Přeji alespoň trochu příjemné počtení jedné z posledních kapitol téhle povídky... :)) N.
03.03.2012 (21:15) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2792×
Věnováno SiReeN, TeenStar a dodatečně také Coře. 
32. kapitola
„Bello…“
Slyšela jsem, jak někdo volal mé jméno. Vnímala jsem kroky, jak se ke mně někdo přibližoval. Ale… všechno ke mně doléhalo jakoby z dálky.
„Bello!“ Výkřik, jenž se ozval u mého ucha, byl tou poslední kapkou. Zatočila se mi hlava a pak jsem padala. Padala…
Volný pád, nebo jak se tomu říká. Ten pocit, když obrovskou rychlostí padáte do neznáma, kolem vás pouze do tváře šlehající vítr.
Ano, ten pocit byl úžasný – a já ho moc dobře znala. Tenkrát, když už jsem nemohla dál, když mé srdce odmítalo přestát tu neskonalou bolest. Tenkrát v La Push, tenkrát, když jsem skočila…
Nebo se to dělo teď…?
Znenadání jsem ucítila takřka identický náraz. Kolem mého těla se zatáhla masa vody a bylo stále těžší snažit se udržet nad hladinou.
Stejné jako tenkrát…
„Pomoc!“ pokusila jsem se zavolat, ale nešlo to. Pouze mé rty opakovaly stále dokola ta samá slova, která však zůstala nevyřčená.
Zkoušela jsem to ještě několikrát, ale pokaždé bez úspěchu. A pak už jsem na to neměla dost sil, promočené oblečení mě stále více táhlo ke dnu a já tomu pomalu přestávala vzdorovat…
„Bello, no tak, prober se!“ naléhal ten samý hlas. Nyní už zněl výrazněji, ne tak zastřeně…
Pomalu, velmi pomalu jsem otevřela oči, abych si stačila zvyknout na světlo, které bylo tak protivné, vtíravé.
Ovšem hned, jak jsem uviděla, kdo že to vlastně na mě volal, raději jsem je opět zavřela.
„Prosím, řekni, že to není pravda!“ zaskučela jsem s tváří symbolicky zvednutou nahoru.
Trvalo několik minut, než jsem byla schopná opět zaostřit na osobu, jejíž paže mě víceméně objímaly. Musela jsem se zašklebit, když mě hned do očí udeřila oslnivá krása, která s ní byla bezvýhradně spojená.
„Caro… Co tu děláš?“ otázala jsem se jí, zatímco jsem se pomalu vymaňovala z jejího sevření.
„Zachraňuji ti život, má drahá,“ opáčila ironicky a významně se na mě podívala. Znovu jsem se ušklíbla a začala jsem se sbírat ze země.
Moje zachránkyně se už nejspíš nemohla dívat na mou nemotornou snahu, protože znenadání natáhla ruku a pomohla mi vstát.
„Díky,“ procedila jsem mezi zuby. Nebyla jsem v nejlepší náladě, chtěla jsem být pryč a ještě ke všemu se tu objeví ona…
„Teď vážně… Co tu děláš?“
„Poslal mě sem Jeremy,“ odpověděla bez váhání. Po chvíli mlčení dodala: „Omlouvá se za svůj chvatný odchod, aby prý to bylo nutné. Nejspíš nějak vytušil, že tu nebudeš chtít nadále zůstat, protože mi do telefonu doslova nařídil, ať je jedu vyzvednout. Potom zavěsil.“
Zamyslela jsem se. Jeremyho chování bylo opravdu divné. Ano, na jednu stranu se dalo pochopit, ale když se to vezme kolem a kolem, druhá strana je mírně… podezřelá. Co se skrývalo za tím, co dělal? Otázka k zamyšlení…
„Pojď, musíme odtud vypadnout, než si někdo všimne, že ti nohy skoro neslouží. Přece se odtud chceš dostat, ne?“ Cara mě chytla za paži a pomalu mě táhla před nemocnici. Tam mi nařídila, abych stála a nehýbala se, načež odběhla a zanedlouho se před vchod vrátila ve svém nablýskaném autíčku.
„Efektní,“ přiznala jsem jí bod a nechala jsem si pomoct při nastupování. Hlava se mi pořád točila a nerada bych se do ní bouchla…
Sotva jsme se rozjely, natočila jsem se tak, abych jí viděla do obličeje.
„Co to bylo? Co se mi to stalo?“ vychrlila jsem na ni, čekajíc na nějakou uspokojivou odpověď.
„Co myslíš?“ opáčila, avšak nepodívala se na mě.
„Zavolala jsi na mě. A pak… Bylo to strašně divné… Jako by mě něco nutilo znovu prožívat věci,“ ztěžka jsem polkla „z minulosti,“ dodala jsem s obtížemi. „Jako by se to opět dělo. Bylo to tak… živé…“
„Nejspíš to máš z nějakých léků, co ti v nemocnici dali.“ Pokrčila rameny, ale zdálo se mi, že jaksi znervózněla. Podezíravě jsem se na ni dívala, rentgenovala jsem ji pohledem, avšak když dál nereagovala, nechala jsem toho.
„Kam to jedeme?“ zeptala jsem se o pár minut později, když jsme za úplného ticha brázdily zdejší ne zrovna kvalitní silnice. Každý kamínek, každou díru na vozovce jsem cítila na svém polámaném těle a opravdu to nebylo příjemné.
„Říkala jsem si, že ti procházka možná udělá dobře. Chtěla bych tě vzít na jedno nádherné místo. Tam bychom si mohly promluvit. Pořádně promluvit. Co na to říkáš?“ Otočila se na mě a její krásné rty se roztáhly do úsměvu.
Nevědomky, jako by automaticky, jsem jí ho opětovala a s neskrývaným nadšením jsem kývla. Ano, tohle se jevilo jako krásný plán na dnešní odpoledne…
„Tak jsme tady,“ ozvalo se u mého ucha. Rozespale jsem otevřela oči, nejspíš jsem si trošku zdřímla. Kdo by se divil, to sedadlo, ač na to nevypadalo, bylo opravdu velmi pohodlné.
„Chceš pomoct, nebo to zvládneš sama?“ zeptala se mě Cara vlídně. Když jsem neurčitě pokrčila rameny, přispěchala k mé straně vozidla a pomohla mi vystoupit.
Její ochota se mi zdála poněkud divná, ale co jsem mohla dělat? Zpovídat ji a zjišťovat důvody té nenadálé laskavosti vůči mé osobě vážně nebudu.
„Pojď. Je to už jen kousek, to dojdeme pěšky.“ Chytila mě pod paží a nenápadně mě podpírala. Byla jsem jí vděčná, nevím, jak bych to bez ní zvládla.
Pár minut jsme šly po úzké pěšince. Nemluvily jsme, ani jedné se do hovoru nechtělo. Cara byla nejspíš zabraná do svých vlastních myšlenek a já také měla spoustu věcí k zamyšlení…
„Páni!“ Můj výkřik porušil ticho panující mezi námi. Prostě jsem ho nemohla zadržet. Při pohledu na to krásné místo, jež se rozprostíralo přímo před námi, se mi chtělo zpívat, ne jen překvapeně vyjeknout.
„Och, to je krása!“ prohodila jsem směrem k mé společnici a pak jsem se pomalu, bez její opory, vydala doprostřed malého parčíku. Cestou jsem odolala touze sundat si boty a zabořit nohy do té neuvěřitelně zelené trávy.
Přímo ve středu se nacházela malá lakovaná lavička. Rozechvěle jsem se na ni posadila a očima hltala krásy svého okolí. Vypadalo to tu jako v pohádce…
„Líbí se ti tu?“ Trhla jsem sebou, nečekala jsem to. Pootočila jsem hlavou a zjistila jsem, že se Cara mezitím posadila vedle mě. Ani jsem ji neslyšela přicházet. Nejspíš ten úchvatně zelený „koberec“ tlumil její kroky, nebo jsem byla tak zaujatá koukáním před sebe, že jsem úplně vypustila blízkou přítomnost někoho jiného…
„Je to úžasné místo. Díky, že jsi mě sem vzala.“ Svá slova jsem myslela upřímně. Ne, ji jsem stále nemusela, ale byla jsem jí vděčná, že mi tuhle nádheru ukázala.
„Není zač. Vše má svůj účel…“ Odmlčela se a chvíli si prohlížela své ruce, které měla položené v klíně. Poté zvedla svůj plamenný zrak a upřela ho přímo na mě.
„Tak, Bello… Co s tebou?“ řekla, a aniž by čekala na odpověď, rychle mě chytla za paži.
A pak jsem opět padala…
31. kapitola || Shrnutí || 33. kapitola
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Give a second chance - 32. kapitola:
Co to je za konec? 
Co jí chce ta... Cara udělat? Ona má nějaký dar? 
Já jdu dál, jinak se mi - nebo jí - asi něco stane. 
Konečně jsem se přesunula k tomu, abych se opět vrátila k dílkům, které jsem sic četla, ale i tak se mi líbí :). Je to pěkné, hrozně se mi to líbí, ale to ty už moc dobře víš, ne? :D Jen ti tady chci zanechat komentář ať víš, že ač už jsem to četla, rozhodně nezapomínám :P...
A také bych chtěla hrozně moc poděkovat za věnování, jelikož mít své "druhé jméno" u něčeho tak hezkého hrozně potěší :). Moc ti děkuju :)...
?!!
Jak to můžeš ke konci udělat tak akční?! Styď se!
Děsím se toho, že to pomalu končí - je tu tolik nedořešených věcí. A upřímně, po posledních kapitolách se začínám děsit i samotného konce. 
Nejvíc mě dostala "kurzíva", která mě opět parádně zmátla. A asi se v tomhle budu hodně lišit od ostatních, ale já mám Caru (až na pár situací, kdy se mi motá kolem Jeremyho 
) ráda. Je taková... svá, podlá, do ničeho si nenechá kecat, jde jí jen o vlastní zájmy. 
Je prostě ďábelská. :D
Konec kapitoly se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. (Uznej, přece nad ním nemůžu začít jásat, to by došlo k veřejné... popravě. Třeba na gilotině... 
) Je tajemný - a když je zrovna u tebe, značí, že věci budoucí moc dobré nebudou. 
:D (Vůbec to Belle nepřeju. Vůůůůbec. 
)
Na konec totohle žvástu poděkuji za věnování - ani nevíš, jak mě potěšilo to, že jsem opět na PRVNÍM místě. Opět před sl. Špionkou.
Pěkná kapitolka, jen co je pravda. Pokud tu bude rychle další, jsem plně spokojená.
nádhera
Joooooo... Asi za to "vzpomínámí" může ona. Je divá a nemám ji ráda. No co! Může si za to sama!
Kapitola je 100% zajímavá, krásná a poutavá. A tahle délka mi 100% vyhovuje. Každému říkám, že nemám ráda dlouhé kapitoly, ale ani příliš krátké a toto byl ideál. Kolik to bylo slov?
Zajímalo by mě, o čem chce Cara mluvit a co "ukázala" Budu doufat, že tu další kapitola bude... No do čtrnácti dní. 
chjo co to zase ta Cara má za lubem
těším se na další
skvělé. Už si začínám zvykat na ty konce. Moc se těším na pokračování
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!