesto: „Klídek, Frede. Nikdo tu nemá v úmyslu ti ublížit.“

Slyšel jsem ji, ale stále jsem nechápal, jak si vysvětlit jejich odolnost. Neuvolnil jsem svůj obranný postoj ani náznakem. Než mohla Leslie pokračovat, vystoupil ze skupiny vysoký kluk, přibližně stejně starý jako já. Měl bronzové rozcuchané vlasy a než se podíval na mě, zadíval se ještě do očí tmavovlasé upírky vedle sebe. Ta jen lehce kývla hlavou, jako by mu odpovídala na nějakou otázku, kterou slyšela jen ona.

„Tak ty jsi ten Fred? Já jsem Edward Cullen. Možná ti to jméno něco říká, možná ne. Jestli se nemýlím, jsi ten, na koho nás upozorňovala Bree.“

Překvapeně jsem se narovnal. Oni znali Bree? Dokonce s ní mluvili? To znamená, že žije?

Edward udělal znamení rukou a já náhle viděl, jak na něj můj talent začal působit. Rychle jsem udělal krok k němu, aby se dostal do zóny, kde už můj dar neucítí. Nestál jsem o to, abych z něj páčil informace mezi zvracením.

Vzápětí se Edward usmál: „Díky, Frede. To by opravdu nebyl nejpříjemnější rozhovor.“

Tázavě jsem zvedl obočí a pak jsem si vzpomněl, jak nám Riley kdysi říkal, že jeden z těch žlutookých umí číst myšlenky. Takže on byl jeden z nich?

Edward přikývl: „Přesně tak. Určitě máš spoustu otázek a já mám taky vzkaz od Bree. Nejdřív bychom se ale měli nejspíš vzájemně představit a ujistit se, že nikdo nechce na nikoho útočit.“

Zamyšleně se na mě zadíval a já se trochu zamračil. Ne, útočit jsem rozhodně nechtěl, ale neřekl nic, co by mě přimělo vstoupit do toho domu. Nejdřív jsem potřeboval zjistit, jakým kouzlem je nezasáhla nevolnost, ať jsem se předtím snažil sebevíc. Nechtěl jsem jim ublížit, ale jsem na tuhle schopnost natolik zvyklý, že být ve společnosti, na kterou nepůsobí, mi dělalo starosti. Cítil jsem se náhle jako nahý. Nebo spíš tak nějak bezbranný. Moje „odporné“ brnění bylo pryč.

Edward se pousmál: „Za to může moje žena – Bella,“ máchl rukou ke tmavovlásce, které prve hleděl do očí. „Je štít. To znamená, že na ni (a všechny, které chrání) nepůsobí žádná schopnost, která je založená na ovládnutí mysli.“

Nerozuměl jsem tomu tak docela, ale přikývl jsem. Ještě bude čas dozvědět se podrobnosti. Pochopil jsem aspoň tolik, že jsem tu nebyl jediný talentovaný. Bella se na mě škádlivě usmála – pobavil ji asi můj zachmuřený výraz. 

Edward pokračoval v představování: „O Carmen ti Leslie říkala, že? Muž vedle ní je Eleazar. Pak je tu Kate a její partner Garrett… a poslední je naše nádherná Tanya. Vůdkyně klanu, nebo přesněji řečeno rodiny.“

Aha, takže složení se přece jen trochu změnilo. Jednu ženu vystřídal muž. Můj pohled se přesouval podle toho, jak ukazoval na jednotlivé členy. Všichni se stále tvářili ostražitě, ale nezaregistroval jsem ani náznak nepřátelství nebo nebezpečí. Když jsem pohledem utkvěl na poslední jmenované – Tanye, stalo se něco zvláštního. Naše oči se setkaly a jako by pro mě všechno ostatní najednou přestalo existovat. Zapomněl jsem na to, že jsem tu s potenciálními nepřáteli, že jsem chtěl vědět o Bree, že jsem se chtěl trhnout… Nemyslel jsem na nic kromě té nádherné bytosti přede mnou. Probralo mě až výhružné zavrčení vedle mě. Otočil jsem tím směrem hlavu a spatřil zlobou stažený obličej Leslie. Co to s ní bylo? Když střelila pohledem po Tanye, došlo mi to. Ona žárlila!

Edward si trochu odkašlal: „Tak jak se rozhodneš, Frede? Půjdeš s námi do domu?“

Hm, takže si toho taky všimli. Sklonil jsem hlavu a podíval se do země, abych posbíral rozuteklé myšlenky. Pak jsem se rozhodl: „Dobře. Je toho nejspíš spousta, co bychom si měli říct.“

Než jsme vyrazili, Edward se ke mně ještě otočil: „Měli bychom tě varovat. Máme s sebou dceru a jejího přítele. Nediv se, když ucítíš zvláštní pachy.“

Tázavě jsem se na něj podíval. Oni měli dceru? Vždyť jsou to upíři, ne? Nikdy jsem neslyšel o ničem podobném. Ale oni zřejmě byli všechno, jen ne běžní upíři.

Edward se trochu uchechtl: „Tos docela trefil. Jestli budeš chtít, můžeme se k jejímu původu vrátit později. Na povídání bude času dost.“

Bella prudce dodala: „Rozhodně ji ale neuvidíš. Zůstanou s Jakem venku, dokud tu bude.“

Zabodla pohled svému muži do očí a ten přikývl: „Jak myslíš, Bells. Od Freda ale Nessie nic nehrozí. Zvlášť, když jsme jí na blízku.“

Co to mělo k sakru znamenat? Co tedy byla? Přece bych nekousl upíra… a děti mě navíc stejně nezajímaly. Slyšel jsem kdysi Raoula prohlašovat, že jsou šťavnaté, ale nebyl jsem taková zrůda (bez ohledu na to, že mi tak říkali), abych to chtěl vyzkoušet. Navíc v nich bylo směšně málo krve. Možná jako dezert… Edward po mně hodil ledovým pohledem a zavrčel. Pokrčil jsem rameny – no co, přemýšlet přece můžu, ne?

1. kapitola - bonus (prolog - 2. kapitola) - 3. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fredova cesta - 2. kapitola: