Po devatenácti kapitolách je toho na Bellu už trošku moc, takže si v dnešní, již 20. kapitole, dopřeje menší luxus a dovolí si mít malý hysterický záchvat...
Příjemné počtení... N.
31.07.2011 (16:15) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3642×
20. kapitola
Dokonalá bělostná pleť, na dotyk příjemně chladivá.
Naše pokožka připomíná led, je chladná, protože pod ní neproudí krev…
Ledové polibky přinášející vítané osvěžení.
Je ti teplo, Bello? Neboj, nedovolím, abys mi roztála…
Tvrdé rysy, ocelové sebeovládání, pohyby dravce.
A dost…! Myslíš, že mne můžeš přemoci? Že mi můžeš utéct? Jsem rychlejší než ty. Jsem silnější než ty. Jsem nebezpečnější než ty…
Hruď tak pevná, že bych si o ni mohla snadno zlomit ruku. Železný stisk zápěstí, tak málo odlišný od středověkých okovů.
Opatrně, Bello… Snadno by sis mohla ublížit… Snadno bych ti já mohl ublížit…
Starodávně znějící způsob vyjadřování, výběr dávno zapomenutých slov, dvorné chování.
Co pro Vás mohu udělat, má paní?
Tajuplná, neobjasněná minulost a ruku v ruce s ní ponuře tajemný charakter, místy až takřka mystický.
Je těžké si to představit, a ještě těžší o tom mluvit…
Každý má svá tajemství, Bello…
A hlavně… Pohled tak temný a spalující, že snad ani není možné, aby ho vlastnil obyčejný člověk…
Všechno na mně tě láká, přitahuje tě to… Ale ze všeho nejvíc moje oči – oči bezcitné zrůdy, oči predátora…
Oh, zatraceně, jak jsem mohla být tak slepá?!
„Zastav!“ zaječela jsem. Jeremy i ta překrásná blondýnka, okupující sedadlo spolujezdce, se na mě podívali, očividně překvapeni mým náhlým výbuchem a mým rázným tónem.
„Bello? Co…“ Jeremy se pokusil něco říct, ale já ho nenechala domluvit.
„Zastav, slyšíš?! Okamžitě zastav!“
„Ale proč?“ zeptal se, hlas zmatený, obličej plný chmur.
„Proč, proč! Prostě zastav! Okamžitě! Chci… chci pryč! Zastav, Jeremy, pokud se tak vůbec jmenuješ…!“ vyjekla jsem zoufale, když jsem pocítila, že se mi do očí valí slzy. Nechtěla jsem, aby je viděli, nechtěla jsem před nimi ukázat svou slabost…
K mému podivu opravdu vyplnil mé přání. Překotně jsem se vymotala z pásů a vyskočila z auta; bylo mi jedno, že se hned u mých dveří nacházela velká louže, bylo mi jedno, že si zničím ty krásné šaty, které jsem si koupila speciálně kvůli Jeremymu.
Rychle jsem se rozhlédla kolem – všude jen a jen stromy, z té všudypřítomné zeleně se mi začala motat hlava. Nedbala jsem na to, začala jsem utíkat, abych byla co nejrychleji pryč – od něj, od toho nestydatého lháře s hezkou tvářičkou, od vzpomínek, trápení…
Běžela jsem, dokud mi stačil dech. Přemohla jsem se, sebe i své naprosto nesportovně nadané já, které protestovalo proti každému dalšímu uběhnutému metru. Má snaha se však vyplatila, protože, jak se zdálo, jsem byla v dostatečné vzdálenosti od těch dvou…
Sedla jsem si na zem; šaty už byly stejně úplně zničené a já si potřebovala odpočinout. Mé tělo nebylo zvyklé na dlouhý běh a po psychické stránce jsem na tom také nebyla nejlépe – má duše byla za posledních několik hodin tak ztrýzněná, že by nepomohlo ani tisíc záplat, aby se dala zase dohromady…
Položila jsem se na záda, hlavu pokládajíc do příjemně šimrajícího mechu. Zavřela jsem oči a snažila se na vše alespoň na chvíli zapomenout, uniknout tomu všemu…
Ucítila jsem jeho přítomnost dřív, než o sobě dal jakkoli vědět. Nějaký šestý smysl mě varoval, že je blízko. Mohlo mi být jasné, že i když vyrazil později, bude u mě do několika vteřin. Mohlo mi být jasné, že se za mnou vydá…
Nedala jsem najevo, že o něm vím, víčka jsem stále nechávala zavřená. Ani jsem nehlesla, když se ke mně přiblížil, ani slovíčko mi neuniklo, když si ke mně přisedl a opatrně, dávajíc mi možnost ucuknout, si položil mou hlavu do klína, jako by to byl ten nejcennější poklad na světě.
„Bello, ať už tě rozrušilo cokoli, pověz mi o tom… Uvidíš, vše se dá jistě rozumně vysvětlit…“ Jeho hlas byl tichý, prosebný. Byla jsem si jistá, že kdybych se na něj v tu chvíli podívala, v jeho očích bych zahlédla pro něj tak typický tajemný nádech, momentálně smíchaný s čímsi podobných lítosti.
Jen jsem si tiše povzdychla a chvíli jen tak ležela, užívajíc si ten příjemný pocit, když mě utěšujícím gestem začal hladit po vlasech. Teprve po několika minutách jsem promluvila.
„Já… Já vím, co jsi zač, Jeremy, můj podsvětní pane…“
Konečně... Po dvaceti takřka nekonečných kapitolách (alespoň pro mě) se dostáváme do části, na kterou jsem se těšila ze všeho nejvíce. Tohle je jen takový menší rozjezd, těšte se na příště...
19. kapitola || Shrnutí || 21. kapitola
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Give a second chance - 20. kapitola:
paráda, úžasná kapitola i když krátká ale stálo to za to si počkat
Cora, holt je slepá, mno...
Ne, teď vážně... Proč si myslíš, že jsem se na tuhle část tak těšila? Protože se Jeremy ukáže v tom pravém světle...
Neboj, po pár dalších kapitolách už ti to divné připadat nebude... Díky za komentář, zlato, jsem ráda, že vždycky napíšeš, co se ti nezdá...
No konečně další kapitola! Sice kratší, ale aspoň něco
. Samozřejmě se mi to líbilo, ostatně jako vždy, když jsi napsala další kapitolu. Doufám, že tu další přidáš co nejdříve, abych se mohla pustit do čtení
. Jen mi připadá trochu divné, že když chodila už s jedním upírem, tak toho druhýho nepoznala
.
A teď smajlíková pochvala :
rachle pokráčko jsem napnutá co je!!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!