Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fredova cesta - bonus (prolog - 2. kapitola)

29.08.2010 (11:30) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1178×

Přežít a nakrmit se. To bylo to jediné, o co jsem se většinu svého nového života starala. Cestování mě bavilo a ke svému štěstí jsem se nikdy nedostala do opravdové roztržky s jinými upíry. Byla jsem rychlá a chytrá. Dodržovala jsem jediné pravidlo, které mi můj stvořitel odkázal, než se na mě vykašlal. Být nenápadná! To znamenalo nelézt na slunce, když mě můžou vidět lidi, vybírat si ty, kteří nikomu nechybí a ukrývat jejich mrtvoly. Jednoduché, ne?

Než jsem dorazila do Vancouveru, toulala jsem se pár dní divočinou, kde byste narazili na člověka, jen kdyby měl v sobě aspoň kilo železa a vy jste se právě kolem potloukali s detektorem kovů. Vážně jsem se potřebovala napít. Moje žízeň už se pomalu nedala snést a já byla slabá jako moucha. Ne, že by to znamenalo, že by mě mohl dostat nějaký člověk, ale upír by si se mnou poradil snadno.

Jedině to mě snad omlouvá. Byla jsem neopatrná a nevnímala jsem nic kolem kromě těch dvou, které jsem ulovila. Jednoho jsem omráčila, zatím co druhému jsem se rovnou zakousla do krční tepny. Jeho horká krev uklidňovala mou žízeň a já sála tak rychle, že byl prázdný sotva za pět vteřin. Ještě, že jsem měla i druhého. Byla slast cítit tu horkou tekutinu, jak mi proudí ústy do krku a dál. Zahřívala mé ledové tělo. Zrovna jsem se zvedla, abych se podívala, kam ty dva schovat, když se u mě objevili. Žena a muž – každý z jedné strany. Neměla jsem iluze, že se s nimi domluvím. Jejich výrazy mluvily za vše. Pokud mělo být po jejich, bylo to naposled, co jsem se napila. Přesto jsem se pokusila o konverzaci: „Ahoj, nevěděla jsem, že mám společnost. Jinak bych se rozdělila.“

Muž zavrčel a ženě se ve tváři objevil ošklivý úšklebek. „To nevadí. Hlavně, že ses bavila. Teď je řada na nás.“

Nepřišlo žádné varování. Utrhla mi ruku, aniž dala najevo jakékoli pohnutí. Zaječela jsem a vztáhla po ní druhou. Dlouho jsem ji ale neměla. Bolest byla agonizující. Nohy brzy následovaly moje ruce a na těle mi už zbývala jen hlava. Prosila jsem nebesa o milosrdnou mdlobu a ta přišla.

Když jsem se probrala, první, co mě napadlo, bylo, že nebe je pěkně temné. Představovala jsem si ho úplně jinak. Jenže pak jsem ucítila pálení v krku – žízeň a pocítila lehkou bolest znovu připevněných končetin. Tohle rozhodně nemohlo být nebe, ale nebylo to ani tak strašné peklo, jakým vždycky vyhrožovali v nedělní škole. Na tohle jsem byla zvyklá. Nic nového pod sluncem.

Vyzkoušela jsem, jestli můžu svoje údy používat a opatrně jsem se posadila.

Až teď jsem si uvědomila, že nejsem sama. Nějaký světlovlasý kluk seděl kus ode mě a pozoroval mě. V mžiku se ve mně ozval můj instinkt a přikázal mi udělat mezi námi co největší vzdálenost. Sotva jsem se ale dotkla protější zdi, zvedl se mi žaludek. Takovou nevolnost jsem ještě nezažila. Působila na celé mé tělo. Žaludek se mi obrátil, hlava mi třeštila… Kluk si toho zřejmě všiml a rychle udělal pár kroků ke mně. K mému překvapení nevolnost okamžitě přestala. Překvapeně jsem se na něj podívala a zeptala se na to, co bylo zřejmé: „To děláš ty?“

Když přisvědčil, krátce se představil. Takže Fred. No prima, že mě dal dohromady, ale ani tak jsem mu nedůvěřovala. Mohl mít nějaký vlastní plán, do kterého jsem se hodila. Měřila jsem si ho pohledem a snažila se přijít na to, o co mu jde.

Pak jsem se rozhodla donutit ho vyjevit sám. Představila jsem se a přidala pár vysvětlení. Jeho oči byly dost jasné, takže byl mladý. Možná novorozený? To mi už za chvíli potvrdil. No skvěle! Nemůže být lepší společnost než nezvladatelné mimino.

Moje označení se mu zřejmě nezamlouvalo, ale ovládl se. Prima. Takže není tak úplně nezvladatelný. A ta jeho schopnost by se možná mohla hodit… Bylo by fajn nemuset se pro jednou schovávat a ohlížet na ostatní. Zadívala jsem se mu do tváře a ujistila se, že jsem se nespletla. Vypadal vážně dobře. Přes tu svou odpornou schopnost byl jedním z nejhezčích upírů, co jsem kdy viděla. A já mám na muže vkus! Ne, že bych se s nějakým otravovala extra dlouho, ale jako občasné milence jsem využívala jak lidi (kteří pak posloužili jako večeře), tak upíry, se kterými jsem se potkala.

Možná bych se s ním přece jen mohla na chvíli obtěžovat. Jedno plus navíc to ale má – jsem starší a chytřejší. Nebudeme se tedy dohadovat o to, kdo bude mít hlavní slovo.

Měsíce, strávené po Fredově boku, byly zajímavé. Postupně ztratil svou sílu novorozeného, ale byl stále rychlý, takže se mnou v pohodě udržel krok. Cestování ho bavilo, ale nebyl právě ukecaný. Někdy mi to docela vyhovovalo, někdy mě příšerně štval. Obzvlášť, když se mi někam ztratil a já musela ztrácet čas jeho hledáním. Nehodlala jsem ho pustit z dohledu. Neustále jsem mu omílala pravidlo o utajení, které zřejmě už stejně znal. Nikdy se nechoval tak, abych to musela dělat, ale měla jsem z toho trochu zvrácenou radost. Dávalo mi to pocit nadřazenosti. Dokazovala jsem si tím, že jsem starší a znám svět. Navíc ho to dohánělo k šílenství. Kdykoli jsem měla chuť ho pozlobit, stačilo mu připomenout náš skutečný věk. A já tu chuť měla docela často.

Nebylo špatné mít ho na blízku. Ne že bych mu věřila na 100% - ale to jsem nikdy nevěřila nikomu kromě sebe. Bylo příjemné nemuset se skrývat, pokud tedy zrovna nesvítilo slunce. Jeho schopnost nás prý dělala pro ostatní neviditelné. No prostě… Fred se mi líbil. Po fyzické stránce byl dokonalý a i ty ostatní se daly snést. Když ho přestala ovládat žízeň, občas jsem ho nachytala, jak na mě toužebně a zamyšleně zírá. Byla jsem zvědavá, jestli udělá první krok. Vsázela jsem se sama se sebou, že to dlouho nevydrží, ale překvapil mě. Musel po mě toužit stejně jako já po něm, nicméně nakonec jsem musela začít já.

Jeho zastávka v poušti pro to byla jako dělaná. Stále ještě obdivoval tu zajímavou reakci slunce s naší kůží. A musím říct, že když se takhle blyštěl, vypadal neodolatelně. Když odtrhl pohled od vlastní ruky, rozhodla jsem se, že není proč dál čekat. Jeho polibek a později i sex byl stejně vášnivý, jako jsem chtěla. Vypadám sice jako nevinná školačka, ale to jsem nebyla ani za svého lidského života. Využívala jsem svého vzhledu a pohoršovala okolí. Bydlela jsem totiž na maloměstě, které mělo svou informovanou gardu složenou ze skupiny drben. Málem ze mě šílely. Kdyby mě viděly teď, nejspíš by jim vypadly oči z důlků a kardiostimulátory by jim přestaly fungovat.

Jedna věc se musela Fredovi nechat. Měl výdrž. Tři dny… páni! Vypadal, že kdybych to neukončila, pokračoval by nejspíš několik dalších měsíců. Na druhou stranu, jestli žil ten novorozenecký rok jako mnich, nebylo se čemu divit.

Ne že by mě cestování po Státech unavovalo. Ráda jsem Fredovi ukazovala to, co já většinou už znala. Trocha odpočinku by ale nezaškodila. Už dlouho jsem neviděla Carmen. Poznaly jsme se, když jsem byla ještě novorozená. Možná tak stará jako Fred, když mě zachránil. Carmen mi vysvětlila dost o upířím světě. To díky ní jsem měla Freda co učit, i když jsem mu to samozřejmě nepřiznala. Carmen mi chyběla. Byla chytrá, veselá a stejně ukecaná jako já. Byly jsme jako sestry, než se naše cesty rozdělily. Od té doby, co se usadila s Eleazarem v Denali a stala se vegetariánkou, se u ní čas od času zastavím. Neviděla jsem ji bezmála dva roky.

Když jsem Fredovi nabídla, že se ke mně může při téhle návštěvě přidat, byl nadšený. No, to je můj výraz. Fred svoje city tají, ale už jsem se v něm za tu dobu, co jsme spolu, docela naučila číst. A jestli se ptáte na moje city, tak… já nevím. Rozhodně není Fred mojí osudovou láskou. Není ani nejlepším přítelem. I po té době je spíš známý. Dobrý známý. Dobrý známý, se kterým si užívám úžasný sex. Jo, to je asi ta nejlepší definice, která mě teď napadá.

Byla jsem vážně ráda, že nechtěl jít hned se mnou. Rozhodně bylo pro oba bezpečnější, že se rozhodl počkat na kopci. Nerada bych, aby na mě Carmen zaútočila jen proto, že by nevěděla, kdo jsem – nebo spíš, že by si myslela, že jsem nepřítel. A nechtěla jsem ji ani přinutit zvracet. Mně se to stalo jen párkrát na začátku. Pak jsem se naučila odhadnout vzdálenost od Freda, do které se můžu pohybovat bez hrozby nevolnosti, způsobené jeho darem. Pěkně hnusný pocit, ale zabíral. Nikdo si na nás nedovolil – ostatně většinou o nás ani nevěděli.

Sotva jsem zvedla ruku, abych zaklepala, otevřely se dveře a už jsme si s Carmen ležely v náručí. Zapomněla jsem v tu chvíli na všechno a na všechny. Bylo by mi jedno, kdyby z nebe padaly meteority. Ona byla má jediná rodina. Jen k ní jsem cítila to, co ostatní nazývali láskou. Milovala jsem ji celou svou duší, ale nemylte se. Nejsem lesba a ani jsme to spolu nikdy nezkoušely.

Pozvala mě dovnitř, abych se mohla přivítat i s ostatními. Čekalo tam na mě menší překvapení. Složení Tanyina klanu se od posledně trochu změnilo. Už už jsem se nadechovala, abych se zeptala, kde je Irina, když mě Carmen předběhla: „Jak vidíš, Leslie, máme tu návštěvu. Edward, Bella a Nessie Cullenovi a Jacob Black. A Garretta taky asi neznáš, co?“

Kývla jsem každému na pozdrav a tázavě jsem se podívala na Carmen. Co to mělo znamenat? Proč tu byl cítit ten podivně člověčí pach? A proč mě zarazila, když jsem se chtěla zeptat na Irinu? Carmen jen lehce zavrtěla hlavou. Na podrobnosti bude čas později. Tak to mezi námi vždycky fungovalo. Věděly jsme navzájem, co si ta druhá myslí. Jako opravdové sestry – nebo možná spíš dvojčata. I když fyzicky jsme si nebyly podobné ani v nejmenším.

V tom jako by nic promluvil Edward: „Jak říkala Carmen, na podrobnosti bude čas později. Asi by bylo lepší, kdybychom to vyprávěli jen jednou. Co zajít za tvým společníkem?“

Podívala jsem se na něj trochu vyděšeně. Jak to, že o něm ví? A jak to, že ví, co si myslela Carmen? Nahlas přece nic neřekla.

Carmen se na mě dívala překvapeně. „Ty tu nejsi sama?“

Trochu neochotně jsem přiznala: „Ne. Už před pár měsíci jsem vzala pod dohled jednoho novorozeného. Čeká na mě na kopci.“

Carmen po mně pobaveně blýskla očima. „Copak z tebe udělalo Matku Terezu?“

Ušklíbla jsem se a pobavený pohled jí vrátila. „Má totiž takovou užitečnou schopnost. Odpuzuje upíry i lidi.“

Kate vyprskla smíchy. „To je tak děsivý? Tak to bych ho docela ráda poznala.“

Pokrčila jsem rameny. „Pokud se nemůžeš dočkat prudké nevolnosti…“

Edward s Bellou si vyměnili pohled, kterému jsem nerozuměla a Edward pak prohodil: „Jak se jmenuje tvůj společník?“

Tázavě jsem zvedla obočí. „Fred. Znáte ho snad?“

Edward pokrčil rameny. „Už jsem o něm slyšel. Dokonce mám pro něj vzkaz.“

Tanya navrhla: „Co pro něj zajít a popovídat si uvnitř?“

Podívala jsem se na ni, jestli se nezbláznila. To neslyšela, co jsem řekla, nebo mi nerozuměla?

Tanya nejspíš poznala, na co myslím a usmála se. „Bello, mohla by ses o to postarat?“

Bella přikývla. „To by mělo jít. Raději to ale vyzkoušíme venku. Jacobe, Ness, jděte si zalovit a zůstaňte mimo dům, dokud pro vás sama nepřijdu.“

Nessie už už otvírala pusu, aby protestovala, ale jediný mámin pohled ji přiměl zase ji zavřít. Našpulila rtíky a trucovitě se přitulila k Jacobovi, jako by tím chtěla dát najevo, že on jediný ji má rád. Edward protočil oči a zavrtěl hlavou. Místo komentáře ale raději navrhl: „Půjdeme?“

Fred vypadal zmateně. Nechápala jsem, co se děje, dokud jsme nebyli asi 15 metrů od něj. Nahrbil se a výhružně zavrčel. V tom jsem si uvědomila, že nikdo z nás ještě neucítil ani náznak jeho daru. Ne, že bych po tom toužila, ale… co se to dělo?

A pak jsem si vzpomněla na Tanyinu poznámku. O tomhle tedy mluvila? Měla Bella nějakou schopnost, která nás chránila před Fredovým darem? A jak vzácná tahle schopnost byla? Dobře, že jsme na ni zatím nenarazili. Mohlo to být ošklivé překvapení, kdyby ji měl nepřítel, rozhodnutý nás zabít.

Zatím co ostatní zareagovali na Fredovu výhružku zastavením, já postoupila ještě o pár kroků. Potřebovala jsem ho uklidnit, abychom si mohli promluvit. Vysvětlení jsme si zasloužili oba.

„Klídek, Frede. Nikdo tu nemá v úmyslu ti ublížit.“

Než stačil zareagovat, překvapil mě Edward svými slovy, kterými jen potvrdil, že o Fredovi ví. Vypadalo to ale, že i Fred by ho měl znát. A odvolával se na nějakou Bree, jejíž jméno na Freda udělalo dojem. Nespustila jsem oči z jeho tváře, takže jsem nemohla přehlédnout, že to s ním málem seklo, když ho zaslechl. Zajímalo by mě, co to má znamenat. Byli jsme spolu tolik měsíců a stejně toho o něm ví tenhle cizinec víc než já.

Najednou Edward z nějakého důvodu vystoupil z ochranného štítu, který dělala Bella a Fred se k němu musel rychle přiblížit, aby se Edward nezkácel pod tíhou nevolnosti. Jeho slova, která následovala, byla ale ještě divnější. Jako by Fredovi odpovídal na nějakou poznámku. Ale Fred byl ticho. Stála jsem jen kousek od nich a navíc – my upíři máme přece dokonalý sluch. Nemohla jsem nic přeslechnout. V zápětí mi (a hlavně Fredovi) to ale Edward vysvětlil. Čte myšlenky. No konečně něco, co dávalo smysl. Proto věděl, co jsme si s Carmen myslely.

Zřejmě se pasoval na mluvčího Tanyina klanu. Trochu mě štvalo, jak mě vyšachoval. Stála jsem na půl cesty mezi těma dvěma skupinami a nevěděla, co dělat. Nabídl Fredovi, aby s námi šel do domu. Prý se tam bude příjemněji hovořit. Mluvil jako z minulého století. Ale vlastně vždyť z něj mohl být.

Usoudil, že Fredovu ostražitost zmírní, když aspoň pozná všechny členy rodiny. Postupně je tedy začal představovat. Já už je znala, a tak jsem se zaměřila na Fredovu tvář. Když se podíval na Tanyu, vypadal jako omráčený. Co to je? No dobře, Tanya je hezká. Hezčí než většina upírek. Taky na ni letí tuny chlapů, ale proč ho to tak zasáhlo?  Chová se jako někdo, kdo vidí ženskou poprvé. Ještě chyběla slina v koutku a zjev dementa by byl dokonalý.

Rozzuřeně jsem zasyčela. To Freda konečně probralo. Naštvaně se na mě podíval a já odhadla, že si myslí, že žárlím. Já? Na něj? To je přece absurdní. To, že si s ním užívám, přece neznamená, že ho hodlám mít pověšeného na krku jako kámen zbytek života. Ať si táhne, kam mu srdce velí. Je mi ukradený! Zvlášť, když zírá tak jako teď na Tanyu.

* * * * *

Samozřejmě, že neodolal a šel. Za normálních okolností by ho nikdo nedonutil vstoupit do domu plného upírů, o kterých nevěděl víc, než že snad kdysi znali nějakou jeho kamarádku. A abych nezapomněla… Jen proto, že do něj vešla ta čůza Tanya! Fred vypadal, že kdyby mu nabídla obojek s vodítkem, sám by si ho připnul, jen aby jí mohl být na blízku. Je to vážně hlupák. Jak jsem si kdy mohla myslet něco jiného? Tak tímhle jsem s ním jednou pro vždy skončila! Urážet se nenechám.

2. kapitola - 3. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fredova cesta - bonus (prolog - 2. kapitola):