Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls Diares - 13. kapitola

23.05.2011 (17:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1886×

13. kapitola

Týna:

Právě sedím u jedné z prosklených stěn našeho pokoje. Vím, že to není má část pokoje, ale holkám to nevadí. Když o tom tak přemýšlím, asi jsem se vážně zbláznila. Dřív by mě ani nenapadlo sednout si k oknu a zírat do lesa. Nudila bych se, ale tady ne. Někdy, nemohla bych na to přísahat, ale mám pocit, že ten les mi můj pohled opětuje. Připsala jsem si to jako další záhadu k tomuhle místu. Přesto už bych se ani omylem nevrátila do České republiky. Už kvůli Jakovi bych nemohla…

Teď už to vím jistě, miluju ho. Ale co on? Myslím, že on mě ne. Štve mě to, mučí, ale alespoň ho mám nablízku. Ve škole jsem zjistila, že oni se tu vážně s nikým nebaví, natož aby si zvali nějaké holky z prváku ke stolu, nebo s nimi chodili do kina. Je jasné, že se o nás zajímají víc než o ostatní, co víc si můžu přát? Chodit s ním? Z pohádek už jsem vyrostla…

Zvedla jsem hlavu od deníku, zaujal mě pohyb na jednom stromě, ale jsem si skoro jistá, že veverka to nebyla. Tohle místo je prostě zvláštní. A něco mi říká, že tohle je jen začátek.

„Týno, pojď už, přijdeme pozdě do školy!“ zavolala na mě Simča, když Viky vylezla z koupelny a ustrojila se. Dnes jsem tam šla první, tak jsem měla ještě šanci zapsat si pár novin do deníku. Mimochodem, další důkaz mého bláznovství - těším se do školy. Nebo na Jacoba? Asi spíš to druhé… A samozřejmě mi bylo jasné, že Simča taky nepospíchá do školy, ale za Edwardem. Jak jinak, že?

„Už jdu!“ houkla jsme na ni, zamkla deník a pospíchala do přízemí. Tam jsem se málem srazila s Janinou, která v ruce držela mobil a někomu volala. Podle způsobu, jakým s dotyčným mluvila, jsem pochopila, že to je její matka. No jo, časový posun, tam musí být pozdní večer, tady časné ráno.

„Hele, mami, já musím řídit, abychom se dostaly do školy, zavolej mi zítra, jo? A ne tak brzo, chtěla bych se prospat… Ahoj!“ řekla do telefonu, uklidila ho a už nás i se Simčou popoháněla do auta. No, dělat to ani nemusela. Viky si to sice nechce přiznat, ale na Emmetta se taky moc těší.

V autě jsem rovnou zaplula na zadní sedadlo a sledovala Viky se Simčou, jak se dohadují o tom, kdo bude sedět vepředu. Vyhrála Simča, samozřejmě. Viky se jen velmi pomalu a naštvaně uchýlila na sedadlo vedle mě. Zasmála jsem se, ale když po mně Viky střelila pohledem, snažila jsem se to zamaskovat kašlem.

Jakmile jsme byly u školy, už byli u našeho auta kluci. Zajímalo by mě, jak to dělají, vždy se takhle zjeví, člověk se jenom lekne.

Simča a Janina se s kluky přivítaly polibkem, my s Viky pouhým ahoj.

„Co máš první hodinu?“ ptal se mě Jacob.

„Trigonometrii.“

„Vážně? Já zeměpis, to je ve stejné budově, půjdu s tebou.“

„Dobře.“ Mávla jsem na holky, neměly jsme teď hodinu spolu. Simča se někam vydala s Janinou, kluci je doprovodili. Nepříliš nadšená Viky se také vydala jiným směrem, následována Emmettem v bujaré náladě. A jé, to zase bude.

„Dneska se prý chystá nějaká akce. Má se jít do bazénu, jako oslava ukončení prázdnin - než se začneme opravdu hodně učit. Jde pár lidí, tak jsem si říkal…, nešly byste taky?“ zeptal se mě po chvilce mlčení Jake.

„No…, já ráda a myslím, že holky taky. Teď jenom musím někde vyhrabat ty nové bikiny, protože nemám páru, kam jsem je dala, ale Simča to asi bude vědět.“ Jake se zasmál.

„Jasně, už se těším. Bude to sranda,“ znovu se zasmál Jake, zamával mi a zmizel za rohem. Já zase zaplula do třídy. Moc jsem nevnímala učitele, jak tam něco vykládá, místo toho jsem přemýšlela, jestli jsem si ty bikiny vůbec zabalila. No, myslím, že jo, Simča na nich trvala. Předtím jsem to nechápala. Teď jsem jí byla vděčná. Ony tam někde budou…

Další tři hodiny uplynuly ani nevím jak. Těsně, než jsem dorazila k jídelně, jsem narazila na holky.

„Ahoj, už vám kluci říkali o té akci dneska? Že se půjde do bazénu?“ ptala jsem se jich, když jsme otvíraly dveře od jídelny.

„Ne!“ vyhrkly všechny unisono a já se dala do vysvětlování.

„To je super! Ale budu muset najít bikiny,“ uvažovala nahlas Viky a já se zasmála.

„Čemu se směješ?“ zeptala se podrážděně.

„Jen tomu, že to mě taky napadlo jako první, když mi to Jake říkal,“ zasmála jsem se ještě jednou, když jsme si sedaly ke stolu kluků. Oni už tam byli a na stolech už byly táci s jídlem.

„Díky,“ řekla jsem, vzala si bagetu a plechovku s colou a dala se do jídla. Kluci se v tom zase jen tak nimrali jako včera. Teda až na Jaka, ten do sebe za chvíli naházel celý plný tác.

V zádech jsem cítila pohledy snad všech v jídelně. Většinou byly zvědavé nebo závistivé, ovšem od jednoho stolu přicházely i pohledy vražedné.

Během oběda do jídelny vpadl jeden z učitelů a něco připíchnul na nástěnku. Neodolala jsem a vyrazila tam. Bylo to oznámení. Učitelka je nemocná, dneska nám odpadá tělocvik, nebyl totiž volný ani žádný učitel na supl. V duchu jsem zajásala. Ne, že bych tělocvik neměla ráda, ale nějak se mi tu dneska nechtělo trávit ještě několik hodin. Vracela jsem se ke stolu s veselou náladou.

„Co tam je?“ ptala se Janina.

„Dneska nám odpadá tělák! Takže já se Simčou už jedeme domů!“ zaradovala jsem se a Simča se usmála.

„Super. Ale jak se dostaneme domů? Janina s Viky mají školu normálně a máme jen jedno auto…“

„My vás vezmeme, dneska máme taky kratší vyučování,“ ujistil Simču Edward a Emmett přikývl.

„Fajn, ale ještě si odběhnu, jo?“ řekla jsem a kluci jen kývli. Vydali se vyhodit zbytky jídla a já na ten záchod. Vypadali, jakože jsou velice rádi, že mohou zbytky z toho jídla na tácech vyhodit. Že by drželi dietu? Ne, to se mi nezdá, rozhodně ne u Emmetta. Navíc, žádný z nich to nepotřeboval, postavu měli všichni skvělou…

Právě jsem si umývala ruce, když se otevřely dveře a na záchody vstoupily další čtyři holky. Naše „milá“ čtyřka. Jedna z nich, pravděpodobně Jessica, se na mě opovržlivě podívala a nepříjemným hlasem vyštěkla: „Co máte s Culleny?!“

Podívala jsem se na ni jako na marťana.

„Prosím?!“ zasyčela jsem.

„Copak nerozumíš? To jste v Evropě všichni tak natvrdlí?! Ptám se tě, co máte s Culleny!“ vyštěkla z novu.

„Rozumím dobře, ale nechápu, co je ti do toho, Barbie!“ zavrčela jsem a chystala se odejít. Vtom se mezi dveřmi objevila Simča.

„Co se tu děje?“ zeptala se mě česky, když viděla, jak tu všechny stojíme a vražedně na sebe zíráme.

„Tady naší čtyřku by moc zajímalo, co máme s Culleny,“ zasyčela jsem. Ty čtyři nány se na nás dívaly, jako bychom spadly z Marsu. Bylo mi to fuk.

„Jak jsi mi to řekla? Jak se opovažuješ…, něco vám řeknu, tímhle jste si na naší škole podepsaly ortel smrti. A to mezi vámi a Culleny skončí, o to se postarám!“ stále zvyšovala hlas, což bylo docela nepříjemné s její barvou hlasu.

Simča se napřímila.

„A teď něco řeknu já tobě, jo? My se tě nebojíme – nemáme důvod. Jestli jsou tady všichni takoví zbabělci, že se vás bojí, budiž. Ale my se k nim rozhodně nepřidáme. To ty si dávej bacha na nás, nevíš, co dokážeme. Takových slepic, jako jste vy, už jsme potkaly desítky…, kolik vy jste potkaly lidí, co se vám postavili? Proto už nemůžeš vymyslet cokoliv, co by nás překvapilo. Takže laskavě sklapni a přestaň vyhrožovat mojí kamarádce, když je sama. Alespoň je vidět, že ty sama jsi srab. A ještě jednu radu pro vás mám. Neopovažujte se míchat mezi nás a kluky, protože by to bylo to poslední, co byste udělaly, na to vám přísahám!“ zavrčela na ni Simča a složila si ruce na hruď.

„Tohle si ještě vypijete…,“ zasyčela ta nána a odešla s ostatními v zádech.

„Už se bojím,“ zasmála se Simča. Ale opravdu jsme se rozesmály teprve, když ty čtyři vypadly ze dveří. Ty její tři kamarádky se jí ani nezastaly. Bylo to kamarádství na nic, to každý hned viděl.

Potom jsem se i se Simčou vydala k parkovišti, kde už čekali kluci. Nevím proč, ale něčemu se pochechtávali. Asi zase Emmett řekl něco srandovního. Jen mi bylo líto, že nemá volnou hodinu Jake, ale co…

Za chvilku jsme zastavili před naším domem, Simča se ještě rozloučila s Edwardem dlouhým polibkem a pak vyrazila k nám do pokoje, přichystat věci, abychom mohly rovnou vyrazit, až holky přijdou ze školy. Vtom mě něco napadlo.

„Hele, Simi, jak si vlastně věděla, že se něco děje?“

„Nevěděla.“

„Tak proč jsi za mnou šla?“

„Protože Edward byl nějak nervózní, říkal, že si myslí, že se něco děje - s tebou, tak jsem to šla zkontrolovat a měl pravdu.“

„Páni, máš kluka jasnovidce.“ Zasmála se.

„To si nemyslím. Mohl jen holky vidět jít na ten záchod, ale přede mnou dělat, že si to myslí. Víš, jak to myslím.“

„Jo, i tak. Budu mu muset poděkovat. Tak jako ty bych se jich asi nezbavila.“ Znovu se zasmála.

„To víš. Česká a anglická škola, to se nezapomíná. Pamatuješ holky ze základky? Taky jsme pořád byly na nože.“

„Jo, to jo. Nevíš, kde mám ty bikiny?“ Prolezla jsem už snad celou skříň, ale nenašla jsem je. Simča hodila osušky na postel, dala se do hledání a světe div se, do pěti minut byly na světě. Já mít její paměť… Vždycky všechno hned zapomenu. Je to nefér.

Když bylo všechno zabaleno, sedla jsem si ještě na chvilku na postel a začala si psát.

Milý deníčku, za chvilku jdeme s klukama do bazénu. Nemá cenu, abych se líčila, tak zbytek času trávím psaním sem.

Dneska za mnou byla celá čtyřka. Jessica nám vyhrožovala, ať dáme od kluků ruce pryč a že nás stejně rozeštve. Normálně jsem měla chuť jí jednu vrazit. V tom se od holek liším. Simča dokáže kohokoliv usadit. Viky používá hodně sarkasmus, ale také vždy vyjde ze všeho jako vítěz. Janina se všude snaží hledat kompromisy a rozumně řešit i nesmyslné situace. Já tohle neumím, všechno bych si radši vyřešila hezky ručně. Jenže to není moc dobrý způsob řešení problémů, takže na to můžu rovnou zapomenout. Na to čtyřka čeká – na jakoukoliv záminku, aby nám mohly něco udělat. A tu já jim nedám.

No, právě jsem se podívala z okna holky už jsou tu, takže pojedeme, večer, nebo zítra sem ještě napíšu, jaké to v tom bazénu bylo…

Vzala jsem dvě tašky a vyrazila dolů v doprovodu Simči ověšené taktéž dvěma taškami. Na holky jsem narazila v polovině schodiště.

„Věci vám neseme, nechte si tu jen batohy, jedeme rovnou. Dohodly jsme to s klukama a Renée jsme nechaly vzkaz,“ navigovala je Simča a sama mířila do auta.

„Díky, holky,“ řekly obě dvě naráz, vyběhly do pokoje a za chvilku už se řítily za námi do auta. Podívala jsem se na hodinky. Super, stíhaly jsme to.

Janina okamžitě sedla za volant.

„Sakra, jsem nalíčená..., budu se ještě muset odlíčit!“ bědovala Viky a Janina se k ní přidala.

„To zvládneme, kluci už jsou stejně zvyklí, že všechno zdržujeme,“ zasmála se Simča a my se k ní přidaly. Bylo štěstí, že přes prázdniny jsme stihly prozkoumat město, a tak jsme byly do pěti minut před bazénem.

Ještě dřív, než jsem si stihla odepnout pás, se dveře na mé straně auta otevřely a usmíval se z nich na mě Jacob.

„Dneska na čas a bez zdržování, copak se děje?“

„Svátek?“ řekla jsem ironicky.

„Že by?“ zasmál se a nabídl mi rámě, které jsem velice nadšeně přijala. V druhé ruce nesl jak svou, tak moji tašku. Tedy do té doby, než jsme se v hale rozloučili, abychom se mohli jít všichni převléct.

V šatnách jsem Viky a Janinu obeznámila s novinkami ohledně čtyřky.

„Bože, být tam tak já…, já bych si je pěkně vychutnala!“ zavrčela Viky.

„To si měla vidět Simču!“ zasmála jsem se a Janina zavrtěla nechápavě hlavou. Neměla ráda hádky.

„To nic nebylo,“ řekla Simča, když si přehazovala přes rameno osušku a vyrážela směrem k bazénu. Na druhé straně už na nás čekali kluci a vydali se nám naproti. Já zůstala zírat, pusu jen tak tak zavřenou.

„Sním, či bdím?“ zašeptala Janina po našem.

„Já rozhodně spím…“ začla Viky.

„Holky, vidíte to taky?“ řekla nevěřícným hlasem Simča.

„Štípněte mě,“ přidala jsem se. Nečekala jsem však, že Viky mé prosby vyplní.

„Jau, zas tolik ne!“ zapištěla jsem a uskočila.

„Jestli spím, tak se nikdy nechci probudit!“ konstatovala Janina a my všechny svorně přikývly. Všichni čtyři na sobě měli bermudy a přes ramena ručníky zrovna tak jako my. Přesto všichni čtyři mohli jít z fleku na přední stránku časopisu jako modelové. Nechtěla jsem si Jaka tolik prohlížet, ale jeho nahá, svalnatá hruď stále přitahovala můj pohled. Radši jsem se proto zadívala do země. Kluci došli až k nám.

„Tak, kam půjdeme?“ zeptal se Jasper.

„Co zatím normálně do bazénu, pak někam jinam?“ navrhla Viky.

„Jo, to by šlo,“ odsouhlasil jí to Emmett, mrkl na ni a dál ji hypnotizoval pohledem. Zůstala jsem na něm chvilku viset pohledem… ne, že by mě tak přitahoval jako Jacob, ale zaujaly mě jeho oči. Jeho zlatavé oči stále víc černaly. Nakonec byly uhlově černé. Pohledem lpěl stále na Viky. Zamrkala jsem, tohle se mi muselo zdát.

Podívala jsem se do očí Jacobovi, měl je stále stejné jako vždy. Pak jsem pohlédla na Edward a Jaspera a zjistila jsem, že je měly najednou také černé a hypnotizovali pohledem holky. Copak mám halucinace, nebo se jim právě změnila barva očí, když spatřili mé kamarádky? A proč Jacobovi oči jsou stále stejné?

Edward sebou trhl a podíval se jinam. Pak se usmál na Simču, vzal ji za ruku a vedl ji k bazénu. Po chvilce, když jsem se znovu střetla s jeho pohledem, měl oči zase zlatavé…

Přestala jsem to řešit a místo toho jsem odložila ručník, skočila šipku do bazénu a plavala co nejrychleji k druhému břehu. Po chvíli, nepochopím jak, protože jsem měla docela slušný náskok a byla jsem hodně rychlá, mě dohnal Jacob i Emmett a po chvilce mě dokonce předhonili.

Šlapala jsem vodu v hloubce a podívala se na ty dva.

„Hej, to je nefér, jak to, že jste tak rychlí?“

„My nemůžeme za to, že ty jsi šnek!“ zahulákal Emmett a já ho schladila sprškou vody. Uraženě se stáhl pod vodu a začal plavat kolem mě s Jacobem. Nevím proč, ale připadl mi jako žralok, co si vyhlídl kořist. Ještě mu nasadit ploutev…

Ze zamyšlení mě vytrhl nedaleký smích, to už k nám plavali Edward, Viky, Simča, Jasper i Janina a Edward se něčemu hrozně smál.

Emmettova hlava vykoukla nad hladinou, obhlédl situaci, vyhledal pohledem Viky a znovu se potopil.

„Co se děje?“ zeptala se Simča, když k nám dorazili.

„To nic, jen Emmett si tady hraje na žraloka,“ vysvětlila jsem. Nechápavě se na mě podívala, ale když Viky najednou vyjekla a zmizela pod hladinou, pochopila. Viky se vynořila asi dva metry od nás a plivala vodu společně s nadávkami na Emmetta.

„Ty jsi takovej vůl, já se tak lekla a málem jsem se utopila!“ Emmett se objevil hned za ní.

„No a co, tys mě zase kopla do žeber!“ řekl se smíchem a masíroval si je. Začali jsme se jim všichni smát. V bazénu jsme si pobyli asi hodinu, než to tam ostatní začalo nudit. Na chvíli jsme vylezly na břeh, kluci někam odběhli.

Sedla jsem si na lehátko a zavřela oči, relaxovala jsem. Bohužel jen do té doby, než na mě někdo vyšplíchl vodu. Jacob.

„Hej!“ zanaříkala jsem a postavila se.

„Tak co teď?“ ptala se Janina.

„Nepůjdeme na tobogán?“ lákal ji Jasper, ona nadšeně přikývla a už byli pryč. Edward se podíval na Simču.

„Co takhle výřivka?“ navrhl a byli rovněž v tahu.

Emmett se zazubil směrem k Viky.

„Tak co, zlato, nezkusíme divokou řeku?“

„Já bych ji zkusila, brouku, ale bez tebe!“ odvětila Vik a vydala se směrem k smýšlené atrakci. Emmett se zasmál.

„Mě se jen tak nezbavíš,“ křikl a dohnal ji. Viky svěsila ramena, ale pokračovala dál.

„A co my?“ zeptal se Jake.

„Nevím. Výřivku nemám moc ráda a nechci být nikde, kde je Emmett. Tobogán už je taky obsazený, zkusím potápění,“ zasmála jsem se a znovu skočila šipku do bazénu a tentokrát se nevynořovala. Po chvilce Jake plaval znovu po mém boku. A já už potřebovala vzduch. Vynořil se ještě chvíli po mně.

„Jak dlouho vydržíš pod vodou?“ zeptal se.

„Nevím, změříš mi to?“

Přikývl a já se ponořila pod vodu. Snažila jsem se tam být co nejdéle, ale už mi vážně docházel dech.

„58 vetřin. Jsi dobrá.“

„Díky, teď ty.“ Usmál se na mě a ponořil se. Já začala počítat. 10, 20, 30, 40, 50, 60, 70, 80, 90, 100, 110… vynořil se až se sto patnáctou vteřinou.

„Kolik to bylo?“ zeptal se udýchaně.

„Skoro dvě minuty… páni. Kam se na tebe hrabu.“

„Stejně jsi dobrá.“

„Ty jsi lepší.“

Úsměv mu zmrzl na rtech. Zadíval se do dálky a já se otočila stejným směrem. Právě sem vešla čtyřka. To snad ne… A namířily si to rovnou k nám. Jedna z nich, nepamatuji si, jak se jmenuje, se odhodlala a promluvila na Jaka.

„Ahoj, Jacobe, nechtěl bys se mnou jít do výřivky?“ řekla svůdně. Jake ji sjel pohledem.

„Nechtěl,“ řekl pouze a dál se věnoval mně. Zalil mě podivný pocit uspokojení. Ta nána se naštvaně stáhla a zamířila i s ostatními směrem k divoké řece. Chudák Viky a Emmett…

Potom už jsem je tu neviděla a čas opět utíkal rychleji, než mi bylo milé. Brzo se tu objevily holky i s klukama a my s Jakem jsme byli nuceni vylézt ven. Nechtělo se mi…, vydala jsem se ke schůdkům a Jake těsně za mnou. Měla jsem dojem, že se na mě celou tu dobu dívá. Znervózněla jsem a sjela mi noha. Padala jsem nazad – přímo Jakovi do náruče.

Bez problému mě chytil. Postavila jsem se, ale on mě stále nepouštěl. Podívala jsem se mu do očí, co se děje, a jeho obličej byl blíž, než bych čekala. O hodně blíž… jeho rty byly jen pár centimetrů od mých. Zůstala jsem na nich viset očima a Jake zase na těch mých. Přitáhl si mě ještě blíž a překonal tu propastnou vzdálenost. V ten moment, kdy se naše rty setkaly, mnou projel elektrický proud, nebo něco podobného, protože kdyby to byl skutečný elektrický proud a my stáli v bazénu, byli bychom oba mrtví. Bylo to neskutečné, jakoby se v ten moment zastavil svět, neexistoval nikdo a nic jiného, jen on. Objala jsem ho kolem krku a on mě pevněji kolem pasu…

Ozvalo se uznalé zavýskání. Byl to Emmett, strašně se smál a pak zatleskal. Odtáhla jsem se od Jaka a zjistila, že se na nás všichni zubí. Jake mě stále držel kolem pasu.

Emmett se na nás ještě víc usmál a pak se podíval na Viky.

„Koukám, že teď jsme na řadě asi my, co?“ provokoval ji.

„Na to zapomeň!“ odfrkla si Viky, vzala si osušku a vydala se k šatnám. My ostatní jsme ji taktéž následovali, já doteď v objetí svého přítele…, jak krásně to zní!

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls Diares - 13. kapitola: