Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 31. kapitola

25.02.2012 (18:00) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2790×

Věnováno všem, co nezapomněli...

Speciálně ještě SiReeN - za to, jaká je - a TeenStar - za její velkou pomoc a podporu při dokončování této povídky.

31. kapitola

S dokonalým napodobením Jeremyho chování jsem zuřivě stiskla tlačítko zvonku. Nečekala jsem, až někdo přijde, rovnou jsem se úspornými a ne moc prudkými pohyby pomalu zvedla do sedu. Šklebila jsem se jako pytel čertů, ale v tu chvíli jsem byla ochotná podstoupit jakoukoli bolest, jen abych už byla pryč.

Odhrnula jsem přikrývku a opatrně jsem spustila nohy z postele. Měla jsem je celé ztuhlé, ale doufala jsem, že to nebude moc velká překážka.

Právě ve chvíli, kdy jsem se pokusila postavit, vřítila se do pokoje sestra. Připomínala menší tornádo, takže jsem měla co dělat, abych po jejím okázalém vstupu neupadla na podlahu.

„Slečno Swanová, co to vyvádíte?“ zeptala se mě užasle, když viděla, že se nechovám jako poslušný pacient a neležím nehybně v posteli.

„Chci jít domů! Už tady nebudu… Nebudu tu už ani minutu!“ zavřískla jsem nepříčetně a vrhla na ni plamenný pohled.

Přiskočila ke mně a podepřela mě, i když jsem se vzpírala. „No tak, slečno, buďte rozumná. Pojďte, pomůžu vám znovu si lehnout…“ pokoušela se mě přesvědčit, ale já jsem se jí silou vůle vytrhla.

„Ne!“ zakřičela jsem tak hlasitě, až sebou trhla. „Chci domů,“ procedila jsem skrz zuby a nevraživě se na ni dívala. „Hned,“ dodala jsem, když se k ničemu neměla.

„Ale… To nesmíte. Prodělala jste závažnou operaci, musíte odpočívat!“ oponovala mi.

„To můžu i doma!“

„Potřebujete odborný dohled, slečno!“

„Nestojím o váš odborný dohled!“ zasyčela jsem a pronikavě jsem se jí zadívala do očí. „Kde jsou mé věci?“

„Ale…“

„Kde jsou mé věci?!“ zopakovala jsem to důrazněji. Už mě tahle debata přestávala bavit, nehledě na fakt, že každou chvíli do mého pokoje mohl někdo vtrhnout.

„Ale… To přece nesmíte…“

„A vy mě tu nemůžete držet! Nechci tu zůstat!“ utrhla jsem se na ni a těkala jsem pohledem mezi dveřmi a jí. Jen to jen otázkou času…

„Já… Tak dobře,“ dodala, když viděla můj odhodlaný výraz. Nespokojeně si povzdychla a silou mě táhla k posteli.

„Lehněte si…“

Nenechala jsem ji domluvit. „Nevrátím se na tu otřesnou postel!“

„Lehněte si… Nepřerušujte mě!“ Mluvila laskavě, jako bych byla neposlušné dítko, které nechce plnit příkazy dospělých. „Lehněte si a já zatím skočím pro doktora.“

„Ne!“ vyjekla jsem a oči se mi mimoděk rozšířily zděšením. „To ne!“

„Neblázněte, doktor Hoffman nekouše,“ ujistila mě mile, když si všimla mé reakce.

„Doktor Hoffman? Nikdo… nikdo jiný sem nepřijde?“ zeptala jsem se opatrně a opět jsem střelila pohledem ke dveřím.

„Samozřejmě, že ne,“ konejšila mě laskavým hlasem a přitom mě přinutila lehnout si na tu příšerné lehátko, které vznosně nazývali nemocničním lůžkem. Pokusila se mě i přikrýt, ale když jsem po ní blýskla zlostným pohledem, pokrčila rameny, zkontrolovala hadičku připevněnou k mé ruce a odešla z místnosti, věnujíc mi poslední pohled.

Byla jsem jako na jehlách. Už jsem chtěla být pryč a ta sestřička, leč příjemná a laskavá, akorát brzdila mé plány. Donutila mě lehnout si a mně nezbývalo nic jiného, jak sledovat dveře a doufat, že až se otevřou, neobjeví se v nich on…

Uslyšela jsem nějaký divný zvuk a s trhnutím jsem se probudila. Zírala jsem před sebe jako tele na nová vrata, protože jsem vůbec nevěděla, co se děje, kde to jsem a proč přede mnou stojí dva lidé oblečení do té oslnivé bílé…

Trvalo mi několik okamžiků, než jsem si vše v hlavě uspořádala a konečně se zorientovala.

Stále jsem byla v nemocnici, ti lidé se řadili mezi zdejší personál a já jsem… usnula?!

„Kde jste tak dlouho?“ zavrčela jsem na sestřičku, když jsem na ni pořádně zaostřila a poznala, o koho se jedná. „Trvalo vám to celou věčnost!“ To jsem usoudila z toho, že jsem mezitím stihla usnout… „Tak co? Můžu teď jít?“ V duchu jsem zaříkávala Boha, aby odpověď byla kladná. Prosím, prosím…

„Tak vy jste ta okouzlující slečna Swanová, že?“ ozval se vysoký muž, který do toho okamžiku setrvával v tichosti po boku té pomalé ženské, kterou jsem stále v duchu častovala desítkami nadávek.

„Okouzlující? No jasně…!“ zasyčela jsem a upřela na něj zrak. Fíha, poznamenalo moje druhé já a já se jen stěží ubránila hlasitému zapískání. Byl to vážně kus…

Dlouhé tělo se širokými rameny bylo znát i pod tím pytlovitým pláštěm ve stylu Bílé paní, který měl na sobě. Svalnaté paže beze zbytku vyplňovaly prostor rukávů, nešly přehlédnout. Opálení zcela jistě přirozené, žádné samoopalovací krémy a podobné náhražky doteků slunce. A ten obličej…

Andělské rysy, inteligencí se lesknoucí oči, usměvavá ústa. To vše vytvářelo ideál dokonalého obličeje. Ach…

„Tak, slečno Swanová, vám se prý u nás nelíbí,“ prohodil a usmál se na mě.

„To máte pravdu… Promiňte, vy jste kdo?“ otázala jsem se.

„Doktor Hoffman, k vašim službám, madam.“ Znovu se mu tvář rozzářila úsměvem, poté sklonil pohled k dokumentaci, kterou mu předtím podala sestra. Jeho radostný výraz pomalu, ale jistě mizel, když si četl v mé složce.

„Tohle není dobré…“ mumlal si pod nos, který měl stále zabořený do mého spisu. Teprve o několik minut později se na mě obrátil s rádoby lítostivým výrazem.

„Slečno Swanová, je mi to líto, ale… Nemůžu vás pustit. Vzhledem k vašemu zdravotnímu stavu to v téhle chvíli není možné.“

Přímo úměrně s jeho slovy rostla má zlost. Není možné? Není možné?! Všechno, všechno je možné – jen se musí chtít…!

„Ale já trvám na tom, že chci odejít,“ oznámila jsem mu, hlas překvapivě klidný, avšak uvnitř to vřelo.

„Ne, nic neříkejte,“ vyhrkla jsem, když jsem viděla, že se chystá promluvit. „Mé rozhodnutí tím stejně nezměníte, neplýtvejte slovy a časem, obojí je vzácné…“

„Dobře…“ Povzdychl si a ze stohu papírů vyndal jeden, který mi podal. „Vidím, že si stojíte za svým. Nebudu ovšem skrývat, že se mi to nelíbí, že je to absolutní hloupost. Ale… máte na to právo, které vám já upřít nemůžu. Prosím, tady mi to podepište.“

S vítězoslavným úsměvem jsem převzala listinu slávy, jak jsem ji v duchu nazvala, a vložila na ni svůj rozmáchlý podpis. Poté jsem si ji naposledy pořádně prohlédla – přece jen to byla moje propustka, vstupenka ke svobodě! – a vložila do dlaně sestře, která na ni čekala s káravým pohledem upřeným na mou maličkost.

Ach, svoboda - chutná sladce, jen co je pravda…

Usmála jsem se na ty dvě sudičky, které stály nade mnou a kroutily hlavou nad mou radostí, poprvé za dlouhou dobu šel ten úsměv od srdce.

S přešťastným výrazem jsem se s nimi rozloučila, poděkovala jim za všechno, rádoby tanečním krokem prošla všemi nástrahami, které mě dělily od vytouženého cíle, aniž bych si vzpomněla na mou předchozí paranoiu, tentokrát mě ani nenapadlo sledovat každý roh, zda se tam nenachází osoba mně velmi dobře známá, a pak…

Východ. To slovo znělo tak nádherně, ta cedulka pověšená na dveřích mě přímo volala…

„Bello…“

Není to dokonalé - ale kdo/co je? Hlavně, že mě/vás to baví...

30. kapitola || Shrnutí || 32. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 31. kapitola: