Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Full moon - 5. kapitola

16.07.2012 (14:00) • BellaBarcaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2198×

ZNOVU STEJNÉ

5. kapitola

Rozmýšlela jsem si, jestli vůbec půjdu na oběd. Neměla jsem vůbec hlad ani chuť k jídlu. Nakonec mě ale Michelle přemluvila, abych šla. Aspoň tam budu sedět s kamarády, než to, abych šla domů a neměla bych co dělat.

Na tácek jsem si vzala jenom vodu a hledala stůl, kde sedí Michelle. Ani jsem se nemohla namáhat, jelikož její stůl stál hnedka u okýnka s jídlem. Přicupitala jsem k ní. Seděla s Tylerem, Kristyn a Blankou, jako obvykle. Ale chyběl Mike. Možná je dobře, že s námi nesedí. Připomněl by mi ten den, kdy jsme… Sedla jsem si.

„Kde je Mike?“ zeptal se najednou Tyler a rozhlížel se po jídelně.

„Idiot. Ten si šel dneska pro změnu sednout k Illis,“ oznámila Kristyn podrážděně a podívala se tím směrem, kde seděl.

„Ano, jenom on může být tak stupidní a jít si sednout k těm drbnám. Normálně se na nás vykašlal,“ zakroutila hlavou Blanka. Vždycky byla rozumná.

I já se na něho podívala. Zdál se být šťastný, smál se na tu namyšlenou bloncku a neustále jí něco vykládal.

„Jo, slyšel jsem, že s Illis chodí nebo co,“ řekl Tyler a naskočil mu utrápený výraz. I můj výraz se změnil na smutný. Vážně jsem byla blbá, že jsem mu na to skočila.

„Cože?“ řekla Michelle vyděšeně, a výraz se jí znechutil. Podívala jsem se na ni a ona mi pohled povzbudivě opětovala.

Odpoledne bylo pořád stejné, nudné a strachující. Seděla jsem na posteli a přemítala. Tenhle den byl nejhorší mého života. No, možná ne nejhorší, ale opravdu špatný. Myšlenky se mi pořád točily kolem minulých dnů, na pole… A už je to zase tady. Řekla jsem si, že na to nebudu myslet, ale opět jsem se přistihla, že to porušuji.

Vzpomněla jsem si na Mikea. Na idiota Mikea. Že já jsem to nepoznala dříve, že mě chce jenom využít. Nebo tedy co vážně po mně chtěl. Dělal ze mě blba, což já už jsem. Vůbec nevím, co má za lubem, ale rozhodně mu na to tentokrát neskočím. Nikdy by mě nenapadlo, jaký on je. Prostě končím, s ním.

Přistihla jsem se, jak mi vlhnou oči. Jsi blbá, Bells. Nemáš právo řvát kvůli němu, říkala jsem si. Ano, jasně, že nemám. Nic mezi námi nebylo. Zapomeň na něj, řekla jsem si, nadechla se a uvolnila se.

Musela jsem vymyslet něco na odpoledne. Vzpomněla jsem si, že mám vlastně pohlídat psa u paní Mcdownové. Minulý týden jsem se jí totiž nabídla, jestli by nechtěla na čtvrtek pohlídat svého psa Eddieho. Je stará a moc ho nevenčí. A protože já mám psy ráda a máma nikdy psa nechtěla – místo toho máme zlobidlo Maggie – mohla jsem si vyhovět alespoň takhle.

Seběhla jsem schody, kde na mě čekala Maggie. Seděla u dveří od kumbálu, s hlavou vztyčenou. Bylo mi jasné, že něco chce.

„Co chceš, Maggie?“ zeptala jsem se, i když mi bylo jasné, že odpověď dostat nemůžu. Zasmála jsem se pro sebe. Kočičí mluvou nemluvím.

A pak mi to došlo. Ano, jasně, v tom kumbálu má pytel s jídlem. Šla jsem se podívat k její misce. Prázdná. Aha. Pousmála jsem se. Ta zvířata jsou možná chytřejší, než se zdá. Vzala jsem tedy pytel s granulemi a nasypala jsem jí je do misky. Šťastně za mnou cupitala se zdviženým ocáskem.

Přesunula jsem se zpátky do šatny, zatímco Maggie si vychutnávala své granule, a oblékla jsem si bundu, ne zimní, začínalo být tepleji – ano, tady ve Forks je čtrnáct stupňů - a obula boty.

Když jsem vyšla ven, samozřejmě bylo pod mrakem. Bylo to vážně divné, ale tady svítí sluníčko v průměru jednou za měsíc. Nikdy jsem neviděla podobné městečko, kde by pořád jenom pršelo. Ovšem já tu bydlím od malička, tudíž jsem na to zvyklá.

Prošla jsem ulicí, kde jsem bydlela, a pak zahnula doprava na hlavní ulici. Kráčela jsem si to po ještě mokrém chodníčku. Až když jsem stála před domem paní Mcdownové, jsem zazvonila a ta postarší paní vykoukla z okna.

„Dobrý den, paní Mcdownová. Tak jsem tady pro Eddieho,“ oznámila jsem trochu nahlas, aby mě slyšela.

„Ahoj, ahoj. Oh, ano, lítá tady někde po zahradě. Klidně si otevři a jdi si pro něj,“ řekla mi.

Otevřela sem si tedy vrátka a šla za ním.

„V kolik ho chcete vrátit, paní Mcdownová?“ zeptala jsem se, když jsem stála pod oknem.

„Až se ti bude chtít, děvenko,“ pousmála se na mě a já pokračovala na zahradu.

„Eddie,“ volala jsem, jakmile jsem byla za domem. Vzala jsem vodítko, které bylo pověšené na jeho boudě, a zatřepala s ním. Nevím, jestli to pomůže, ale zkusit to můžu.

„Eddie!“ zavolala jsem hlasitěji, až se objevil ve stromech. S jazykem venku ke mně přiběhl a začal vrtět ocasem.

„Ach, Eddie.“ Pohladila jsem ho. „Jdeme na procházku,“ řekla jsem mu – opět mluvím se zvířaty jako blázen - zatímco jsem mu oblékala obojek.

Eddie je zlatý retrívr. Celkem hodný pes a myslím, že by si zasloužil lepší péči. Proto jsem se nabídla právě paní Mcdownové, která na něho nemá příliš času. Pokaždé, když jdu na procházku, kolem domu paní Mcdownové projdu a Eddie za plotem zoufale štěká. I skrz plot ho pohladím.

Podívala jsem se zpátky do okna, jestli tam náhodou ještě paní Mcdownová není, že bych jí oznámila, v kolik ho přinesu, aby nebyla pak zmatená, kdo se to vloupává do její zahrady. Ale nebyla tam. Vykašlala jsem se na ni, otevřela vrátka a my s Eddiem jsme vyrazili.

Kráčeli jsme si to po chodníku, protože hned vedle nás je hlavní ulice. Tím chci říct, že po normálních ulicích po chodnících nechodím. Zvlášť teď, až zabočíme doleva.

Eddie při mně pořád držel, nezlobil, a to se mi líbí. Měla jsem ho opravdu ráda, i přes to, že ho vídám jenom přes plot. Ale když se na mě podívají ty jeho hnědé smutné oči, nejde odolat a musím k němu jít. Vlastně jsem si ho docela oblíbila – i přes plot.

Promítala jsem si celý dnešek. Byl velmi zvláštní, hlavně to, co se odehrálo ve škole. Vzpomněla jsem si na černovlásku, na Alici. Její pohled mě šokoval a ještě pořád šokuje. Vlastně ještě nikdo nikdy na mě takhle nezíral, a to hlavně dívka. Byl to zvláštní pocit, jelikož jsem si připadala jako zrcadlo, do kterého se koukala. Jak jsem říkala, nekoukala přímo na mě, ale spíše skrz mě. A to nebyl důvod mého strachování se. Děsil mě ten její pohled, ze kterého vyzařoval strach a zděšení. Strach z něčeho, co já nevím. A vůbec, čeho se bála? Mě? To je přeci absurdní. Muselo to být něco jiného a já musela přijít na to, co.

Pak se mi myšlenky stočily k Mikeovi. A na toho jsem vážně neměla náladu. Je to zrádce. Nejdříve prokáže zájem, o který jsem tak vysněně stála, a pak se z toho ukáže, že mě chtěl – asi – jenom využít, protože proč by se jinak dneska ke mně dostalo, že má něco s Illis, a že s ní údajně chodí? I když nechápu to, co si tím chtěl prokázat, že mě sbalí a odejde. Co ode mě chtěl? Co vlastně má za lubem? I kdyby něco plánoval, mě už do toho nezatáhne. Už mu prostě na to neskočím.

Uvědomila jsem si, že jsme s Eddiem na cestě na naši louku. Jsem vážně v pořádku? Ještě ráno mi z toho místečka bylo na zvracení a skoro až na omdlení a teď už to tam zase táhnu. Možná, že už je to prostě automaticky. Že to místo jako celek tak miluju, že se tam každým dnem musím vracet. I když popravdě, kam v tomhle zapadákově Forks se dá vlastně chodit? Jsem blbá, že tam zase jdu. A je na mně vidět, že bělám?

Za to Eddie byl naprosto v pořádku. Kráčel si to vedle mě, chvilkama zpomalil, aby se mohl vyprázdnit, ale pak zase pokračoval. Ještě, že ho tu s sebou mám. I když se mě zmocnil strach, když jsme vcházeli na louku, pořád jsem byla v klidu.

Nic se nestane, když půjdeme dál od lesa, usoudila jsem. Tudíž budeme jenom na kraji louky, tam se nám nic nestane. Vlastně co by se nám mělo stát, že ano. Nikdy se nám tu nic nestalo, jenom tedy skoro… A už je to zase tady. Už opět myslím na ten den, kdy jsme utíkali… Udělalo se mi mdlo. Ach jo, Bells, jsi tak pitomá!

Ale naštěstí to zachránil čerstvý vzduch a Eddie, který je mou obranou, pomyslela jsem se a zasmála se vtipu, když jsme šli poslušně po cestičce. Teď už jsem Eddiemu rozvázala obojek, aby měl volnost.

„Tak utíkej,“ pobídla jsem ho a usoudila, že by se mohl proběhnout. Vlastně nehnul ani brvou. Šel pořád při mně.

Rozhodla jsem se, že si sednu, jelikož mě začínaly bolet nohy. No, ano, není to zas tak blízko od domu. Popošla jsem kousek od cesty a sedla si tak zhruba ani ne do půlky pole. Eddie si automaticky přisednul. Čichal všude okolo mě.

A pak najednou, jako když do něho někdo píchne. Jeho oči zbystřily a napnul uši. Možná, že něco slyšel, třeba zajíc. Rozběhnul se směrem k lesu. Přímo hnal. Ano, zajíc.

„Eddie,“ zavolala jsem, když už jsem byla na nohou a snažila se pelášit za ním.

„Eddie!“ zařvala jsem víc, když už byl ode mě daleko a neposlouchal.

Koukala jsem se pořád před sebe za Eddiem a doufala, že se vrátí, ale něco bylo špatně. I když jsem pořád viděla zlatého Eddieho, byla jsem si jistá, že přesně na kraji lesa stojí černá postava. A…

„Ah,“ zajíkla jsem vystrašeně.

V tu dobu, jako kdyby mi spadl na hlavu kámen. Cítila jsem, jak mi v žilách tuhne krev a já nebyla schopná se pohnout. Oči málem vylezlé z důlku sledovaly postavu, která mě provázela nočními můrami, a já si byla z nějakého prostého důvodu jistá, že je to právě tahle postava. Bylo mi zle, žaludek se mi sevřel a před očima mi tančily bílé hvězdičky. Ach, můj bože!

Bála jsem se. Opravdu jsem se bála, nevěděla jsem, co dělat. Nejhorší na tom bylo, že jsem ztratila psa, a že je tam někde, kam já nemůžu. Strachy jsem se klepala. Nedokázala jsem něco udělat.

Strachem jsem se málem skácela na zem. Postava se pohnula směrem ke mně. Šla ke mně. A až po chvilce jsem si uvědomila, že to není žádná černá postava, ale naprosto, naprosto bílá, a tudíž to není žádný výron mé fantazie, ale že je to opravdu nějaká osoba, která tam stojí, aby mě – možná – vyděsila.

Vaše BellaBarčaCullen

Autor: BellaBarcaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Full moon - 5. kapitola: