Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Full moon - 3. kapitola

08.08.2011 (10:00) • BellaBarcaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1577×

ROMANTICKÉ, ALE HRŮZOSTRAŠNÉ MÍSTEČKO

3. kapitola

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Mike mě pozval na rande. Teda aspoň si myslím, že je to rande. Ale když kluk holku pozve na procházku, je to rande.

Šla jsem k hlavním dveřím našeho domu a odemkla jsem.

„Bello,“ volal na mě čísi ženský hlas.

Rozhlédla jsem se, nikoho jsem neviděla.

„Bello!“ Znova.

Až když jsem zaostřila pořádně, kdo to na mě huláká, teprve za naším domem na zahradě vykukovala Michelle.

„Michelle! Ty jsi nás šmírovala!“ práskla jsem na ni.

„Musela jsem se ujistit, že jsi s ním došla v pořádku domů. No tak, Bello.“ Hodila po mně kočičí oči, které naprosto zabíraly. Ne, nebyla jsem na ni naštvaná, jen nemusela šmírovat.

„Fajn,“ souhlasila jsem. „Nechceš jít dál?“ Poukázala jsem jí, aby vešla.

„Dobře, díky.“

Obě jsme vešly stejně. Já jsem ji ale vedla. Michelle tu není poprvé, jelikož bydlíme blízko sebe, navštěvujeme se velmi často.

„Nechceš třeba čaj, vodu nebo něco? Za chvíli budu dělat pizzu. Dáš si?“ Hodila jsem po ní úsměv s pohledem: Chovej se tu jako doma.

„Jo, dám si čaj, ovocný čaj.“

Uvařila jsem tedy v konvici vodu a připravila dva hrníčky s čajem. Mezitím, než se voda uvaří, jsem si vyndala ingredience na těsto. Michelle přicupitala a už vyndávala kulatý plech na pizzu. Já jsem mačkala těsto, aby drželo pospolu.

Zanedlouho jsem těsto položila do umělé nádoby s víkem, aby mohlo kynout. Však to znáte. Voda byla uvařená. Zalila jsem tedy oba čaje a dala jsem je na tác, který ponesu nahoru do pokoje.

„Michelle, prosím, vezmi do pokoje tenhle sáček. Jsou v něm croissanty,“ poroučela jsem jí. „Já vezmu ten tác, dík.“

Michelle udělala tak, jak jsem jí řekla. Vzala jsem tác a upalovala jsem za Michelle do pokoje.

Položila jsem tác na můj stoleček vedle křesla. Obě jsme se s Michelle posadily na křesílko, které se sotva vešlo do mého pokoje.

„Bello, už mě nenapínej. Co ti říkal?“ ptala se zvědavě. Byla napnutá jak kšandy. Myslím, že by to ještě hodinu nevydržela.

„No, řekl mi, jestli s ním nechci jít ven dnes večer,“ usmála jsem se na ni s hrdostí, radostí a s napětím.

„Bello! Tý jo, musíš s ním jít!“ skoro až zakřičela. Měla ráda nové a dobré novinky.

„Myslíš? Já nevím.“

„Co blázníš. Ty si ho přeci umíš omotat kolem prstu. No tak, jdi s ním. Uvidíš, bude to fajn,“ povzbuzovala mě.

Udělala jsem, jak řekla. Rozhodla jsem se, že s ním tedy půjdu. Nemusí to být tak hrozné. Bude to spíš skvělé.

„Dobře, půjdu.“

„Vážně?“

„Jo.“

„Skvělé,“ jásala. „Věř mi, přijdeš pak domů omámená jeho polibkem.“

Zasmály jsme se tomu obě.

Asi se vám k něčemu přiznám. Nikdy jsem s nikým neměla nic víc, než jen líbání. Na táboře, ještě když jsem byla na základní škole, jsme hráli flašku. Dostala jsem za úkol políbit jednoho kluka, který byl totálně out.

„Bello, musím ti něco říct,“ řekla Michelle najednou, čímž mě vrátila zpátky do reality. Vyčkávala jsem, co z ní vyjde.

„Líbí se mi Tyler.“

Otevřela jsem pusu dokořán.

„Michelle, pro tebe je to přeci hračka ho sbalit. Tak v čem je problém,“ povzbuzovala jsem ji zase na oplátku já.

Ona se nikdy nikoho nestyděla, je svůdnice.

„Jenže on mě nechce,“ zesmutnila.

„Jak to víš? Michelle, ty ho umíš donutit k tomu, aby se do tebe zabouchl. Znám tě. Umíš s kluky flirtovat.“

„Já vím, ale nesbalím ho.“

„Michelle.“ Podívala jsem se jí do očí. „Uvidíš, že za pár dní budete šťastný pár.“

Chvilka ticha.

„Asi tedy jo. Dám na tebe.“ Usmála se a vzala si do ruky čaj. Srkala, jelikož byl ještě horký.

Buch!

Najednou jsme obě vyskočily. Zezdola se ozvala rána.

„Co to bylo?“ Michelle byla opět vystrašená. Chvilku jsem byla také vykulená, ale pak mi to došlo.

„Těsto už vykynulo. Žádný strach.“

Seběhla jsem schody a upalovala do kuchyně. Těsto bylo opravdu hotové.

„Jdu ti pomoct,“ křičela Michelle ještě z pokoje.

Vzala jsem těsto do ruky a položila jsem ho na plech. Tam jsem ho umačkala rukou do všech stran, aby byl plech celý vyplněný. Michelle vyndala z lednice ostatní ingredience a to salám, sýr, mozarellu, ze špajzu rajče, papriku a různé koření.

Pizza byla připravená k pečení. Strčila jsem ji do trouby a dala péct na 150 stupňů. Byly asi čtyři hodiny, takže tak do pěti se to bude péct. Akorát na večeři.

Šly jsme opět nahoru do pokoje.

„Pustíme si film?“ navrhla jsem.

„Jo, můžeme.“

„Jaký?“

„Co třeba… Pařba ve Vegas.“

„Prima, komedie. Ten film jsem viděla nejméně pětkrát a celou dobu jsem se řehtala,“ zasmála jsem se.

Vzala jsem notebook a cédéčko toho filmu. Vložila jsem disk do notebooku a spustila Play.

Ten film jsme doslova hltaly. V jednom kuse jsme se smály, jak jsem říkala.

„Co to tu voní?“ zakřičel někdo zezdola. Táta.

„Počkej tu chvíli,“ řekla jsem Michelle.

„Čau, tati. Vařím pizzu,“ řekla jsem, když jsem seběhla schody.

„Skvělý,“ odpověděl. Přišel ke mně a políbil mě na čelo. „Jak bylo dneska ve škole?“

„Jo, dobrý.“ Další, kdo se ptá, jak bylo ve škole, zasmála jsem se pro sebe.

Podívala jsem se na hodiny. Půl páté. No, ještě půl hodiny.

Pak jsem ale ztuhla. Vzpomněla jsem si, že mám napsat Mikovi. Sakra. Upalovala jsem zpátky za Michelle. Vzala jsem svůj mobil a najela na Mika.

„Komu píšeš?“ vyzvídala.

„Zapomněla jsem napsat Mikovi odpověď.“

„Jakou odpověď?“ ptala se donekonečna.

„Řekla jsem mu, že mu napíšu, jak jsem se rozhodla, jestli s ním půjdu ven nebo ne,“ odpověděla jsem stručně a jasně.

„Aha.“

Dopsala jsem esemesku a zaklapla mobil. Sedla jsem si zpátky k Michelle.

„Za chvíli už bude pizza. Doufám, že zůstaneš,“ prosila jsem.

„Jo, zůstanu. Přeci potřebuješ někoho, kdo ti poradí, co si máš vzít na sebe, až půjdete ven,“ mrkla na mě.

„Díky, Michelle.“

Mezitím, co jsme koukaly na film, jsem vypila celý svůj čaj. Cítily jsme vůni pizzy. Film má hodinu a půl, takže si vezmeme pizzu do pokoje.

„Ahoj vespolek,“ zakřičela zespoda mamka.

„Michelle, musím zase dolů,“

„Jo, v pohodě, jdi. A přines i tu pizzu. Mám už hlad,“ zoufala. Seběhla jsem schody.

„Čau, mami,“ pozdravila jsem.

„Máš tu návštěvu?“ zašeptala.

„Jo, je tu Michelle. Přišla na pizzu.“

„Ty děláš pizzu? Ochutnám.“ Šla k troubě a otevřela ji.

„Mmm, ale voní nádherně,“ chválila mě. „Už je hotová.“

Vydala jsem talíř na pizzu, kam bych jí mohla položit. Mamka pizzu vyndala z trouby a položila plech vedle talíře.

„Dobrý, mami, já si to už udělám. Jdi si odpočinout,“ navrhla jsem jí. Mamka vždycky chodí z práce unavená. Jak říká má babička - psychická práce je horší než ta fyzická.

Pizzu na talíři jsem nakrojila a pak ji vzala do ruky. Šla jsem s ní opět do pokoje.

„Už se nese,“ zakřičela jsem.

„Sem s ní.“ Michelle už slintala.

Obě jsme hltaly jako o závod. Za chvíli byla celá pizza pryč. V tu chvíli jsme obě vyskočily. Přišla mi esemeska.

„Mike,“ řekly jsme nastejno s Michelle.

Četla jsem: OK. Stavím se pro tebe v sedm hodin.

„Páni, Bello. On o tebe vážně stojí.“

„Nemyslím si.“

Vypnula jsem film, protože nás to už nebavilo.

„Tak otevři šatník. Jde se vybírat,“ začala najednou Michelle.

Vstala jsem - ona také – a otevřela jsem šatník.

„Zaprvé, neber si sukni. Bude ti zima a on si bude myslet, že si moc přitažlivá, takže na tebe nemá. Jenom jeho myšlenka. Padnou ti obyčejné rifle.“

„Tyhle?“ Vytáhla jsem obyčejné zvonáče.

„Bello, tohle se už nenosí. Máš tam roury?“

Vytáhla jsem ze skříně rifle, které mi řekla. Roury. Rovnou jsem si je oblékla.

„Jo, sluší ti,“ chválila.

„Co k tomu?“ ptala jsem se, jelikož jsem se v módě nevyznala. Michelle mi vždycky dobře poradila a já na ni vždycky dám.

Přišla k mému šatníku. Vybrala tričko, který jsem asi půl roku neměla na sobě. Bylo bílo hnědé, proužkaté.

„K té tvé hnědé bundě bude jako vyšité.“

Měla pravdu. Opravdu se to k tomu bude hodit.

„Jdu se nalíčit.“ Odešla jsem z pokoje. Michelle šla se mnou.

V koupelně jsem si rozčesala své vlasy s lokýnkami. Pak jsem uchopila řasenku a pomalými pohyby jsem třela o řasy. Mezitím se Michelle vedle mě šlechtila, půjčila jsem jí voňavku, vzala si hřeben.

Pak jsem opatrně vzala do ruky tužku a linkovala jsem obrys mých očí. Ještě make-up. Hotovo.

Pomalu odbíjela sedmá hodina.

„Měla bych jít,“ zamumlala Michelle. „Bello, ať ti to vyjde.“

„Jo, doufám. Dík.“

„Měj se. Čau.“

„Ahoj.“

Možná jsem ji měla jít vyprovodit, ale byla jsem vyklepaná, že bych ani nedošla ke vchodu.

„Kam máš namířeno,“ zeptala se mamka, která kolem mě prošla.

„Mami, jdu ven,“ odpověděla jsem jí. „Přijdu v deset, maximálně.“

„Dobře.“

Čekala jsem, až se rozezvoní zvonek, ale bylo teprve za deset minut sedm hodin. Byla jsem celá napjatá, měla jsem trochu i strach.

Deset minut uběhlo velmi rychle. Sedm hodin přesně.

Crrr.

Mike. Leknutím jsem nadskočila. Je tu přesně. Urychleně jsem si ještě vzala žvýkačku pro případ, že by mi táhlo z pusy. Obula jsem si své oblíbené tenisky a upalovala ke dveřím.

Vyšla jsem z domu a začala jsem se klepat. On stál za vrátkami a zíral na mě. Bude to dobré, utěšovala jsem se. Sešla jsem schody a otevřela vrátka.

„Ahoj,“ pozdravil mě první.

„Ahoj, Miku,“ pozdravila jsem také, velmi zdvořile.

„Kam by ses chtěla jít projít?“ zeptal se.

Chvilku jsem přemýšlela, občas jsem se na něho podívala. A pak mi to cvaklo. Půjdeme na pole.

„Co takhle na pole?“ mrkla jsem na něj.

„Na pole?“ divil se.

„Jo, je to tam krásný. Pojď za mnou,“ přiměla jsem ho jít.

Kráčeli jsme silnicí, která vedla na pole. Myslím to pole, které je moje oblíbené místo a na něž chodíme s Michelle.

Jakmile jsme tam odrazili, zapadalo slunce. Já jsem byla nervózní, že tu jsem s ním sama. Ale musím se uklidnit. Na poli bylo krásně, jako vždy. Květiny začínaly růst, stromy vzadu obklopovaly horizont.

Ušli jsme asi dvacet metrů a začali konverzovat.

„Proč pro tebe tohle místo tolik znamená?“ zeptal se Mike s úsměvem na tváři.

Trochu jsem přemýšlela. Neměla jsem důvod. Usmála jsem se.

„Já nevím, líbí se mi tu. Nejlepší je to tu večer,“ odpověděla jsem mu.

„Je to tu docela tajemný, to se tu pak nebojíš?“

„Ani ne, zamilovala jsem se do toho místa tak, že mu důvěřuju,“ zasmála jsem se. Přidal se.

Chvilka ticha.

„Ehm, jaká je tvoje nejoblíbenější písnička?“ zeptala jsem se najednou, abych protrhla to ticho.

Vždycky, když se s někým seznamuji, musím vědět, jaký má styl hudby. Jedině tak poznám, jaký je. Jsem trochu jiný člověk, vždycky jsem byla něčím zvláštní, pousmála jsem si pro sebe.

„No, nejradši poslouchám Armina Van Buurena.“

„Jo, ten je fajn.“

„Co ty posloucháš?“ zeptal se on.

„Já poslouchám tak všechno, nemám vyhraněný styl,“ zamumlala jsem odpověď.

Popošli jsme dalších padesát metrů a já jsem si sedla na louku. Přiměla jsem ho, aby se posadil také. Bylo to tu tak romantické.

Sedl si vedle mě. Západ slunce byl tak nádherný, že jsem musela vytáhnout telefon a vyfotit si ho. Myslela jsem, že Mike kouká na slunce, ale asi jsem se mýlila. Jeho pohled jsem cítila na mně.

Byla mi už docela zima, tak jsem se o něho opřela a zatočila do klubíčka. Jeho ruka sklouzla na můj pas.

„Ty se s tou Michelle hodně kamarádíš viď?“ zeptal se najednou.

„Jo, kamarádím. Proč?“ Ulekla jsem se.

„No… Jen že Tyler o ní poslední dobou básní.“ Ztuhla jsem. Cože to říkal?

„Vážně?“ Odtáhla jsem se a podívala jsem se mu do očí.

„Jo, prý je to kus holky,“ usmál se. Tak to mě podržte! To je skvělá zpráva.

„Jen jí to, prosím tě, neříkej,“ dodal. „Nechci, aby to věděla. On jí to Tyler určitě řekne sám.“

„Jo, jasně.“

Chvilku jsme tak seděli a konverzovali.

„Nepůjdeme už domů?“ navrhla jsem.

„Jo, začíná mi být už zima,“ opověděl.

Zvedl se jako první. Jenže já jsem se nemohla vůbec zvednout. Jako bych tam přimrzla nebo co.

„Chceš zvednout?“ nabídl se. Přeci nejsem tak stará, že bych se neuměla zvednout sama.

„Jo, chci,“ řekla jsem nakonec.

Nastavila jsem ruce a on s nimi lehce zatáhl. Tím pohybem jsem skončila v jeho sevřetí. Držel mě v pase a mně ztuhla krev v žilách. Přestala jsem dýchat. Tohle jsem vážně nečekala. Naše pohledy se střetly přímo v pravou chvíli.

Mé ruce zamířily k jeho krku. Objala jsem krk a pohrávala si s jeho vlasy. Mikův obličej se skláněl k tomu mému. A je to tady, řekla jsem si pro sebe. Naše rty byly už jen pár milimetrů od sebe. Netrvalo dlouho a naše rty se spojily.

Ale v tu samou chvíli jsme uslyšeli ten samý zvuk, jako jsme slyšely s Michelle. Odtáhli jsme se od sebe a podívali tím směrem. Nikdo tam nebyl, ale hlas toho netvora zesílil. Začalo se hýbat listí. S Mikem jsme byli hodně vystrašení.

„Bello, měli bychom jít,“ prohlásil potichu. Větve začaly křupat.

„Ano, to tedy měli. Pojď.“

Vyrazili jsme rychlejší chůzí než normálně. Ale opět jsme slyšeli, jakoby za námi někdo utíkal. Zrychlili jsme tempo, až jsme skoro utíkali, ale nepřestali jsme se držet. Naše ruce byly spojené do jedné.

„Bello, poběž!“

Skoro jsem mu nestačila. Utíkali jsme jak o závod. Naše výrazy byli vyděšené, napjaté a pohled byl smrtící. Bála jsem se. Stmívalo se. Už je to podruhé, co se tohle děje. Nevěděla jsem, zda je to jen sen, nebo opravdu realita. Ne, tohle není sen!

Sakra, co to může být?

Autor: BellaBarcaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Full moon - 3. kapitola: