Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 12. kapitola

25.04.2011 (12:00) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3966×

12. kapitola

Po několika předlouhých minutách plných obdivování toho druhého jsme se bok po boku přesunuli k autu. Jeremy mi gentlemansky otevřel dveře a vzápětí je opět zavřel, teprve poté se vydal ke své straně auta. Netrvalo dlouho a rozjeli jsme se do Seattlu, kde se mělo konat dnešní představení.

„Jsi nádherná,“ oznámil mi Jeremy, sotva jsme vyjeli z Forks. Podívala jsem se na něj, usmála se a odvětila: „Snažila jsem se, abych ti nedělala ostudu.“

„Ty? Nikdy. To je zhola nemožné. Ty jsi krásná za každé situaci, i v pytli jsi ta nejkrásnější osoba. Alespoň pro mě…“

Začervenala jsem se. Kompliment tohohle typu jsem už velmi dlouho nedostala. Potěšil, i když pravděpodobně nebyl založen na stoprocentní pravdě. Ale co na tom…

„Co vlastně dávají?“ zeptala jsem se zvědavě.

„To není důležité. Tedy, pro mě. Stejně budu mít celou dobu oči jen pro tebe,“ oznámil mi a já se tomu musela zasmát. Pro dnešní večer se z něj stal nepřekonatelný lichotník. A mně se to líbilo.

„Takže mi to neprozradíš?“ prohodila jsem se zdviženým obočím. Místo odpovědi pokýval hlavou na znamení, že neprozradí, a pak nastalo ticho.

Nebylo to nepříjemné ticho. Bylo to prostě obyčejné ticho. Ticho, které mi umožnilo ponořit se na chvíli do svých myšlenek…

„Jsme tady,“ ozvalo se vedle mě. Nečekala jsem to, takže jsem sebou trhla. Nejspíš jsem se až moc ponořila do své mysli…

„Nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se hned Jeremy. Pouze jsem se usmála a počkala jsem, až mi pomůže vystoupit. Pak jsem se do něj zavěsila a společně jsme vykročili k divadlu.

K mému obrovskému překvapení nebylo divadlo prázdné. Ba právě naopak, zdálo se, že je plně vyprodáno, že nezbyl jeden jediný lístek.

Nejspíš ta dnešní hra nebude žádný debakl, když je o ni takový zájem, pomyslela jsem si chmurně a po boku s Jeremym jsem se zařadila do fronty lidí, kteří čekali na uložení kabátů.

Nemohla jsem posoudit kvalitu dnešní hry, jelikož zaprvé nejsem žádný odborník, co se kultury týče, a zadruhé jsem stále ještě nezjistila, co je na programu. Jeremy byl stále tajemný jako hrad v Karpatech a k mé nezměrné smůle mi informační letáček, ten úplně poslední, co byl k dispozici, vyfoukla těsně před nosem jakási převoněná madam, která šla přede mnou.

Měla jsem chuť podrážděně zafunět po vzoru nosorožců, ale nakonec jsem se přemohla. K tomu mi dopomohlo vědomí, že se nacházím na veřejnosti a že nesmím udělat ostudu svému okouzlujícímu partnerovi.

Po očku jsem se na něj podívala. Vypadal zadumaně. Tenhle výraz mu tak neuvěřitelně slušel, že jsem od něj nemohla odtrhnout pohled. Zírala jsem na něj, podobna telátku, ve tváři zbožný výraz.

Nemohla jsem uvěřit, že mě potkalo takové štěstí. Nemohla jsem uvěřit, že se Jeremy objevil zrovna ve chvíli, kdy jsem ho nejvíce potřebovala. Nemohla jsem uvěřit, že nám bylo souzeno se seznámit…

Kdesi v hloubi duše jsem ale věděla, že vše má nějaký háček. Občas jsem mohla cítit takový divný pocit, kterému jsem nerozuměla. Čas od času se mi do hlavy vloudily všetečné otázky, které zůstávaly bez odpovědí…

Vždy jsem to ignorovala. Nač se snažit pochopit něco, čemu nerozumím? Nač se snažit odpovědět na něco, na co neznám odpověď? Nač se snažit – zbytečně?

Potřásla jsem hlavou, protože nebylo vhodné se zrovna tady a teď zabývat podobnými věcmi. Abych se rozptýlila a odvedla myšlenky jiným směrem, opět jsem se zadívala na Jeremyho.

Shledala jsem, že už nevypadá zadumaně, nýbrž jaksi… napjatě. Bylo to divné, protože jsem nezaznamenala nic, co by mohlo změnit jeho postoj.

Sledovala jsem směr jeho pohledu. Chvíli jsem nemohla pochopit, na co se dívá, mžourala jsem, zaostřovala, ale stále jsem nic neviděla…

Až pak, po dlouhém snažení, jsem pochopila, co uchvátilo jeho pohled. Přesně před dveřmi, které vedly do sálu, stála žena. Tedy… nevím, jestli žena je dostačující výraz. Byla to bohyně, osoba, která svou krásou oslňovala své okolí.

Dlouhé blond vlasy jí splývaly do půli zad a ostře kontrastovaly se sytě červenými šaty s hlubokým výstřihem na zadní části oděvu. Dlouhé nohy v botách na vysokých podpatcích se s milimetrovou přesností pohybovaly bez sebemenšího zaváhání, jako by to bylo naprosto přirozené.

S povzdechem jsem si vzpomněla na svou někdejší nemotornost, která mi nedovolovala nosit stěží něco jiného než tenisky. Vzpomněla jsem si na svůj odpor k sukním a šatům, na svůj naprosto nemožný vkus, co se oblečení týče.

Vzpomněla jsem si na to, jaké to bylo, stát ve stínu někoho, být přehlížená. V minulosti mi to nevadilo, ba právě naopak, byla jsem za to ráda, ale nyní…

Nyní mi absolutně nevyhovovalo, že jsem přehlížena. Nevyhovovalo mi, že se můj krásný společník dívá po jiné dívce, po mnohem hezčí dívce… Nevyhovovalo mi, že ona dívka se k Jeremymu hodila mnohem více než já…

Se smutným leskem v očích jsem se odvrátila a nenápadně jsem si otřela oči, ve kterých se mi začínaly hromadit slzy. V duchu jsem se plísnila za to, že neumím ovládat své emoce, že se přeci nemůžu rozplakat na veřejnosti…

Nemohla jsem si pomoci. Opět jsem si připadala jako člověk odstavený na druhou kolej. Opět jsem si připadala jen jako jedna z davu, někdo, kdo si zaslouží být odstrčený…

Nejspíš jsem udělala nějaký zbrklý pohyb, nebo mi utekl tichý povzdech, protože se Jeremyho pozornost obrátila opět mým směrem.

„Stalo se něco?“ zeptal se starostlivě a snažil se mi podívat do očí. Nedovolila jsem mu to, odvracela jsem od něho tvář, skláněla hlavu…

„Ne,“ odpověděla jsem tichým hlasem. Pokoušela jsem se o to, aby na tom prostém slůvku nebylo znát, jak se právě cítím, ale nejspíš se mi to moc nepovedlo, alespoň pokud mohu soudit podle jeho reakce.

„Vážně? Jsi si jistá?“ odvětil s ironickým nádechem a prstem mě donutil zvednout hlavu. Pak se mi upřeně zadíval do očí, až jsem měla pocit, že mě doslova a do písmene hypnotizuje.

„Co se stalo? Prosím, pověz mi to…“ Jeho tichý hlas zabarvený jakousi zvláštní emocí mi rozvázal jazyk a slova se řinula sama od sebe…

„Proč jsi se mnou? Proč se s tebou cítím tak dobře? Proč upřednostňuji tebe před ostatními? Proč tě mám stále plnou hlavu? Proč mi tvoje přítomnost nahrazuje vše, co potřebuji? Proč zrovna ty? Proč zrovna já?“

Věděla jsem, že na mé otázky neodpoví. Věděla jsem, že nemůže pochopit mé myšlenkové pochody. Věděla jsem, že není v jeho moci udělat mi v hlavě pořádek, když já to doposud nedokázala. Věděla jsem, že cokoli řekne, budou jen planá slova, jen slova, která nic neznamenají…

„Tohle tě trápí? Nad tímhle přemýšlíš? Tohle vzniká v tvé ctěné hlavince? Tohle tě těší a děsí zároveň, holčičko?“

Chtěla jsem něco říct, ale nebylo mi to umožněno. Právě se na nás dostala řada a my jsme odložili kabáty a v napjatém tichu vykročili k sálu.

Těsně, než jsme vstoupili do té majestátní místnosti, mi Jeremy zašeptal do ucha: „Netrap se.“

To jediné mě udrželo na místě, bez té prosté věty bych se snad otočila a utekla. Tohle jediné mi pomohlo přežít následující dvě hodiny, které jsem věnovala tupému civění na jeviště…

Tahle kapitolka je taková... přechodová, slibuji, že další bude plná akce... Ale pamatujte na má slova - já vás varovala...

11. kapitola || Shrnutí || 13. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 12. kapitola: