Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Give a second chance - 7. kapitola

02.04.2011 (21:30) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 4000×

7. kapitola

„Zase se setkáváme, Persefono…“

Podívala jsem se za tím hlasem a v tu chvíli jsem měla co dělat, abych se udržela na stoličce. Vedle mě seděl můj starý známý a přátelsky se na mě šklebil.

Pár okamžiků jsem na něj jen hleděla a snažila se najít ztracená slova. Povedlo se mi to přesně o dvě minuty a sedmatřicet sekund později…

„Ehm… Ahoj, pane Neznámý,“ vymáčkla jsem ze sebe a přidala k tomu i pokus o úsměv.

Zasmál se. Ten zvuk byl tak krásně melodický, že se všechny osazenkyně baru otočily jeho směrem a zíraly na něj jako na zázrak.

„Ach, jaksi mi nedošlo, že se vlastně neznáme,“ nadhodil dvojsmyslně a blýskl po mně vyzývavým pohledem. Začervenala jsem se. Hned mi došlo, co tím myslel…

„Buďme tedy formální, Persefono… Pro dnešní večer budu tvým Hádem,“ odvětil suše a oči měl plné nezbedných jiskřiček.

„Když už jsme u toho… Jak jsi to věděl?“ položila jsem mu otázku, která mi už delší dobu vrtala hlavou.

„Intuice… Překrásná dívka v rozpuku mládí, oděná na té nejtmavší modré, co může být. Královna podsvětí, co lepšího na halloweenskou párty?“ poznamenal a usmál se na mě.

„Ale to, co tě prozradilo, to byl tvůj pohled. Tvůj smutný pohled… Vypadáš přesně jako Persefona, když ji Hádes unášel do temného podsvětí, pryč od krásných barev, pryč od přírody…“

Málem jsem se začala smát. Kdo by to do něj řekl, že bude tak… poetický? Ale stačil mi jeden rychlý pohled na mého společníka a nutkání se smát mě ihned přešlo. Byl tak… vážný.

„Jak to víš? Byl jsi snad u toho?“ Tohle malé rýpnutí jsem si vážně nemohla odpustit.

V odpověď pouze vševědoucně povytáhl jedno obočí a mlčky se na mě díval. Nevěděla jsem, jak reagovat – tak jsem se začala smát…

„Tvůj smích zní jako nebeská balada,“ ozvalo se vedle mě. Vyvolalo to ve mně ještě větší potřebu se smát, tak jsem se smála, smála, smála…

„Když to tak poslouchám, mám chuť se k tobě přidat,“ oznámil mi pan Neznámý, pro dnešní noc můj Hádes.

„Klidně se přidej, nebudu proti,“ udělila jsem mu povolení a mrkla jsem na něj.

Bylo mi s ním příjemně. Dalo se s ním normálně komunikovat, byl vtipný, hezký. A především – krásně líbal…

Ztratila jsem se ve vzpomínkách na dnešní odpoledne. Byl to po dlouhé době jeden z nejkrásnějších dnů za posledních několik měsíců. Kdybych takové dny zažívala pořád, vůbec, ale vůbec bych se nezlobila…

Cítila jsem jeho dech, který laskal moje rty. Cítila jsem jeho ústa, která se pomalu přimkla k těm mým. Cítila jsem jeho jazyk, který mi něžně přejel po zubech. Cítila jsem jeho odpověď na to, že jsem ho začala líbat…

Cítila jsem, jak mě zlehka kousl do dolního rtu. Cítila jsem, jak se jeho jazyk setkal s tím mým. Cítila jsem, jak jeho ruce bloudí po mém těle…

Cítila jsem, když začal přerývaně dýchat. Cítila jsem, jak mi srdce tluče ostošest. Cítila jsem, jak jeho ruce zakotvily na mém pozadí. Cítila jsem, že ani jeho tělo nezůstalo během toho úžasného polibku pasivní…

„Haló, Persefono. Podsvětí volá svou královnu,“ ozvalo se mi u ucha. Nadskočila jsem na malé barové židličce a málem jsem se poroučela dolů. Naštěstí mě jedna pevná paže zachytila.

„Díky,“ poděkovala jsem svého zachránci. „Říkal jsi něco? Promiň, zamyslela jsem se,“ omluvila jsem se spěšně.

„To se ti stává často, že?“ poznamenal s úsměvem od ucha k uchu.

„Ani ne,“ odpověděla jsem sarkasticky a vrhla jsem po něm ironický pohled.

„Tak chtěl jsi něco?“

„Vcelku ani ne. Jen jsem chtěl podotknout, že ti to velmi sluší. Večer vypadáš ještě kouzelněji než odpoledne,“ oznámil mi s mrknutím.

Opět jsem se prudce začervenala. Copak mi tohle bude pořád někdo připomínat? Ne, Bello, ne že na to začneš znovu myslet…

Rozptýlila jsem svoje myšlenky a usrkla jsem ze své sklenky vody. Tímhle maskovacím gestem jsem přilákala pozornost k mému pití.

„Voda? Pche. Jeden koktejl tady pro slečnu!“ zavolal můj společník na barmana. Už už jsem se nadechovala k protestu, když dodal: „Nealkoholický.“

Znovu jsem se začala smát. V tomhle vážně problém nebyl…

„To nemuselo být,“ odvětila jsem, když se přede mnou objevil pestrobarevný nápoj s paraplíčkem a dvěma brčky.

„Muselo. Muži už odedávna vědí, že ženu si nejlépe získají dobrým jídlem a dobrým pitím. A dobrým… ehm…“ odmlčel se a významně se na mě podíval.

Jelikož jsem málem pila, málem jsem se zadusila jeho darem. Začala jsem kašlat, oči mi slzely a tváře hořely ruměncem. Je tohle vůbec možné?!

„Promiň. Nemůžu za to, že jsi to pochopila takhle!“ ohradil se, když jsem se na něj vyčítavě podívala.

„Samozřejmě jsem měl na mysli dobrým oblečením,“ objasnil a v očích mu poskakovaly nezbedné jiskřičky.

„To vyprávěj veverkám!“

„Veverkám? Tady nějaké žijí?“ zeptal se s povytaženým obočím. Opět jsem se musela smát.  Jeho poznámka byla vážně trefná. Sice tady kolem byl samý les, ale veverek opravdu málo. Člověk byl rád, když zahlédl alespoň jednu do roka.

Chvíli jsme si povídali. Kdyby se mě teď někdo zeptal o čem, zarazila bych se a nevěděla, jak odpovědět. Prostě o všem a o ničem.

Když jsem se předtím dívala, co se děje po mé levici, viděla jsem Jessicu, jak flirtuje s někým, kdo seděl vedle ní. Když jsem se podívala nyní, Jessica nebyla k nalezení, její místo už náleželo někomu jinému.

Pokrčila jsem nad tím rameny. Však je svéprávná a já tu nejsem od toho, abych ji hlídala. Raději jsem se vrátila do aktivní debaty s mým novým známým…

Právě začala hrát nějaká pomalá písnička. Párkrát jsem ji slyšela v rádiu, nebyla vůbec špatná. Měla jsem chuť začít si pobrukovat, avšak z bezpečnostních důvodů jsem ten nápad hned zamítla. Neměla jsem v úmyslu připravit půlku zdejšího osazenstva o sluch…

Najednou se můj společník rychle pohnul, čím znovu přilákal mou pozornost. Podívala jsem se na něj a divila jsem se, proč stojí. Odpověď přišla vzápětí…

„Smím prosit?“

6. kapitola || Shrnutí || 8. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Give a second chance - 7. kapitola: