Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls Diaries - 19. kapitola

06.11.2011 (14:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1543×

19. kapitola

Janina:

Byla jsem jako na trní. Pořád jsem se obávala, že teď, když vím, co je zač, rozejde se se mnou. Řekne mi, že to byla chyba, že mě už nemiluje a ať na něj zapomenu. Ale chtěl mi to všechno vysvětlit… Proč by to dělal?

Byla jsem hrozně nervózní, když kluci zazvonili u dveří. Pustili jsme s holkama Edwarda dál a sami se rozešly každá jinam s tím klukem, kterého jsme milovaly. Jazz chtěl jít jen na procházku. Fajn.

„Ahoj,“ řekl mi u dveří.

„Ahoj,“ špitla jsem a pomalu šla vedle něj. Chvíli bylo ticho.

„Bojíš se mě?“ zeptal se nakonec. Zvedla jsem pohled a nechápavě se mu podívala do ustaraných a smutných očí.

„Ne, měla bych?“

„Možná ano… Tak proč jsi tak nervózní?“

„Ehm… víš, holka se nedozví každý den, že její kluk je upír,“ řekla jsem opatrně a sledovala jeho výraz. Ušklíbnul se. Stejně mi to mělo dojít už dávno, že není normální. Byl moc dokonalý ve všech směrech. Krásný, chytrý, gentleman, milý, rozumný, citlivý a zdrženlivý. Který kluk je dneska takový?

„Aha. Víš… pochopil bych, kdyby ses se mnou chtěla rozejít...“ Zůstala jsem zaraženě stát. Chvilku mu trvalo, než postřehl, že už vedle něj nejdu.

„Ty už mě nechceš?“ vyhrkla jsem a snažila se zadržet slzy, co se mi draly do očí. Přispěchal ke mně.

„Ne, Jani. Právě naopak. Já tě miluju. Změnila jsi mi celý život. Když se zamilujeme, úplně se změníme. Já nebyl nikdy zamilovaný. Ne doopravdy, až teď do tebe. Žádná upírka, ani jiná lidská dívka, mě nikdy neučarovala, až teď ty. Já o tebe rozhodně stojím, ale chápu, jestli ty o mě ne, teď, když už víš, co jsem zač,“ drmolil dál a já ho musela zastavit. Položila jsem mu prst na jeho dokonalé a ledové rty, hebké jako sklo.

„Je mi jedno, co jsi. Já tě miluju, Jazzy. A tenhle fakt nezmění nic na světě, je mi jedno, čím se živíš nebo jakou máš minulost. Důležitá je přítomnost. Nikdy jsem neviděla, že by ses zachoval k někomu špatně. Jak bych tě mohla nemilovat?!“ zeptala jsem se. Jeho pohled roztál a na tváři se mu roztáhl úsměv.

„Miluju tě,“ zašeptal, přitáhl si mě k sobě a políbil. Byl to něžný polibek plný lásky a porozumění. Když se odtáhl, dlouho jsme se vzájemně dívali do očí a já tam našla, co jsem hledala. Ne, on nebyl špatný. On je dobrý… upír. Prostě to vím.

Nakonec mě vzal za ruku a začal mi vyprávět svoji minulost. O Marii - jak ho využívala. Jak si myslel, že to je láska, ale pletl se. Jak od ní potom utekl a po letech narazil na Carlislea Cullena, jejich adoptivního otce. Ten mu ukázal, že jde žít i jinak. Z krve zvířat. Proto ty zlaté oči.

Na konci jeho vyprávění už se mi trošku motala hlava, tohle bylo tak trochu moc. Můj sen se stal realitou. Naštěstí jsme právě byli v parku, tak jsem vyhledala nejbližší lavičku a sedla si.

„Takže… sluníčko vám nevadí. Ani kříže nebo česnek. Je něco, co vám ublíží?“ zeptala jsem se a sledovala, jak si sedá vedle mě.

„Oheň. Ten jediný nás dokáže zničit.“

„Aha,“ zašeptala jsem a řekla si, že si nebudu hrát ze zápalkama v jeho přítomnosti.

„Proč máš zase strach?“ zeptal se a odtáhl se. Mně se to nelíbilo, tak jsem se k němu sama přitulila a opřela si hlavu o jeho rameno.

„Jen bych nesnesla, kdyby se ti mělo něco stát. Počkat. Jak víš, že jsem o tebe měla strach?“ pozastavila jsem se nad tím.

„Nevěděl jsem, že máš strach o mě,“ odporoval mi.

„Jo, ale věděl si, že mám strach. Jak to?“

„Bojím se, že až se toho o nás dozvíš ještě víc, utečeš mi,“ zašeptal.

„Zkus to,“ stála jsem si na svém.

„Někteří z nás jsou výjimečně nadaní. Já umím rozpoznat a ovládat emoce.“ Tři, dva, jedna. Fajn, už jsem v klidu.

„Umí ještě někdo z vaší rodiny něco?“ zeptala jsem se trošku přiškrceným hlasem a s hrůzou si uvědomila, co všechno tak ještě můžou umět.

„Edward umí číst myšlenky… Emmett je zase opravdu moc silný i na upíra. Jake, no, ten žádnou zvláštní schopnost nemá, až snad na to, že občas běhá po lese po čtyřech, místo po dvou. Carlislovi vůbec nevadí lidská krev a strašně mu záleží na lidských životech. Nasnáší násilí. To je u upírů taky neobvyklé… a Esmé, naše adoptivní matka a žena Carlislea, tak ta má obrovské srdce. Na upíry jsme zvláštní rodina. To ona k nám jednou přinesla Jaka, ještě jako mimino,“ vysypal ze sebe všechno a já sotva popadala dech. Fajn, od teď si hlídám myšlenky. Ale na druhou stranu by to leccos vysvětlovalo.

„Před kolika lety to tak bylo?“ zeptala jsem se. Docela mě zajímalo, kolik může Jakovi být.

„Asi třicet let to bude.“ Jen tak tak jsem udržela čelisti u sebe. Na jazyku mě pálila další otázka.

„A kolik je tobě?“ zeptala jsem se.

„Něco kolem 180. Plus, mínus,“ sdělil mi opatrně. Jo, máma vždy tvrdila, že jsem na starší. Kdyby teď tušila, jakou měla pravdu. Nevím proč, začala jsem se při té představě smát.

„Podělíš se se mnou o ten vtip?“ zeptal se s polovičním úsměvem na rtech.

„Já… já jen, že… mamka s tátou jsou věkově docela daleko od sebe… a mě to vždy přišlo zvláštní… ale… teď…“ Nemohla jsem to ani doříct. Zase jsem se začala smát. Sedím si tu takhle hezky v parku, za dne, vedle svého kluka, co je upír a asi tak o 165 let starší, než já. Prostě normální den každé normální středoškolačky. To chce klid. Takových situací ještě nastane…

Jazz se ale neusmál. Asi v tom neviděl ten vti, jako já. Po chvíli jsem se uklidnila a podívala se na něj.

„Na co myslíš?“

„Přemýšlím, jaké mám štěstí, že jsi tak tolerantní. Nebo jsi možná blázen… ale mě to nevadí, pokud jsi ochotná akceptovat to, co jsem.“

„Myslím, že máš pravdu. Jsem blázen. Do tebe, a tak to taky zůstane. A co jsi? Já ti řeknu, co jsi. Moje štěstí,“ usmála jsem se a bylo mi úplně jedno, co tady říkám. Možná, že se mu to bude zdát jako blbost, to co jsem teď řekla. Vždyť jsem oproti němu opravdu ještě dítě, ale byla to pravda. Zvedla jsem se z lavičky a čekala, co udělá.

„A ty moje,“ zasmál se nakonec, vstal, vzal mě kolem pasu a zatočil se mnou. Svět se mi slil do jedné velké šmouhy, ale já ho stejně nevnímala. Dokázala jsem se jen smát a dívat se mu do očí. Byla jsem dokonale šťastná teď, když jsem konečně zjistila, co se to tu děje. Teda částečně.

Jedna z řady záhad, ale hádám, že tahle je klíčem ke všem ostatním. Byl to takový zvláštní pocit.

Nakonec jsme se asi po dvou hodinách vrátili. Doprovodil mě až k nám a přede dveřmi se se mnou rozloučil polibkem. Začala jsem se dokonce těšit na školu, abych ho zase mohla vidět.

Když jsem vkročila do našeho pokoje, Simča seděla na posteli, byla tu sama a přiblble se usmívala. Asi se s Edwardem taky usmířili. Protože tak, jak se ona tváří, se i já občas v Jazzově přítomnosti cítím. Snad to ale nedávám tak najevo.

Jakmile mě uviděla, hned svůj výraz srovnala.

„Ahoj,“ usmála jsem se.

„Čau,“ usmála se a ihned mě běžela obejmout.

„Jani, já ho tak miluju! Všechno jsem mu odpustila, jak jsem… no, možná jsem mu ani to nikdy nic nevyčítala… co vy?“

„Měla jsi pravdu. Byla jsem totálně pitomá, když jsem si myslela, že by nám byli kdy schopni ublížit. Takoví oni nejsou,“ přikývla jsem a dala se se Simčou do debaty o tom, co jsme se obě dozvěděly zajímavého. Postupně jsme si daly jejich život docela slušně dokupy.

Když přišly Týna s Viky, dozvěděly jsme se, že nejsme jediné, kdo jim odpustil. Seděly jsme společně na Simče posteli, bavily se a měly skvělou náladu jako nikdy. Jak jsme si vůbec mohly jen pomyslet, že by nám někdy ublížili?!

Asi kolem druhé v noci jsme šly teprve spát. Ráno bylo probuzení sice nepříjemné, ale stálo to za to.

Cestou do školy jsme každá byla ponořena ve svých myšlenkách, dokud Simča od volantu neprohodila: „Víte, že dneska mají nastoupit nějaké nové studentky? Slyšela jsem o tom v pátek mluvit ty nány a těm nic neujde.“

„No to je teda super,“ zamumlala Viky nepřítomně a dál se dívala z okna. Já jen pokývala hlavou, protože jsem viděla, že mě Simča ve zpětném zrcátku sleduje. Asi čekala lepší reakci, ale na to ani jedna z nás neměla náladu, protože jsme pořád byly položené ve starostech o naši budoucnost. Když jsem vystupovala z auta před školou, došla jsme k závěru, že nezáleží na tom, co se vlastně stane za pár let, ale důležitá je přítomnost. Byla jsem si jistá, že ke stejnému závěru došly i holky, když se rozběhly naproti klukům a políbily je. Napodobila jsem je a šla k Jazzovi. Tvářil se ale nějak divně.

„Stalo se něco?“

„Už jsi viděla ty nové studentky?“

„Ne, proč?“

„Jsou… jsou jako my. Mohly by nadělat problémy. Dávej si pozor, ano?“

„Neboj,“ zašeptala jsem a byla překvapená, že se o mě tolik bojí. Stoupla jsem si na špičky a políbila ho, aby i on přišel na jiné myšlenky. Zafungovalo to. Přitáhl si mě blíž, vlastně blíž už to ani nešlo. Z docela nevinného polibku se stal polibek vášnivý. A mně to vůbec nevadilo…

Někdo za námi si odkašlal. No jasně že Emmett, který se culil jak měsíček na hnoji. Ech…

Jediné, co jsem nepochopila bylo, že Jazzovi krásně zlatavé oči, dostaly po ukončení polibku skoro až černou barvu. Má žízeň? Možná mu to moc neulehčuji…

Vlastně vůbec, protože na ten fakt, že můj kluk je upír, tak nějak stále zapomínám. Každý máme něco, ne? Tak a teď se začal tlemit i Edward. Simča mu věnovala nechápavý pohled, ale on jen zakroutil hlavou. Sklopila jsem oči, když mi došlo, že čte myšlenky. Ajaj.

No, povzdechla jsem si a v doprovodu Jazze vyrazila na hodinu. Zdál se mi trošku nesvůj, ale možná se mi jen něco zdálo. Nebo to bylo kvůli těm novým upírkám, kdo ví. Jediné, co jsem si přála, abych na ně nenarazila hned na první hodině a povedlo se. Nikdo nový ve třídě nebyl.

Krátce před zvoněním se dostavila i Viky a hned za ní profesor, který jí věnoval mírně káravý pohled. Zahihňala jsem se. Dneska jsem měla šílenou náladu.

Až do oběda pak bylo všechno v klidu až na to, že na každou hodinu mě doprovázel někdo z Cullenů. Když to nebyl Jazz, tak to byl třeba Jacob, který měl hodinu hned vedle. O přestávce jsem potkala Týnu, která mi řekla, že je pod stejným drobnohledem jako já. Nakonec ale musela jít, protože zazvonilo a já neměla šanci si s ní promluvit o tom, jestli už ty nové holky viděla.

No, když jsem vzcházela do jídelny se Simčou vedle sebe a Edwardem za námi, zahlédla jsem je poprvé. Stály u pultu s jídlem. Byly nádherné a i to bylo možná slabé slovo. Chtěla jsem je vidět zblízka, a tak jsem si nešla sednout jako obvykle, ale šla si pro jídlo. Kluci to nijak nekomentovali, ale nadšení nebyli, protože Simča, Viky i Týna dostaly stejný nápad.

Trošku mě… no ano, vyděsilo, když jsem si stoupla do fronty těsně za tu černovlasou upírku, ta se otočila a zamračila se na mě. Jazz si rychle stoupnul za mě. Zamračila se ještě víc. A upřímně… Bylo to, jako by se na mě mračil anděl, takže ne moc příjemný pocit. Přesto jsem nasadila bojovný výraz a vzala si tác.

Nenápadně jsem si při výběru jídla všechny prohlédla.

Jedna z nich a podle mě asi nejkrásnější, byla blondýnka, středně vysoká, samozřejmě bledá, štíhlá a neuvěřitelně krásná.

Další byla asi stejně vysoká brunetka s vlasy tak pod lopatky. Byla taky hubená a měla velice výrazné rty.

Pak tu taky byla zrzka, trochu menšího vzrůstu, ale stejně krásná. Vlasy se jí vlnily v loknách do pasu.

A nakonec ta černovláska, co se na mě mračila. Narozdíl od ostatních měla vlasy jen na krátko a rozčepýřené. Byla asi o půl hlavy nižší než já a byla šíleně hubená. A všechny měly zlaté oči.

Když jsem je zhodnotila celkově a došlo mi, že takhle krásně vypadá snad každá upírka, nedocházelo mi, co na nás kluci vidí. Vždyť jsme se ani jedna nemohla žádné upírce v kráse vyrovnat!

A Jazz mě přesto vzal kolem pasu a žádné z upírek nevěnoval ani jeden pohled. Potěšilo mě to, ale po chvíli mě musel pustit a sám si vzít jídlo, které stejně jíst nebude. Holky se přikradly vedle mě, protože už si jídlo koupily a my čekaly jen na kluky.

Co se stalo pak? Čí to byla chyba? Nevím, ale pěkně nám to zkomplikovalo běžný den na střední.

Když měli i kluci své „rekvizity“, naráz jsme se s holkama otočily, a to jsme asi neměly dělat. Ty upírky do nás vrazily a všem čtyřem se přesně povedlo překlopit jim jejich tácy nám do výstřihu.

„Hups,“ řekla ta blondýna a začala se smát. Ostatní se k ní přidaly a po chvíli se přidala i celá jídelna, protože je všichni samozřejmě sledovali. Naše milá čtyřka umírala smíchy.

Simča jim začala nadávat a Viky se zastala Simči. Týna jen koukala na svůj zničený top a já se urychleně vzdálila. Ne snad proto, abych neslyšela ten smích, ale abych si tu skvrnu zaprala. Sice mi bylo jasné, že skvrnu od špaget jen tak nevymažu, ale doufala jsem v nemožné a vlezla jsme na první dámské toalety na patře. Do pěti minut tu za mnou byly i holky. Simča s Viky doteď nadávaly, no možná spíš pomlouvaly naše nové „kamarádky“ a Týna se tvářila velice naštvaně.

„To jim nedaruju, to bylo určitě schválně!“

„Bylo,“ přikývla jsem, vzdala to, přetáhla si tričko přes hlavu a sledovala škody. Krásné, značkové tričko v háji. Super, ale když nejde o život, ta jde o –

„Proč myslíš?“ zeptala se Týna a přerušila tak můj tok myšlenek. Skepticky jsem se na ni podívala.

„Upíři mají dokonalé smysly, nezapomněla jsi? A ony jen tak náhodou nevyberou zatáčku a shodí nám tácy do výstřihu? Ha ha.“

„Jo, máš pravdu,“ přikývla Viky. Zase jsem na sebe naštvaně tričko oblékla a vylétla z toalet. No a do někoho jsem narazila. Studeného a tvrdého. Vzhlédla jsem a doopravdy se mi ulevilo, když jsem spatřila Jazze. Byl rozzlobený, ale já věděla, že ne na mě.

„Jsi v pořádku?“ ptal se. Rozhlédla jsem se a zjistila, že už tu čekají i ostatní.

„Jo.“ Podíval se na moje zničené tričko.

„Takhle tady nebudeš chodit,“ zamumlal a začal si sundávat svetr s výstřihem do V.

„Počkej, ale v čem – “ ani jsem to nedořekla a podával mi svůj svetr. Pod ním měl ještě obtažené tílko. Wow.

Prkeně jsem si od něj ten svetr vzala a myslela na domácí úkoly. Jo, domácí úkoly. Ty jsou fajn… bože, on má postavu jako – Ne! Dost! Úkoly!!!

Ale ty svaly…

Dost!

No, kluci dostali stejný nápad, jako Jazz a já odnášela další tři klučičí trička na dámské toalety. Holky na mě koukaly jako na zjevení, když jsem vešla.

„Komu jsi je ukradla?!“ ptala se Simča se smíchem.

„To je od kluků, abychom tu nemuseli chodit ve zničených třičkách,“ oznámila jsem a podala jim trička. Potom jsem si už trochu uvolněněji oblékla svůj – chci říct Jazzův svetr a nadechla se jeho vůně. Ach…

Klid!

Co jsme zjistily dost brzo, ty věci měly dost veliké výstřihy u krku, protože klukům to může být jedno. No… Takhle odvážné tričko bych si na sebe běžně nevzala ani já, a to je co říct. Měla jsem ráda trička s výstřihem, ale tenhle svetr, ještě když mi byl tak o dvě čísla větší…

Po Simčině vzoru jsem si vyhrnula rukávy, naposledy se zkontrolovala v zrcadle a vykročila na chodbu. Kluci už tam stáli, řekla bych trošku netrpěliví.

Když jsme přišly, Emmett uznale zapískal a Viky ho praštila do ramene, tam totiž dosáhla. Nedivila bych se, kdyby si při tom uhnala modřinu. Trochu mě zarazilo, když Emmettovi, Edwardovi a Jazzovi naráz zčernaly oči. Jednou mi budou muset vysvětlit, proč se to děje. Jacob vypadal normálně až na to, že pohledem hypnotizoval Týny výstřih. Fajn, tak jo. Vždyť se nic neděje. Jenom takhle oblečené půjdeme do hodiny. Super.

Jazz mě chytnul za ruku, políbil a pak vyrazil se mnou k mé učebně. Hlad mě totiž přešel. Možná se mi to zdálo, chytit upíra při činu je těžké, ale taky se mi zdálo, že se občas až moc soustředěně zaměřil na můj výstřih. Kdoví proč jsem z toho měla potutelnou radost.

*    *    *

Když jsme konečně přijely domů, rychle jsme zapluly k sobě do pokoje a převlékly se, než nás takhle uvidí teta Renée, ještě by nás podezřívala z bůhvíčeho.

Jen jsme se převlékly, ozvalo se klepání na dveře. Rychle jsem hodila Jazzův svetr pod polštář a pozvala ji dál.

„Holky? Já s Charliem jedeme dneska do Seattlu, oslavit výročí. Budete tu samy, vrátíme se pozdě. Řekla bych vám, ať si uděláte něco k jídlu samy, ale v ledničce už zase nic nezbylo, asi si budete muset pro nějaké jídlo zajet.“

„To nevadí, Renée,“ pokývala hlavou Simča a mrkla na Viky.

„Užijte si to,“ popřála jim Týna.

„My se o sebe postaráme,“ slíbila jsem a teta odešla s úsměvem na tváři. Před domem se ozval za chvíli zvuk startujícího motoru a my osaměly.

„Dům je náš, možná bychom toho měly nějak využít,“ navrhla Simča.

„No, zajedeme si pro něco k jídlu, pak si udělám úkoly, osprchuju se a zalezu do postele, v poslední době jsem toho moc nenaspala,“ přiznala jsem jim po pravdě svůj plán na dnešní večer a zhroutila se na postel. Opravdu se mi téměř zavíraly oči.

„Tak fajn,“ ustoupila Simča a zamířila do koupelny.

„Hej, došel i šampón, měly bychom, až pojedeme na nákupy, zajet i do drogérie,“ ozvalo se po chvilce z koupelny.

„Tak jo. Já půjdu s Týnou nakoupit a vy do drogérie,“ přitakala jsem a už se sbírala k odchodu. Vzala jsem si na sebe jen bundu, obula boty a byla připravená. Na nákup nemusím být nijak extra vymóděná. Holky na to dnes taky neměly náladu.

Už když jsem řídila směrem k obchoďáku, stmívalo se. Dneska jsme měly odpoledku a byl podzim. Tma byla brzo. Nesnáším tmu!

Garáže byly naštěstí osvětlené, když jsem parkovala. Mávla jsem Simče a Viky a vyrazila s Týnou k eskalátorům. Holky vyrazily k výtahu, protože drogérie byla až ve třetím patře, zato potraviny v přízemí.

Možná to byl jen divný pocit, ale když už jsem vyjely schody do přízemí, něco se mi tady nelíbilo. Fakt nelíbilo. Za prvé, bylo tu vylidněno. Jako doopravdy, otevřeno tu bylo jen pár obchodů. Potraviny budou určitě otevřené, snad bude i drogérie…

No, to je jedno. Za druhé tu byl moc velký klid, ani rádio nehrálo. Divné.

Nervózně jsem vyrazila do potravin a narychlo koupila jen veku, šunku a sýr, abychom si večer udělaly toasty. Když Týna platila, všimla jsem si postavy na druhém konci obchoďáku u fontány, která tu byla na ozdobu. Byla to žena? Ano, byla to žena. A já měla zlé tušení, kdo to je, ale kvůli té tmě jsem si nebyla jistá.

„Děkujeme za váš nákup, na shledanou,“ rozloučila se s námi prodavačka a upoutala tím moji pozornost. Když jsem se otočila zpět, nikdo už tam nestál. Asi jsem měla jenom halucinace. Jo, to bude nejspíš ono.

S Týnou jsme vyrazily k eskalátorů, každá v ruce jednu tašku. Ani jedna z nás nepromluvila, jako bychom nechtěly narušit to zlověstné ticho. Vyděsilo mě, když jsem stoupla na eskalátory a zahlédla, že v garážích je naprostá tma. Eskalátory se zastavily. Světlo nad námi zhaslo.

„Vypadl proud?“ ozvala jsem se šeptem.

„Asi,“ zamumlala Týna a my sešly zbytek schodů do garáží. Poslepu jsme dorazily k našemu autu a naskládaly nákup do kufru. Byla jsem si skoro 100% jistá, že nás někdo sleduje. Ano, právě teď.

„Holky nějak nejdou… nepůjdeme jim naproti?“ zeptala se po deseti minutách čekání Týna.

„Jo, radši jo,“ řekla jsem a vyrazila k výtahu. Pak mi došlo, že je to zbytečné, když nejde proud a odbočila jsem k eskalátorům. Znova jsme vyšly do přízemí a rozhlédly se. Nikde nikdo. Pomalu jsme se vydaly do dalšího patra, třeba holky taky šly po schodech.

„Kdyby se sekl výtah, měly by to blíž ke schodům vzadu u záchodů,“ nadhodila Týna.

„Myslíš, že by tam šly?“ Ke schodům u záchodů se šlo totiž dlouhou chodbou, která působila i za dne trošku podivně. Nedokázala jsem si představit, že by tam dobrovolně vlezly, jen aby se dostaly do přízemí, a pak přes eskalátory do garáží.

„Znám je,“ přisvědčila Týna. Nervózně jsem kývla a vyrazila do té chodby.

Měla jsem zlé tušení, ale zatím se nic nedělo. Skoro na jejím konci jsem měla pocit, že se kolem mě něco prohnalo, protože mě ovál studený vítr.

„Cítila jsi to?“ zeptala se Týna.

„Jo!“ pípla jsem. Rychle jsem se otočila a vzadu na konci chodby spatřila lidskou siluetu, ale byla moc daleko, než abych určila, jestli je to muž, nebo žena.

„Běžíme,“ zašeptala Týn, a jak řekla, tak jsme udělaly. Doběhly jsme na konec chodby a zabočily. Věděla jsem, že je nám to něco v patách a že je mnohem rychlejší než my. Nebo spíš ten někdo.

Zabočily jsme ke schodům a zpoza rohu najednou něco vyběhlo a srazilo mě to, protože jsem běžela před Týnou. Málem jsem vyjekla, když se ozvalo zasténání.

„Au…“

„Viky?!“

„Jani?!“

Rychle jsme se zvedly.

„Co tu děláte?!“ ptala se Simča, v očích strach.

„To samé co vy, utíkáme! A teď honem pryč!“

„Kudy?“ chtěla vědět Týna a rozhlížela se.

„Po schodech, dělejte!“ nařídila Simča a my se za ní vydaly. Běžela jsem tak rychle, jako ještě nikdy. Možná ani na tom hřbitově jsem neběžela takovým sprintem. Měla jsem totiž pocit, že teď nám jde opravdu o život. Možná jsem cvok, ale zajímalo by mě, jak byste se cítily vy.

Seběhly jsme dvě patra schodů do přízemí a znovu proběhly tou hnusně dlouhou a zle vyhlížející chodbou. Za námi jsem slyšela další kroky. Nebo spíš jak někdo utíká. Zrychlila jsem, pokud to tedy ještě šlo.

Viky mě na konci chodby předběhla, protože ona je tady ta sportovkyně. Zůstala jsem pozadu se Simčou a Týna s Viky běžely tak dva metry před námi. Smykem jsme to vzaly kolem fontány a k eskalátorů. Běžet po normálních schodech? Nebezpečné. Běžet po takových schodech? Sebevražda!

Nikdo z nás ale teď neměl mozek naladěný na normální myšlení. Naštěstí ale také ne úplně ze hry. Mezi schody byla rovná plošina. Použily jsme ji jako skluzavku. Na konci jsme už nabraly docela slušnou rychlost a přistály jsme tvrdě na zemi, ale rychle jsme se zvedly a utíkaly k autu. Viky, protože běžela první, jsem hodila klíčky. Už na dálku odemkla auto a rychle sedla za volant. Všechny jsme rychle otevřely dveře a nasedly. Vykašlaly jsme se na pásy. Smrt při autonehodě nás teď trápila asi nejmíň.

Viky nastartovala a šlápla na plyn. Kuželovitá světla osvítila čtyři postavy na druhém konci garáží. U východu. Viky to v poslední chvilce stočila k dalšímu východu a sešlápla plyn k podlaze. Jako střela vyrazilo naše auto a já děkovala bohu za její vynikající reflexy.

Oddechla jsem si doopravdy, až když jsme byly z garáží venku a periferním zrakem jsem zaregistrovala, že světla v garážích se zase rozsvítila.

*    *    *

„Co to, sakra, bylo?!“ řekla vyděšeně Viky, když jsme si sedly doma v pokoji na postele a nervózně vyhlížely ven.

„Nevím. Co se vám tam stalo?“ ptala se Týna.

„Když jsme od vás odešly, začaly se dít divné věci. Napřed se na pár minut zasekl výtah, ale z toho jsme se na konec dostaly protože ho něco - a opravdu nekecám - něco ho otevřelo. Podlaha byla půl metru nad námi! Vylezly jsme s obtížemi ven a vykašlaly se na drogérii a běžely po schodech dolů, ale tam Simče něco na schodech podrazilo nohy, a ta málem spadla dolů, kdybych ji nezachytila. Pak jsme běžely jak nejrychleji to šlo a u té pitomé dlouhé chodby narazily na vás. Zbytek znáte,“ zestručnila to Viky.

Pak jsem jim řekla náš příběh já. Týna na mě nervózně pohlédla a já věděla, co ji napadlo. Je načase říct holkám o hřbitově.

*    *   *

No, řeknu to po pravdě. Ze začátku na nás byly holky naštvané ale nakonec naše chování pochopily a odpustily nám. Byla jsem za to opravdu ráda, protože to poslední, co bych teď potřebovala, bylo rozhádat se s nejlepšími kamarádkami.

Mluvily jsme o událostech posledních dní asi do půlnoci, kdy jsem to definitivně vzdala a zahrabala se pod peřinu. Byla jsem unavená a zmatená, což nebyla nejlepší kombinace. Holky brzy následovaly mého příkladu.

Než jsem však stačila usnout, objevil se zase ten divný pocit, že mě někdo sleduje. Nebyl to však nepříjemný pocit. Tohle ne. Vystrčila jsem hlavu z pod peřiny a podívala se na někoho, kdo stál u mojí postele. Lekla jsem se?

Vlastně ne. Celou tu dobu jsem totiž tušila, o koho jde. Snažila jsem se mu zadívat do tváře, ale byla moc velká tma. Posadila jsem se.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se.

„Měl jsem o tebe po dnešku strach, chtěl jsem se přesvědčit, jestli jsi v pořádku.“

„Já…“ Najednou jsem měla obrovskou chuť mu říct, co se dnes stalo. Ale neudělala jsem to. „Jo jsem v pohodě,“ řekla jsem na konec. Sednul si.

„Opravdu?“

„Jo, opravdu,“ zopakovala jsem a usmála se na něj, protože jsem věděla, že on to stejně uvidí. Naklonil se ke mně a zašeptal: „Nechápu, co ty upírky proti vám mají, ale já tě ochráním, slibuju.“

„Věřím ti,“ zašeptala jsem zpět.

„A… vím, že je pozdě a ty bys měla spát, ale moc bych tě chtěl někam vzít. Na jedno místo, které pro mě hodně znamená a nejkouzelnější je v noci,“ šeptal dál a mně přišlo, že se usmívá.

„Dobře, jen se obleču,“ přikývla jsem a vylezla z postele. Rychle jsem se vydala ke skříni, vzala první věci, co mi přišly pod ruku a vydala se do koupelny, kde jsem se převlékla. Přestože byla dokonalá tma, on měl dokonalý zrak. Byla jsem ráda za to, že nejsem zapomětlivá.

V koupelně jsem zjistila, že to co jsem popadla je obyčejný, ale krásný rudý rolák a černé legíny. Rolák byl poněkud delší, takže se to k sobě i tak nějak hodilo.

Za chvilku už jsem byla venku, potichu přešla po místnosti a otevřela dveře.

„Kam jdeš?“ ozvalo se přímo za mnou. Málem jsem vyletěla z kůže.

„Pro boty,“ zašeptal jsem, ale to už za mnou nestál. Ucítila jsem jen studený vítr, podobný jako v tom obchoďáku. Došlo mi, že tenhle vítr vznikne vždy, když se upíři pohybují svojí obvyklou rychlostí. Přešel mi mráz po zádech. Takže můj pocit ohledně toho domu nebyl mylný…

„Vzal jsem ti baleríny, nevadí?“ ozvalo se zase vedle mě. Málem jsem vyjekla. Takhle to nepůjde. Zařekla jsem se, že starosti na zítřek počkají.

„Jo, díky.“

„Opravdu jsi v pořádku? Máš strach. Ze mě? Můžu odejít…“ zašeptal smutně. Jako by nestačilo, že slyší mé splašené srdce, ještě cítí moje emoce.

„Ne! Jen jsem se tě lekla. Nejsem zvyklá na tak rychlé pohyby,“ zamumlala jsem rychle.

„Jak bys taky mohla,“ řekl, když jsem si obouvala boty.

„Jak se odtud dostaneme aby nás nikdo neslyšel?“ zeptala jsem se.

„Takhle,“ řekl a já bych přísahala, že i přes tu tmu jsem uviděla, jak se mu zablesklo v očích. Najednou jsem visela ve vzduchu. Ne omyl, on mě držel a pevně.

„Jazzy…“ napomenula jsem ho jemně, ale nechala si to líbit.

„Drž se,“ přikázal. Chytla jsem se ho kolem krku jako klíště. To, co se dělo pak, bylo jako sen. Cítila jsem kolem nás proudit vzduch, ale necítila jsem, že by se nějak pohyboval. Krajina kolem nás doslova uháněla. Viděla jsem jen jednu velkou šmouhu a divila se, jak při takové rychlosti do něčeho nenarazí.

Je to upír! Napomenula jsem se už po několikáté. Bylo to neskutečné, jak snadno jsem na to zapomínala. Až trošku děsivé, ale v jeho přítomnosti bylo důležité jenom to, že jsem ho milovala, nic víc.

Kašlu na jeho minulost, nebo to, co je vůbec zač. Pro mě to už navždy bude jenom ten kluk, kterému se podařilo ukrást moje srdce.

Jak dlouho to mohlo trvat? Nanejvýš pár minut.

„Jsme ještě v Americe?“ zeptala jsem se, když zpomalil. Díky měsíčnímu svitu jsem poznala, že se usmívá.

„Ano, nejsme tak daleko.“ V odpověď jsem se usmála. Šel už teď lidskou rychlostí a já se mohla porozhlédnout. Stále jsme byli v lese, ale kousek od nás prosvítalo světlo jasnější než tady. Konečně mi došlo, že dnes je úplněk. Proto dnes měsíc tak svítí.

Jazz zamířil k tomu světlu. Vyšel zpoza stromů a já oněměla. Bylo to tu jako z pohádky. Kam jen oko dohlédlo, rozprostíralo se obrovské jezero. Kolem lesy a na druhé straně skály.

„Líbí se ti tu?“ zeptal se.

„Je to tu… kouzelné. Připadám si jako v pohádce… takové nádherní místo…“

„Já vím, ale ve srovnání s tebou tohle místo bledne.“

Tváře mi hořely. Přesto jsem byla jenom schopná dívat se mu do očí a topit se v nich. Začal se ke mně sklánět. Nemohla jsem si stoupnout na špičky nebo tak něco, protože mě stále ještě držel, takže jsem jenom čekala, než mě políbí. Nemusela jsem čekat dlouho.

Ze začátku to byl něžný polibek. Ale možná na nás zapůsobil fakt, že jsme poprvé doopravdy sami.

Polibek jsme oba prohloubili. Stal se vášnivějším a dravějším. Konečně mě pustil na zem…

Než jsem se ale nadála, přitiskl mě k sobě jak nejtěsněji to šlo. Trochu mě to překvapilo, protože on se vždycky držel zpátky, ale vůbec mi to nevadilo.

Pevněji jsem se ho chytla za krkem a udělala naprostou hloupost. Mírně jsem mu skousla dolní ret. Kousla jsem upíra.

Zavrčel. Doopravdy zavrčel. Zachvěla jsem se, ale ne proto, že by mi snad byla zima.

Se svými polibky se začal sunout po mé čelisti ke krku. Jedna jeho ruka se odpoutala od mého pasu a spočinula na mém pozadí. Sundala jsem ruce z jeho krku a objala ho kolem hrudi, což mi dělalo docela problémy. I přes tu košili jsem cítila jeho svaly. Začínala jsem ztrácet hlavu.

„Jani,“ zašeptal, „nevím, jestli ti neublížím.“

„Já ti věřím,“ zašeptala jsem taky a na důkaz toho ho políbila. Stačilo mu to. Chytl lem mého svetříku a zajel pod něj rukou. Já stáhla ruce zpět a začala mu rozepínat košili. Asi jsem byla moc pomalá, protože mě zastavil a sám si ji sundal. Pak velmi ochotně pomohl i mně a odhodil svetr kamsi do trávy.

Znovu si mě vyzvedl do náruče, ale moc jsem se tam neohřála, protože mě dřív, než jsem to byla schopná zaregistrovat, pokládal do trávy. Tráva studila od rosy a Jazz byl studený též, ale mně bylo horko. Jediné, co jsem pak byla schopná vnímat, byl můj anděl.

Se svými polibky už se dávno přesunul z mých rtů zpět na krk a pak se pomalu posouval dolů do mého výstřihu, dokud se nedostal k mé podprsence, která mu zjevně překážela. Zatím ji ale přeskočil a věnoval se mému bříšku. Zasténala jsem. Bylo mi jasné, že tohle dlouho nevydržím. A taky mi bylo jasné, že on přesně věděl, co to se mnou dělá.

Po další chvilce toho mučení se znovu vytáhl nahoru a políbil mě na rty. Všimla jsem si, že má zase černé oči a v tu chvíli mi to docvaklo. Upíři nemuseli mít černé oči jen kvůli krvi. Musela jsem se usmát. Jazz se ušklíbnul a mrknul na mě, jako by snad věděl, na co právě myslím.

Nad ničím dalším už jsem nepřemýšlela, protože mi zrovna rukou zajel pod ty legíny a logické myšlení vzalo do zaječích. Zasténala jsem znovu. Využil toho a vniknul do mých úst jazykem a začal se mnou hrát naprosto úžasnou hru našich jazyků. Tak úžasnou, že bych si málem ani nevšimla, že už pod ním ležím jen ve spodním prádle. On měl stále ještě kalhoty, což se mi ani trochu nelíbilo.

Pohladila jsem ho po zádech, sjela k boku a rukou našla pásek. Snažila jsem se ho rozepnout, ale moc mi to nešlo. Asi se mi nějak povedlo sáhnout, kam jsem neměla, protože jeho kalhoty se najednou napnuly a já pocítila docela velký tlak na bříšku.

Zavrčel mi do úst, pohladil mě po ruce a dal mi ji zpátky kolem jeho krku. Pak si sám sundal kalhoty a znovu se přesunul do mého výstřihu. Tentokrát už podprsenku neušetřil a i ona letěla někam do lesa.

Snažila jsem se uvolnit, když svými rty přejížděl po mém výstřihu sem a tam, ale moc to nešlo. Jeho ruce už si teď opravdu dělaly, co se jim zlíbilo. Myslela jsem si, že se zblázním.

Vycítil to a zvedl pohled, ve kterém bylo vše. Neskutečná láska, oddanost, fascinování a chtíč. Znovu jsem se usmála.

Pochopil a zbavil sebe i mě posledního kousku oblečení. Po druhé se vytáhl nahoru a v okamžiku kdy spojil naše rty, spojil i naše těla.

Dostavila se bodavá bolest. Vycítil to a zkameněl tak, jak to umí jen upíři. Ve tváři měl vepsanou omluvu, ale v očích touhu ještě větší než předtím. Po pár vteřinách, kdy bolest ustala, jsem se znovu lehce usmála a políbila ho.

Ulevilo se mi, když se pohnul a žádná bolest se nedostavila. Místo ní se dostavil nový pocit. Slast.

Bylo to neuvěřitelné. S přirůstající vášní a touhou přirážel čím dál tím rychleji. Ten pocit byl nádherný a já si říkala, jestli je tohle všechno vůbec možné. Nevím, jak dlouho jsme se milovali, ale po chvíli, když jsem si myslela, že už takové množství slasti už nevydržím, se to vše ještě znásobilo.

Byla jsem schopná vnímat jenom ten nádherný pocit a nic jiného. Když jsem „přišla k sobě“ zjistila jsem, že Jazz už se taky zhroutil a úplně klidně a spokojeně mi oddechuje na hrudi.

„Miluji tě,“ zašeptal.

*    *    *

Doma jsem si dala sprchu a přemýšlela o všem, co se dneska v noci stalo. Od našeho opakovaného milování, přes hledání našich věcí v lese, až k nenápadnému příchodu domů.

Měla jsem veliké štěstí, že holky ještě spaly, protože tohle by určitě nenechaly jen tak. Takhle jsem se mohla tvářit, že jsem si přivstala.

Když jsem se vrátila zpátky do pokoje, holky už byly vzhůru.

„Co tak brzo?“ zeptala si Viky.

„Ranní ptáče dál doskáče,“ řekla jsem rychle a vydala se na snídani. Za sebou v pokoji jsem ještě slyšela, jak Týna prohodila, že brzo chcípne.

Na snídani jsem se vyhýbala pohledům tety z obavy, že by něco poznala. Já nikdy neuměla lhát. Dalším složitým oříškem bylo udržet pozornost a nezačít klímat, protože dnes v noci jsem toho moc doopravdy nenaspala.

Oddechla jsem si až když jsme seděly v autě a Viky startovala. Teď už jsem se jenom modlila, abych neusnula ve škole.

Jakmile Viky zaparkovala, byli u našeho auta kluci. Jazz mě okamžitě hladově políbil. Ráda jsem mu to opětovala, ale pak se sama odtáhla, protože se mi chtělo zývat.

„Ty, cos dělala v noci, prosím tě?“ ptala se Simča. Než jsem stačila odpovědět něco chytrého – jako v tom smyslu, že nevím – Jazz na mě mrknul. A všem to bylo rázem jasné.

Miluju ho, ale někdy je na zabití!

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls Diaries - 19. kapitola: