Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 34. kapitola

26.03.2012 (20:45) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3077×

Věnováno SiReeN - protože jí to jednoduše dlužím...

Věnováno TeenStar - protože ač bydlí daleko, mám k ní velmi blízko...

Věnováno Coře - protože její zásluhou jsem tuhle povídku konečně dokončila...

34. kapitola

O několik nekonečných minut později se dveře opravdu otevřely…

… a do místnosti vtrhla neřízená střela.

„Bello! Tak co, jak se máš, marode? Zatraceně, tohle se může stát jenom tobě, co?“ vypískl afektovaný hlas. Osoba, které patřil, rázem naplnila celou místnost, všude jí bylo plno.

Ale já byla ráda, že mám společnosti – i když to znamenalo přežít pozornost…

„Ahoj, Jessico.“

„Řeknu ti, že o hodně přicházíš! Vážně ti nezávidím tu nudu tady. Víš, co je nového?“ brebentila. „Lauren se rozešla s Tylerem! Na jednom večírku se do sebe pustili, hotová Itálie! Na další už přišli každý zvlášť. Měla jsi vidět její obličej, když tam Tyler přišel a okolo pasu držel jakousi mladičkou blondýnku! Tvářila se, jako by jí někdo do pití hodil šťovík!“ oznámila mi s nadšením rozzářeným obličejem a pak škodolibě dodala: „Bez nás by se ani nedostala domů, nejspíš by si ustlala někde pod stolem, jak se zlískala!“

Pousmála jsem se. Tohle byla tak typická ukázka normálních starostí teenagera. Proč jen já nemůžu být jako oni? Proč musím řešit naprosto odlišné věci?

Například to, že mám panickou hrůzu z toho, že do dveří vejde někdo mně více než známý, někdo s lékařským diplomem, andělskou tváří a blonďatými vlasy…

„Vážně, ale opravdu vážně ti to nezávidím! Jak dlouho že tu musíš trčet?“ Ani nepočkala na odpověď a mluvila dál. „Pak musíme určitě někam vyrazit! Musíme využít toho, že máme to volno, no ne?“

Její nápad jsem jí odkývala, jinak by nedala pokoj, načež jsem se více zabořila do polštářů a upřela pohled na strop. Slova mé návštěvy jsem pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým zase ven, neříkala nic, co by byť na pár sekund zaujalo mou pozornost…

„… musela jsem s matkou tuhle do obchodu, prý nemusím pořád jen tak bezúčelně lítat, když už chci ven, ať je to aspoň k něčemu. Řeknu ti, horší věc si nedovedu představit. Málem jsem umřela nudou…“

Pomalu, ale jistě mě její hlas uspával, působil lépe než ukolébavka, malými krůčky jsem se čím dál více blížila ke spánku…

A pak řekla něco, co mě dokonale probralo.

„… a pak jsem potkala paní Cullenovou! Pamatuješ si na ni, ne? Teda, řeknu ti, vypadá ještě mladší, než když odtud odjížděli!“

Jelikož ke mně byla otočená zády a lačně hleděla z okna ve snaze zahlédnout něco, co by mohla po odchodu z nemocnice rychle poslat dál, nevšimla si toho, jak jsem vykulila oči a začala zrychleně dýchat, jak peřina málem nadskakovala pod rychlými údery mého srdce…

„Zastavily jsme se s ní na kus řeči, to víš, matka si prostě musí povídat s každým. Tentokrát mi to ale tolik nevadilo – víš, kolik novinek jsem se dozvěděla?“ Otočila se ke mně s afektovaným pohozením vlasů, které se jí rozevlály kolem hlavy, a pak s pohledem upřeným do maličkého zrcadla nad stejně maličkým umyvadlem prohlásila:

„Prý ještě neví, jestli se vrátí nastálo. Zatím tu jsou jen kvůli práci pana Cullena, přijel kvůli nějaké operaci zaskočit za jakéhosi kolegu,“ oznámila mi důležitě a prstem si lehce poopravila rozmazanou linku kolem levého oka.

„Ani se nevrátili všichni. Emmett s tou ledovou královnou si užívají radovánek v Las Vegas, zatímco Alice, ta mrňavá potvora, si s tím svým cestuje někde v Evropě, či co. Tak i tak… Jak já jim závidím! Co jsem se vrátila domů, nějak se nemůžu zabavit. Diskotéky už nejsou to, co bývaly. Zboží je už několikrát přebrané, v okolí je akutní nedostatek nové vody na lovení. I když… Někdo by se přece jen našel!“ zamumlala zamyšleně a jemně se zamračila.

„Alespoň on se vrátil… Minule to nevyšlo, ale tentokrát by mohlo. Přece jen, minule jsem byla víceméně zadaná a Mike mi dělal ocásek, těžko mě mohl někam pozvat…“ Byla tak zabraná do přemýšlení, že snad ani nevnímala mou přítomnost. Nevědomky přitom špulila rty.

Já však byla v pozoru a vnímala jsem každé její slovo. Každou další větou mi stloukala rakev pro mé najednou opět rozbolavělé srdce, každou neúmyslnou poznámkou mi do ní vtloukala další a další hřebík. Pomoc…

„… kdybys ho viděla! Je nádherný jako vždy, ale teď je snad ještě více sexy! On snad ani nechodí – on se vznáší! A ve tváři takový… jiný, šťastný výraz, že jsem ho skoro ani nepoznala, když jsem ho zahlédla!“

Do té chvíle jsem jen tušila, o kom mluví, ačkoli mé podvědomí to vědělo od samého počátku a pomalu mě na to připravovalo, avšak když to došlo i mému mozku… Měla jsem pocit, že mé srdce na chvíli přestalo bít.

„Mohla bych své štěstí zkusit už teď, co říkáš?“ obrátila se ke mně s tázavým výrazem a poprvé za dlouhou dobu se zdálo, že mě vnímá. „Než jsem došla ke tvému pokoji – nevím, proč tě dali až na úplný konec oddělení, které samo o sobě je děsně daleko od informací! –, zahlédla jsem ho, jak vchází do ordinace svého otce.

Doufám, že ho potom náhodou potkám,“ vzdychla si afektovaně a znovu se jala upravovat si vlasy. „Vlastně… Nevadí ti to, že ne? Vždyť vy jste spolu kdysi chodili, ne?“ vzpomněla si najednou a upřela na mě své přespříliš nalíčené oči. „Ale to už je dávno… Mno, jsem ráda, že ti to nevadí,“ dodala, aniž by čekala na mé vyjádření. Stejně by se ho ani nedočkala, protože jsem nebyla schopná slova.

S tichým buch byl do pomyslné rakve zaražen další hřebík.

„Ach, to už je tolik?“ Jessica nadzdvihla teatrálně rukáv svého velmi upnutého svetru, aby se snad ještě teatrálněji podívala na hodinky, avšak já to stěží vnímala. I její pozdrav: „Tak ahoj, Bello, snad se brzy zase uvidíme!“ jsem slyšela jen okrajově, stejně jako následné klapnutí dveří. Byla jsem až příliš zamotaná do svých zmatených a hlavně bolestivých myšlenek…

Nechci tu zůstat! Dostaň mě ven… Prosím…

Skrz jakoby mlhou zastřené oči jsem se naposledy podívala na tu krátkou zprávu a pak zmáčkla tlačítko Odeslat. Pak jsem se s nevidoucím pohledem položila na záda a jala se zírat do stropu, což mi mělo pomoci ukrátit čekání na Jeremyho reakci.

Byla jsem ráda, že jsem se k napsání toho volání o pomoc vůbec zmátořila. I tak mi to hodnou dobu trvalo… A teď už jen čekat, čekat, čekat…

Netrvalo to dlouho, i když se to zdálo jako věčnost. Nejprve se ozvalo slabé zaklepání na okenní tabulku, načež do místnosti skočily dvě postavy. Zatímco jedna zůstala stát u okna, druhá ke mně přiskočila a pohladila mě po tváři.

„Copak se stalo, Bello?“ zeptal se chlácholivě Jeremy, nepřestávaje svou dlaní chladit mou rozpálenou tvář.

„Já… Chci odsud. Pomoz mi dostat se ven, Jeremy… Já tě prosím…“ vyhrkla jsem a upřela na něj své zoufalstvím a bolestí plné oči.

„Dobře,“ odpověděl tiše a dál se nevyptával. Věděla jsem, že dříve nebo později to stejně přijde, ale hlavně že pro teď jsem měla pokoj.

Jeremy opatrně nadzdvihl přikrývku a pak mě lehce uchopil do náruče. Usmál se na mě, jako by mě chtěl ujistit, že mě opravdu nepustí, že se nemám čeho bát. Užuž jsem mu chtěla úsměv oplatit, když vtom se rozletěly dveře dokořán a já při pohledu na scénu přede mnou ztuhla šokem.

Dvě nádherné postavy, obě bledé jako sníh. Obě jako ztělesnění andělů, obě… šokované, překvapené, rozčílené, rozzuřené, vyčítavé, s majetnickým leskem v očích.

„Bello…“ zašeptaly němě rty toho mladšího, hezčího. Moje ústa byla v pokušení odpovědět těm druhým, až příliš důvěrně známým…

„Co se to tu, sakra, děje?“ přerušil tu scénu – ne nepodobnou scéně na obrazu – jízlivý hlas. Cara – má zachránkyně.

„To by mě taky zajímalo…“ protáhl mírně Carlisle a upřel na mě, pečlivě zavrtanou v Jeremyho náručí, rentgenující pohled doktora, který zjišťuje, jestli je jeho pacient v pořádku.

Cítila jsem na sobě ještě jeden spalující pár očí, ale nepodívala jsem se na jejich majitele. Místo toho jsem zvedla hlavu a pohledem našla tvář osoby, která mě držela na svých pažích.

Překvapila mě jeho zlostí napjatá tvář. Zvedla jsem ruku a pohladila ho po tváři, ale on se ani nepohnul a stále strnule zíral na osobu před sebou. Na Edwarda, svého… prasynovce.

„Jeremy!“ sykla mu za zády Cara a vložila do toho tolik rozhořčení, že ho to přinutilo se pohnout. Prakticky mě hodil do jejích natažených paží a v obranném gestu se před nás postavil.

„Vypadněte!“ promluvil pak nebezpečným hlasem a pro efekt i hrozivě zavrčel. Než jsem se začala třást strachy, Cara mě škubnutím za paži vrátila do reality, a zatímco mě z jedné strany podpírala, pomalu mířila k oknu.

„Bello…“ zamumlal medový hlas zabarvený úzkostí, což mě přinutilo podívat se na osobu, které patřil. A to byla chyba…

Z pohledu na něj se mi zatočila hlava. Dívat se na něj po tak dlouhé době, vidět opět ty neuspořádaně rozcuchané vlasy, jiskřivé oči a svěšené koutky, to bylo až příliš… Jako byste před člověka, který se snaží odvyknout od alkoholu, postavili láhev vodky.

Pak už jsem postřehla jen to, že mě na pohled slabé, avšak jinak velmi silné paže berou do náruče a pak jakoby volný pád předtím, než jsem omdlela….

„Isabello!“ Naléhavý hlas pronikal temnotou až k mému podivně utlumenému vědomí. „No tak, prober se!“ Slova doplňovalo poplácávání po tvářích, avšak ani to mě nedonutilo probrat se z té sladké otupělosti, která okupovala celou mou mysl, celé mé tělo.

„Já mu říkala, že to není dobrý nápad! Ale on – vlastně vy oba! – musíte mít svou vlastní hlavu!“ láteřil hlas a pak jsem jako z dálky ucítila, jak mě někdo chytil za ramena a jemně, šetrně, dávajíc pozor, mnou zatřepal.

„Prober se, prosím. No tak, holka, ty na to máš! Seber se, posbírej v sobě zbytky té síly, kterou jsi tak proslulá!“

Ani tentokrát jsem nijak nereagovala. I kdybych chtěla, nejspíš… by to nešlo. Připadala jsem si jako omámená, tak podivně lehce, jako pod vlivem nějaké omamné látky.

Uslyšela jsem tlumené zaklení a pak mě nejspíš někdo zdvihl do náruče, protože najednou jsem měla pocit, že jsem na lodi, jak jsem se houpala…

„Vydrž,“ zašeptal mi někdo do ucha to jediné, avšak povzbudivé slovíčko. A pak? Nastala opět tma…

33. kapitola || Shrnutí || 35. kapitola

Příště vám naposledy popřeji příjemné čtení, vážení, takže „vytáhněte kapesníčky a lučte se”...

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 34. kapitola: