Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fredova cesta - 3. kapitola

27.08.2010 (21:45) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1780×

Začínal jsem mít pocit, jako bych měl dvě hlavy. Bylo toho tolik, nad čím jsem potřeboval přemýšlet, a před sebou jsem měl vyhlídku na další informace. Zvládnu to vůbec? Na druhou stranu, jinou příležitost si promluvit už taky nemusím dostat.

Dům byl světlý a vzdušný. Místnost, do které jsme vstoupili, byla spojením haly, obýváku, jídelny a kuchyně. Celá západní stěna byla prosklená, takže jsme mohli pozorovat, jak se slunce začíná pomalu sklánět k obzoru. Sotva jsme vešli dovnitř, nenuceně si posedali po místnosti. Trochu mě to překvapilo. Pro nás je přece stání stejně přirozené a bez námahy proveditelné jako sezení.

Kate podotkla: „Díky tomu, že žijeme na jednom místě, se poměrně běžně stýkáme s lidmi. Musíme se tedy chovat jako oni. Ber to jako součást nácviku.“

Tanya promluvila a zvuk jejího hlasu mě opět vytrhl z reality: „Posaď se, kde se ti líbí.“

Tak lákavá nabídka… Ale já si potřeboval udržet jasnou mysl. Místo, abych se posadil vedle ní, jak jsem toužil, a jak nejspíš ona i ostatní čekali, zůstal jsem stát. Jejich hra, jejich nácvik. Mě se to ale netýká. Rozšířil jsem svůj ochranný kruh natolik, aby se do něj vešla celá místnost. Ulehčím to Belle, když teď vím, že likvidace mé obrany by ji stála asi tolik námahy jako zhasnout světlo.

„V pořádku, raději postojím. Můžeme se vrátit k těm informacím?“

Edward přejel všechny přítomné pohledem, jako by se ujišťoval, jestli nikdo není proti a pak přikývl: „Dobře, čím chceš začít?“

Odpověď na tuhle otázku už jsem měl rozmyšlenou: „Co třeba vámi? Řekneš mi něco víc? Odkud jste? Jak je to s těmi vašimi schopnostmi? Jak to, že máte dítě… A abych nezapomněl – Leslie se zmínila o trochu jiném složení tohohle klanu. Kolik vás tu tedy teď je?“

Edward se trochu zamračil: „To je hodně otázek. Pokusím se ti odpovědět co nejjednodušeji. Začnu asi tou poslední otázkou. Pořád je dost bolestivá, i když i od té události už uběhl nějaký čas. Když tu byla Leslie naposled, žily tu s Carmen a Eleazarem tři sestry – Tanya, Kate a Irina. Zamilovala se do hosta, který sem přišel stejně jako ty. Jmenoval se Laurent a zabili ho vlkodlaci, když se snažil usmrtit Bellu.“

Šlehl pohledem po své ženě a ta k němu vyslala okouzlující úsměv. Mně ale v mysli šrotovala otázka, kterou jsem nakonec trochu zděšeně vyslovil nahlas: „Vlkodlaci? To jsme v nějakém hororovém příběhu?“

V tom se otevřely dveře a dovnitř vstoupil kuckající, vysoký, svalnatý kluk, od pohledu indián, jemuž za krkem seděla odhadem asi pětiletá holčička, která zelenala stejně jako její nosič. Sotva se dostali dovnitř, ulevilo se jim. Moje obrana přestala působit.

Indián prohodil: „Být tebou, dávám si pozor na jazyk.“

Bella se k nim vrhla a bleskově skryla holčičku ve své náruči: „Sakra, Jacobe, neřekla jsem, že se budete držet daleko od domu, dokud za vámi sama nepřijdu?“

Jacob se trochu ušklíbl, ale jeho oči spočívaly na holčičce s tím nejzvláštnějším výrazem. Byl tak oddaný, že bych řekl zamilovaný, kdyby mezi těmi dvěma nebyl takový věkový rozdíl.

„To řekni své dceři. Byla tady na pana Děsivého tak zvědavá, že mě umluvila.“

Bella se na něj zaškaredila: „No jistě a ty jí musíš splnit každou sebemenší hloupost, co?“

Posadila se i s tou malou, která na mě nepřestávala upírat zvědavá očka, a už ji nepustila ze svého klína. Jacob se posadil vedle nich, jako by se nic nestalo a vesele se na obě usmál.

Edward hádku ukončil tím, že se opět otočil ke mně a vysvětlil: „Jacob je vlkodlak… a tohle je Renesmé, naše dcera. Je poloupírka.“ S povzdechem dodal: „Počali jsme ji, když byla Bella ještě člověk. Změnil jsem ji po porodu, jinak by nepřežila.“

Hurá, alespoň něco začalo konečně dávat smysl. Kousky skládačky pozvolna zapadaly na svá místa. Takže to ona byla ta dívka s úžasnou vůní. To její blůzu nám tenkrát Riley přinesl.

Edward přikývl. A sakra, musím pamatovat na to, že čte myšlenky.

„Chceš ještě slyšet o Irině?“

Jen jsem přikývl, a tak příběh zrychleně dopověděl: „Netušili jsme, jak hluboce to Irinu zasáhlo, dokud neodmítla přijet na naši svatbu. Časem se rozhodla nám odpustit, ale po cestě k nám spatřila Jacoba s Bellou a Renesmé.“

Asi jsem se zatvářil nechápavě, a tak vysvětlil: „Nevím, jak moc toho víš o nesmrtelných dětech…“

Aha, tak tohle mě nenapadlo. No jistě, ostatním musela Renesmé připadat jako nesmrtelné dítě. Leslie říkala, že byly všechny vyhubeny a Volturiovi pod trestem smrti zakázali jejich další vyrábění.

Edward znovu kývl: „Přesně tak. Irina se rozhodla zjednat právo. Volturiovi přišli i s ní. Měli záminku nás zničit. Za to, že se tak nakonec nestalo, vděčíme mé sestře Alici, která našla svědky, dokazující, že Renesmé není jediná poloupírka a z velké části hlavně Belle a její schopnosti zaštítit nás před schopnostmi Volturiových.“

Docela hezký příběh, ale někam se nám poděla hlavní hrdinka, ne?

Zřejmě si to uvědomil i Edward, protože rychle dodal: „Když Irina pochopila svůj omyl, omluvila se nám i Volturiovým. Ti ale přišli rozpoutat peklo, takže Irinu upálili před našima očima, aby nás vyprovokovali. … No a Garrett a Kate se našli při stejné příležitosti.“

Koutkem oka jsem zaregistroval, jak si ti dva vyměnili zamilovaný pohled a úsměv. Zaujaly mě Garrettovy oči, tedy jejich barva. Byla to smíšenina červené a zlaté. I on se tedy stal vegetariánem teprve nedávno. Zajímavé.

Edward pokračoval: „Kdybychom totiž neshromáždili vlastní svědky, Volturiovi by nám ani nedali šanci se obhájit.“ Trochu zaváhal a dopověděl tišším tónem: „To je i hlavní zpráva, kterou ti mám vyřídit od Bree. Volturiovi jsou něco jako upíří policie. A jsou zkorumpovaní mocí. Dávej si pozor, abys je nikdy nevyprovokoval k zásahu. Neznají slitování, a když se rozhodnou, nic je neodradí – ani jejich vlastní chyba.“

Ostatní poslouchali a na tvářích se jim střídaly emoce podle toho, jak Edward vyprávěl. Teď, když bylo ticho, čekali, jak budu pokračovat. Vypálil jsem tedy první, co mi přišlo na mysl. „Jak to, že na tebe tam na kopci najednou můj dar na okamžik působil? Kdybych tě nevzal do kruhu, poznal bys ho víc, než by ti bylo zdrávo,“ dodal jsem trochu škodolibě.

Edward nakrčil nos, a pak se na mě usmál: „Ještě jednou díky. Požádal jsem Bellu, aby ze mě stáhla svůj štít. Věděl jsem z Lesliiných myšlenek, že musím být blízko, ale neodhadl jsem vzdálenost.“

Neodolal jsem otázce, která se sama nabízela: „Proč jsi to udělal?“

Edward pokrčil rameny: „Dokud jsem byl pod ochranou štítu, nemohl jsem ti číst myšlenky. Štít funguje oboustranně – jako tlustá zeď, kterou nepronikne nic dovnitř ani ven. A to se mi nehodilo. Potřeboval jsem vědět, na co myslíš. Ujistit se, jestli na nás neplánuješ zaútočit…“

Chtěl zřejmě ještě něco říct, ale já mu skočil do řeči: „A jak je to s těmi schopnostmi. Co znamenala ta tvá poznámka o štítu a ovládnutí mysli?“

Edward se na mě zadíval: „Jak už asi víš, nejsi sám, kdo má schopnost navíc. Jsou vrozené, přicházíme s nimi do této existence. Každá schopnost je naprosto jedinečná, tak jako nejsou žádní dva lidé stejní. V podstatě jsou ale dva druhy schopností. První působí na mysl, druhá na tělo. Ta tvá patří do té první skupiny. Podle toho, co jsem zažil na vlastní kůži, vzbuzuješ ve svém okolí odpor, který přerůstá v nevolnost různé intenzity – nejspíš podle tvého přání. Chrání tě to do té míry, že dokážeš úplně zmizet, jak jsem vyrozuměl od Leslie. Zajímavé… Známe i takový talent, který ti zase v mysli vytvoří iluzi pocitu, jako když hoříš. Je to ta nejhorší bolest, kterou jsi kdy cítil, ale fyzicky ti ten dar neublíží. A je spousta dalších…“

Ano, bylo tu toho tolik, co jsem nevěděl. Najednou jsem si znovu připadal jako to štěně, za které mě měla Leslie. Možná jsem byl opravdu jako novorozeně. Nepopsaný list. Na jeden večer bylo ale těch novinek až dost. A to jsme se stále ještě nedostali k tomu, co je s Bree.

Edward vstal: „Myslím, že pro dnešek by to mohlo stačit. Dovolíš, abych tě ještě doprovodil, Frede?“

Správně odhadl, že v domě zůstat nehodlám. Potřeboval jsem si všechno rozmyslet. Je tolik věcí, nad kterými musím zapřemýšlet… Zkoumavě jsem se na něj podíval a Edward můj pohled opětoval se zvláštní naléhavostí: „Je něco, co bych ti chtěl říct v soukromí.“

Bree! Okamžitě mi to došlo. Její myšlenky. Určitě nemůže jít o nic jiného. Ačkoli byl její nepřítel, nejspíš se to nějak zamotalo. A tenhle kluk nechce být netaktní, když už před ním není nikdo v bezpečí, ani ve vlastní hlavě. Vážně zvláštní.

Místo odpovědi jsem přikývl a vyrazil ven. Neobtěžoval jsem se loučit, ani s Leslie. Měl jsem toho v hlavě tolik, že na zdvořilost momentálně nezbývalo místo. Ostatně určitě se nevidíme naposled.

Když jsem procházel dveřmi, zaslechl jsem zvonivý hlásek té malé, jak na mě volá: „Dobrou noc, Frede.“

Bylo to tak překvapivé, že jsem se otočil a spatřil její usměvavou tvář, vykukující zpoza Jacoba a ručku, kterou mi mávala. Jako ve snu jsem zvedl ruku a zamávání jí oplatil: „Dobrou noc, maličká.“

2. kapitola - 4. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fredova cesta - 3. kapitola: