Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Fredova cesta - prolog

20.08.2010 (17:00) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2455×

Seděl jsem na hřebenu střechy jedné opuštěné továrny v odlehlé části Vancouveru. Objevení jsem se nebál. Moje schopnost mi zaručovala, že se na mě nedokáže podívat nikdo, komu to sám nedovolím. Kdyby se o to pokoušel, způsobím mu takovou nevolnost, že omdlí a po druhé si to rozmyslí.

Už to bylo 20 hodin. Moje racionální část mě nabádala, abych vyrazil, že Bree stejně nepřijde, jenže já se nehnul. Slíbil jsem to. Bree byla jediná, která si mě nehnusila. Nebo spíš která se ten hnus, který jsem v ostatních vzbuzoval, snažila překonat.

I ta část, která mě dosud držela na místě, mi ale říkala, že se tu neukáže. I kdyby přežila a našla Diega, kde je psáno, že by jí dovolil přidat se? Je do ní zamilovaný stejně jako ona do něj. Viděl jsem to na jeho pohledu, když se na okamžik neovládl.

Vytáhl jsem z batohu jednu z knih, které mi Bree před pár dny nechala u gauče, když je přečetla a zbývající hodiny jsem strávil čtením. Slunce se sklonilo k západu a já sklapl knížku. Ne, že by bylo málo světla na čtení, ale byl čas se pohnout. Bree už nepřijde. Teď jsem měl jistotu. Buď jsou někde spolu s Diegem, nebo už vědí, jak je to ve skutečnosti s nebem a peklem.

Měl bych využít toho, že minimálně ještě zítra nebudu muset na lov a zmizet co nejdál. Vancouver byl moje rodné město, tím spíš jsem se tu nehodlal zdržovat. Nestál jsem o to, abych se díval na mrtvolu někoho známého. Ne, že bych měl výčitky ze zabíjení lidí – je to naše přirozenost a jejich chyba, že jsou ve špatnou chvíli na špatném místě. I tak jsem se ale snažil dodržovat pravidlo ohledně lidské spodiny, stejně jako Bree, Diego a pár dalších rozumných upírů z Rileyho tlupy.

Vyrazil jsem po střechách, abych měl město co nejrychleji za sebou. Myslel jsem vážně to, co jsem řekl Bree. Chtěl jsem poznat svět a zjistit, co mi může nabídnout. Když už jsem zakletý v téhle existenci, užiju si ji.

Pohyby jsem prováděl automaticky a nemusel jsem ani dávat pozor na cestu, protože jsem neměl pevný cíl. Místo toho jsem se rozhlížel kolem. Měl jsem divný pocit, že tu nejsem sám a byl jsem upírem už dost dlouho, abych se svému instinktu naučil věnovat pozornost.

Náhle jsem je spatřil. Byli ode mě proti větru, a tak jsem je předtím necítil. Byli dva – upíři jako já. Muž a žena a zdálo se, že je zaujalo něco pod nimi. A to natolik, že ani nevěnovali pozornost mému pachu, který k nim musel vítr zanést.

Obloukem jsem se přiblížil a pochopil jsem. Ucítil jsem vůni čerstvé krve. Dole právě hodovala asi 16ti letá dívka. Z provizorního úkrytu za jedním z továrních komínů jsem sledoval, jak si muž a žena vyměnili ošklivě spokojený pohled a střemhlav se vrhli dolů v dokonalé souhře. Ze své skrýše jsem neviděl příliš dobře a vítr odnášel slova, která tam dole řekli. Pak jsem ale zaslechl uširvoucí výkřik a bylo mi jasné, co se děje. Ti dva nejspíš chránili svoje teritorium a ta dívka byla vetřelec.

Už už jsem se chtěl otočit a zmizet, než si mě všimnou, ale v tom mi v mysli naskočil obrázek Bree. Fyzicky si nebyly příliš podobné, ale najednou jsem k dívce pod sebou, kterou právě cupovali ti dva, pocítil stejnou náklonost jako k Bree. Třeba ji někdo zachránil tak jako já tu dole.

Necítil jsem se na to, prát se se dvěma zkušenými upíry, a tak jsem raději použil svůj talent. Dívce zbývala na těle už jen hlava. Ruce a nohy ležely opodál. Když je můj dar zasáhl, začali všichni tři zvracet a po chvíli omdleli. Dál jsem čekat nemohl. Plavně jsem se snesl k nim, posbíral údy té holky, vzal ji do náruče a zmizel. Mrtvol lidí, které ta dívka vysála, jsem si ani nevšiml. Ať se o ně postarají ti dva, až se proberou.

Dát někoho dohromady není zase takový problém. Na vlastní kůži jsem to díky své schopnosti nikdy vyzkoušet nemusel, ale viděl jsem ostatní. Díky Breeině přítomnosti a jejím reakcím jsem se naučil odhadnout vzdálenost, do které má schopnost lidi kolem nezasahuje. Sedl jsem si kousek od dívky a čekal, až se probere. Nechtěl jsem, aby zase zvracela sotva se probudí, a tak jsem nebyl nijak daleko.

Trvalo jí to asi půl hodiny a probuzení nebylo evidentně nijak příjemné. Znovu připojené údy bolí. Viděl jsem to na ostatních a teď jsem si to znovu ověřil. Opatrně jimi hýbala nejdřív v leže, a když se posadila, vyzkoušela ruce, jako by se chystala cvičit. Pak její pohled padl na mě. Viděl jsem, jak se jí ve tváři střídá úlek, přemýšlení a nakonec nedůvěra: „Kde ses tu vzal? A jak to, že nejsem na kusy?“

Pokrčil jsem rameny: „Viděl jsem, jak tě ti dva chtějí rozcupovat a nelíbilo se mi to. Mám takový dar, víš?“

Zadíval jsem se jí do tváře a ona se ve chvíli krčila u protější zdi. Asi taky neměla nejlepší zkušenosti. Docela jsem ji chápal, ale vzdalovat se ode mě nebyl nejlepší nápad. Viděl jsem, že se jí zvedl žaludek a rychle k ní udělal pár kroků, abych svůj dar utlumil. Nechtěl jsem ho stáhnout úplně, protože pojišťoval, že se k nám nikdo nebude chtít přidat.

„Neboj se mě. Nechci ti ublížit. Ale taky nejsem žádný ochránce upírů v nouzi. Jenom jsi mi připomněla jednu holku, která je nejspíš mrtvá. Docela rád bych se dozvěděl aspoň tvoje jméno. Pak si můžeme jít každý svou cestou.“

Sotva se dostala víc do kruhu, který má schopnost chránila, podařilo se dívce přemoct nevolnost. Překvapeně se na mě podívala: „To děláš ty?“

Přikývl jsem: „Jo, a mimochodem – jmenuju se Fred.“

Dívka přikývla. Stále ke mně necítila důvěru, ale tomu jsem se nedivil. Kdyby byla důvěřivá, nejspíš by ji zabil první upír, kterého by potkala. A ona nevypadala na čerstvou novorozenou.

Zatím co znovu promluvila, lépe jsem si ji prohlédl: „Já jsem Leslie. Nemám žádnou takovou schopnost jako ty. Nijak zvlášť nestojím o problémy ani o společnost. Užívám si život a cestuju. Ti dva tvrdili, že jsem lovila na jejich území.“

Ušklíbla se a pohodila hlavou: „Tihle domestikovaní upíři jsou strašně majetničtí. Jako by o dva lidi zchudli…“

Usmál jsem se. Líbila se mi její filozofie, hlas a vlastně… líbila se mi celá. Nebylo na ní nic zvláštního, ale středně hnědými vlasy do půli zad, mládím a těma obrovskýma očima mi pořád připomínala Bree. Podle toho, jak mluvila, jsem ji možná špatně odhadl. Možná je starší, než jsem předpokládal. Možná bych se od ní mohl něco naučit. To, že právě prohlásila, že nechce společnost, jsem odsunul stranou.

Teď bylo na ní, aby se ptala. Tázavě se na mě zadívala a trochu se ušklíbla: „A co ty? Jsi novorozený?“

Tohle slovo se mi nelíbilo. Vždycky jsem si při něm představil mimino v zavinovačce a já byl zatím chlap jako hora. Pokrčil jsem rameny: „Z upířího pohledu ano. Ale nejsem čerstvý.“

Přikývla: „To mi došlo, jinak by ses jen těžko takhle procházel městem. I tak máš ale obdivuhodnou odolnost. Jsi sám?“

Opáčil jsem: „Stejně jako ty.“

Opět jsem si vzpomněl na Bree a znovu jsem doufal, že ji Diego přemluvil, aby se ke mně nepřipojovali a jsou někde v pořádku spolu. „Ty jsi starší, že jo?“

Zakřenila se a její nálada se změnila na škádlivou: „Ale ale, to se přece dámě neříká.“ Zvážněla: „Cestuju už víc než dvacet let, takže - bez ohledu na tvou hrdost na pár přežitých měsíců - proti mně jsi mimino.“

Přešel jsem její škádlení: „No, přesto ti tohle mimino zachránilo život. Možná bys mi to mohla oplatit tím, že mi předáš pár zkušeností.“

Naklonila přemýšlivě hlavu na stranu a sjela mě pohledem. Pak se jí v očích na okamžik zablýsklo jakési zvláštní uspokojení a pobaveně prohlásila: „Možná jo. Nebylo by tak marné mít s sebou bodyguarda tvého ražení. Nemusela bych být pořád ve střehu. To by byla příjemná změna. Na čas!“ zdůraznila.

Kývl jsem. Ani já necítil potřebu nějak víc se k ní vázat. „Prima. Kam vyrazíme?“

1. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fredova cesta - prolog: