Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 23. kapitola

20.12.2012 (07:15) • mmonik, Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3078×

Pohled Bella

Naštvaně jsem zabouchla dveře a pomalu utíkala do našeho pokoje. Člověk mu chce pomoct a on je na mě takový. Kde je například vděčnost? A hlavně, kde je můj Edward? I když jsem si ho nepamatovala, bylo mi jasné, že takovýhle určitě dřív nebyl. Co se změnilo? Chci ho zpět.

Nakvašeně jsem si sedla na postel a podívala se na naši novou fotku. Oba se na ní usmíváme a držíme se. Přesně toho Edwarda chci. Chci, aby se o mě staral, jak se má muž starat o ženu. Chci…

Z přemýšlení mě vyrušilo zaklepání na dveře a já zamručela něco jako odpověď. Do místnosti vstoupila Esmé, která se na mě srdečně usmívala. Zase za něj jde orodovat. Tak jako vždy, když něco posere.

„Bello, nic si z něho nedělej. On zatím neví, co chce. Nechce ti ublížit,“ zastávala se ho, ale stejně to nepomohlo.

„Ale mně to tak nepřijde. Je jiný, nejsem slepá,“ řekla jsem nakvašeně, stoupla si a vykročila ke dveřím.

„Alice?“ zavolala jsem na svoji kamarádku.

„Ano?“ vykoukla zpoza rohu na konci chodby s úsměvem na tváři.

„Nepůjdeme ven?“ zeptala jsem se jí a ona přikývla. Potřebovala jsem vypadnout. Měla jsem pocit, že se tu dusím.

Šla jsem zpět do pokoje a ve dveřích narazila na Esmé, s úsměvem na mě kývla a odešla. Otevřela jsem dveře od své šatny a hledala to nejvhodnější oblečení. Nakonec jsem našla červené šaty se svetříkem. Vzala jsem si ještě prádlo a šla se do koupelny naložit do vany.

…

Namalovaná, oblečená a hlavně nachystaná jsem šla po schodech dolů. Ale někdo mi zablokoval cestu. Chtěla jsem se po něm ohnat, ale nakonec jsem změnila taktiku. Němě jsem se na něj podívala a roztomile se usmála. Zarazil se.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ začal na mě Edward křičet.

„Bavit se! Vadí?“ zeptala jsem se ho roztomile.

„V tomhle.“ Očima přejel moji postavu a já mu odhodlaně kývla. „Bello, ještě nejsi úplně zdravá, nemůžeš se jen tak sbalit a jít bůh ví kam. Co když se ti to zhorší, co potom?“

„Carlisle říkal, že se vše hojí, tak jak má. Potřebuješ pracovat, tak si pracuj. Já si jdu užívat.“ Dětinsky jsem na něj vyplázla jazyk.

„Můžu?“ Odstoupil a já pokračovala v cestě. Dole pod schodištěm na mě čekala Alice, udiveně se na mě dívala a pak na mě uznale kývla a zvedla palce nahoru. Usmála jsem se na ni.

„Můžeme?“ zeptala jsem se jí. Kývla a šla ke dveřím.

„Bavte se,“ zavolali na nás Emmett s Esmé zároveň.

„Budeme,“ zavolala jsem na ně a podívala se na Edwarda, který stál stále na schodech. Zamyšleně se na mě díval a já se pro sebe vítězně usmála.

O tohle přicházíš, chlapečku, pomyslela jsem si a snažila se jít co nejsvůdněji.

„Tak kam to bude?“ zeptala se mě Alice, když už jsme byly na lodi.

„Do nějakého klubu, musím odsud na chvíli vypadnout.“

Alice vyjela a já si sedla. Hlavu jsem naklonila dozadu a dívala jsem se na nebe. Hvězdy už na obloze malinko svítily, ale i tak vypadaly kouzelně.

Mít tak vedle sebe Edwarda, posteskla jsem si v duchu. Zakroutila jsem hlavou a podívala se na Alici, která se věnovala řízení. Po chvíli zastavila a my nasedly do auta, které bylo přistaveno blízko lodi.

Měla jsem pocit, jako by nás někdo sledoval. Záda mě pálily a já se chtěla pořád otáčet, ale nakonec jsem to neudělala. Zakroutila jsem hlavou a podívala jsem se na Alici.

„Tak, co jsi vybrala?“ zeptala jsem se jí se zájmem.

„Nech se překvapit. Bude se ti tam líbit.“

Za několik málo minut jsme zastavily u baru. Vystoupila jsem z auta a pomalu jsem pajdala ke vchodu. Vyhazovač na mě mrkl a já si odfrkla. Podržel mi dveře, ale já se na něj neotočila. Měla jsem doma Edwarda, jiní chlapi mi nic neříkali.

V klubu hrála jazzová hudba a celý bar působil tak příjemně. Najednou se ale něco stalo. Cítila jsem se divně a neovládala jsem své tělo. Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama, hučelo mi v uších a slabě jsem slyšela Alice volat mé jméno.

Mou myslí projel obrázek mě a Edwarda, jak tancujeme a smějeme se. Dokonale jsem slyšela zvuky našeho smíchu, jak se mi odrážely v uších jako ozvěna. Stále a stále hlasitější. Vnímala jsem jen nás dva a hudbu, která okolo nás hrála. Potom se záblesk prolnul s dalším. Stáli jsme na nějaké chodbě, Edward mě otočil k sobě a políbil mě na rty. Ten polibek se mi v mysli několikrát zopakoval. Bylo to, jako když ve svém životě zažijete něco moc důležitého a váš mozek to ví. Opakuje vám to pořád dokola. Jako zpomalený kolovrátek. Cítila jsem jeho ruce na mých pažích. Jeho ústa na těch mých. Jako by tam patřily odjakživa. Najednou v tom okamžiku dávalo všechno mysl. A to bylo vše. Tak jak rychle to přišlo, tak to i rychle odešlo. Ale i tahle malá vzpomínka mi vyvolala úsměv na tváři. Ještě teď jsem ho cítila.

Zatřepala jsem víčky a nakonec jsem oči otevřela úplně. Okolo mě stáli Edward s Alice. Edward si mě starostlivě měřil. Alice mi podala ruku a chtěla mi pomoct vstát. Edward se po ní ohnal a něco zašeptal. Ona své ruce stáhla a já se na ně vyjeveně dívala.

„Co se stalo, Bello?“ ptala se polekaně Alice.

„Nevím, začalo mi hučet v uších a pak mou myslí proběhla vzpomínka.“

„Jaká vzpomínka?“ zajímal se Edward.

„My dva někde v baru, okolo nás hrála tahle jazzová hudba,“ pohodila jsem rukou směrem k baru, který tam ale nebyl. „Tančili jsme a pak jsi mě políbil na rty,“ snažila jsem si vybavit všechno, na co jsem si vzpomněla.

„Miláno,“ zašeptal Edward a tím upoutal mou pozornost. Vyděšeně se díval na Alice, která mu pohled oplácela. Opět mezi nimi probíhal rozhovor, ale já nebyla jeho součástí.

„Co bylo v Miláně?“ ptala jsem se ho netrpělivě. Nelíbily se mi ty jejich výrazy. O té jejich tiché komunikaci nemluvě.

„Nic,“ odbyl mě. Naštvaně jsem si odfrkla a zapřísáhla se, že už s ním dnes nepromluvím. Byl jako tajemný hrad v Karpatech. Bylo tak neskutečně těžké z něho něco dostat. Vždycky, když přišla řeč na tu nehodu, tvářil se, jakoby mu někdo ubližoval. Chápala jsem, že ho to bolelo, ale přece jsme v tom byli společně. Jenže to jsem si jenom myslela. On v tom byl evidentně sám. Mě totiž k sobě rozhodně nepustil.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se Alice a rozhlédla se.

„V loděnici, ale můžeme se klidně vrátit zpět do baru. Pokud teda ještě chceš?“

„Zbláznila ses?! Před chvílí omdlela a ty ji chceš tahat zpět. Pojede domů a odpočine si,“ zakřičel na ni, až mu zavibrovalo tělo. Tak to teda ne! Takhle se k ní chovat nebude a ke mně taky ne! Nejsem malé dítě, aby mi diktoval, co budu a nebudu dělat!

„Dobrý nápad. Pojďme,“ podpořila jsem ji. Natáhla ruce a pomohla mi vstát. Zatočila se mi trochu hlava, ale raději jsem na sobě nedala nic znát. Alice šla k autu a já jí byla v patách.

„Bello, tohle nemyslíš vážně!“ Ignorovala jsem ho.

„Bello, vrať se! Prosím,“ žadonil.

„Ježíši, Edwarde, nech už toho a vrať se domů. Je se mnou a nic se jí nestane,“ zakřičela Alice na Edwarda a pak už jeho křiky ustaly.

„Tak. a už je konečně pryč,“ usmála se na mě vítězně. Souhlasně jsem kývla a dál jí nevěnovala pozornost. Přemýšlela jsem nad svou vzpomínkou. Přála jsem si, abych si vzpomněla na víc věcí. Ale už tohle byl úspěch, tolikrát jsem se snažila vzpomenout si a až teď to přišlo samo.

„Bell,“ žduchla do mě Alice a tím mě vrátila do reality. Zmateně jsem se rozhlédla. Už jsme stály zase před barem.

Vstoupily jsme opět dovnitř a zamířily si to rovnou k volnému stolu. Znovu jsem se rozhlédla. Zdálo se to být podobné jako z té vzpomínky až na to, že tamto se stalo jinde. Doufala jsem, že by se mi mohlo vybavit ještě něco dalšího.

„Co si dáte?“ zeptala se nás obsluha.

„Bílé víno. Můžete donést zrovna i celou láhev.“

Alice se na mě udiveně podívala a já jen pokrčila rameny. Láhev se objevila na stole i se dvěma skleničkami. Do každé nalil a odešel. Vzala jsem svou skleničku a kopla ji do sebe.

„Víš, že po tobě házel ten číšník očka?“ Zakroutila jsem hlavou a otočila se dozadu. Otočil se spolu se mnou. Mrkl na mě. Prohlížela jsem si ho. Krátké černé vlasy, vyšší postavy s vypracovaným tělem. Pokrčila jsem rameny a nalila si další. Alice už měla svou sklenku taky vypitou, tak jsem jí nalila též. Vzala jsem svou skleničku a kývla na Alici. Pochopila mě a vzala si svou. Podívaly jsme si do očí a přiťukly jsme si.

„Na zdraví.“

„Bells, nechci omlouvat svého bratra, a proto to řeknu jinak. Je to blbec a neví, o co přichází. Tak si z něj nic nedělej.“ Přátelsky mě pohladila po zádech a já se na ni usmála.

Večer rychle utekl a my se vracely domů. Celou noc jsme pomlouvaly Edwarda a mně se ulevilo. Bylo příjemné slyšet některé jeho příhody, ještě teď mám úsměv na tváři. Smály jsme se a já jsem na sobě poznala, že jsem nebyla tak úplně v pořádku.

Alice zastavila loď a hned na to se před námi objevil Edward. Upřeně mě projížděl od shora dolů.

„Tohle se ti zdá v pořádku, Alice? Když je člověk opilý?“ spustil svůj ječák. Ale v jeho podání to byl fakt krásný, sametový ječák, který bych poslouchala snad každý den. Ale ne dnes.

„Ale ona je v pořádku, nemá nic zlomeného, nespadla,“ bránila se Alice.

„Že je v pořádku?“ začal se falešně smát.

„Můžeš toho nechat? Bolí mě z tebe hlava,“ řekla jsem jako by nic. Sakra! Edward přestal a podíval se na mě.

„To není ze mě,“ konstatoval suše. Jeho poznámky jsem si nevšímala a prošla okolo něj.

„Alice, díky za pěkný večer. Užila jsem si ho.“ Teatrálně jsem mávla rukou a snažila se udržet rovnováhu.

Šla jsem k domu a za mnou slyšela další hádku. Že ho to vůbec baví! Pořád se jen hádá. Měl by se konečně uvolnit a já vím, co by mu zaručeně pomohlo. Ale on si nechce nechat říct, takže je to jeho chyba, zhodnotila jsem si celou situaci pro sebe.

Zamířila jsem rovnou do koupelny, kde jsem ze sebe stáhla oblečení a vkročila pod vlažnou vodu. Uvolnila jsem se.

Obmotala jsem si osušku kolem svého těla, otevřela dveře a vplula do pokoje. V šatně jsem si vzala pyžamo a šla se do pokoje obléct. Nechala jsem osušku sklouznout po svém těle a za sebou jsem slyšela zalapání po dechu a tiché zavrčení. Co s tím vrčením každý má? Otočila jsem hlavu a ve dveřích stál Edward. Dál jsem si ho nevšímala.

Oblékla jsem se a lehla si do postele. Po chvíli se ke mně přidal i on. Chtěl si mě přitáhnout k sobě, ale nedovolila jsem mu to. Odsunula jsem se, otočila se na druhý bok a zavřela oči. Po chvíli jsem se ponořila do tmy.

**** 

Zamračeně jsem se dívala na cestu před sebou. Hlava mě ze včerejška krapet pobolívala, ale dalo se to přežit. Jen mi vadilo to slunce, které si sem našlo cestu.

Šla jsem rovnou do kuchyně, kde na mě na stole čekala snídaně. Rozhlédla jsem se po místnosti, ale nikde nikdo nebyl. Sedla jsem si a pustila jsem se do ní.

Slunce během mé snídaně zase zapadlo a já se vítězně usmála. Konečně! V mžiku bylo v místnosti plno. Všichni se vykutali ze svých pelechů a zdravili mě. Jen jeden hlas jsem neslyšela a to ten jeho.

„Esmé, kde je Edward?“

„Za chvilku se vrátí, jel si něco zařídit.“

„Aha. Díky.“

Po několika minutách vstoupil jmenovaný do místnosti. A šel rovnou ke mně, políbil mě na čelo, ale já ho nevnímala. Stále jsem se na něj zlobila. Už jsem měla toho jeho odtažitého chování tak akorát dost. Takhle by měl vypadat manželský život? Ne!

„Edwarde, kdy odjíždíš?“ zeptala se ho Esmé a tím upoutala mou pozornost.

„V deset bych měl být na letišti.“

„Zlato, proč jedeš tak brzo?“

„Musím to ve firmě vše zkontrolovat a dodělat, co jsem včera nestihl, a na to potřebuji klid,“ utrousil a pohledem mihl ke mně. Evidentně chtěl zjistit, co já na to. Zatvářila jsem se neutrálně a dál koukala před sebe. Z obýváku na mě dělal Emmett posunky. Chtěla jsem se na ně soustředit, ale nemohla jsem.

Jak to, že jsem zapomněla na to, že zase musí odjet? Budu bez něj čtyři dlouhé dny! I když mě štve, tak mi bude chybět.

Ten čas utekl jako voda a nastal čas loučení. Dneska jsem neměla na to, abych jela s ním, a on to, jak se zdálo, i chápal. Rozloučil se už se všemi a teď přišla řada na mě. Stoupl si přede mě a kouzelně se na mě usmál.

„Promiň. Vše ti to vynahradím,“ řekl a chtěl mě políbit na rty, ale já odvrátila hlavu. Tak mě nakonec políbil jen na líčko. Povzdechl si a otočil se.

Zlobila jsem se na něj. Nerozuměla jsem tomu jeho chování. Měl mě vůbec rád? Nepřišlo mi to tak. Přišlo mi, že ta bublina, kterou mezi námi vytvořil, se stále zvětšovala. Opravdu jsem se snažila, ale bylo mi to k ničemu. On byl rozhodnutý to takhle držet dál. Co mě vyděsilo, bylo, že já už takhle dál nemohla. Milovala jsem ho celým srdcem i duší, každým nadechnutím. I když mi něco říkalo, že je to špatně, zamilovala jsem se do něj až po uši. Byla jsem rozhodnutá dát naše manželství zase do pořádku, ať už se mezi námi stalo cokoliv. Ale on nespolupracoval. Živil ve mně naději takovými okamžiky, jako byl třeba ten na lodi. Kdy mě vášnivě líbal, kdy mi dal pocítit, jak moc pro něj znamenám. Ale vzápětí se opět semknul a nepustil mě k sobě.

„Nakonec jsem vybral ten tvůj návrh,“ zašeptal, pohladil mě po vlasech a vtiskl mi do nich malý polibek. Dívala jsem se před sebe. Nechtěla jsem se mu dívat do těch očí, které pro mě byly střed vesmíru. Nemohla jsem…

„Dávejte na ni pozor,“ řekl směrem k rodině a pokračoval v cestě. Jeho odcházející záda ve mně vyvolaly paniku. Chtěla jsem se za ním rozběhnout a políbit ho. Ale dobře jsem věděla, že musím být silná, jestli ho chci zpátky.

Budeš mi chybět, pomyslela jsem si a dívala se, jak na moři mizí jeho loď. Oči se mi nepatrně zaleskly. Otočila jsem se a v Aliciným objetí jsem zamířila do domu. Zahlédla jsem Emmetta, jak už něco vymýšlel u letního domku vpravo od domu. Zběsile na nás mával. Chtěl, abychom za ním přišly. S úsměvem jsem se podívala na Alice, která protočila očima. Místo do domu jsme zatočily ke klukům. To zase bude!

Tak přemýšlím, jestli byste chtěli další kapitolu i mezi svátky, nebo si máme dát volno a nechat ji až na Nový rok? :-D

Než se rozhodnete, prozradím Vám něco málo z další kapitoly. :-)

Příští kapitola bude vydatná. Edward má velmi rozpolcenou osobnost. Bojuje sám se sebou. Chce i nechce říct Belle pravdu. Když sedí v křesle Glamouru, je z něho někdo jiný, což na vlastní kůži pozná i Carlisle. A nebude se mu to líbit. Edward přijíždí opět na pár dní za rodinou, ale ani tentokrát se to neobejde bez problémů. Vypadá to totiž, že všichni mají svůj program, a on je ten, kdo se má večer postarat o Bellu. Jestli to bylo spiknutí Cullenovců proti němu, nebo obyčejná náhoda, tak to necháme na Vás. :-D Ale přivítaní s manželkou neproběhne úplně hladce. A tentokrát hádku vyvolá Bella. Večer tedy začíná s velmi nepříjemnou, hustou atmosférou. Ale Edward bude ten, co to bude chtít urovnat. Bella je z jeho chování nešťastná a řekne mu z plných plic, co si o tom všem myslí. Edwarda to zlomí. :-) A nakonec se nemožné stane možným a oni spolu stráví večer opravdu jako zamilovaní manželé. :-)

Příští kapitola bude celkem zlomová. Změní se jejich vztah. A to dost. :-)

V neposlední řadě Vám moc děkujeme, že jste pořád s námi! :-)

Váš mmonik a Irmicka1

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), Irmicka1, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 23. kapitola: