Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 17. kapitola

06.11.2012 (20:30) • mmonik, Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3297×

Pohled Edwarda

Byl pátek ráno a já akorát zastavil před nemocnicí. Půjčil jsem si velké terénní auto. To kvůli Belle. Aby se jí jelo pohodlně. Dnes jsem jí totiž měl vyzvednout z nemocnice. Čekalo nás to nejhorší, a to převoz zpět do Ameriky.

Bella si asi představovala něco v tom smyslu, že jedeme do našeho bytu. Jenže já už byl předem dohodnutý, že sice jedeme domů, no, ovšem ke mně domů. Respektive k mé rodině. Na Aljašku. Otec byl tak laskavý, že mi se vším tím zařizováním ohledně cesty velmi pomohl.

Když jsem mou rodinu seznámil s novými okolnostmi mého života, nebyli velmi nadšení. Až na Emmetta a Alice. Carlisle a Esmé měli největší problém s tím, že vlastně Belle lžu. Což byla ve své podstatě pravda, jenže jsem jí nelhal úmyslně. Bohužel, než jsem jí stačil říct pravdu, tak jí sestry vykecaly všemožné hlouposti a zbytečnosti z doby, kdy ona byla v umělém spánku. Čekal jsem, že Bellu takové blbosti nebudou vůbec zajímat. Tu Bellu, kterou jsem znal, by totiž nezajímaly. Ovšem tahle Bella, ta se toho chytila jako svého záchranného kruhu.

Několikrát jsem to své rodině vysvětloval, až to nakonec pochopili. Vysvětlil jsem jim, že hned, jak budeme doma, tak jí to postupně začnu vysvětlovat s tím, že jí budu muset říct pravdu i o nás. Dlužím jí to. Chci jí vrátit zpět její život. Takhle jsem to totiž nechtěl.

Došel jsem k jejímu pokoji a otevřel dveře. Seděla na posteli zády ke mně. Assi kolem ní šaškovala a pomáhala jí s balením věcí. Za tu dobu, co byla Bella při vědomí, se s Assi skamarádily. Což bylo milé.

„Ahoj Edwarde,“ pozdravila mě Alessa.

„Ahoj dámy,“ pozdravil jsem do placu a přešel k nim. Bella se na mě usmála a natahovala se k zásuvce u nočního stolku. Přiskočil jsem k ní a přistrčil jí ho blíž. Děkovně se na mě usmála.

„Klidně se přivítejte, já se dívat nebudu,“ smála se vrchní sestra a dál se věnovala zapínání kufru. Nechtěl jsem dělat divadlo, a tak jsem se nahnul k Belle a opatrně ji políbil na čelo. Seděla a ani se nepohnula. Její vůně byla přesně taková jako předtím. Odtáhl jsem se a opět se narovnal. Velmi lehce se pousmála a zabodla pohled do země.

Loučení v nemocnici bylo dlouhé, ale vřelé. Přišlo mi, že se Bella půjde loučit i se záchodem, jak byla sentimentální. Nakonec jsem ji po dlouhém přemlouvání dostal do auta. Ujišťoval jsem ji, že všichni dostali hodně tučné honoráře za jejich práci. Neřekl jsem jí kolik, ale věděla, že u nás problémy s penězi nejsou. Detaily, jako třeba kde jsme k nim přišli, jsem taktně vynechával. Snažil jsem se jí říkat minimum informací, abych jí nelhal až tolik.

Do Ameriky jsme letěli první třídou, aby měla opravdu dostatek prostoru okolo sebe. Přece jen je to dlouhý let a ta sádra jí moc nepřidávala. V letadle o nás už věděli předem, a tak na nás byli připraveni. Bella měla spoustu všetečných otázek, ale já statečně odolával. Jenže to způsobilo to, že jsem k ní musel být odměřený. Z čehož vypadala smutná, ale bylo to nezbytné.

„A proč neletíme k nám domů?“ ptala se mě už po několikáté. A po několikáté dostala tu stejnou odpověď.

„Protože já potřebuju pracovat a někdo se o tebe musí starat. A nechci, abys byla sama,“ odpověděl jsem a zadíval se na televizi před sebe. Vůbec mě nezajímalo, co tam dávají, ale doufal jsem, že ji to odradí.

„Vůbec je neznám. Co když se mi tam nebude líbit?“ ptala se mě a já se na ni otráveně otočil.

„Jsou opravdu milí a postarají se o tebe jako o vlastní. A pokud se ti tam nebude líbit, vezmu tě domů a najmu ti nějakou pečovatelku.“

„A proč nemůžeš být se mnou ty?“ Při tom dotazu mě píchlo v místě, kde bývalo mé srdce.

„Protože musím pracovat,“ vysvětlil jsem. Glamour. Na ten jsem za poslední dobu myslel jen málo. Celé vedení převzala Jessica a já jí přes noc pomáhal, co to šlo. Měla toho už dost a byl nejvyšší čas, že jsme se vraceli.

New York byl přestupní místo. Hned potom jsme soukromým letadlem přelétali na Aljašku. Bella skoro celý let prospala. Já se snažil z letadla vyřídit to nejnutnější, co bylo potřeba ohledně práce.

Před přistáním jsem ji jen velmi nerad budil, ale bylo to nutné. Na letišti nás čekaly Esmé s Alice. Nesl jsem všechna zavazadla a kontroloval Bellu, která se o holi belhala k části mé rodiny.

„Vítejte,“ volala na nás Alice a celá rozzářená se k nám hrnula. Políbila mě na tvář a hned se vrhla na Bellu, která vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Objímala ji a vtiskla polibek na tvář. Esmé mě zatím objala a hned potom se otočila k Belle.

„Bello, vypadáš dobře,“ zhodnotila ji zdvořile a rychle ji objala a líbla na tvář. Na Belle jsem viděl, že se cítí nesvá, ale zdála se, že to ustojí.

„Jsme rádi, že jste tu. Nemohli jsme se vás dočkat,“ přednášela má matka a zavěsila si Bellu do podpaží.

Společně jsme došli do přístavu, kde jsme se nalodili do člunu. Bella stála opodál a v očích měla hrůzu.

„Neumím plavat,“ vyhrkla, já zareagoval a přinesl jí záchrannou vestu. Pomáhal jsem jí si ji obléknout. Žebra měla stále zafixovaná. Doktor říkal, že fixaci jí máme sundat až tak za pět dní.

„Nemůžeme tam jet jinak?“ zeptala se, ale dál se nechala navlíkat do vesty.

„Je to ostrov, Bello. Nemůžeme.“ Bez debat jsem jí zapnul vestu a lehce ji nadzvedl. Přenesl jsem ji přes okraj a usadil ji do zadní části lodi. Opatrně si položila zasádrovanou nohu před sebe a uvelebila ji na své místo. Chtěl jsem jít dopředu k Alice, ale Bella mě nečekaně chytla za ruku. Vyděšeně jsem se podíval na její ruku, jak drží tu mou, a pak jí do očí. Měla strach a já byl její záchranný člun.

V tichosti jsem si sedl vedle ní a ona mi pevně sevřela ruku. Podívala se z lodi a dívala se na moře.

Alice si jejího gesta všimla a podle jejích myšlenek ji to zarazilo. Myslela si, že Bella je sebevědomá, nepřístupná mrcha. A taky že byla! Jenže tahle Bella byla jiná. A ona z toho byla zmatená stejně tak jako já.

Zabočili jsme do zátoky a po chvilce se nám naskytl pohled na náš dům. Tělem mi projelo teplo. Teplo domova. Mojí rodiny. Bella se dívala na sídlo před ní a lehce otevřela ústa.

„To je váš dům?“ zeptala se okouzleně. Esmé se usmála. Pohladilo to její ego. Tenhle dům byl totiž její návrh.

„Ano,“ špitla pyšně. Čekala uznání, kterého se jí dostalo.

„Je nádherný,“ vydechla Bella a Esmé se usmála.

„Děkuju. Doufám, že se tady budeš cítit dobře, Bello.“ Opět se podívala na náš dům a usmála se.

„Spíš se bojím toho, že se tu ztratím,“ posmutněla a její hlas zaváněl zoufalstvím.

„Však on tě vždycky někdo najde,“ zasmála se Alice a pomalu kotvila loďku. Vyskočil jsem a začal jí pomáhat.

„Edwarde, co kdybys zatím pomohl Belle ven z lodě? Já Alice pomůžu,“ pronesla má matka a hlavou pohodila směrem na Bellu sedící v loďce. Vrátil jsem se pro ni. Vyndal jsem ji z lodi a podal jí hůl. Opřela se.

Vyndal jsem zbytek zavazadel a otočil se na holky. Tak jo. Čeká nás zbytek rodiny.

„Můžeme?“ zeptal jsem se a všechny přítomné dámy mi přikývly. Jdeme na to.

Nejdřív Vám chceme poděkovat za Vaše krásné komentáře. Ani netušíte, jak moc nás těší. Teď doufáme, že Vám vydrží i při následujících těžších chvílích, které určitě přijdou. Změnu Belliny osobnosti jste už určitě zaznamenali. A to je zatím slabý odvar toho, co si zkusí v příští kapitole. :-) Tam nás čeká seznámení se zbytkem rodiny. A Bella nebude mít z Cullenových vůbec dobrý pocit. Má strach z lidí, které v životě neviděla, nepamatuje si posledních pět let svého života a navíc zjistila, že má manžela, kterého vůbec nezná. No uznejte, toho je dost i na naši Bellu. :-D Ale nebojte, to by nebyla Bella, aby to tak nechala. :-D Ale to už zase předbíhám. :-D Váš Mmoník a Irmička1

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), Irmicka1, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 17. kapitola: