Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 2. kapitola

19.03.2011 (14:30) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 5444×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

2. kapitola

S novým dnem začal i nový život Belly Swanové. Rozhodla jsem se, že nic nebude tak, jak předtím. Ne, hodlala jsem se od základů změnit. Jenže s tím souviselo i mnoho dalších věcí – a jednou z nich, asi tou nejtěžší, bylo i přesvědčit ostatní, že jsem se změnila.

Věděla jsem, že to bude těžké. Ale věděla jsem i to, že to bude nutné. Bez toho by to nešlo, bylo by to tak, jako předtím. A právě to jsem nechtěla…

Byla to nevděčná práce. Nejen, že jsem se musela potýkat sama se sebou a neustále se přesvědčovat, že tohle je přesně to, co chci, ale také jsem musela hrát tu příšernou hru…

Zprvu se zdálo, že mi to nikdy nevyjde. Vypadalo to, že mi nikdo neuvěří. Ale postupem času se to začalo lepšit a já se stávala čím dál lepší herečkou.

O měsíc později jsem už o nich mohla mluvit, aniž bych pocítila tu zdrcující bolest ve svém srdci. O další měsíc později jsem už mohla nahlas říct i jeho jméno, aniž by se mi nezvýšil pulz a nezačala se mi vřít krev. O další měsíc později mi už připadalo, že to bylo přesně tak, jak jsem říkala všem okolo.

Všichni odjeli na nějakou dobu pryč kvůli nabídce jedné uznávané školy. Pro jejich rodiče je vzdělání hodně důležité. A pokud jsem dobře slyšela, pan Cullen tam má velmi dobré místo ve zdejší soukromé nemocnici. A paní Cullenová prý má opravdu hodně zakázek. Tady se už nudila, takže si to tam vynahrazuje. Jestli se vrátí? To se zatím neví. Záleží na tom, jak jim to půjde ve škole a jestli se jejich rodiče rozhodnou, že tam chtějí zůstat. Jestli jsme v kontaktu? Ach ano, každý týden si voláme a každý den si posíláme e-maily. Ano, je to pro mě těžké, ale vzdělání je důležitější…

Něco z toho byla vlastně i pravda. Odjeli a já nevěděla, kdy se vrátí. Jestli se vůbec vrátí. A v podstatě nebyla lež ani to, že jsme v kontaktu. Protože já ty e-maily vážně psala…

Byl to takový můj zvyk z doby předtím. Z doby, kdy odešli poprvé. V té době jsem se marně pokoušela posílat Alici e-maily, ve kterých jsem si vylévala srdce a v nichž jsem líčila bolest, která mě zevnitř přímo rozedírala.

Nyní jsem tohle používala jako způsob, jak se odreagovat. Jedině chvíle, kdy jsem psala ty zprávy, jsem to byla já. Jindy jsem se stále přetvařovala, ale tehdy… Tehdy jsem mohla říct, respektive napsat vše, co mě trápilo. Vše, co mě za celý den tížilo. Byl to vlastně takový můj virtuální deníček. Vždy jsem mohla rozkliknout to, co jsem napsala již dříve.

A vlastně takhle jsem poznala, že moje herecké schopnosti se lepší s každým dalším dnem. Ze svých zpovědí jsem mohla pozorovat své chování z pohledu nezávislého pozorovatele. Vlastně to byla má velká výhoda. Věděla jsem, v které oblasti se musím zlepšit. A to mi hodně pomohlo…

Už to byly tři měsíce. Tři měsíce plné předstírání, lží, nevyřčených výčitek, neskutečného přemáhání… Ale nakonec má snaha přinesla požadovaný účinek. Po těch třech měsících jsem už na ně nemyslela. Brala jsem je jako přirozenou část mé minulosti, ale i jako něco, co se v mé budoucnosti vyskytovat už nebude. Dokonce jsem se už i pomalu začala smiřovat s faktem, že mě věčnost nečeká. Že já nikdy nebudu jako oni, že nikdy neokusím ten pocit, totiž být nesmrtelná…

Ach ano. Během těch tří měsíců se ze mě stal řádný sobec. Už jsem nemyslela na své okolí. Už jsem nemyslela na ostatní. Už jsem dokázala myslet jen na sebe a na svou budoucnost. To bylo to jediné, co pro mě existovalo. Na co se starat o ostatní? To, že jsem to kdysi dělala, byla část mého starého já…

Časem jsem se přestala starat i o své výsledky ve škole. Z jindy pečlivě připravené studentky se stala věčně se vymlouvající dívka, která skvěle zapadala do davu svých vrstevníků.

A nejinak tomu bylo i v jiných oblastech, ne jen ve škole. Ze slušně vychované dívky se stal nevděčný a nevychovaný spratek, tak, jak tomu bylo i u ostatních lidí mého věku. Nevím, zda se stále dá mluvit o pubertě, ale bylo to i tak velmi podobné.

A jak na to reagovalo moje okolí? Spolužáci si postupně na mou změnu zvykli a už to nebrali jako něco neobvyklého. A ostatní lidi ze školy konečně poznali, kdo že to Bella Swanová vlastně je. Už to nebyla ta tichá, šedá myška, která se vždy schovávala před pozorností. Nyní byla často středem pozornosti, nevyhýbala se společnosti starších a už vůbec ne společnosti opačného pohlaví.

Jak jsem si zprvu plánovala, změna byla úplná. A nyní už zcela uskutečněná. A já? Mně to nevadilo. Byla jsem spokojená. Naprosto mi to vyhovovalo. Konečně jsem se začlenila do kolektivu. Konečně jsem nebyla tou, která vyčnívá, která kazí „partu“. Konečně jsem byla normální…

Čtyři měsíce. Dlouhá doba, že? Ano, vám se to může zdát pouze jako zlomek věčnosti, ale normální lidé to vidí jinak. A já jsem, díky vašemu přičinění, stále zařazená do skupiny číslo 2. A navždy také zůstanu…

Ne, už mi to nevadí. Bylo celkem lehké to přijmout. Vždyť já jsem už na odmítnutí zvyklá, víš? Poslední rok mě hodně naučil. Troufám si říct, že víc, než se někdo naučí za celý život. Ale kdy na mě bylo něco normálního, že? Já jsem vždy něčím vynikala…

Čtyři měsíce. Tolik věcí se za tu dobu událo. Tolik věcí se změnilo. Já jsem se změnila… Ty to nemůžeš vidět, ale vsadím se, že kdybys mě nyní potkala na ulici, ani mě nepoznáš. To mi můžeš věřit…

Po vašem odchodu jsem začala úplně od začátku. Bylo to těžké, jak můžeš vytušit z e-mailů, které jsem ti psala na úplném počátku. Hodně velký rozdíl, že?

Ach, ano. Jsem šťastná, pokud tě to zajímá. Jsem ráda, že jsem teď taková, jaká jsem. Nejsem už tak sešněrovaná jako dřív. Nyní jsem mnohem uvolněnější a jakoby svobodnější…

Vyhovuje mi to. A mým přátelům také. Zmínila jsem se už, že dnes jdu s nimi ven? No, přesněji řečeno, vlastně už za chvíli. Jen co dopíšu tenhle vzkaz, vyzvednou mě.

Ptáš se, jestli je to rande? Budeš se divit, ale odpovídám „Ano“. Víš, pohled na jednoho tvého bývalého spolužáka vážně stojí za to. A právě on mě dnes pozval, abych s ním šla do klubu. Tedy, i s ostatními, ale i tak, byla to schůzka…

Nevím, jestli si na něj pamatuješ. Lucas Wood, říká ti to něco? Ach, ano, blbá otázka. Ty si pamatuješ na všechny, které jsi kdy potkala. A když nad tím tak uvažuju… I na mě si stále pamatuješ? Stále víš, kdo to je Isabella Swanová?

Víš, i kdyby ne, už je mi to jedno. Našla jsem si jiné přátele. Přátele, kterým není na obtíž moje přítomnost. Přátele, kteří… Kteří právě zvoní a čekají, až za nimi přijdu!

Nedá se nic dělat, musím končit. Přišel čas na zábavu. Měj se, Alice, a pamatuj…

I. S.

1. kapitola || Shrnutí || 3. kapitola

Věnováno SiReeN, NatyCullen, TorencCullen a Michalovi7 jako poděkování za krásné komentáře. Jen díky vám je tahle kapitola napsaná tak brzy... :))

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 2. kapitola: