Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 25. kapitola

29.09.2011 (20:00) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3121×

Věnováno WhiteTie, SiReeN, Kice57 a TeenStar... 

25. kapitola

Týden. Proklatě dlouhý týden, během něhož se opět probudilo moje paranoidní já. Týden, během něhož jsem nedůvěřivě sledovala každý stín, který se za mnou plížil s postranními úmysly.

Lekala jsem se svého obrazu v zrcadle, každý, byť tichý zvuk zvedl hladinu adrenalinu v mém těle. Pouhé zazvonění telefonu ve mně vyvolalo paniku, při zaklepání na vchodové dveře vyhlásily všechny mé smysly pohotovost.

A ono stále… nic.

Nevím, jestli bylo Jeremyho záměrem vystresovat mě tak moc, až se mu dobrovolně vzdám, ale jedno mi bylo naprosto jasné – i kdyby to nechtěl, vedlo se mu opravdu, opravdu dobře…

Byla právě půlnoc. Stála jsem v kuchyni u lednice a vytahovala jsem si něco k pití, když staré hodiny po babičce vydaly dvanáct úderů.

Vzala jsem si džus, to nejlepší, co jsem v útrobách chladničky našla, když vtom se mi najednou zježily jemné chloupky na krku. Projel mnou jakýsi divný, nedefinovatelný pocit.  Jako by… Jako by mě někdo sledoval…

Napnula jsem všechny svaly a s prsty zaťatými v pěst a džusem v podpaží jsem se otočila. Zbystřila jsem, přimhouřila oči a zadívala jsem se z okna, ze všech sil se snažíc prohlédnout tmu, která venku panovala.

Neviděla jsem vůbec nic, nenašla jsem jedinou známku toho, že by tam někdo byl a sledoval mě. Avšak ten pocit stále přetrvával. A pak…

Místností se rozlehlo zaklepání na dveře.

Ztuhla jsem. Tak, a je to tady…

Nevšímala jsem si louže na zemi, která se stále zvětšovala. Měl ji na svědomí džus, který jsem v úleku upustila.

Přinutila jsem své ztuhlé nohy k pohybu. Potřebovala jsem se co nejrychleji dostat ke vchodovým dveřím, avšak moje momentální strnulost mi nedovolovala pohybovat se příliš rychle. Mohla jsem tedy jen doufat, že Charlie tvrdě spí a jen tak něco ho nevzbudí. Ani můj případný výkřik, až přijde ten správný čas...

Trvalo mi dlouho, než jsem se doploužila ke svému cíli. Mezitím jsem se v duchu loučila se všemi blízkými - s tátou, který se tak moc snažil porozumět mi, i když ne vždy se mu do dařilo... S mámou, která pro mě chtěla vždy to nejlepší... S Jess, která sice nebyla tou nejpříjemnější osobou na světě, ale byla tu pro mě, když jsem to potřebovala... S Angelou, díky které jsem kdysi sundala růžové brýle a začala se na svět dívat pravýma očima... S Mikem, jehož nadbíhání mě vždy nutilo k smíchu... A nakonec s nimi, protože mi na chvíli ukázali, že na světě není jen to špatné…

Zhluboka jsem se nadechla a s rádoby pevnou maskou na obličeji jsem otevřela dveře…

Nechápavě jsem zamrkala. Čekala jsem, že jakmile tak učiním, něco, respektive někdo, na mě vyskočí ze křoví, ale… Nestalo se tak.

Dokonce to vypadalo, že tu nikdo není, že jsem tu sama.

Ještě chvíli jsem se snažila někoho zahlédnut, avšak bez úspěchu. S neustálým ohlížením jsem se tedy vydala opět do domu a než jsem zabouchla dveře, naposledy jsem prolustrovala okolí.

Pečlivě jsem za sebou zamkla, dnes už jsem opravdu nestála o nezvané hosty. Ano, zamčené dveře by byly jen opravdu slabou překážkou, ale získaly by mi několik vzácných okamžiků, během nichž bych se mohla připravit na věci nutně následující.

Ušla jsem pár kroků směrem ke kuchyni, abych uklidila tu spoušť, kterou jsem tam zanechala, když vtom něco upoutalo mou pozornost. Bylo to malé, bílé... A leželo to na zemi.

Byla to obálka. Shýbla jsem se a konečky prstů jsem ji zdvihla. Podezíravě jsem si ji prohlížela a trvalo mi několik minut, než jsem sesbírala dost odvahy na to, abych ji otevřela.

Uplynulo dalších deset minut, než jsem se vzpamatovala z obsahu obálky...

Zítra v 18:00 v tom polorozpadlém kostelíku na kraji louky. Přijď, těším se na tebe, Persefono...

Těch pár slov, napsaných zvláštním rukopisem na kousku papíru, mě rozechvělo. Připadalo mi, že ne že jsem si ta slova přečetla, ale jako by mi je někdo zašeptal do ucha tichým, podmanivým hlasem.

To zjištění mnou otřáslo. To nade mnou má opravdu takovou moc?

Strach se velmi rychle změnil v zuřivost. Cítila jsem, jak mi vzteky zrudly tváře, jak se mi v těle zvedla hladina adrenalinu.

Co si o sobě myslí?! Že mi může poroučet?! Že řekne, respektive napíše, povel a já ho jako poslušný pejsek splním?! To se tedy zmýlil! Tohle ať si zkouší na někoho jiného!

Vyletěla jsem z kuchyně rychlostí tryskáče, zastavily mě až zamknuté dveře. Ale ani ty nemohly snížit tu zlobu, která mě zevnitř stravovala.

Rozrazila jsem dveře a s výrazem býka, který se chystá někoho nabrat na rohy, jsem napochodovala k nejbližšímu keři. Rozhrnula jsem ho, ale nikoho jsem za ním nenašla. Rudá clona zahalila mé vidění a se skřípáním zubů jsem se vrhla k dalšímu nebohému keříku.

Takhle jsem pokračovala ještě nějakou dobu, dokud jsem neprolezla celé okolí domu. Když byly veškeré mé pokusy neúspěšné, stoupla jsem si a s rukama v bok jsem se zaťatými čelistmi zavrčela:

„Já vím, že tu jsi, ty mizero!“

Postupně moje bojová nálada klesala, klesala, až mě to úplně přešlo. Stále jsem sice naštvaně hleděla po okolí, ale už jsem neměla chuť chytit někoho pod krkem a pořádně stisknout…

Ach, Bello, nemysli na to! Takové něžné stvoření a myslí na takové věci… Styď se! promlouvalo mi do svědomí moje lepší já. Protentokrát jsem musela dát za pravdu, obyčejně mě podobné věci vůbec nenapadaly. To je asi tím citovým vypětím…

Naposledy jsem pohledem prolustrovala pozemky kolem našeho malého domečku, načež jsem se s hlasitým brbláním, že ze mě si nikdo dělat blázny tedy rozhodně nebude, vydala zpět domů. Tentokrát již pro tuto noc naposledy…

O nějakou dobu později, již v teple ve vlastní posteli, jsem se rozhodla, že na tu schůzku přece jen půjdu. Ne proto, abych mu dělala radost. Ne proto, že bych se ho bála. Ne proto, že by mě zajímalo něco z toho, co má na srdci. Ne proto, abych se dozvěděla, proč vlastně mě takhle na schůzku pozval. Ne…

Bylo v tom něco úplně jiného, totiž neutuchající touha někoho seřvat. Ne někoho, nýbrž konkrétní osobu – Jeremyho…

Už jsem měla dost toho, jak si se mnou hrál. Jako kočka s myší. Neférově, pro své vlastní pobavení.

Tohle mu prostě nesmí projít…

Celý následující den jsem byla nervózní. V duchu jsem si stále opakovala svou pečlivě vymyšlenou řeč, nad kterou jsem strávila většinu předešlé noci. Ale ani tahle činnost neodvrátila dotěrné myšlenky, které se mi pokoutně plížily do hlavy…

Hodiny ubíhaly strašně pomalu, násilím jsem odtrhávala svou pozornost od věcí, které třeba jen zdánlivě mohly souviset s dnešním večerem. Dokonce se i po dlouhém čase projevilo moje pracovité já a provedla jsem velký úklid v celém domě, sklepem začínaje, Charlieho ložnicí konče.

Ovšem čím více se blížila inkriminovaná hodina, tím rychleji čas plynul. S jakou úzkostí jsem při pohledu na hodiny vzpomínala na dnešní odpoledne, kdy jsem odpočítávala vteřiny a v duchu popoháněla hodinové ručičky, aby se hýbaly rychleji…

V půl šesté jsem totálně vystresovaná sedla do auta a vyjela směrem k dopisem určenému místu. Mé oblečení vystihovalo mou momentální náladu – bylo stejně pochmurné. Černé kalhoty doplněné lehkým černým kabátkem vypadaly jaksi… slavnostně, jako bych se chystala na něčí pohřeb.

Avšak, možná to nebylo moc daleko od pravdy, jen s tím rozdílem, že ten pohřeb by nebyl něčí, ale můj.

To jsem v té chvíli nevěděla. Netušila jsem, jaké události dnešní schůzka přinese. Byla jsem však smířená se vším. Bylo mi to jedno, ať už se mělo stát cokoli. Byla jsem připravená přijmout věci budoucí se stoickým klidem, který by byl hodný i antických filozofů.

Přesně v předem určenou hodinu jsem dojela na místo. Vystoupila jsem z auta a došla jsem až ke dveřím rozpadlého kostelíka, který byl v dopise označen jako místo setkání. A čekala jsem…

Netrvalo to dlouho, snad jen pár minut, když z nepříliš velkého houští vystoupil Jeremy. V duchu jsem ocenila jeho dramatický příchod, byl opravdu působivý, to se musí nechat.

Na jeho líbezné tváři se zračil mírný, chlácholivý úsměv, avšak já se už poučila a věděla jsem, že mu jeho nevinný výraz nemám věřit. Jeho duše je a vždy bude stejně černá, jako jeho oblečení.

Tahle malá shoda vyvolala lehký záchvěv koutků mých úst, ale hned jsem dostala svůj výraz pod kontrolu a chladně jsem se na něj zadívala.

Chvíli mě pozoroval a jeho výraz přitom měkl, jeho rysy se už nezdály být tak ostře řezané. Pak medovým hlasem, pro něj tak typickým, řekl:

„Tak přece jen jsi přišla…“

Vzhledem k dočasné časové tísni se mi překopaly všechny plány týkající se téhle povídky, tudíž Vám slavnostně oznamuji, že povídka zatím ještě nekončí. Podle nového konceptu bude třicet kapitol a epilog, takže doufám, že tentokrát mi to již vyjde...

Na kapitolu si vytvořte názor sami, nebudu Vám do toho kecat. :)) Ale jedno si neodpustím - ne, jejich rozhovor jsem tam ještě opravdu dát nemohla...

24. kapitola || Shrnutí || 26. kapitola

Mno, já už jsem se vypovídala/vypsala dost, teď je řada na Vás... ↓↓↓

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 25. kapitola: