Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Girls Diaries - 7. kapitola

23.01.2011 (09:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2095×

7. kapitola – Hřbitov

Jana:

Nikdo by neřekl, jak hádka s kamarádkou může bolet. Bylo mi to tolik líto, nerada jsem se s holkama hádala. Vlastně… tohle bylo poprvé. Simča si teď připadá ublíženě. To jsme nechtěly. Žádná z nás. A vím, argumentovala to tím, že jsme si povídaly vždy a všechno. To je taky pravda.

Jenže, jak vysvětlit nejlepší kamarádce, že jednoduše žárlíme? Ano, žárlíme. Simče se Edward hned zalíbil a ona jemu také. Alespoň podle toho, jak ji pozval na rande, když odcházel, a ukládal ji do postele. Přála jsem jí to, vážně ano… Ale proč si mě jeho bratr nevšímá?

Od lidí z baru jsme zjistily, že jsou to bratři. Edward, Emmett, Jasper a Jacob. Simča se ještě nedostala k tomu, aby nám o něm něco řekla, a jak ji znám, tak ani nedostane, protože teď na nás bude naštvaná a já se jí ani nedivím. Jenže co jsme jí měly říct? Že jí závidíme?

V životě jsem neviděla tak krásné kluky, kluci v Evropě by se mohli jít zahrabat. Všichni o nás, všude kam jsme přišli, stáli a tady? Jistě, někteří ano, ale zrovna ten, o kterého bych stála já, o mě zájem nejeví. Proč? Možná se mu zdám ošklivá? Ale to by byl asi každý, v porovnání s tou jeho andělskou krásou, ne? Nebo už snad má přítelkyni? Ani bych se nedivila…

Holky se začaly probouzet. Sklapla jsem deník, zamkla ho a schovala pod polštář. Chvilku jsem zkoumala přívěšek na krku, než se holky naplno probudily. Nehádala jsem se s nimi o koupelnu, dávno už jsem ranní hygienu provedla. Teď jsem jen seděla na posteli a vstřebávala tu napjatou atmosféru mezi námi. Co se to s námi děje? Možná by bylo lepší zůstat v Evropě. I když… stále se mi tu líbilo. Nechtělo se mi odtud. Snad to všechno nebude znamenat konec našeho přátelství.

Simča s námi nemluvila. Ani při snídani. Jediný člověk, na kterého promluvila, byla teta Reneé. Ta si nás měřila zkoumavým pohledem. Tohle u nás neznala. No, my u nás samotných také ne.

Po obědě jsem se vyškrábala do pokoje a popadla notebook. Napsala jsem krátký e-mail mamce a taťkovi (naši hádku jsem vynechala) a pak už jsem neměla co dělat. Viky si se mnou vyměnila zoufalý pohled. Najednou se v jejích očích mihlo odhodlání. Vždy si z nás všech rozuměla se Simčou nejvíc. Bylo by lepší, nechat si je promluvit. Pokud se neusmíří ani ty dvě, tak pak jsme v háji. Popadla jsem bundu, kabelku nazula tenisky a chtěla vypadnout ven. Napadla mě super výmluva, kterou jsem už dlouho odkládala.

„Jdu se podívat do La Push a pak za babičkou, zatím.“

„Půjdu s tebou,“ přihnala se Týna a vyšly jsme z pokoje. Dole jsem vše vysvětlila tetě Reneé a už jsme vyrazily. Po známých ulicích jsem se vydala ke kraji města.

Po silnici, tak tři kilometry, na známou pláž. Pamatovala jsem si to tu ještě z dětství, když jsem sem jezdila na návštěvy. Bylo tu vždy krásně. Týně se tu taky moc líbilo.

„Je tu nádherně, proč jsi nám to tu neukázala už dřív?“ ptala se zvědavě.

„Ani nevím… myslíš, že se to mezi námi a Simčou ještě urovná?“

„Nemám tušení, ale přála bych si aby jo. Nelíbí se mi, když se hádáme.“

„To mně také ne... možná jsme jí to měli říct.“

„A co jako? Že jí závidíme, že kluk jejích snů o ni jeví zájem, a ti naši o nás ne? Myslela by si, že žárlíme, a nepřejeme jí to. A to není tak úplně pravda. Rozhodně jí to přeju.“

„Já taky. Kdyby tak i ti ostatní chtěli nás.“

„Jo, kdyby. Znáš to přísloví ne? Kdyby byly v – “

„Dobrý, stačí, znám!“ přerušila jsem ji. Vysoukaly jsme se oklikou na útes. Posadila jsem se a sledovala vlny narážející do skály pode mnou.

„Ale je tu alespoň jedna pozitivní zpráva.“ Zamyslela se.

„A jaká prosím tě?“

„No, budou s námi chodit na střední přece. Máme ještě šanci ten jejich nezájem o nás změnit.“

„Jo, pokud už nemají přítelkyně.“

„To mi nedošlo.“ Povzdechla jsem si. Týně zakručelo v břiše.

„Mají tady nějaký krám? Rychlé občerstvení, večerku nebo tak něco?“ ptala se.

„Tady? Ne, nemají, ale teta Reneé myslí na všechno,“ řekla jsem a vyndala z tašky dva sendviče. Týna ho ode mě vděčně vzala a zakousla se. Potichu jsme dojídaly, když jsem za sebou uslyšela šramot ve křoví. Otočila jsem se, ale nikde nikdo. Týna si toho zřejmě nevšimla. Asi už mi z toho všeho hrabe.

Pomalu jsme se začaly zvedat a vyrazily zpátky do města. Prodřepěly jsme tam nejméně čtyři hodiny. Začínalo se stmívat, když jsem dorazily na druhé plánované místo.

„Neříkala jsi, že jdeme za tvojí druhou babičkou?“ ptala se vyjeveně Týna, když jsem otvírala hřbitovní bránu.

„No, ano… už je dva roky po smrti a já za ní ještě nebyla. Cítím se provinile. Nemusíš se mnou chodit dovnitř, můžeš na mě počkat tady,“ řekla jsem jí a proklouzla dovnitř. Týna mě i tak následovala. Vydala jsem se úplně dozadu. Věděla jsem přesně, kde je rodinná hrobka, ale potíž byla v tom, že babička se nechala rozprášit a odpočívala v urnovém háji. Tam jsme hledaly podle nápisů. Konečně jsem našly její pomník.

Klekla jsem si a ometla tu trochu listí. Otočila jsem se na Týnu.

„Nemáš náhodou sirky?“

„Ne, ale zkus tohle,“ řekla a podávala mi zapalovač. Poděkovala jsem jí, vylovila z kabelky svíčku a zapálila ji. Týna si zamumlala něco jako, že: Ta taky myslí na všechno. Uchechtla jsem se a otočila se zpět ke hrobu. Položila jsem svíčku a po tváři mi sjela neposedná slza.

Babičku jsem měla hodně ráda a bylo mi moc líto, když umřela. Ještě jednou jsem se smutnýma očima podívala na hrob a otočila se. Kupodivu svíčka už byla jediný zdroj světla, tak dlouho jsme tady bloudily. Koukla jsem na Týnu a vyrazila jsem zpět. Nastal však malý problém. Přesně jsme neznaly cestu a teď, ke všemu ve tmě, to byl dvojnásobný problém. Na druhých klíčích jsem měla baterku, ale tady nic, ach jo, já jsem ale pitomá, že jsem si je nevzala!

Alespoň je vidět, jak myslím na všechno. Chytla jsem se Týny za bundu a nechala se vést. Ona ve tmě viděla lépe než já a já jsem se ve tmě stávala hodně nemotornou, takže jsem se nechala vést, ale snažila jsem si ji alespoň trochu navigovat k východu. Teta Reneé mi zase vynadá, že jdeme pozdě, ale zatím se odtud musíme dostat. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem narazila do Týny, která se zastavila. Otočila se na mě a zrychleně dýchala, jako by ji něco vyděsilo.

„Slyšelas to?“

„Ne, co?“ Proč musí mít všichni lepší smysly než já? Copak nestačí, že už jsem krátkozraká a brýle stejně nenosím? Musím mít ještě špatný sluch?! Máma mi vždycky vyčítala ta sluchátka v uších na plný pecky. Asi už jsem chápala proč.

„A teď zase!“

Chtěla jsem se jí zeptat, co to bylo, když jsem to uslyšela taky. Kousek vedle nás ve křoví praskla větvička. Že by nějaké zvíře? Týna mě vzala za rukáv a skoro utíkala. Kamkoliv, nejlépe k východu, ale alespoň utíkala. To byl ale blbej nápad sem chodit takhle pozdě.

„Dělej! Musíš zrychlit, je nám to v patách!“ naléhavě křikla přes rameno a já jenom zrychlila. Pořád jsem si myslela, že je to jenom nějaké zvíře. Do té doby, než jsem uslyšela něčí zrychlený dech a dusot. Vypadalo to na nějakého chlapa, podle dusotu. Ženská takhle neběží.

Sakra! Co po nás chce? Napadlo mě hned několik věcí a ani jedna se mi nelíbila. Přidala jsem ještě víc, až jsem dohnala Týnu. Ani v nejmenším jsem teď neměla páru, kde to jsme. Mezi stromy jsem viděla mihnout se bílou budovu. Pro někoho by to nebylo nic, ale pro mě to znamenalo záblesk naděje.

„Za mnou!“ vykřikla jsem a hnala se k místnímu kostelu. Snad tam bude otevřeno a my se zabarikádujeme uvnitř. Lepší, než aby nás tady kdykoliv dohonil.

Doběhly jsem ke kostelu. Zalomcovala jsem klikou ale nic. Bylo zamčeno. Sakra, co teď?!

„Okna!“ napadlo Týnu a my se hnaly k oknům v obytné části kostela, kde bydlel kněz. Otevřít nešly, zkusily jsme zaťukat a to dost naléhavě. Nic se nedělo. Pak se tam náhle rozsvítilo světlo. Za oknem bylo vidět, že se blíží nějaká postava, nejspíš kněz. Jenže v tu ránu se zase to ozvalo za námi. Dusot, kroky a nějaké… vrčení? Vždyť si mi to zdálo jako člověk! Jako chlap!

Nebyl čas na lelkování a neměly jsme čas ani čekat, než se nám kněz uráčí otevřít, to už by taky mohlo být po nás. Čapla jsem Týnu za ruku a prohnala se okolo kostela. Tady už jsem to znala. Odtud už jsem věděla kudy ven. Jen se tam dostat rychleji než tamto. Něco mi říkalo, že za hranicí kostela budeme v bezpečí. Ať to je cokoliv, za hřbitovem nás to nechá. Alespoň jsem v to doufala. Teď se jsem Týnu opět vedla já, utíkala vedle mě. Začínalo už mě z toho běhání píchat v boku, ale věděla jsem, že nesmím zpomalit. Možná nám jde právě o život.

Už jsem to chtěla vzdát, když jsem uviděla hřbitovní bránu. Nebylo to už tak daleko, jen to prostě nesmím vzdát. Týna už vedle mě také pomalu nemohla, ale pořád to za námi bylo. Pořád se to za námi plížilo. Bylo to blíž než před tím, ale neměla jsem odvahu se otočit. Stálo by mě to moc cenného času. Už jen pár metrů. Dvacet, patnáct, deset, pět, dva…

Byli jsme za bránou. Nějak jsem to nedokázala zabrzdit a do někoho jsem napálila. Do někoho příšerně tvrdého a velikého. O ne, co když je to tamto? Že bych se pletla?! Se strachem v očích jsem vzhlédla.

Nebyl to však netvor. Týna vedle mě si oddechla a sesula se podél hřbitovní zdi. A já se začala jako o překot omlouvat.

„P…promiň… já tě… neviděla… něco… něco nás… honilo, měla jsem… strach… už je to snad… pryč.“ Myslela bych, že se bude zlobit, že jsem do něj narazila, ale andělé nemají vady. Neznají zlobu. Usmál se na mě a pak si pátravým pohledem přeměřil kus hřbitova, co byl vidět za otevřenou bránou.

„To nic, co vás honilo?“ Začala jsem se klepat jako ratlík, když jsem si to vybavila. Můj anděl si toho všiml a podepřel mě. Jeho bratr, kterého jsem si všimla až teď, si starostlivě přeměřoval Týnu.

„J-á n-nevím. Bylo… t-to… slyšely jsem za seb-bou kroky a dech…honil-lo nás to… neohlíželi jsme s-se,“ vykoktala ze sebe Týna a přijala ruku Jacoba, aby se vyšvihla na nohy. Neušlo mi, že se trošku červená.

„Byly jsme u hrobu mé babičky, chtěla jsem jí tam zapálit jen svíčku a pak se setmělo a… začalo nás to honit,“ řekla jsem a dívala se do země, pak mi něco došlo.

„Ach, ne! Moje kabelka! Měla jsem tam doklady, peníze a všechno!“ začínala jsem mít mírný hysterický záchvat.

Bála jsem se tam znova jít, ale co jiného mi zbývá? Nemůžu jen tak přijít o doklady!

Jasper se na mě kouknul a viděl, jak jsem zoufalá. Pak se otočil na svého bratra.

„Jacobe, vydržíš to chvilku s Janinou a Týnou? Půjdu to tam omrknout a kouknu se i po té kabelce,“ řekl a zmizel za branou.

„Ne, nechoď tam!“ křikla jsem ještě za ním, ale bylo pozdě.

„Neboj, nic se mu nestane,“ konejšil mě Jacob, ale taky si pátravě měřil temné stíny hřbitova. S Týnou jsme čekaly jako na trní. Strašně jsem se o Jaspera bála. Přece se mu nesmí stát nic jen kvůli nám! To bych si v životě neodpustila!

Měla jsem už silné nutkání vběhnout dovnitř, když asi po pěti minutách vyšel Jasper ven s mojí kabelkou v ruce. Tvářil se, bůhví proč, rozzuřeně, ale pak nasadil dokonalou masku hráče pokeru. Zkoumavě jsem si ho změřila. Co ho naštvalo?

Podal mi kabelu.

„Ležela kousek po pěšině. Nikoho jsem tam už nezahlédl.“

„Takže nám nevěříte?“ ptala se Týna.

„To jsem neřekl,“ usmál se Jasper. Byla jsem z toho všeho dost vyklepaná, takhle domů asi nedojdu. Jacob si mě všimnul.

„Hele, Jazzi, holky takhle asi nikam nedojdou, co kdybychom je hodili domů autem? Zajít sem můžeme zítra.“

„To je dobré, dojdeme domů pěšky.“ Provrtávala jsem očima zem.

„To vidím a sesypete se někde cestou. Ne, půjdete s námi.“

„Víte vůbec, kde bydlíme?“ ptala se zas Týna.

„Jo, Edward se s námi o tu skutečnost už podělil,“ zakřenil se Jacob a nabídl Týně rámě. Buď měl strach, že další cestu už nezvládne, nebo jí ho nabídl prostě jenom tak. Jasper ho napodobil se mnou. Teď už jsem byla jistě červená i já. Ach jo…

Došli jsme až na parkoviště kousek od hřbitova. Nechtělo se mi Jaspera pouštět, ale věděla jsem, že musím. Bylo by to divný a ještě bych se ztrapnila. Pak jsem si všimla toho auta. Bylo to černé BMW, ale co přesně, to by věděla spíš Týna. Jasper mě vzal dopředu na místo spolujezdce a Jacob si sedl s Týnou dozadu. V autě bylo příjemně a mně se začaly klížit oči.

Vůbec mi nepřišlo divné, že nás dva vlastně cizí kluci vezou autem domů. Přišla jsem si naprosto v bezpečí. Zastavili jsme a já se vyklopýtala z auta. Několikrát jsem málem spadla, ale Jasper, který nás i s Jacobem doprovodil až ke dveřím, mě zachytil. Pitomá tma. Takhle vpadám jako naprostá nešika, a to normálně nejsem. Než jsem se stačili rozloučit, přišla teta Reneé. Vypadala vyděšeně. Musely jsme vypadat, jako když jsme prolítly roštím, a taky že jo.

„No, tak uvidíme se ve škole a ještě jednou díky,“ loučila jsem se s klukama.

„Není zač a možná bychom se mohli vidět i dřív, ale tentokrát na lepším místě než dneska. Co jste měly v plánu zítra?“ ptal se Jacob.

„Je mi líto, holky mají až do konce týdne zaracha,“ oznámila nekompromisně teta Reneé.

„Cože? Ale Simče jsi zaracha taky nedala!“ začala se bránit Týna.

„Jo, ale dám, taky se s Edwardem nevrací.“

„To není fér,“ stěžovala jsem si.

„Ještě není ani půlnoc,“ přisadila si Týna.

„To ne, ale potřebuju pomoct vyklidit půdu, a to není jen na jediný den. Ten podkrovní pokoj pak dostanete jako svůj nový. Je větší a prostornější, jen ho vyklidit a vymalovat. A sama to prostě dělat nebudu! Chcete nový pokoj, nebo ne?“

„To ano, ale…“

„Žádné ale.“

Smutně jsem se koukla směrem na kluky. Jacobovi se nebezpečně blýsklo v očích.

„A nechtěla byste pomoct, paní Swanová? Rádi přiložíme ruku k dílu…“

„Och, chlapci, to vážně nemusíte.“

„Ne, nám to nevadí a Edwardovi to jistě také vadit nebude,“ zasmál se Jasper.

„Však ono ani Emmettovi ne, tak nashle!" řekl mírně sarkasticky, i když nevím proč, Jacob.

Teta tedy trošku rozhozeně souhlasila a zahnala nás už domů. Mávla jsem klukům a vyrazila jsem do pokoje. Dokonce nám teta ani nevěnovala žádné kázání. Páni.

Osprchovala jsem se, vzala si pyžamo a zalezla pod peřinu. Musím si zapsat vše, co se dnes stalo, než na to zapomenu.

Milý deníčku,

neuvěříš mi, co se mi dneska stalo…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Girls Diaries - 7. kapitola: