Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls Diares - 5. kapitola

01.12.2010 (08:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2283×

Písnička

5. kapitola

Týna:

Česká Republika je úžasná země a můj domov, ale s Amerikou se nedala srovnávat. Všechno tu bylo jiné. Od krajiny, přes techniku až po lidi, ale velmi brzy jsme si s holkami zvykly a začaly brát Forks za svůj druhý domov.

Ve škole mi to z holek šlo nejhůř, ale v angličtině jsem neměla žádné problémy. To jsem vítala, poněvadž jsme se holkama shodly, že se nám tady líbí až moc a chtěly bychom tu zůstat i přes rok. Základku jsme dokončily, tak co. Je jedno, kde začneme střední, ne? Teda… pokud nám to dovolí rodiče.

Právě jsem pozorovala Simču a Janinu, jak vyjednávají s Reneé. Ta neměla nic proti tomu, abychom tu zůstaly. Sama děti neměla a byla ráda, že nás tu má, to na ní bylo vidět. Ani Charlie neměl nic proti. Teď to ještě nějak šetrně sdělit rodičům. Zalezly jsme k sobě do pokoje a tam si plácly rukou. První fáze provedena úspěšně. Viky si vzala do ruky mobil.

„Teď a nebo nikdy,“ prohlásila a vyťukala na svém dotykovém mobilu číslo svého taťky. Tady bylo sedm hodin večer, takže v Evropě byly asi dvě hodiny. My ostatní jsme ji potichu pozorovaly a napjatě čekaly, jak to její rodiče vezmou. Viky to pustila do reproduktorů, abychom to slyšely i my. Na páté zazvonění to její táta vzal a nepustil ji ke slovu.

„No, ahoj, Viky! Jak to, že ses tak dlouho neozvala? Jak se tam máš? A co holky? Těšíš už se domů, protože my se na tebe těšíme moc!“ vychrlil ze sebe její táta. Viky  nějak nevěděla, co říct.

„No… víš, tati… právě, že naopak… mně se tady líbí. Moc líbí. Byly… byly jsme se s holkama kouknout na zdejší střední školu a… moc se nám líbila… i to, co se tu učí… a teta a strejda Jany souhlasí… prostě… rádi bychom tu zůstali i přes rok. Rády bychom tady studovaly.“

V telefonu bylo najednou ticho. Po chvíli se ozval zdrcený hlas, ale také smířený, jako kdyby právě udělal to nejtěžší rozhodnutí.

„To jako vážně? Není to nic chvilkového?“

„Ne, není tati. Vážně se nám tu moc líbí a chceme tu studovat.“

„No… tak dobře. Nakonec… proč ne? Střední v Americe jsou stejně dobré jako v Evropě… jen se nám s maminkou bude stískat, Vik.“

„Mně po vás taky… ale… “

„Netrap se, já to chápu. Ale smíš tam zůstat, jen pokud to povolí rodiče i holkám. Samotnou tě tam nenecháme, jasné?“

„Jasné! Díky tati, moc! Tak ahoj…“

„Ahoj.“

Viky to típla a my začaly skákat radostí do vzduchu, ale to byla jen jedna. My jsme čtyři. Postupně jsem každá zavolaly svým rodičům. Nikomu z nich se očividně moc nelíbila vyhlídka našeho studování tady, ale nakonec se s tím smířili.

Seděla jsem nad svým deníkem a zapisovala si to. Tohle je pro nás dost významný den. Jsme tu nové, nikdo nás nezná a my tu můžeme začít s čistým štítem.

Simče se ale nelíbilo jen tak tady sedět. No jo, ona byla vždycky hyperaktivní. Nesnesla nudu a klid.

„No tak, holky! Pojďte něco dělat! Jinak se nudou zcvoknu,“ lamentovala pořád. Zbýval týden do konce prázdnin a tím pádem týden, než nastoupíme na střední a Simča si ten týden hodlala užít. Naplno. Nakonec mi vytrhla deník z rukou a hodila ho pod moji postel, na které za chvilku přistálo oblečení.

„Na, to si obleč,“ řekla a jala se vyhnat Janu od její oblíbené knížky. Radši jsem si to oblékla a vrhla se varovat Viky, než se vrhne i na ni. Viky se dívala na televizi. Dávali její oblíbený seriál. Upíří Deníky. Ona přímo zbožňovala Stefana, ale já ne. Já měla ráda spíš Damona. Stefan byl na mě moc slušný.

„Radila bych ti jít nahoru se převléct, Simča chce vyrazit pravděpodobně na nákupy a někam na kafe.“

„Jo, jo. Hned. Jen to dokoukám.“ Usmála jsem se a sedla si k ní, když se najednou televize vypla. Zrovna v tom nejnapínavějším.

„Co to?“ divila se Viky, ale pak si všimla Simči s Janou, stojící u dveří. Simča držela v ruce vypínač a ďábelsky se usmívala. Jana se na nás za jejími zády dívala pohledem: Panebože, pomoc!

Jo, to je fakt, Jana nesnášela tyhle Síminy rychlé akce. Já už jsem raději ani neprotestovala a postupem času si i zvykla.

„Žádné koukání na televizi, jde se ven!“

„A kam vlastně?“ ptala jsem se.

„No… v Port Angeles otevřeli nový klub, tak jsem si řekla, že bychom tam mohly zavítat. Vycházky máme do půlnoci a tak dlouho se tam snad nezdržíme.“

„Hmm… nakonec, proč ne?“

„Proč ne? Proč ne!“ kroutila hlavou Simča a razila si to do garáže. Vyrazily jsme s Viky a Janou za ní. Dneska řídila právě ona, střídaly jsem se po jednom dni.

Do hodinky jsme byly před klubem a jelikož ještě nebylo ani devět, nebylo tam tak plno, jako asi obvykle bývá. Každopádně stále tady bylo k vidění pár hezkých kluků.

Mrkly jsme na sebe a vyrazily k baru. Barman byl hned u nás.

„Co si dáte slečny?“

„Čtyři Mojita,“ řekla Simča.

„Už vám bylo 21 let?“ ptal se znovu barman. Nedivila jsem se mu, díky našemu zjevu jsem vypadaly starší, ale v podstatě jsme to pít ještě nemohly.

„No… vlastně ne.“

„Tak to je mi líto, musíte něco nealko.“

„To je v pořádku barmane, ty čtyři Mojita jsou na mě,“ objevil se za námi nějaký kluk a pozval nás. Usmíval se a docela mu to slušelo. Za chvilku za ním přišli ještě jeho tři kamarádi. Vzaly jsme si pití do ruky, vyrazily s nimi ke kulečníku a sledovaly je, jak hrají.

Během večera se u nás objevilo ještě spoustu ctitelů, kteří nám ochotně kupovali pití. Proto jsme začaly být trochu přiopilé a pletly se nám nohy.

Což bylo horší, když jsme s kluky vyrazily na parket, ale ještě to šlo. Po dalším tanci jsem si sedly ke stolku a sledovaly nově přicházející lidi.

V tu ránu se otevřely dveře a já nemohla uvěřit tomu, co vidím. To musely být halucinace.

„Holky… pojeďme domů, já asi špatně vidím, už mám halucinace,“ řekla jsem normálně česky. Ostatní přece nemusí vědět, že jsem natolik opilá.

„Jak to myslíš?“ ptala se Viky.  Místo zdlouhavého vysvětlování jsem poukázala ke dveřím. Holky se tam podívali a rázem jim všem třem poklesla brada.

Do baru totiž právě vstoupili čtyři kluci. Ale to nemohli být obyčejní kluci. Byli nádherní. Ne, to bylo slabé slovo. Tři byli křídově bílí, čtvrtý snědý. Ten snědý se mi zamlouval nejvíc. Byl vysoký, docela svalovec a vlasy měl na krátko ostříhané. Moc mu to slušelo. Usmíval se na celé kolo a už na první dojem působil jako rebel. Vysloveně můj typ.

Ti ostatní tři byli jiní. Vážnější, ale také se usmívali. Jeden měl delší blond vlasy, byl docela vysoký a měl hezkou postavu. Druhý byl ještě vyšší a udělanější než ten snědý kluk. Měl také tmavé vlasy. Ten třetí byl zhruba stejně vysoký jako ten blonďák.. Měl bronzové vlasy a oproti těm třem vypadal ještě jako kluk. Tamti už vypadali na dospělé muže. Také jsem si všimla, že všichni ti křídově bílí měli stejné, jemně zlatavé oči…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls Diares - 5. kapitola: