Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 3. kapitola

20.03.2011 (14:15) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 4814×

3. kapitola

„Bello? Přijdeš dnes na tu párty?“ zeptala se mě Jessica o polední přestávce. Zakývala jsem rameny na znamení toho, že jsem se prozatím ještě nerozhodla.

„Ale no tak, pojď. Bude to legrace,“ lákala mě a hned mi začala podávat výčet všeho, co se tam mělo všechno objevit, kdo tam všechno měl být…

„Já vážně nevím. Navíc nemám žádnou masku,“ vymlouvala jsem se. Nijak zvlášť se mi dnes nechtělo ponocovat, natož tak na nějaké maškarní párty. Na něco takového jsem vážně neměla chuť.

„Ale no tak. Maska není problém, tu seženeme dnes odpoledne. A neboj, Lucas tam s největší pravděpodobností nebude zaclánět,“ sdělila mi to rádoby tajemství. V duchu jsem si odfrkla. To bylo to poslední, co by mě trápilo a to poslední, co by mohlo ovlivnit mé rozhodnutí.

S Lucasem jsme spolu krátkou dobu chodili. Přesněji řečeno, něco málo přes týden, než jsme zjistili, že bude lepší, když věci necháme při starém. Nesvědčilo to ani jednomu, takže jsme se dohodli, že vše bude jako dřív. A nám oběma to tak vyhovovalo.

To jen Jessica si myslela, že se s ním nechci dál vídat. Nevím proč, ale předpokládala, že mi dal kopačky a já se kvůli tomu s ním nechci bavit. Bohužel, v době, kdy jsme se rozešli, nebyla ve městě, takže postrádala podstatné detaily. Což nemohla jen tak lehce překousnout, takže si vyčarovala vlastní verzi a té pravdivé ne a ne uvěřit. Ale což, její problém…

Celou polední přestávku do mě hučela, abych se na té párty objevila. Ke konci jsem už byla dokonale vytočená a začínala mě z ní pomalu ale jistě bolet hlava. Takže jsem nakonec souhlasila s tím, že vždy přece můžu odejít. S tím, že jsem měla v plánu odejít prakticky ihned, jak přijdu, jsem jí samozřejmě neřekla. Na to jsem sebe a svou hlavu měla až příliš ráda…

Celý zbytek vyučování jsem přemýšlela nad tím večírkem. Stále se mi tam nechtělo, ale co jsem slíbila, to jsem hodlala splnit. Jenže v první řadě bylo důležité sehnat si masku. Protože maska byla základ. Bez ní by mě vůbec nepustili dovnitř.

Absolutně nic mě nenapadalo. Chtěla jsem něco originálního, něco, co nebude mít nikdo jiný. Něco, na co se bude dlouho vzpomínat…

Nechtěla jsem jít za zombie, čarodějnici, ducha… Přesně takových bude plno, vždyť každý člověk bez fantazie jde za příšeru. Na halloweenský večírek to pravé, ale tak strašně nudné…

Stále jsem nemohla přijít na to, za co bych mohla jít. Bylo vážně těžké něco vymyslet. Něco, co by bylo originální, nápadné a hlavně tajemné, aby se to hodilo na oslavu Halloweenu.

Ten pravý kostým mě napadl až ve chvíli, kdy jsem po vyučování nastupovala do auta. (Ach, už jsem se zmínila, že mám nové auto? To staré už dosluhovalo a nebylo právě reprezentativní… Každopádně, díky povolání mého otce a díky jeho známostem se mi podařilo sehnat pěkné autíčko stříbrné barvy. Sice bylo staršího typu, ale vypadalo opravdu dobře. A hlavně reprezentativně…)

Kostým to byl velmi prostý – jediné, co jsem na něj potřebovala, byly jedny jediné šaty. Ale pořádné šaty… Tudíž se mi pozměnily plány na dnešní odpoledne – místo příjemného odpočinku mě čekaly hodiny dlouhého nakupování, protože bylo nutné, aby ty šaty byly perfektní…

„Bello! Bello, stůj!“ uslyšela jsem najednou u okýnka spolujezdce. Právě jsem se chtěla rozjet, takže to ta osoba, která měla v úmyslu mě otravovat, stihla v poslední možné chvíli.

„Co je, Jessico? Spěchám,“ oznámila jsem jí poté, co jsem stáhla okénko. Ani jsem se nesnažila skrýt otrávený tón mého hlasu, stejně jsem si byla jistá, že to ani nepostřehla. Ta dívka byla tak sebestředná, až se mi z toho někdy dělalo špatně.

„No, já myslela, že spolu pojedeme nakupovat. Kvůli té tvé masce, vždyť víš…“ oznámila mi bleskovou rychlostí. Někdy mě až udivovalo, že může mluvit tak rychle.

„Jo, aha… No, tak… Nastup,“ řekla jsem rozmrzele a otevřela jí. Poté jsem snad celou věčnost poslouchala to nekonečné štěbetání z její strany. Mou záchranou byla až chvíle, kdy jsme dojely do města a já mohla konečně vypadnout z toho těsného prostoru, který byl celý zahlcen bezvýznamným povídáním Jessicy Stanleyové.

„No a teď půjdeme k Harrymu Gesloweyovi, ten nikdy nezklame,“ jmenovala svůj nejoblíbenější obchod ve městě, sotva jsme se opustily místní parkoviště. Rozhodla jsem se, že se poddám a nechala jsem se vláčet do toho pidikrámku, ve kterém se dal nalézt snad každý kostým z oddělení příšer. Nepochybovala jsem, že Jessicy kostým pocházel právě z tohohle obchodu, ale pochybovala jsem o tom, že zde najdu to pravé i pro sebe.

Každopádně jsem se snažila projevit alespoň trochu nadšení. Moc dobře to nešlo. Všude kolem mě byly samé rádoby děsivé masky, všude samá lebka… Tohle vážně nebyl obchod podle mého gusta…

„Jess? Já… Počkám venku,“ oznámila jsem jí a spěšně jsem vyšla ven. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout…

„Bello! Proč jsi odešla?“ ozvalo se mi za zády o několik sekund později. Sotva jsem si stihla zvyknout na to ticho, už tu byla zase…

„Nebylo mi dobře. Co kdybys šla koupit něco na pití? Umírám žízní,“ navrhla jsem jí. Zamračila jsem se na ni, nelíbilo se jí to, ale poslechla. Nejspíš jí bylo jasné, že jinak s ní nikam nepůjdu. Což byla v podstatě pravda.

Dívala jsem se, jak odchází, a spokojeně jsem se nadechla. Pak jsem trošku zacouvala, protože jsem měla v plánu opřít se o studenou zeď toho hrůzostrašného obchodu. Alespoň v něčem mi mohl posloužit.

Avšak vše nebylo podle toho, jak jsem plánovala. Ano, ukročila jsem o krok vzad, ale předtím, než jsem mohla udělat i krok druhý, do něčeho jsem narazila.

Zakymácela jsem se. Už už jsem myslela, že spadnu na zem a něco si zlomím, soudě podle mé nezměněné šikovnosti, ale něco mě zastavilo. Přesněji řečeno, byly to ruce. Pevné, svalnaté ruce.

Hned, jak jsem toho byla schopná, jsem se otočila a podívala jsem se na svého zachránce. A hned poté se mi zatočila hlava a já byla ráda, že mě stále svíral okolo pasu…

Byl vysoký, až neuvěřitelně vysoký. Jeho tmavě hnědé vlasy a skoro černé oči v kombinaci s ostře řezanými rysy kolem něj vytvářely jakousi auru, která nesvědčila nic dobrého. A jeho černé oblečení ještě umocňovalo ten dojem…

Nebezpečí. Ano, takhle by se dal popsat. To jediné slovo ho naprosto vystihovalo. On vypadal jako ztělesněné nebezpečí. A kupodivu – mně se to líbilo…

„Pozor, pozor, krásná neznámá,“ ozval se za mnou sametový hlas. I on byl jakoby zahalený, opředený tajemstvím.

„Ehm, díky,“ vykoktala jsem ze sebe nemotorně a vymotala se z jeho objetí. Sice nerada, ale musela jsem. Tohle nebyla zrovna vhodná poloha na ukazování veřejnosti…

Pan Tajemný mě naposledy sjel pohledem a pak se otočil, aby pokračoval ve své cestě. V té chvíli jsem se podívala na opačnou stranu ulice a uviděla jsem Jessicu, jak se rychle blíží. A v té chvíli jsem se rozhodla, že její společnosti jsem měla pro dnešní odpoledne dost…

Rychle jsem se otočila, chytila toho cizince za ramena, obrátila si ho k sobě čelem a přisála jsem se rty k těm jeho.

Nejprve byl překvapený, ale pak se poddal a začal mi opětovat polibky. Bylo to krásné, takřka dokonalé… Ale i tak jsem si zachovala alespoň kousek zdravého rozumu a zacouvala jsem do temného kouta, který z jedné strany obklopoval ten „obchod hrůzy“.

Jakoby z dálky jsem slyšela, jak Jessica volá moje jméno. Nereagovala jsem, mým úmyslem bylo zbavit se jí. Proto jsem právě líbala naprosto cizího člověka…

Slyšela jsem klapot jejích podpatků. Slyšela jsem, jak se vzteká, kam jsem zmizela. Slyšela jsem, jak… zalapala po dechu.

„Ach! Pardon! Nechtěla jsem rušit,“ vykoktala a pak zmizela. Chvíli jsem počkala, až se trochu vzdálí, díky těm jejím mega podpatkům jsem měla dost slušnou představu, kde se nachází.

Poté jsem se odtáhla od pana Tajemného. Zíral na mě mírně překvapeně. I já jsem byla překvapená. Hlavně svým chováním. I když jsem se hodně změnila, něco takového jsem provedla poprvé. Popravdě, nikdy jsem nelíbala nikoho cizího.

„Děkuji za pomoc,“ řekla jsem ochraptělým hlasem a dívala se přitom do jeho uhrančivých očí.

Krátce se zasmál, poté pokrčil rameny a chystal se k odchodu. Jediné, co řekl předtím, než odešel, bylo:

„Kdykoli znovu, jsem ti k dispozici. Sbohem, Persefono…“

V první řadě bych ráda poděkovala všem za krásné komentáře k minulým kapitolám. Opravdu netušíte, jak děsně mě těší, že se vám to líbí. Vím, že se mám ještě v čem zlepšovat, že mám co dohánět, takže mě těší dvojnásob, když vidím takové množství pochval... :)) Takže ještě jednou - děkuji za komentáře a za čas, který téhle povídce věnujete... :)) N.

2. kapitola || Shrnutí || 4. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 3. kapitola: