Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 17. kapitola

07.06.2011 (17:45) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3541×

17. kapitola

Zatočila se mi hlava. Copak musím mít vždy takovou smůlu? Nestačí, že můj kouzelný večer zkazila nějaká přiblblá srnka? Proč přijela právě ona?!

Sledovala jsem její ladnou chůzi, kterou se čím dál více blížila k místu, kde jsme stáli my. Otřásla jsem se a snažila jsem se uklidnit, ale stačil jeden jediný pohled jejím směrem, aby se můj rádoby klid změnil v nepokoj.

Nechtěla jsem ji tady. Nechtěla jsem, aby tu byla. Nechtěla jsem, aby přišla k nám. Nechtěla jsem se s ní bavit. Nechtěla jsem, aby se nacházela v Jeremyho těsné blízkosti…

Kdybych se nacházela v jiné situaci, nejspíš bych byla překvapená, co se to se mnou děje. Žárlím? Je tohle žárlivost? Ano, odpověď jsem znala zcela jasně. Samozřejmě, že to byla žárlivost. A stejně prudká jako ta, kterou jsem zažila kdysi dávno…

Avšak můj mozek nebyl schopný zabývat se mou žárlivostí ani vzpomínkami. Ne, celou svou přítomností jsem sledovala tu krásku přede mnou, která se zastavila kousek od nás a ležérně se opřela o strom.

„Copak to tu máme?“ Zavřela jsem oči. Nejen, že ona byla dokonalá, ale měla i neuvěřitelně podmanivý hlas. Něco mi připomínal, ale nebyla jsem schopná vzpomenout si, co to bylo. Stejně mi to její další slova vymazala z hlavy…

„Copak si prováděl, drahý?“ řekla hlasem, který jsem okamžitě zařadila do škatulky koketní, a přitom mrkla na mého společníka.

Byla jsem v šoku. Tohle se vážně může stát jen mně. Jak se stalo, že se z něčeho tak krásného stalo během vteřiny dokonalé fiasko? Jak se stalo, že se vše během vteřiny obrátilo o 360 stupňů? Jak…?

Slyšela jsem Jeremyho tichou odpověď, kterou následoval tlumený smích. Věděla jsem, že se musím dát dohromady, ale jaksi mi to nešlo…

Jestli uplynuly minuty či hodiny, to nejsem schopná říct. Jediné, co vím naprosto přesně, je to, že moje úsilí se nakonec účinkem neminulo. Nakonec se mi přece jen povedlo dát se dohromady, takže o nějakou dobu později jsem se konečně mohla soustředit na to, co se děje kolem mě.

První, co jsem udělala po mém chvilkovém výpadku, bylo prohlédnutí mé sokyně. Už předtím jsem věděla, že je nádherná, ale teď jsem se v tom utvrdila tak silně, že už to nic nemohlo vyvrátit…

Musela jsem uznat, že žena, jež stála přede mnou a vedla plynulou konverzaci s mužem, jehož plná pozornost měla pro dnešní večer patřit právě mně, je opravdový unikát. Jen párkrát za svůj krátký život jsem mohla spatřit tak přirozenou krásu, jež skvěle doplňovalo kouzlo osobnosti nezměrných rozměrů.

Dlouhé blond vlasy jí spadaly až do půli zad a pár nezbedných pramínků se jí kroutilo po obličeji. V očích se jí ďábelsky blýskalo, když si je odhazovala pryč, aby jí nebránily ve výhledu.

Její roztomile kulatý obličej rozjasňoval jemný úsměv, který byl věnovaný jen a pouze… Jeremymu.

Píchlo mě u srdce. Nevím, proč mě to napadlo zrovna v tuhle chvíli, ale vzpomněla jsem si, jak se na mě kdysi někdo také takhle usmíval. Ach, jak krásné to byly časy…

Určitě bych se opět ponořila do vzpomínek na krásné časy dávné, kdybych nebyla vyrušena. Vyrušena jí…

„Ehm, slečno? Je vám dobře? Jste nějaká bledá…“

Pouze jsem pokývla na znamení souhlasu, že jsem v naprostém pořádku, i když jsem měla pocit, že to nebude dlouho trvat a přijdou na mě mdloby.

A jak jsem předpověděla, tak se také stalo…

Svítilo slunce. Bylo to překvapující, protože ve Forks je takové počasí více než neobvyklé. A já jsem své rodiště poznala bez zaváhání. V každém stromu, který se nacházel v mé blízkosti, v každém stéblu trávy, v té specifické vůni, která se nevtíravě vznášela kolem mne…

Ano, tohle je můj domov. Ale co tu dělám ve chvíli, kdy mám být někde úplně jinde? Co tu dělám - sama, když dnešní večer má být zasvěcený dvěma lidem – mně a Jeremymu…?

Cítila jsem nutkání uvolnit svůj strnulý, přemýšlivý postoj a rozejít se po vyšlapané pěšince, která se tajuplně vinula travnatým porostem a pokračovala dál, až do temných hlubin nejrozsáhlejšího forkského lesa.

Zhluboka jsem se nadechla a potlačila jsem obavy a vlezlý hlásek, který mě přesvědčoval, ať tady zůstanu, ať nikam nechodím, že mi to nepřinese nic dobrého.

Samozřejmě, že jsem ho neposlouchala a vydala jsem se po pěšině. Nohy jako by mě samy vedly, jako by věděly to, co já jsem ani v nejmenším netušila – kde je cíl mé cesty…

Snažila jsem se nezakopávat o kořeny stromů, kterými byla cestička doslova poseta. Nebyl to snadný úkol, neboť má zvědavost mě neustále nabádala k větší rychlosti, avšak v rámci možností mi to šlo obstojně, dá se říct.

Kráčela jsem stále dál, až jsem si takřka začínala myslet, že má cesta nemá konce. Právě ve chvíli, kdy už jsem to chtěla vzdát, otočit se a vrátit na původní místo, jsem v dálce něco zahlédla. Něco…

Rozběhla jsem se. Nedbala jsem na rozbitá kolena, když jsem několikrát zakopla a spadla, nedbala jsem na krvavé šrámy, které se táhly po celých mých pažích. Nedbala jsem na nic - prostě jsem běžela…

Cíl už byl na dosah ruky. Tak blízko – a přece daleko…

Věděla jsem, že se tam musím dostat – ať to stojí, co to stojí.

Už jsem byla na dosah svého cíle. Už jen pár metrů mě dělilo od zjištění, co jsem vlastně viděla…

Udělala jsem jeden z posledních krůčků. Nedočkavostí se mi chvěly ruce a mírně se mi zatmívalo před očima, nejspíš následek dlouhého běhu. Avšak ani na to jsem nedbala, pro tuto chvíli pro mě bylo důležité pouze jedno – zjistit, co tu dělám, proč tu jsem a co je tu se mnou…

Z polohy, ve které jsem se nyní nacházela, jsem měla nádherný výhled na malou planinku, která se dokonale schovávala mezi stromy. Už jsem mohla zjistit odpovědi na svoje otázky, ale na poslední chvíli se ozvala ta malá část uvnitř mě – ta, kterou obývala zbabělost…

Zatím jsem měla zavřené oči a na nich ještě pro jistotu semknuté dlaně. Najednou mi přišlo to, že jsem sem utíkala, jako velmi špatný nápad. Nevím, proč jsem měla takový pocit, ale věděla jsem, že to nezjistím do té doby, dokud si neodkryju oči a nepodívám se na to, co se nachází přede mnou…

Odhodlávala jsem se dlouho, opravdu velmi dlouho. Ale nakonec jsem se přece jen přemohla. Nakonec jsem se opravdu a definitivně rozhodla, že chci spatřit, co se stkví přímo před mými zraky. Kdybych měla čas nad tím přemýšlet, přišla bych na to, že je to jediné východisko, ale já čas neměla. Ne na přemýšlení…

V duchu jsem napočítala do desíti a zhluboka přitom dýchala. Poté jsem začala pomalu odpočítávat – tři, dva, jedna… –, a pak nastala ta chvíle…

Naposledy jsem naplnila plíce vzduchem, v duchu si dodala odvahy a otevřela jsem oči. Vzápětí mi došlo, že jsem to neměla dělat. To, co jsem viděla, mi doslova vyrazilo dech…

16. kapitola || Shrnutí || 18. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 17. kapitola: