8. kapitola a s ní sbližování s panem Neznámým...
Přeji příjemné počtení a prosím o zanechání nějakých komentářů. Díky, N. :))
03.04.2011 (07:00) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 21375×
8. kapitola
„Smím prosit?“
Vyděšeně jsem zamrkala. Několikrát po sobě. To nemohl myslet vážně! pomyslela jsem si, avšak při pohledu na jeho úplně vážnou tvář jsem pochopila, že mohl…
„Ehm… Já… Mno… Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ vysypala jsem ze sebe spěšně a dívala se na jeho reakci.
Tentokrát jsem to nebyla já, kdo se začal smát. Byl to totiž on. Podrazák! Jsem mu snad k smíchu?! rozčilovala jsem se v duchu a mračila se na něj jako čert.
„Ale no tak, nemrač se. Budeš mít vrásky,“ varoval mě, avšak já jeho rad nedbala. Spíše jsem se zamračila ještě více.
„No a?!“ odsekla jsem.
„No a bé,“ odvětil a pak se na mě hloubavě podíval. Jako by mohl sledovat ten boj, který se ve mně odehrával. Přitažlivost proti aroganci, náklonnost proti domýšlivosti…
„Můžeš mi oznámit, proč se na mě zlobíš? Nerad bych si myslel, že se mračíš bezdůvodně. Nezdá se, že bys patřila mezi ten typ holek, které se naštvou kvůli ničemu a pak se nechávají přemlouvat…“ Odmlčel se a vyčkávavě se na mě podíval. Pak pokračoval.
„Ale debaty stranou. Stále jsi mi neodpověděla na mou otázku,“ oznámil mi a natáhl ke mně ruku.
Dívala jsem se na to svalnaté předloktí a ve mně se rozpoutala další válka. Přijmout či nepřijmout…
Nakonec jsem se rozhodla vyřešit to podle stylu Perikla – demokraticky. Natáhla jsem se po jeho ruce, pevně ji uchopila a pak si ho přitáhla k sobě. Poté jsem ho nasměrovala zpět na židličku, kterou obýval předtím, a donutila jsem ho opět si sednout.
„Zaprvé – nezlobím se. Zadruhé – vrásek se nebojím. Zatřetí – nejsem žádná bárbínka. Začtvrté – neodpověděla, protože jsi mě nenechal promluvit. Prý debaty stranou…“ odfrkla jsem si a pokračovala ve svém sáhodlouhém monologu. „Abych už konečně odpověděla na tvou otázku – prosit smíš, ale jestli tvou prosbu vyslyším, to je druhá věc…“ Odmlčela jsem se.
„Věc se má tak… Já neumím tančit…“ přiznala jsem se po chvíli váhání.
Čekala jsem, že se opět začne smát. Nezačal, čímž mě mile překvapil. Když jsem se na něj odvážila podívat, tvářil se naprosto a úplně vážně.
„Ale to přece není důvod, abych odmítla mou nabídku,“ odvětil a opět ke mně natáhl ruku.
„Neboj, povedu tě…“ Jeho tvář byla rozzářena něžným úsměvem, který mi věnoval. Copak jsem mu mohla odolat?
Ach, ano, odpověď je samozřejmě záporného charakteru. Ne, nemohla. Takže mi nezbývalo nic jiného než opět chytit jeho ruku, vstát a nechat se odvléct na parket.
Než jsme domluvili, písnička skončila. Avšak vzápětí ji nahradila jiná, opět pomalá. Byla jsem tomu ráda – přece jen, na pomalé písničky se tančí mnohem lépe než na ty rychlé, že…
Cítila jsem, jak mě můj pán podsvětí chytil kolem pasu a spojil dlaně na mém kříži. Pousmála jsem se, bylo mi jasné, že během tance o pár centimetrů poklesnou…
Ani nevím jak, ale za chvíli jsem už tančila. Ale doopravdy tančila. Ne jen takové to dětské kolébání se ze strany na stranu, jako jsem to znala z letních táborů. Ne, tohle byl opravdový tanec. A můj partner byl opravdu okouzlující a velmi schopný tanečník…
V duchu jsem si vybavila jednu vzpomínku, ve které jsem doopravdy tančila poprvé. Tenkrát jsem měla jednu nohu zlomenou, což mi značně znesnadňovalo pohyb, ale díky ladnosti a dokonalosti mého tehdejšího partnera bylo vše vyváženo…
Ne, Bello, nemysli na to! nabádala jsem se v duchu a přinutila jsem se podívat na svého momentálního tanečního partnera. Mysli na něj! Na jeho krásné, podmanivé oči, elegantní pohyby, na jeho ruce na tvém pozadí…
Tahle myšlenka mi vyčarovala úsměv na tváři. Bylo to tak, jak jsem předpokládala. Pár otoček a ručky byly rázem níže než předtím…
Užívala jsem si tento tanec, ten pocit, jako bych se vznášela. Bylo to tak… uklidňující, povznášející. Chtělo se mi z toho smát, smát se štěstím…
Už dlouho jsem se necítila takhle příjemně. Už dlouho jsem necítila tak dokonalou pohodu na duši a už dlouho jsem necítila ve svém srdci radost. Což byla opravdu změna…
Věděla jsem, že dělám velké pokroky, co se týče věcí minulých. A předpokládala jsem, že právě pan Neznámý, můj osobní Hádes, pán Podsvětí, by mi mohl pomoci někdy na vše zapomenout. Úplně…
Tanec skončil a s ním i ten nádherný pocit. Na jednu stranu mi to bylo líto, na druhou jsem nelitovala. Rozhodla jsem se, že tímto tancem zakončím své účinkování na tomhle večírku, a svůj úmysl jsem oznámila i svému známému.
Nabídl mi, že mě doprovodí. Neodmítla jsem. Proč bych také odmítala jeho okouzlující společnost? Bylo mi s ním příjemně, tak proč se ochuzovat o čas, který můžeme strávit společně. Nejsem přeci blázen…
Anebo jsem? Jsem bláznivá, pokud se chci opět uvrtat do něčeho takového? Jsem blázen, pokud pomýšlím na to, jak by mi s ním mohlo být dobře?
Ne, blázen nejsem. Ale beznadějná romantička ano. Romantička, která si nedá říct, která se nikdy nepoučí ze svých chyb…
Doprovodil mě až k autu, kde jsme se zastavili. Nevěděla jsem, co říct, a bylo mi trapné odjet beze slova. Nakonec moje dilema, jestli promluvit nebo ne, vyřešil gentlemansky on sám.
Podíval se mi do očí, chvíli se do nich vpíjel a pak se ke mně naklonil a začal sklánět hlavu. Věděla jsem, co chystá, cítila jsem, že mi nechává prostor odmítnout. Ale já neodmítla. Naopak, byla jsem ráda, že se to chystá udělat…
Předtím, než se naše ústa spojila v polibku, mi stačil pošeptat do ucha pár nádherných slůvek: „Díky za úžasný večer, Persefono. Budu se těšit na naše další setkání…“
7. kapitola || Shrnutí || 9. kapitola
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Give a second chance - 8. kapitola:
Ten kluk je fakt super. Jsem zvědavá, jakou bude hrát v tom všem roli.
Ach... To je tak... Tak sladké! Jak hodně musím být ještě vděčná, abych věděla, kdo to je?!
Bella tady není jediná romantička. A vůbec se tomu jejímu zmatku v hlavě nedivím. Nemůže jen tak zapomenout na minulost, i když by to třeba i tisíckrát chtěla. Ale musí žít přítomností a myslím, že by málokdo odolal takové přítomnosti, jako je Pan Tajemný A na začátku, ani jsem se Belle nedivila, že se jí do toho tance nechtělo, vždyť je nám všem moc dobře známá její nešikovnost a asi by nebylo zrovna elegantní, kdyby tam sebou praštila. Ale nakonec ten tanec zvládla
Opět překrásná kapitola, smekám.
Jé! Já už mam dalšího idola v jednom dni! Blbeček Aro má konkurenci! :D Bylo to znovu perfektní, tahle Bella je rozhodně lepší! :D Těším se na další dílek, přestože nevím, jestli se k němu dostanu ještě dneska... :D
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!