Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 18. kapitola

18.06.2011 (15:30) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3387×

18. kapitola

Otevřela jsem oči. Bylo to, jako bych se probudila ze zlého snu. Ruce se mi třásly a cítila jsem, jak mi po zádech stéká studený pot.

Vycítila jsem, že se na mě upírá něčí pohled. Po několika vteřinách bádání jsem zjistila, že se na mě dívá Jeremy zpoza zpětného zrcátka. Jakmile zaznamenal, že mu pohled opětuji, mírně se pousmál.

Chtěla jsem mu oplatit stejným dílem, ale nebyla jsem toho schopná. Stále jsem viděla před očima tu scénu…

V té chvíli mi došlo, že se mi to opravdu jen zdálo. Nemohlo to být skutečné, protože i když to bylo doslova dechberoucí, realita byla ještě tvrdší.

Zjistila jsem, že se nacházím na zadní sedačce nějakéjjho vysoce luxusního automobilu. Pár pohledů tam a zpět a několik sekund přemýšlení mě utvrdilo v mém odhadu, komu vůz patří – jí…

Potlačila jsem nutkání strhnout si pás a vyskočit za jízdy. Byla jsem si vědoma toho, že to není dobrý nápad, ale něco ve mně to i přes to všechno chtělo udělat, chtělo skočit…

Na poslední chvíli jsem si to rozmyslela, donutila své tělo zůstat strnule sedět. Pocit nevolnosti byl daleko silnější než pocit nutkání, a právě to mě v konečné fázi udrželo na místě…

Snažila jsem se zhluboka dýchat a v duchu se přitom uklidňovat. O nic přece nejde. Vše je v pořádku. Vše bude v pořádku…

Nedbala jsem na svůj hezký, slavnostní oděv a uvelebila jsem se na zadních sedačkách, jež byly vyrobeny z prvotřídního materiálu, jak jsem poznala na první pohled a na první dotyk s mou kůží.

Zavřela jsem oči a v duchu si namlouvala, že se mi to vše jen zdá. Že se za chvíli probudím a bude na mě čekat krásný, slunečný den, jehož zakončením bude úžasné rande s úžasným klukem – s Jeremym.

Namlouvala jsem si, že se nic nestalo. Žádná autonehoda, žádná mrtvá srnka na čelním skle, žádná šarlatová kráska flirtující s mým partnerem…

Ovšem tak už to bývá – člověk si něco přeje, avšak realita je v konečném výsledku naprosto jiná…

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pravidelné kodrcání auta mě ukolébalo až k spánku, který měl přinést jakous takous úlevu…

Létala jsem. Létala? Ne, pouze jsem se vznášela. Byl to úžasný pocit. Cítila jsem, jak kolem mě proudí vzduch, jak mě pomalu posouvá centimetr po centimetru… Ale kam? To jsem nevěděla…

Plula jsem vzduchem jako peříčko zmítající se ve vlnách větru. Nechala jsem se, nebránila jsem se. Vždyť kdo by byl tak hloupý a vzdoroval, když tomu pocitu se mohlo jen máloco rovnat?

Doplula jsem na jakési ozářené místo. Ten přebytek světla mne oslepoval, ale i tak jsem mohla vidět obrys jakési postavy, která se ke mně blížila. Opatrným, testujícím krokem, ve kterém ale byla znát nedočkavost.

Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem se přestala vznášet a byla jsem uvězněna v něčím objetí. Ani tentokrát jsem se nevzpírala, i tohle bylo příjemné. Velice příjemné.

Cítila jsem se tak povzneseně, že když se k mým rtům přiblížila ústa neznámého cizince, bez obav a strachu jsem se jim poddala.

Bylo to neuvěřitelné. Ne příjemné, ne povznášející. Prostě a jednoduše neuvěřitelné. Obyčejné splynutí rtů, splynutí srdcí, splynutí duší…

Ze sladkého snu mě probudily tiché, až starostlivě tlumené hlasy, jež vedly plynulou konverzaci. Zdálo se, že se oba konverzující dobře znají, jelikož před sebou evidentně neměli žádné zábrany. Bavili se bez rozpaků, bez hloupých zakoktávání, jak se to už tolikrát stalo mně. Ne, tohle byla dokonalá ukázka perfektní konverzace dvou přátel…

„Co máš v plánu, Jeremy? Hodláš se tu zdržet dlouho?“ Ženský hlas byl příjemný, jemný jako samet, doslova hladil na duši.

„Nemám tušení. Zatím je mi tu dobře. Jsem… šťastný,“ dodal po menší odmlce konverzující mužského pohlaví.

„To jsem ráda. Vždy mám radost, když vidím ten pohled v tvých očích, když tě něco dokáže rozveselit, rozptýlit,“ odvětila žena a pak se v autě rozezněl tichý, zadržovaný smích.

„Tolik mi chyběly ty tvoje narážky, Cara…“

„To ty jsi mi chyběl…“

„A co oni?“ zeptal se po chvíli ticha opět majitel podmanivého mužského hlasu.

„Nedělají žádné potíže. Vědí, že by se jim to mohlo vymstít. Nehodlají riskovat, proto mě nechávají jít svou vlastní cestou. Tulačka, tak mi všichni říkají. Na jednom místě nevydržím delší dobu. Podobně jako ty,“ podotkla se smutným tónem v hlase žena, kterou muž před chvílí titulovat jménem Cara. Krásné jméno pro krásnou majitelku…

„Dopadla jsi dobře, ty moje malá Tulačko. Poustevníkem býti je těžší, daleko těžší…“ V hlase muže, kterým nebyl nikdo jiný než Jeremy, jak jsem si již stačila uvědomit, byl slyšet melancholický tón. Už jenom kvůli němu jsem dál předstírala, že stále ještě spím. Chtěla jsem vědět víc…

„Jak jsi mě vlastně našla?“

„Nenašla jsem tě, jelikož jsem tě nehledala. Naše poslední rozloučení nebylo právě ideální, nečekala jsem, že tě ještě někdy potkám. Nějaká nešťastná náhoda nás opět svedla dohromady…“ Carina řeč byla přesycena hořkostí. Těsně po jejích slovech jsem uslyšela tichý povzdech, tak tichý, že jsem si skoro myslela, že se mi to jen zdálo.

„Víš, že jsem to musel udělat. Snažil jsem se ti to poté vysvětlit, ale nedala jsi mi šanci. Musel jsem. Nechtěl jsem, nebylo to mé přání, ale musel jsem. Byl to příkaz. A ty víš, že neuposlechnutí je tvrdě trestáno…“

Nevěděla jsem, co si o tom rozhovoru mám myslet. Připadala jsem si jako ve špatně natočeném akčním filmu o Jamesi Bondovi. Taky samé záhadné zkratky, řeči, kterým jsem nerozuměla, tajemná a až nepříjemně hustá atmosféra…

„Řečičky. Již několikrát předtím a nesčetněkrát poté jsem ti dokázala, že příkazům lze vzdorovat. A to velmi lehce. Ne, ty jsi jednoduše nechtěl. Bylo to tak pro tebe jednodušší. Vždyť kdo by si neužil s krásnou, dlouhonohou brunetkou, která ochotně ukáže výstřih úplně každému? Natož tak slavnému princi, králi mezi všemi prostopášníky, kteří se kdy na této planetě vyskytovali.“ Žena, Cara, si odfrkla. Věty, které vycházely z jejích dokonale tvarovaných úst, byly jako vystřihnuté z historických knih, avšak význam byl stále urážlivý, i když v elegantním obale.

Už už jsem byla nachystaná na obranu Jeremyho, už už jsem chtěla přestat předstírat spánek a zastat se ho, ale v tom mě zastavily slova, jež on, Jeremy, vyřkl. Slova, která mě opravdu zabolela…

„Ale prosím tě, vždyť sama moc dobře víš, že brunetky nemám rád. Nikdy jsem je rád neměl, nikdy jsem je neupřednostňoval – a nikdy tomu tak ani nebude…“

Jsem nepoučitelná. Opět jsem vás nechala dlouho čekat... Ale o prázdninách se to snad zlepší a pokud tahle povídka do té doby neskončí, budete mít kapitolky častěji - snad... :))

K tomu rozhovoru - pokud jste z něj mírně zmatení, nezoufejte. Nejedná se o nijak důležitou část, hlavní je pouze zakončení. Zatím si nejsem jistá, jestli někdy v budoucnu bude vysvětleno, co měl tenhle rozhovor vůbec znamenat. Uvidíme, uvidíme...

Za kapitolku poděkujte mým hnacím motorkům - NatyCullen a BelleSwan1992.

17. kapitola || Shrnutí || 19. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 18. kapitola: