Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Full Moon - 2. kapitola

20.06.2011 (19:15) • BellaBarcaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1449×

ZÁZRAK!

2. kapitola

Ráno mě probudil sluneční svit. Vždycky mi trvá, než se rozkoukám. Podívala jsem se na hodiny. Bylo teprve šest hodin ráno.

„Ach,“ zasténala jsem.

Líně jsem vstala z postele. Dneska můžu vstát dříve. Obvykle jsem vstávala kolem sedmé hodiny. Dnes je to jen výjimka.

Ploužila jsem se ke své skříni a rozespale jsem si vybírala oblečení, které si vezmu do školy. Jako vždy jsem zamířila k riflím a hnědému triku. Urychleně jsem si je oblékla.

Jakmile jsem otevřela dveře, už na mě před pokojem čekala jako každé ráno Maggie. Tulila se. Sklonila jsem se, abych ji mohla pohladit.

Sešla jsem schody. Nikdo už doma nebyl, byli v práci. Zamířila jsem ke koupelně. Zalezla jsem do sprchového koutu, kde jsem se sprchovala asi dvě minuty. Usušila jsem se, rychle jsem se oblékla opět do riflí a šla jsem k zrcadlu. Uchopila jsem řasenku. Své vlasy jsem pak asi deset minut kartáčovala, abych je mohla rozčesat.

Jakmile jsem byla hotová, šla jsem snídat. No, jako snídaně se to nazvat nedalo. Snídala jsem jen celozrnnou tyčinku, která pro moje tělo vážně nestačila. Ke stolu jsem si vzala noviny, které koupil táta, když šel do práce. S plnou pusou jsem četla denní tisk.

Odbyla osmá hodina a já jsem se šla podívat na e-mail. Žádné nové zprávy. Teď nemám co na práci. No, můžu jít už do školy. Počkám u mamky ve třídě.

Maminka pracuje ve školství, je vychovatelka dětí. No, přesně řečeno nepracuje přímo v naší škole, ale opodál přes ulici, tak padesát metrů, je základní škola. Ta škola se ale jmenuje stejně. Máma má svou vlastní třídu.

Vyšla jsem včas. Devět hodin a pět minut. Má chůze se podobala té mravenčí. Jakmile jsem uviděla maminčinu školu, zrychlila jsem.

Pak ve mně hrklo. Naproti mně šel Mike. Můj tep se zastavil. Co teď? Šel po chodníku stejně jako já a usmíval se na mě. Možná bych se s ním měla zapovídat. Jo, to bych tedy měla.

„Čau, Bello,“ pozdravil mě a zastavil se.

„Ahoj, Mikeu,“

„Jak se máš?“ Hodil po mně oslnivý úsměv, ze kterého se mi podlamovala kolena. Musíš být v klidu, říkal mi hlas v hlavě.

„Ehm, jo, fajn,“ řekla jsem klidně. Musím se chovat jakoby nic. Je to jenom kamarád, pomyslila jsem si. Buď v klidu. Také musíš být přitažlivá, být svá, hlásil mi opět hlas.

„No, Mikeu, musím jít. Zase někdy, ahoj,“ řekla jsem rebelsky. Musela jsem se tak chovat, aby u něj zabodovala.

„Měj se.“ Otočil se a kráčel svou cestou. Cítila jsem jeho pohled na mých zádech. Možná už mezi námi přeskočila jiskra, smála jsem se pro sebe.

Oddechla jsem si, když mi zmizel za mnou z očí. Udělala jsem vůbec dobře, že jsem se takhle zachovala? Jo, určitě. Přeci tam nabudu stát jak nějaká šmudla, která se ho bojí. Akorát by si ze mě udělal srandu a já bych byla za tu špatnou, za tu hloupou, která stojí o jeho srdce.

Zaprvé. Musím se chovat, jako kdybych ho nechtěla. Říkat si, že je to jenom kamarád, nic víc. Pak by to mělo fungovat.

Zadruhé. Být trochu přitažlivá. Mít svou hlavu, chovat se rebelsky. To kluci zásadně milují. Ne, že bych chtěla být ta namyšlená fiflena, která mrkne na kluka, a on se z ní zblázní. Ne. Ale jen chci zabodovat u svého idola.

No, vlastně, ani nevím, proč to dělám. Já ho vlastně nechci. I když, něco k němu cítím. Mám ho ráda.

No, také je divné, že když se ke mně přiblížil v nebezpečné vzdálenosti, chtěl se se mnou líbat, já pokaždé ucukla. Já hloupá mu ucukla. Kdybych tenkrát nebyla tak hloupá, tak se teď nemusím snažit, aby se o mě zajímal.

Nechci s ním chodit, držet se s ním za ruku, když bychom šli ven. Jen mám k němu zvláštní vztah, který se nedá popsat slovy. Chci mít s ním víc než kamarádství. Nic víc. Jen je to zvláštní, já vím.

Přede mnou stála maminčina škola. Zabočila jsem k hlavnímu vchodu. Stoupala jsem po schodech, kde jsem si dávala pozor, abych neupadla. V patrech jsem míjela dveře tříd, kde se učilo. No, vlastně měli ještě přestávku. Našla jsem dveře, kde pracuje maminka.

Vtrhla jsem do dveří a rozhlédla jsem se. Pak jsem spatřila mamku. Šla jsem za ní ke stolu.

„Ahoj, mami.“ Objala jsem ji na pozdrav.

„Dobré ráno, broučku. Jak si se vyspala?“ položila mi velmi běžnou otázku.

„Dobře. V kolik končíš?

„Dneska ve čtyři. Táta už šel do práce?“

„Jo, doma už nikdo nebyl,“ zamumlala jsem.

Sedla jsem si naproti ní. Pozorovala jsem, jak píše do třídní knihy. Žádné děti ve třídě už neměla, jelikož byli všichni ve svých třídách, ve kterých se za chvíli budou učit.

Podívala jsem se na hodiny. Ukazovaly za deset minut devět.

„Mami, budu muset jít,“ zasténala jsem.

„Pa, broučku.“ Dala mi pusu na čelo.

Já jsem otráveně odkráčela z místnosti a stoupla na první schod. Klesala jsem po schodech dolů k hlavnímu vchodu. Vyšla jsem ze dveří a upalovala do školy.

Myslím, že jsem to měla akorát. Vešla jsem do třídy, Michelle už tam byla a zvonilo na hodinu.

„Bello, čau,“ pozdravila mě Michelle, když jsem si vyndala knížku z batohu a posadila jsem se.

„Ahoj,“

„Ani nevíš, co jsem se dozvěděla!“ Vykulila na mě oči a máchala rukama.

„Říkej,“ řekla jsem zvědavě. Michelle měla hlavu plných drbů a novinek.

„Víš, včera, jak jsme viděly ty dvě osoby? Hádej, kdo to byl,“ vyklopila na mě.

„No, nevím. Michelle, dělej, chci to vědět.“ Byla jsem napnutá jak kšandy. Opravdu mě to zajímalo.

„Rodiče dětí Cullenových,“ vyhrkla.

Nevěřícně jsem na ni zírala. Ústa jsem měla dokořán.

„Těch, jak se sem přistěhovali nově?“

„Ano.“

„Kdy mají ty děti nastoupit sem, na školu? Nebo oni tu už jsou?“ zeptala jsem se zvědavě, ačkoliv jsem věděla, že když jsou krásní rodiče, budou i děti. I když, moc mi na nich nezáleželo, i přes to jsem byla zvědavá.

„Ještě měsíc, Bello,“ uklidnila mě.

„Ach tak.“ Kývla jsem hlavou a nasadila jsem svůj klidný výraz.

Paní Gilbertová už vešla do třídy. Pozdravili jsme ji.

Hodina vůbec neutíkala.

Zvonek na přestávku mě vyrušil. Ani nevím, jestli jsem usnula nebo jestli jsem byla úplně mimo. Možná to druhý.

„Michelle, odkud se přistěhovali ty Cullenovi?“ zeptala jsem se najednou, celá ospalá.

„Myslím, že z Aljašky,“ odpověděla mi.

Z Aljašky? To je docela dálka. A proč zrovna sem? Nevím proč, ale najednou mě začínají zajímat. Jsou velmi zvláštní, tajemní.

Najednou se Michelle sebrala a šla s holkami ze třídy ven se provětrat. Než jsem stačila zareagovat, už byly pryč. Chtěla jsem jít s nimi, jelikož jsem byla opět mimo, nešla jsem.

V tu dobu ve mně hrklo. Za kamarádem ze třídy, Tylerem, který sedí za mnou v lavici, přišel Mike. Hnedky jsem se probrala. Ztuhla jsem. Co teď? Ptala jsem se sama sebe. Michelle mě tu nechala samotnou. A utéct jsem nemohla, bylo by to moc nápadné.

Uklidni se, říkala jsem si. Ano, musím se uklidnit, být naprosto v klidu, pak bude vše fungovat. Napřímila jsem se, jako kdyby tu nebyl. Otočila jsem se k Tylerovi.

„Bello, ty neumíš zdravit?“ posmíval se mi Tyler.

„My jsme se už dneska zdravili,“ řekla jsem koketně.

„Páni.“  Koutky úst se mu prohnuly směrem dolů.

Mike se usmál a posadil se vedle Tylera.

Mezitím přišla Michelle, tudíž mě zachránila. Vydechla jsem.

„Bello!“ zařvala přes celou třídu. Jakmile zahlédla Mika, trochu se zarazila.

Přišla ke mně.

„Bello, hádej, co jsem se dozvěděla,“ řekla tiše, když seděla na místě vedle mě.

„Už zase Michelle? Tak říkej.“ Zakroutila jsem očima.

„Fajn, ale pojď se tedy projít.“ Střelila očima k Mikovi.

Zvedla jsem se ze židle a šla jsem za ní.

„Michelle, co se stalo?“ ptala jsem se jí zvědavě.

Přemýšlela jak začít.

„Asi ti to řeknu férově,“ řekla.

Čekala jsem.

„No, Bello. Nevím, jestli ti to mám říct. Možná ti to řekne sám,“ vykládala.

Nechápala jsem ji.

„Kdo mi to řekne sám? Michelle, sakra, už si to téma nakousla. Tak mi to pověz,“ prosila jsem ji.

„No, Mike tě chce.“ Usmála se na mě jejím velkým úsměvem.

Zastavila jsem se. Pusu jsem měla otevřenou dokořán. Nechápala jsem to. Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi teď řekla. Stal se zázrak!

Tak přeci jenom.

Proč mi to Tyler neřekl? Jsou s Mikem nejlepší kamarádi a tohle by mi měl říct.

„Michelle, víš to stoprocentně? A navíc, odkud to víš?“ zeptala jsem se zvědavě a zase jsem se dala do kroku.

„Erik, který se také kamarádí s Mikem, mi to řekl. Začali jsme se bavit Mikeovi a pak mu tohle nějak ulítlo,“ povídala a přitom máchala rukama.

Divila jsem se. Mike mě chce. Neuvěřitelné.

Zpátky do třídy se mi nechtělo, jelikož jsem věděla, že tam ještě u Tylera sedí a já nemůžu přestat myslet na to, co mi teď Michelle řekla. Myslím si, že teď to konečně začne šlapat, pomyslila jsem si.

„Bello, ale nech si to pro sebe. Určitě ti to někdy řekne on sám. Uvidíš, jen nebuď stydlivá a konverzuj s ním. Zabere to, věř mi,“ podporovala mě a mrkla.

Kývla jsem.

S Michelle jsme zamířily zpátky do třídy. Ne, opravdu se mi tam nechtělo, ale musím se už konečně chopit, být trochu sebevědomá. Jak řekla Michelle, určitě to zabere.

Vešla jsem do třídy dřív než Michelle. Zase mnou projel stres. Nedokážu to. Otočím se a půjdu zpátky na chodbu, dokud neodejde.

Ne, tohle nesmím udělat. Sakra, přestaň si říkat tyhle pitomé řeči a vzchop se, říkala jsem si v duchu. Ano, tohle zmáknu.

Posadila jsem se na své místo. Chvíli jsem koukala před sebe, ale pak do mě Michelle šťouchla. Tázavě jsem se na ni podívala. Pohledem mě chtěla přimět, abych se otočila k Mikeovi a Tylerovi. Neviditelně jsem zakroutila hlavou.

Michelle uchopila propisku a začala něco psát na malý kousek papírku. Jakmile to dopsala, podala mi ho. Přečetla jsem si její škrabopis.

Bello, on se teď cítí úplně stejně jako ty. Jenže znám ho dlouho a vím, že se stydí víc než ty. Musíš ho přimět k tomu, aby udělal první krok. Ale sám od sebe to neudělá, stydí se.

Tedy fajn. Podívala jsem se na Michelle a zhluboka jsem se nadechla. Mezitím jsem přemýšlela, jaké téma vymyslím.

Za sebou jsem slyšela, jak Mike pouští na mobilu písničku. Nevím, kdo ji zpívá, ale slyšela jsem ji v rádiu a docela se mi líbí.

Otočila jsem se tedy k nim.

„Dobrá písnička.“ Věnovala jsem mu úsměv. „Kdo ji zpívá?“

Mike se na mě podíval.

„The Black Eyed Peas,“ opětoval mi úsměv.

V tu dobu jsem se cítila za blbou. Black Eyed Peas znají asi všichni.

Pořád se na mě díval. Docela mě to začalo znervózňovat. Pak mě napadla jedna věc. Hodila jsem koketně vlasy, jen jemně, aby si nemyslel, že jsem nějaká sváděčka kluků. Pak jsem si prohrábla rukou vlasy. Myslím, že to byl dobrý nápad.

Začal rychleji dýchat. Občas totiž, když kolem něho projdu, nebo když jsou ve škole taneční akce - jsem v tanci dobrá, možná i nejlepší ze školy -, ho vidím, jak se podrbe za uchem, což znamená, že ztuhnul. Znám ho natolik, že vím, jaké i používá gesta.

Teď se mu rozšířily zorničky, takže. Ztuhnul. Prostě si myslím, že v této době by se chtěl se mnou líbat či cokoliv jiného. Možná jsem ho vzrušila, zasmála jsem se pro sebe.

Zvonek zazvonil. Poslední hodina. Hurá.

Konečně vyučování skončilo. Opět, jako každý den, jsme s Michelle upalovaly na oběd. Dnes jsme ale neutíkaly.

Na obědě nebyla výjimečně fronta, takže jsem byla rychle najedená.

Vyšla jsem hlavním vchodem a sluníčko mě pláclo přes oči.

„Ááá.“ Zakrývala jsem si rukou oči.

Šly jsme s Michelle po cestě ke škole domů.

„Bello!“ zavolala na mě nějaká osoba. Otočila jsem se.

Opět mnou projel stres. Byl to Mike. Podívala jsem se na Michelle s pohledem Co teď?

„Počkej,“ křičel na mě od hlavních dveří. Zastavila jsem se tedy.

„Můžu jít s vámi?“ zeptal se.

Momentálně je obléknutý do riflí, mikiny přes hlavu, přes kterou má rozepnutou bundu.

Jeho šedé oči se na mě podívaly.

„Jo, jasně.“ Darovala jsem mu úsměv.

Šel vedle mě. Cítila jsem jeho pohled.

„Ehm, já jdu ještě do odchodu si koupit… pár sešitů. Dneska mi došly. Bello, tak zatím čau,“ vykoktala Michelle, které jsem se ani nevšimla. Proč jde pryč? Nechá mě tu samotnou, ne.

Pohledem jsem se jí ptala. Jen zamávala s úsměvem na tváři a pak šla do obchodu.

Zpanikařila jsem. Šla jsem sama s Mikem domů. Mike bydlí na konci města. To bude ještě cesta, pomyslila jsem si.

„Jak bylo dnes ve škole?“ zeptal se najednou, ticho zmizelo.

„Dobrý. Nepsali jsme žádnou písemku,“ odpověděla jsem. „Vy jste psali?“

„Ne,“ odpověděl velmi rychle.

Mlčky jsme šli po cestě k mému domu.

„Můžu tě jít vyprovodit domů?“ zeptal se džentlmensky.

„Jo, jasně.“ Začalo mi o sto šest tlouct srdce.

Byli jsme už před domem. Ach, co teď? Bude to trapas, jak vím.

„Bello, nechceš jít dnes večer ven se projít? Většinou nemám po večerech co dělat,“ usmíval se.

Koukala jsem na něho s otevřenou pusou. Co se to stalo? Vlastně ještě nemám vědět, že mě chce.

„Ještě ti napíšu.“ Nevěděla jsem co říct, jelikož nevím, jestli s ním mám jít či ne.

„Dobře. Tak se měj. Ahoj,“ rozloučil se se mnou slušně.

„Zatím čau.“

Autor: BellaBarcaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Full Moon - 2. kapitola: