Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Gigolo od vedle - 15. kapitola

01.09.2010 (12:30) • Anicka14vampire • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3986×

15. kapitola

Edwardův pohled

Belnla chtěla vědět víc o mě, ale já jsem jí to nemohl říct. Nemohl jsem to vyslovit nahlas. Nechtěl jsem, aby to věděla. Nechtěl jsem, aby věděla, že jsem vraždící monstrum a začala se mě zase bát. Tak jsem po ní vyjel, protože jsem si nemohl pomoct. Nechtěl jsem si to přiznat ani sám sobě.

„Ty chceš snad vědět, kdo jsem!? Co všechno jsem udělal?! Koho jsem zabil?! Zabíjel jsem jen pro ten slastný pocit! Slyšel jsem myšlenky, co se mým obětem honily hlavou. Báli se, škemrali, křičeli, brečeli. Ty chceš vědět, co jsem za vraždící monstrum?!“ vyjel jsem po ní.

„Promiň. Já, j-j-á jsem nechtěla, aby se tohle stalo. Potřebuju o tobě něco vědět, protože jsem se do tebe zamilovala. Ano, miluju tě a víš co? Ani nevím proč. Jsem zmatená. Na všechno, na co se tě zeptám, je buď pro mě moc nebezpečné, nebo zase naopak pro mě nedůležité. Sakra, Edwarde. Pro mě jsi důležitý a vlastně ani sama sebe nechápu. Nechápu, jak jsem se mohla zamilovat. Zrovna do tebe!“ zakřičela na mě a utekla někam do lesa.

Nechal jsem ji jít, protože jsem si potřeboval srovnat myšlenky v hlavě. Zamilovat. Důležitý. Ona se do mě zamilovala. Jsem pro ni důležitý. Řekla to jen tak, nebo to myslela vážně? Nemohl jsem uvěřit, že by to myslela vážně, ale na druhou stranu to mohla myslet vážně, když toho o mně chtěla i víc vědět. Ona mě vážně asi milovala.

Chtěl jsem se za ní rozběhnout do lesa, když jsem ucítil velmi známou vůni. Nechápal jsem, co tady dělá. Podíval jsem se směrem po té vůni a uviděl jsem, jak na mě mezi stromy kouká Lara a v náručí má mojí Bellu. Chtěl jsem se za ní rozběhnout a roztrhat ji na kousky jenom za to, že se jí dotkla, ale nemohl jsem se ani hnout. Lara na mě použila svůj dar.

Ona měla zvláštní dar, že když se na někoho podívala a použila svůj dar, tak ten dotyčný se nemohl ani hnout. Bylo to jako kdyby jsem přimrznul k zemi. Hrozně moc jsem chtěl běžet, ale nemohl jsem.

Díval jsem se pořád na to místo, kde Lara s Bellou stála a čekal, až to pomine a já se budu moc pohnout a začnu Laru pronásledovat.

Pohled Belly

Probudila jsem se. Všude kolem mě to páchlo zatuchlinou. Slyšela jsem občasné zašustění myších nožiček na podlaze a to, jak se vítr opíral o holé, navlhlé stěny. Chtěla jsem se pohnout, ale nešlo to. Teprve když jsem se podívala na své ruce. Všimla jsem si malého, tenkého řetězu, který účinně držel má zápěstí ve stejné poloze na jedné z nohou postele. Nikde nebylo ani stopy po lidech. Občas jsem zaslechla vzdálené auto přejíždějící po nejspíš daleké silnici. Přehrávala jsem si poslední obrázky té situace. Pamatovala jsem si však jen útržky. Nějaká žena. Louka. Edward. Myslím že... rozčílený Edward?

A potom injekce, jak se mi zabodla do krku... Tím to všechno končí. Zkoušela jsem si znova a znova vzpomenout na nějaké detaily. Chtěla jsem si představit celou situaci. Avšak nic nepřicházelo, jen zapadající slunce problesklo malým okýnkem umístěným pod rovnou střechou. Napadlo mě... Ne to by nešlo. Jsem moc velká a navíc není tady nic, na co by se dalo vylézt.

„Au,” vypustila jsem přidušeně z úst, jak se moje ruce snaživě natahovaly. Pouta, uvědomila jsem si v duchu. Nezbývá mi nic jiného, než čekat. Vteřiny, minuty a hodiny ubíhaly jako dny, měsíce a roky. Zdálo se mi, že jsem tady snad věčnost, avšak slunce právě vycházelo na obzor.

Zaslechla jsem něčí tiché kroky blížící se ke dveřím. Instinktivně jsem se skrčila k posteli a vyčkávala. Zvuk se zvýšil na maximum. Někdo zastavil. Klika zavrzala, ale dveře zůstávaly stále zavřené. Místo toho se ozvala nějaká žena. Její hlas zněl velice přátelsky. Myslela jsem, že mi chce pomoc, ale to jsem se vážně zmýlila, protože to byla Ona. Ta, která má na svědomí moje uvěznění.

„Doufám, že se tady naše Bellinka má dobře,“ křečovitě se zasmála a malým otvorem ve dveřích prohodila misku s ovesnou kaší a nakonec přidala i vodu. „Jen jez, jestli to dokážeš,“ dodala nakonec.

Pohled Edwarda

Jakmile dar Lary přestal účinkovat, rozběhl jsem se za ní do lesa. Chvíli jsem váhal kudy se mám vydat, protože přišla z jiného směru, než jakým odešla, ale nakonec jsem se po jedné stopě vydal. Zjistil jsem, že moje rozhodnutí bylo správné, protože tam byla cítit i Bellina nádherná vůně. Běžel jsem po té stopě, až jsem se dostal k silnici. Tam stopa končila. Lara odvezla Bellu někam autem. Věděla, že tak jí nebudu moc sledovat. Byl jsem strašně naštvaný, že jsem vytrhl ze země strom, což můj vztek o něco zmenšilo.

Zkusil jsem zachytit její myšlenky, ale byla moc daleko. Ještě chvíli jsem přemýšlel, když jsem uviděl, jak vychází slunce. Musel jsem se dojet domů schovat, aby mě nikdo neviděl. Budu muset počkat s pátráním až na večer.

Pohled Belly

Po odchodu té divné ženské mi začalo kručet v žaludku. Vidina plného břicha jídla se mi zamlouvala, ale byl tady problém. Moje ruce... Začala jsem v hlavě spřádat plán na to, jak se dostat z toho řetězu, nebo ho alespoň povolit. Jediné, co jsem zjistila, byla zrezavělá noha postele, za kterou jsem byla připoutaná. Tvrdě jsem škubla řetězem směrem k sobě. Postel se mírně zatřásla, ale pouta zůstávala pořád stejně pevná. Zkusila jsme to tedy ještě jednou. Tentokrát však úspěšněji. Na zem padaly rezavé plíšky a noha se začala pomalu ale jistě rozpadat na dva díly. Ozvalo se hlasitě křup a byla na zemi. S tím však dopadla i na mojí ruku.

„Ááá!“ ozval se hlasitý výkřik z mých úst, po němž následovaly další a další, jak se zvuk nesl prostorem. Důvodem toho všeho bylo nejspíš mé vyčerpání z předchozí probdělé noci.

Úplně jsem zapomněla na nějaké fyzické zákony i na ten nejzákladnější. Gravitaci. Nedošlo mi, že se postel zřítí na mou ruku. To mi teda vážně nedošlo, hudrovala jsem zároveň s uši rvoucím nářkem železných kusů padajících na zem.

Konečně jsem se vyprostila ven. Ruka se však vůbec nepřizpůsobovala mým pohybům. Nejspíš bude zlomená. Pouta mi stále zůstávala na vyhublém, zimou svraštělém zápěstí. Znovu jsem se pokusila o vyklouznutí z pout, ale marně. Kdyby ta druhá ruka byla plnohodnotná a ne nejspíš zlomená, povedlo by se mi to hned. Dávno jsem mohla mít pouta pryč. Naštěstí to ale stačilo na pohyb k misce plné ovesné kaše a sklenici vody. Ani nevím v jaké chvíli, ale zanedlouho jsem upadla do říše sladkých snů. Daleko odsud. Mnohem blíž k Edwardovi.

Když jsem se propadla do říše snů, zdál se mi nádherný sen. Byli jsme s Edwardem na nádherné louce. Všude kolem nás byly rozkvetlé květiny. Krásně svítilo slunce a Edward se nádherně třpytil. Bylo to úžasné.

Leželi jsme vedle sebe a Edward mě hladil po vlasech. Najednou se naklonil a políbil mě. Byl to nádherný polibek. Bylo to, jako by mezi námi probíjela elektřina, která nás poháněla dál. Polibek se stával čím dál intenzivnějším a já myslela, že se snad rozpadnu na tisíc kousků v náručí tohohle nádherného anděla.

Nakonec se Edward odtáhl, abych se mohla nadechnout. Ležela jsem na zádech a on nade mnou. Měli jsme hlavy jen kousek od sebe, ale dívali jsme se jeden druhému do očí. Měl nádherné oči, bylo to jako bych se v nich topila.

Znovu jsem se natáhla po jeho ústech a políbila ho znovu. Dala jsem do toho polibku všechno, co jsem k němu cítila. Edward sjel rukama po mém těle níž a zajel mi rukama pod tričko. Přitiskla jsem se k němu blíž a taky mu zajela rukama pod tričko. On se ode mě odtáhl, abych se zase mohla nadechnout. Vadilo mi, že se musím pořád nadechovat.

Využila jsem příležitosti a přetáhla mu tričko přes hlavu a přejela rukou po jeho svalech na hrudi. Edward mi také svléknul tričko a se zájmem si mě prohlédl. Samozřejmě jsem zčervenala. On se tomu jen usmál a znovu mě políbil. Přitom polibku mi rukama jezdil po celém těle. Bylo to úžasné. Najednou jsem zaslechla hlas, který tam nepatřil. A s hrůzou jsem otevřela oči.

Shrnutí Anicka14vampire / albatrosR

Autor: Anicka14vampire (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gigolo od vedle - 15. kapitola: