Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 19. kapitola

20.11.2012 (22:00) • mmonik, Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3012×

Pohled Bella

Chtěla jsem, aby mě někdo osvobodil z téhle nekončící noční můry, a moje přání se přece jen splnilo. Cítila jsem na své tváři něčí ruku a z jeho úst moje jméno.

„Bello, prosím, vzbuď se,“ prosil a já se ho snažila poslechnout.

Otevřela jsem oči a zhluboka dýchala. Edward mě tiskl na svou hruď a jeho ruka mě hladila po zádech. Z úst se mi draly vzlyky a moje mysl se stále vracela k tomu otřesnému snu.

Na první pohled velká místnost, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Okolo mě byla poházená těla a vše na mě řvalo, že jsem to byla já, kdo tuhle katastrofu provedl.

Něco mi podvědomě říkalo, ať uteču a osvobodím se, ale já nemohla. Z téhle místnosti nešlo vyváznout. I kdybych se snažila ze všech sil, nešlo to…

„Bello,“ vzbudil mě z transu Edward.

Objala jsem ho okolo pasu a pokoušela jsem se co nejvíce schovat. Něco mi říkalo, že i jeho bych se měla bát, ale to bylo nemožné. On byl teď ten, kdo mi mohl pomoct, a jediný, kterému jsem věřila. Moje vzlyky se prohloubily a jeho ruka mě konejšivě hladila po zádech.

„Pšt, Bello, to bude dobrý. Všechno bude zase dobrý. Nebreč, jsem tu s tebou,“ tišil mě, ale moje vzlyky ne a ne přestat.

Edward mě konejšivě políbil na temeno hlavy, teprve potom jsem se trochu uklidnila. Zopakoval to několikrát, dokud jsem nepřestala brečet úplně. Jeho ruka stále zůstávala na mých zádech a já se snažila vyrovnaně dýchat.

A moje srdce? To bilo jako o závod, jako kdyby chtělo z mé hrudě vyskočit a odejít. Slyšela jsem každé jeho bouchnutí, tak jako kdyby bilo vedle mého ucha.

Svoji hlavu jsem otočila k Edwardovi čelem a dívala se do jeho očí. Proč si nemůžu na nic vzpomenout? Jak jsme se potkali? Jak jsme se vzali? Jak jsem se mu poprvé odevzdala? 

Tak moc jsem si přála na všechno vzpomenout, ale nešlo to. Chtěla jsem být zase ta Bella, co jsem byla před tím. Edwardova milující manželka a taky se chci normálně chovat k jeho rodině. Chci být zase já. Proč se to muselo stát zrovna nám? Co se nám to stalo?

Byla jsem zmatená a opatrně jsem zatřepala hlavou, abych tyhle myšlenky schovala do ústraní. Už to nešlo vrátit, tak se s tím budu muset smířit.

„Nemáš hlad?“ vyrušil mě z mého uvažování a já mu přikývla.

„Tak se obleč a já ti něco udělám. A potom přijď dolů do obýváku. Sejdeš jen ty schody a jsi tam. Ano?“ Váhavě jsem mu kývla a vstala. Zamířila jsem do koupelny. Provedla jsem svoji ranní očistu. Vydala jsem se do šatny, kde jsem na sebe hodila to oblečení, které pro mě bylo to pravé. A teď mě čekalo to nejhorší. Dojít bezpečně do obýváku.

Cítila jsem, jak panika prostupuje mým tělem, ale šla jsem statečně dál. Každý schod byl pro mě utrpením. Byla to pro mě zkouška. Chtěla jsem zkusit přemoct paniku a zatím se to dařilo. Nikoho z rodiny jsem nepotkala a to bylo ideální. Cítila jsem se jako malé dítě, které se bojí své nové rodiny. Ale já byla jako malé dítě a doopravdy se jich bála. Pořádně je neznám, i když jejich chování k mé osobě bylo normální, stejně jsem z nich neměla dobrý pocit.

Ještě mě čekalo posledních pět schodů, když se přede mnou objevila hora svalů. Myslím, že to byl Emmett. Moje srdce začalo bít jako o závod a začala jsem panikařit.

„Edwarde, Edwarde!“ volala jsem ho stále dokola a cítila, jak mi po tvářích stékají slzy.

„Edwarde,“ zkusila jsem znovu, když nepřišel. Emmett se na mě vyjeveně díval a já před ním couvala o schod výš. Jeho postava mi naháněla strach jako všechno okolo.

„Edwarde,“ zavolala jsem bezradně a vzlyky se vydraly ještě víc napovrch.

„Ano?“ řekl, když se objevil vedle hory svalů. Když si všiml mého výrazu, tak ke mně opatrně šel a já stála na místě a čekala, co udělá. Čím blíž byl, tím jsem se cítila klidnější a bezpečněji. Rozevřel náruč a já se do ní hned zabořila. Zase mě konejšil a já se kvůli tomu cítila ještě hůř.

„To je dobré, už jsem tu s tebou. Ano?“ Rukou mi zvedl hlavu, podíval se mi do očí a já souhlasně přikývla. Vzal si mě do náruče a nesl mě asi do kuchyně. V jeho náruči jsem se uklidnila úplně. Podívala jsem se za sebe a všimla si Emmettova zklamaného výrazu. Opatrně jsem se na něj usmála a on mi úsměv opětoval.

Postavil mě ke stolu a hned na to přede mě položil talíř s jídlem. Vděčně jsem se na něj podívala a pustila jsem se do jídla. Když jsem měla půlku snězenou, zvedla jsem k němu pohled.

„Dáš si?“ Posunula jsem talíř jeho směrem.

„Ne, jedl jsem předtím než…“ zarazil se a já kývla, že rozumím.

Tak jsem tedy pokračovala dál a nepozastavovala jsem se nad tím, že bych neměla jíst jako prase, ale jako kultivovaná žena. Tady jsem ale nebyla v restauraci, ale doma. Bylo to poprvé, co jsem o tomhle domě zauvažovala jako o svém domově.

Z vedlejšího pokoje jsem slyšela hádku.

„Emmette, to sis to nemohl nechat na později, až si na nás zvykne?“ odpověď jsem neslyšela, ale facka byla důkazem, že musel nějak odpovědět.

Talíř jsem posunula před sebe a na židličce jsem se rozvalila a hladila svůj přeplněný žaludek. Podívala jsem se Edwardovým směrem, který mě vykuleně pozoroval.

„Edwarde, chtěla bych s tebou o něčem mluvit.“

„Bello, chci ti něco říct,“ začali jsme oba stejně a na ráz jsme se začali smát.

Už je to nějaký ten pátek, co jsem se zasmála. Jakmile jsme se oba uklidnili, tak mě rukou pobídl, abych začala.

„Jak jsme se potkali? A co se stalo?“ zeptala jsem se a on se na mě udiveně díval.

„Nevadilo by ti, kdybych teda začal já?“ Zakývala jsem hlavou, že ne, a on teda začal.

„Bello, chtěl bych ti něco říct a doufám, že se budeš snažit to vzít v klidu a bez emocí…“ Pobídla jsem ho rukou, aby pokračoval.

„Bello, my nejsme…“ hlas se mu zadrhl.

„Bello,“ zkoušel to znovu, ale bezúspěšně.

„Zítra odjíždím a vrátím se za tři dny,“ vyhrkl a já se na něj zmateně podívala. Něco mi říkalo, že to asi nebylo to, co mi chtěl říct.

„Cože?“

„Edwarde, to nemůžeš, já to tu nevydržím. Já se jich bojím. Nahánějí mi hrůzu, já to tu nevydržím. Tohle mi nemůžeš udělat!“ začala jsem brečet a hystericky bouchat pěstmi do stolu.

Něco moje pěsti zachytilo a já se podívala tím směrem. Byl to Edward. Ten zrádce, ten bastard, ten všivák… Pokračovala bych dál, ale jediný pohled na něj mě zastavil. Byla to lítost nebo smutek, co mi nedovolilo pokračovat dál.

„Bello, s tím jsi musela počítat, musím se vrátit zpět do práce. Alice se o tebe postará. Ona ti nic neudělá, jí se bát nemusíš. A kdy jindy se jich chceš přestat bát, když mě máš okolo sebe? Tohle je nejlepší příležitost. Oni ti nic neudělají, jsou naše rodina.“ Na slovo naše dal větší důraz.

„Ty to zvládneš. Jsi statečná. Ano?“ Rezignovaně jsem kývla. Možná má pravdu, ale co když ne? Co já budu bez něj dělat? Co když se mu cestou něco stane?

„Pojď,“ pobídl mě, chytil mě za ruku a vedl mě do obýváku, kde seděla celá jeho rodina.

Křečovitě jsem sevřela jeho ruku a šla poslušně za ním. Posadil se a já si sedla vedle něho. Vedle nás seděla Alice, usmála se na mě a já se jí to snažila oplatit.

„Máš všechno, Bello? Nepotřebuješ něco?“ začala Esmé a takhle to pokračovalo až do večera. Každý se mě ptal na otázky a já jim odpovídala. I já se jich mohla zeptat a oni mi bez problému odpověděli.

Čas s nimi v jedné místnosti, všechny ty tváře, úsměvy, uvolněná atmosféra, smích. Všechno přispělo k tomu, že jsem se začínala cítit daleko klidnější. Esmé mě neustále zahrnovala otázkami o mé spokojenosti u nich a zda mi něco nechybí. Carlisle se starostlivě zajímal o můj zdravotní stav. Emmett se mě celé odpoledne pokoušel uvolnit svými historkami. Alici jsem si zamilovala hned, jak jsem zjistila, že miluje nakupování. Okamžitě jsem věděla, že ona je můj člověk. Nakupování jsem zbožňovala od malička a myslím, že se to ani nezměnilo.

Celý den se nesl v duchu rodinné pohody. Jakoby se nikdy nic nestalo. Ale já věděla, že nic není jako dřív. Přestože se strašně snažili, viděla jsem, jak okolo mě opatrně chodí. Jako bych se snad mohla rozbít. Čekali na každou mou reakci. Připadala jsem si jako časovaná bomba a oni nevěděli, kdy vybuchnu. Ale tak to nebylo. Sváděla jsem svůj vnitřní boj. Nikdo si nedokáže představit, jak hrozné to je nepamatovat si svůj vlastní život. Svého manžela.

Podívala jsem se na něj a snažila si vzpomenout. Vzpomenout si na cokoliv. Ale vždycky, když jsem už byla blízko, něco mě vrátilo zpátky na začátek. Byla to jako elastická, nepropustná hmota, která mě na tu část života nechtěla pustit. Podvědomí mi to blokovalo.

Vzala jsem Edwardovu ruku do své a přitáhla si ji blíž k tělu. Sledoval mě, jak si ji tisknu k tělu a pevně ji mačkám. Když jsem ho měla při sobě, když jsem ho cítila, objevil se ve mně pocit, že takhle je to správně. Protože tu byl se mnou. Nevadilo mi, že je s námi v místnosti celá rodina. Všichni se dívali na televizi až na mě, já se dívala na Edwardovu ruku v té mé. Uvědomila jsem si, že mi jeho ruka nestačí. Posunula jsem se blíž k němu. Propletla jsem ruku pod jeho podpaždím a natiskla se na jeho bok. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a dýchala jeho vůni. Přivřela jsem oči a věděla, že tuhle vůni znám a nikdy ji nedokážu zapomenout.

Prožila jsem krásný den s Edwardem a jeho rodinou. A ten večer jsem věděla, že není pochyb o tom, že je to i má rodina. Přála jsem si, aby to byla má rodina. Byli tak neskuteční. Ze všeho toho rozrušení jsem musela usnout. A není lepšího spánku než na Edwardově rameni. Zamračila jsem se, když jsem ucítila, jak mě někdo zvedá z pohovky. Hned jsem se ale uvelebila v jeho náruči. Když mě položil do měkké postele, rozespale jsem zamžourala.

„Nikdy mě neopusť,“ požádala jsem ho rozespalým, chraplavým hlasem.

„Nikdy,“ zašeptal a lehl si vedle mě. Hned jsem se k němu nalepila a položila si hlavu na jeho rameno. Co kdyby mi náhodou chtěl zmizet. Pak jsem se uvolněná a spokojená ponořila do hlubokého spánku.

***

Dnešní noc byla klidná. Žádná noční můra, prostě nic. Byla jsem spokojená a hlavně vyspalá. Otevřela jsem oči a prvně jsem se podívala na Edwarda. Už nespal a se zájmem si mě prohlížel.

„Dobré ráno,“ řekla jsem a nahnula jsem se k němu. Chtěla jsem ho políbit. Takhle to přece manželé po ránu dělají, ne?

„Dobré,“ řekl zamyšleně s upřeným pohledem na mou tvář, ale pohyb vstříc mně se nekonal.

Vzpomněla jsem si na náš včerejší rozhovor a smutně jsem si povzdechla.

„V kolik odjíždíš?“ smutně jsem se ho zeptala.

„Za dvě hodiny mám být na letišti.“

„Můžu tě doprovodit?“ zeptala jsem se ho. Když už mi odjíždí, tak mi může dopřát alespoň tohle.

„Ale ty to tu neznáš. Nechci, aby se ti něco stalo. Ještě nejsi úplně zdravá,“ konstatoval a já věděla, že má pravdu. Zamyšleně jsem se podívala z okna a v hlavě mi blikl nápad.

„Tak s námi pojede Alice a potom s ní zajdu třeba na oběd.“ Radostně jsem se na něj usmála a on kývl.

Rychle jsem vstala z postele, ale zatočila se mi hlava a myslela jsem, že spadnu. Edward mě naštěstí zachytil.

„Pozor,“ upozornil mě.

Vymotala jsem se z jeho náruče a belhala se do koupelny. Zalezla jsem pod sprchu a po ní provedla ranní očistu. Zabalená v ručníku jsem šla do šatny. Na posteli seděl Edward, když mě uviděl, tak se jeho výraz změnil. Vypadal, jako by ho někdo mučil, a jeho oči měly černou barvu. Zarazilo mě to, ale neměla jsem čas to řešit. Potřebovala jsem si vybrat šaty.

Prohrabovala jsem v šatně oblečení, dokud jsem nenašla to pravé.

Ze šatny jsem se vydala rovnou do kuchyně, kde jsem si chtěla připravit snídani. Dvakrát jsem špatně zahnula, ale nakonec jsem ji opravdu našla. Už jsem se cítila jistější, jako bych sem vážně patřila. V kuchyni už na mě čekala Esmé s mojí snídaní.

„Dobré ráno,“ řekla jsem a vděčně jí kývla.

„Dobré. Dobrá nálada?“ Pokrčila jsem rameny a pustila se do své snídaně.

„Edward dneska odjíždí,“ konstatovala jsem tu příšernou novinu. Cítila jsem, jak mi vlhnou oči.

„Však to tu spolu zvládneme,“ ujišťovala mě mile. Usmála jsem se a pak jí ještě poděkovala za snídani s tím, že zítra ji určitě udělám já.

Po snídani jsem se vydala zpět do pokoje. Moje kroky mířily k hifině a naladila jsem tam stanici, kde zrovna hráli jednu krásnou jazzovou písničku.

Zaposlouchala jsem se do ní a začala okolo sebe máchat rukama. Tancovala bych, kdyby mi to můj stav dovolil, ale musela jsem se smířit jen s náznakem tance. Pohupovala jsem se do jejího rytmu, co to šlo. 

Pohyby byly ukázkou mé nálady a já si to pořádně užívala. Když písnička skončila, smutně jsem si povzdechla a podívala se po místnosti. V rohu stál Edward a pobaveně se na mě díval. V rádiu začala hrát další písnička a já pokrčila rameny nad tím, že mě viděl. Pomalu jsem se blížila jeho směrem a on instinktivně couval. Spiklenecky jsem se usmála a pokračovala.

 Přede mnou neutečeš! pomyslela jsem si.

Edward se mi poddal a přidal se ke mně. Vypadal uvolněně, ale i soustředěně. Hlasitě jsem se smála, když jsem viděla Edwarda, protože jeho kousky neměly chybu. Houpali jsme se do rytmu a já hladila jeho krk. Chtěla jsem si ho přitáhnout a políbit ho, když mi došlo, že tu píseň určitě znám.

„Já tu písničku znám,“ vydechla jsem překvapeně a zastavila se uprostřed pohybu.

„Odkud ji znám, Edwarde?“ zeptala jsem se ho naléhavě a on se zastavil.

„Když jsme byli v Miláně v jednom tamním baru, hráli ji tam. Byla to naše první společná píseň při tancování,“ vysvětlil a odvrátil pohled. Jakoby se na mě nemohl dál dívat. Bolel ho pohled na mě. A mě bolelo, že je ke mně jako k cizí.

Začalo mi hučet v uších, jak jsem se snažila vybavit si ten okamžik, co mi popisoval. Najednou ta bolest byla tak velká, že jsem se přesunula k posteli a posadila se. Chytila jsem se za hlavu a snažila se přestat. Měla jsem pocit, že mi vyskočí mozek z hlavy, jestli okamžitě nepřestanu vzpomínat.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se při mých nohách.

„Už je to lepší,“ uklidňovala jsem ho.

„Bello, myslím, že bys měla zůstat doma. Není ti nejlíp,“ snažil se mě zbavit.

„Chci jet s tebou, Edwarde! A už o tom nebudeme mluvit!“ ukončila jsem to a natáhla se pro skleničku s vodou na nočním stolku.

Ten zbylý čas uběhl strašně rychle a už jsme nasedali na loď. Edward se před odjezdem rozloučil s Esmé a mohli jsme vyjet. Na lodi panovala napjatá atmosféra. Já v sobě potlačovala slzy, Edward se na mě naštvaně koukal a Alice to chtěla všechno vyžehlit. Tak nakonec začali Alice s Edwardem vyprávět Emmettovy vtípky. Nejdřív mi do smíchu nebylo, ale nakonec mi přece jen náladu zvedli.

Když jsme zastavili, moje nálada opět pohasla, smutně jsem si povzdechla a pokračovala dál v cestě. Na letišti jsem se Edwarda nechtěla pustit. Chtěla jsem být s ním. Jeho rodinu jsem byla schopná akceptovat, ale být s nimi sama. To jsem si ještě tak jistá nebyla.

Edward se první rozloučil s Alicí a já jsem byla na řadě pak. Pevně jsem ho objala a smutně se na něj dívala.

„Budeš mi chybět,“ řekla jsem a ještě víc ho objala.

Políbil mě na temeno hlavy, ale nic neříkal. Zvedla jsem hlavu jeho směrem a rty mu nekompromisně přitiskla na ty jeho pootevřené. Díval se na mě a nejdřív to vypadalo, že nebude vůbec spolupracovat, ale já byla neodbytná. Chytila jsem se okolo jeho krku a tlačila se na něj. Doslova jsem na něm visela. Jak se chtěl odtáhnout, tak se narovnal a já se ocitla lehce nad zemí, pevně zapřená za jeho krkem. Opět se sehnul, aby mě postavil na zem.

„Vrať se mi brzy.“ S těmihle slovy jsem ho pustila a otočila se na Alici se slzami v očích. Rychle jsem zamrkala, abych je zatlačila zpět.

„Tak co si dneska dáme k obědu?“ zeptala jsem se Alice a pokusila se o něco jako úsměv. Než jsme opustily letištní halu, naposledy jsem se podívala jeho směrem, ale už tam nebyl.

To, že Edward odjel, bylo jen dobře. Bella má totiž šanci seznámit se s jeho rodinou. A věřte, že si zvykne velmi rychle. Všichni dělají, co jí na očích vidí. A všichni, ať chtějí, nebo ne, si ji zamilují. To Vám slibuju. :-) A příští kapitola? Tak ta nám začne pohledem Belly, která uhodí na Alice a bude chtít získat nějaké informace. Emmett, který způsobí Edwardovi velké problémy.  A v druhé části bude pohled Edwarda, který se vrací domů. A jeho příjezd nebude zrovna z těch milejších. Ale to až příště. :-D

Děkujeme, že jste stlále s námi. Přece jen je to 19. kapitola a my nejsme zdalela u konce. :-)

Váš mmonik a Irmicka1.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), Irmicka1, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 19. kapitola: