Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 24. kapitola

29.12.2012 (16:30) • Irmicka1, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3203×

Pohled Edward

Procházel jsem chodbou Glamouru a zamyšleně koukal do země. Opět byly moje myšlenky u Belly. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, vždycky nakonec skončily u ní. Prošel jsem kolem Nancy, nové sekretářky, kterou jsem najal vlastně na mé bývalé místo.

„Pane Cullene?“ oslovila mě. Zastavil jsem se mezi dveřmi a líně k ní zvedl pohled. Měl jsem akorát volat domů a nechtěl jsem, aby mě někdo zdržoval.

„Přišla pozvánka na ten charitativní večírek, co pořádá každý rok Guess,“ zaštěbetala a už si to kráčela mým směrem, aby mi ji předala. Otevřel jsem obálku a podíval se na ni.

„Mohu potvrdit vaši účast?“

„Ano,“ odsouhlasil jsem.

„S doprovodem?“ ptala se a dělala si poznámky. Přemýšlel jsem.

V první chvíli jsem si řekl, že bych mohl Bellu vytáhnout do společnosti. Prostě ji hodit do bazénu, ať plave. Pak jsem si ale řekl, že by to pro ni bylo moc velké psychické vypětí. Co kdyby to nezabralo a ona si nevzpomněla? Všichni by se jí vyptávali a ona by nevěděla, která bije.

Jenže svědomí se hlásilo o slovo. A já ve skrytu duše věděl, že jí to jednou budu muset říct. Prostě před ni předložit články z novin, kde se o ní hovoří, ukázat jí její byt, dát jí zpět její pravé doklady. Ukázat jí její věci a seznámit ji s jejím životem v posledních pěti letech. A taky to nejhorší, vysvětlit jí, proč se jí stalo to, co se jí stalo, a že nejsme manželé. Strach z toho posledního byl ten důvod, proč jsem to ještě neudělal. Neustále jsem si namlouval, že na to není zdravotně připravená, jen abych oddálil tu skutečnost, že mě bude k smrti nenávidět. A já věděl, že to přijde.

A pak tady byl taky Glamour. Teď jsem v jeho čele stál já. A nebyl jsem si úplně jistý, jestli jsem připravený ho opustit a opět přenechat jeho křeslo Isabelle. Ani jsem nevěděl, jestli se ta Isabella vůbec vrátí. Protože i když ta žena se opravdu jmenovala Isabella Swanová, byl to někdo úplně jiný. A pak se ve mně objevila ta sobeckost. Rozhlédl jsem se po prostorách našich kanceláří. Zastavil jsem pohled na koženém křesle za obrovským mahagonovým stolem.

„Bez doprovodu. Pouze jedno místo,“ rozkázal jsem a zavřel za sebou ty obrovské dvoukřídlé dveře, na které jsem před tím koukal jen z druhé strany. Posadil jsem se a opřel se. Bylo mi ze sebe zle. Ale tahle šance by se mi nemusela už nikdy zopakovat. A já ji chtěl využít.

Zapnul jsem obrazovku počítače a vytočil Aljašku. Několikrát to píplo, až se na obrazovce objevil obličej mého otce.

„Máš se, tati?“ zeptal jsem se zdvořile a trochu jsem se natočil v křesle, kde jsem se uvelebil.

„Nemluv se mnou jako se svým obchodním partnerem, synu,“ uzemnil mě a já si nervózně poposedl.

„Promiň. Jak se tam máte? Je všechno v pořádku?“ vyzvídal jsem.

„Tady je všechno v pořádku. Bella se cítí opravdu dobře. Včera začala s rehabilitací nohy. Sundal jsem jí ortézu,“ vyprávěl a nad jejím jménem se rozplýval. Bylo až neuvěřitelné, jak si ji zamilovali. Bylo mi líto, že jednou budou muset poznat její pravou tvář. A ta se jim opravdu líbit nebude.

„Zase u toho dělala scény?“ uchechtl jsem se a představoval si, jak se s nimi zase určitě hádala.

„Ne, vůbec. Proč by měla?“ zeptal se nechápavě a lehce přitom přimhouřil oči. Zarazil jsem se. Zajímalo mě, jestli si otec vůbec uvědomoval, jak lidsky se poslední dobou všichni chovali. Určitě to způsoboval člověk v jejich domě. Ale stejně to bylo zajímavé.

„Minule dělala caviky, když si měla sundat fixaci žeber,“ vzpomínal jsem na tu nešťastnou událost.

„Ne, teď byla ráda. Nemohla se dočkat, až ji bude mít dole. A taky říkala, že se jí to bude hodit na tom dnešním rybaření. Prý se konečně nebude muset bát, že o tu její nataženou nohu někdo zakopne,“ smál se a povídal a povídal.

„Moment!“ zastavil jsem ho.

„Rybaření? Jaké rybaření? Co rybaření? Tomu nerozumím,“ blekotal jsem a naštvaně se opřel o lokty.

„Dneska všichni vyrazili na loď. Rybařit,“ vyřkl to slovo znovu a já se na něj naštvaně podíval.

„Bella jela taky?“ ptal jsem se vyděšeně.

„Alice s Rose se původně nechtělo, ale Bella chtěla jet, tak se nakonec nechaly přemluvit,“ vysvětlil a já žasl.

„Zbláznili jste se? Co když se jí něco stane! Máte ji hlídat! Ne ji zabít!“ rozeřval jsem se nepřiměřeně. Vjel do mě takový vztek, že bych ten monitor vyhodil až na oběžnou dráhu. Jen jsem nevěděl, jestli to bylo kvůli tomu, že ji vystavovali potenciálnímu nebezpečí, nebo jestli to bylo tím, že já tam s nimi nebyl.

„Jsem z tebe zklamaný, Edwarde,“ pronesl otec klidným hlasem. Rozčíleně jsem se na něj díval.

„Nejsem si už tak úplně jistý, že chceš Belle říct pravdu. Mám pocit, že ta židle, na které právě sedíš, nemá na lidi zrovna dobrý vliv.“

„Chceš říct, že mi nezáleží na jejím zdraví? Chceš snad říct, že jsem ji zranil schválně?!“ vyjel jsem na něj a neubránil jsem se zavrčení.

„To jsem neřekl, Edwarde. A ocenil bych, kdyby ses začal kontrolovat,“ upozornil mě.

„Jen jsem tím chtěl říct, že možná některé věci dělají lidi jinými, než ve skutečnosti jsou.“

„Máš pravdu. Ta nehoda z Belly udělala někoho jiného. Ona taková ve skutečnosti totiž není,“ vyhrkl jsem a hned vzápětí litoval.

„A co když právě taková je, Edwarde? Napadlo tě vůbec, že třeba tohle je ta pravá Bella?“

„Tohle je Bella Cullenová. A ta neexistuje,“ pronesl jsem chladně a snažil jsem se, aby ve mně nebylo jediné zaváhání.

„A já zase nepoznávám tebe, Edwarde,“ uzavřel to. Posměšně jsem si odfrkl. Ale uvnitř mě to ranilo. Byl to můj otec. Nechtěl jsem se s ním hádat. A věděl jsem, že jsem to přehnal. Tak jako poslední dobou dost často. Vážně jsem se choval jako blbec.

„To nemění nic na tom, že je Bella sama s Emmettem a Jasperem na lodi. Uvědomuješ si, jak tohle může dopadnout? Taky z toho může být poznamenaná do konce života,“ usmál jsem se a snažil jsem se zavtipkovat. Chtěl jsem to s ním urovnat. Otec mou snahu zaznamenal.

„Jsem si jistý, že ji Alice s Rose ohlídají. Ostatně tak jako vždycky, když něco podnikají,“ smál se a jeho pohled padl ke dveřím pracovny. Zřejmě se v nich objevila Esmé.

„Vždycky? Jak jako vždycky? Ony spolu často něco dělají?“ ptal jsem se překvapeně. Byl jsem z toho vykolejený. Otec se zarazil, a i když se opravdu snažil, aby to na něm nebylo vidět, já to viděl.

„Snad si nemyslíš, že tu Bella jen sedí a čeká na tebe?“ Tak to mě hodně zabolelo. Bylo to jako rána pod pás. Ne. Jako rána přímo do srdce.

***

Vstoupil jsem do domu a odložil si tašku. Žádné přivítání se nekonalo. Všichni různě poletovali po domě a nikoho nevzrušovalo, že jsem se vrátil domů. A nejhorší bylo, že jsem si na to už zvykl. Procházel jsem dál do domu, až jsem došel do obýváku, kde se konalo velké balení.

„Ahoj, zlato,“ pozdravila mě Esmé, která se akorát vracela s dalšími věcmi.

„Ahoj. Co se to tady děje?“ vyzvídal jsem. Esmé uložila věci do kufru a se zklamaným výrazem se na mě podívala.

„Ty jsi zapomněl, že je to tak,“ pronesla a dál se pokoušela zapnout kufr, který byl evidentně menší, než obsah věci, které do něj chtěla narvat. Hodně se přemáhala, aby nepoužila příliš síly, kterou by kufr nevydržel.

„Letíme do Chicaga na tu vernisáž,“ objasnila mi jejich plány.

„Oh, no jo vlastně. Úplně jsem zapomněl,“ povzdechl jsem si, když mi došlo, že mi to říkala. Dokonce několikrát.

„Kde je Bella?“ Než jsem to stihl dopovědět, už jsem mapoval její srdce. Slyšel jsem její chichotání, do jehož rytmu její srdce bubnovalo. Nemusel jsem mít Jasperův dar, abych věděl, že je v dobré náladě. Štěbetala si něco s mou sestrou někde nahoře.

„Jsou u Alice v pokoji,“ upřesnila Esmé.

„Jdu se…“ Nedopověděl jsem to a jen rukama naznačil směr ke schodům. Esmé měla stejně dost práce s balením.

„Počkej, Edwarde,“ zastavila mě. Otočil jsem se na ni.

„Za hodinu s tátou odjíždíme. Emmett s Rose jsou pryč už od rána. Chtěli trochu soukromí a Alice s Jasperem jdou na lov. Takže tu budete s Bellou večer sami,“ objasnila mi plány a já se zhluboka nadechl.

„Dobře. To zvládnu,“ ujistil jsem ji, ale přitom jsem ujišťoval sebe.

„Bude to fajn,“ odkývala mi a já souhlasně přikyvoval. Rozešel jsem se po schodech, když mě znova zastavila.

„Edwarde?“ Podíval jsem se na ni.

„Buď na ni -“ zarazila se a pokrčila rameny, „víš co -“ zadrhla se, „hodný,“ vydechla nakonec.

„Bude to v pohodě, mami,“ ujistil jsem ji a zakroutil přitom nechápavě hlavou. Co bych jí asi tak mohl udělat? Maximálně ji zabiju, nic víc.

Zaťukal jsem na dveře a jejich holčičí chichotání na chvíli ztichlo. Otevřel jsem dveře a rozhlédl se po pokoji mé sestry. Alice stála na jakémsi podstavci, před sebou měla obrovské zrcadlo. Bella stála pod ní a upravovala jí šaty. V puse měla svírací špendlík a dělala si značky podle Aliciny velikosti.

„Ahoj, holky,“ pozdravil jsem je a zíral na ten model, co měla sestra na sobě.

„Co to tady provádíte?“ ptal jsem se nesměle, udělal jeden neohrabaný krok do pokoje.

„Bella mi šije šaty, nevidíš?“ odsekla mi Alice. Ještě pořád se na mě zlobila.

„To vidím. Budou určitě moc pěkné.“ Bella se narovnala a vyndala si z pusy ten špendlík.

„Už jsi tu?“ zeptala se a uhladila Alice sukni.

„Očividně,“ přitakal jsem. Postoupil jsem blíž k nim. Nakonec jsem sebral odvahu a přiblížil jsem se úplně.

„Chyběla jsi mi,“ zašeptal jsem Belle do vlasů a líbl ji do nich. Ta si mě nevšímala a dál prováděla úpravy na šatech.

„A k čemu to?“ zeptal jsem se a pohodil rukou k šatům.

„Na červnovou oslavu v Sitce, ne?“ vysvětlila Alice a já souhlasně přikývl.

„A Bella je teď oficiálně mou krejčovou,“ usmála se a radostně se na ni podívala. Bella byla lehce nervózní.

„No tak to jsi v těch nejlepších rukou, sestřičko,“ pronesl jsem a opravdu jsem byl přesvědčený, že je to tak. Bella kmitala pohledem ode mě k šatům a zase ke mně. Zřejmě jsem jí přivodil rozpaky.

„Teď si musím ještě něco zařídit, ale uvidíme se večer, Bells,“ rozloučil jsem se s nimi a pomalu odcházel ke dveřím. Chtěl jsem jít ještě na lov, než všichni odjedou. Přece jen jsem dlouho nejedl a měl jsem tu být s ní sám. Vyděšeně se na mě dívala, jak jsem couval ke dveřím. Bála se snad našeho společného večera? Opět se podívala na šaty a své ruce, které je upravovaly.

„Ježiši, promiň!“ zakřičela. Oba jsme se na ni vyděšeně podívali. Ani já, ani Alice jsme nevěděli, co se stalo.

„Alice, promiň!“ volala a tiskla si ruce na obličej. Alice na ni zakývala hlavou, že nechápe, co se stalo.

„Právě jsem o tebe zlomila jehlu!“ zaječela. Alice se na mě vyděšeně podívala a já nebyl schopný pohybu. Tak tohle nedopadne dobře.

„ÁÁÁÁÁ! Au! Au! ÁÁÁÁ,“ začala Alice křičet a předstírat, že ji to hrozně bolelo.

„Promiň! Promiň!“ Bella k ní hned přiskočila a začal ji hladit po vlasech. Absolutně jsem nechápal, co se to právě dělo, ale byl jsem rozhodnutý hrát tohle divadlo s Alice až dokonce.

„Ukaž,“ řekl jsem a povytáhl jí sukni.

„Tady?“ ptal jsem se a Alice kývala, že tam.

„Nic tam není. Podívej,“ ukázal jsem Belle to místo, které bylo dokonale neporušené.

„Ta jehla musela být prasklá,“ objasnil jsem jim.

„Ale píchlo to,“ lapala po dechu Alice.

„Moc mě to mrzí!“ šeptala Bella.

„Ale už je to dobrý. Jen jsem se lekla,“ ujišťovala Bellu, která si stále překrývala rukou rty.

„Nic se nestalo,“ zahrál jsem to do autu a významně jsem se podíval na Alice. Ta na mě mírně kývla hlavou, aby mi dala na vědomí, že nám to Bella sežrala.

„Za to můžeš ty!“ obvinila mě zničehonic Bella.

„Já? Jak bych za to asi mohl?! To mi teda vysvětli!“

„Rušíš nás při práci!“ prskala.

„Tak promiň, že jsem se chtěl ujistit o tom našem dnešním večeru!“ zakřičel jsem. Bože! Ta ženská mě tak vytáčela.

„Kdo řekl, že budeme ten večer trávit spolu?“ vyhrkla a já se zarazil.

„Já myslel -“ zadrhl jsem se, „jako pod jednou střechou. Samozřejmě, že ne spolu. Já totiž budu pracovat,“ koktal jsem a zamotával jsem se do toho. Bella jen stála a podupovala nervózně jednou nohou o zem. Tak jako to dělala v Glamouru, když měla už něčeho dost.

„Jaké překvapení,“ odfrkla si. Prostě musela mít poslední slovo. Tak to teda ne!

„A neklepej tou nohou! Ta podlaha je z tvrzeného třešňového dřeva!“ zavrčel jsem. Pak jsem bez jediného slova odešel a nakonec odběhl na lov. Ale už v tom pokoji jsem věděl, že to kvůli ní dneska někdo šeredně odskáče!

***

Navečer se Alice s Jasperem vydali na lov, který si chtěli, neznámo kolik, protáhnout. Když jsme je s Bellou vyprovodili a já zavřel dveře, tušil jsem, že tohle bude večer plný mlčení. Atmosféra v domě totiž zhoustla o několik set stupňů.

Bella šla rovnou do kuchyně. Nenápadně jsem ji následoval. Zajímalo mě totiž, co má asi tak v plánu, když ho nechtěla trávit se mnou. Stál jsem v jídelně a dělal, že něco hledám v šuplíku. Bella si mě absolutně nevšímala a něco hledala ve skříňce. Přešel jsem do kuchyně. Ani se na mě nepodívala. Jak jsem řekl. Tichá domácnost.

Otevřel jsem ledničku a dělal, že si hledám něco k jídlu. Po oku jsem ji sledoval. Natahovala se nahoru do skřínky, jenže tam nedosáhla. Chtěla ten hnus, kterému se říká popcorn.

„Dovolíš?“ požádal jsem ji a ona s odfrknutím odstoupila o krok. S upřeným pohledem na ni jsem sáhl na poličku a podal jí jeden ten sáček.

„Díky,“ hlesla a už ho strkala do mikrovlnky. Ale aspoň na mě promluvila.

„Ehm,“ odkašlal jsem si a opřel se o linku, „tak co budeš dělat?“ zeptal jsem se a doufal, že prolomím ledy.

„Pustím si nějaký film z té vaší nekonečné sbírky,“ objasnila mi a já lehce přikyvoval. Chtěl jsem navázat konverzaci. Jenže jsem nevěděl jak. Bella po mně pokukovala.

„Nemusíš pracovat?“ zeptala se a vyndala nabouchaný popcorn. Protřepala ho a vysypala do připravené misky.

„Vlastně...“ Zarazil jsem se. Uvědomil jsem si, že tam mám rozpracovanou práci.

„Ne. Ne, nemám,“ vydechl jsem. Chtěl jsem být s ní. Práce počká.

„A co budeš dělat?“ zajímala se. Vzala misku a rozešla se do obýváku. Když procházela okolo mě, chytil jsem ji a za boky jsem si ji přitáhl k sobě.

„Strávím krásný večer s mojí manželkou,“ vydechl jsem a hned potom nasál její vůni. Dívala se mi do očí a já mohl vidět, jak bojuje sama se sebou.

„Já ti nerozumím, Edwarde!“ Odtáhla se ode mě.

„Jsi ke mně chladnej a odtažitej. A pak jako bys byl někdo jiný. Hodnej a milej. Nerozumím ti!“ Díval jsem se na ni a prohlížel si každý milimetr jejího obličeje. Byla tak krásná. Byl jsem bláhovej, když jsem si myslel, že k ní nic necítím. Cítil jsem k ní totiž všechno.

„Fakt jsem se snažila. Dělám, co můžu, ale ty nic. Ani spolu nespíme!“ vykřikla a sama se zarazila, že to řekla nahlas.

„Bello…“ Zvedla ruku, abych nepokračoval.

„Ne, Edwarde. Já už prostě nevím, co mám dělat. Ale vím, že už nemůžu,“ dodala a chtěla odejít. Chytil jsem ji a pevně ji k sobě sevřel. Vzlykla mi do hrudě. Políbil jsem ji do vlasů. Bolelo mě, že jí ubližuju. To jsem přece nechtěl. Chtěl jsem se jen od ní držet dál. Jenže tím jsem jí ubližoval snad ještě víc.

„Promiň mi to, lásko,“ šeptal jsem stále dokola a pevně ji držel.

„Jsem hrozný vůl. Nechtěl jsem ti ublížit. V práci je toho na mě moc a...“

„Ale já jsem tvoje manželka!“ Přerušila můj proslov. Odtáhla se ode mě a podívala se mi do očí. Uviděl jsem v nich něco, co mě k smrti vystrašilo. Bol. Bol jejího srdce, který jsem jí já znova uštědřil. V té chvíli jsem si uvědomil, že už proti tomu nemůžu bojovat. Už ne.

„Já vím a slibuju, že se to už nikdy nestane,“ ujistil jsem ji a vzal její obličej do dlaní. Přivřela oči. Přitáhl jsem si ji blíž a políbil ji na rty. Přitiskla se ke mně víc.

„Tak co si pustíme?“ zeptal jsem se. Potom jsme se společně schoulili do sedačky a pustili si film.

Z filmu jsem zahlédl pouze titulky. Půlku filmu jsme prolíbali, tu druhou jsem ji hladil a sledoval každý milimetr jejího obličeje. Poslouchal jsem její plynulý dech a tlukot jejího srdce. Ten rytmus byl ta nejdokonalejší hudba, jakou jsem kdy slyšel.

„Co budeme dělat teď?“ zapředla mi do ucha, když líbala mou tvář. Dobře, dobře. Už jsem pochopil, že nemá cenu ji od sebe držet dál. Už jsem byl i ochotný připustit si, že mi ta ženská vlezla i na mozek. Ale spát s ní?! Ne! To by přece zničilo veškeré mé snahy o vší počestnost. Ona to zatím neví, ale až bude znát pravdu, bude ráda, že k tomu mezi námi nedošlo.

„Měla bys rehabilitovat s nohou,“ zašeptal jsem a doufal, že tím zkazím veškeré vzrušení, co kolem nás poletovalo. A že jsem ho cítil všude.

„Fajn,“ zašeptala a líbla mě na ústa.

„Za pět minut u nás v pokoji, jo?“ zeptala se, ale na mou odpověď nečekala. Vstala a mířila ke schodům. Musím uznat, že s Alice udělaly kus práce. Skoro bych na ní nepoznal, že byla měsíc v umělém spánku.

Ty minuty uběhly jako nic. Stál jsem před dveřmi pokoje a naslouchal dění uvnitř. Cupitání, česání vlasů, ale co mě zarazilo – tekoucí voda.

Opatrně jsem vstoupil dovnitř a rozhlédl jsem se. Nic speciálního jsem ale neviděl. Postel nebyla rozestlaná, takže jsem se uklidnil. Třeba ji to přešlo, pomyslel jsem si.

„Jsem tady,“ zapěla z koupelny. Otevřel jsem dveře od koupelny a rozhlédl se. Napuštěná vana, plná pěny. Svíčky po celém jejím obvodu. Bella stála u umyvadla v saténovém župánku. Pohled na ni mě ochromil. Hodně jsem se přemáhal, abych po ní neskočil. Byla… Perfektní.

„Myslel jsem, že budeme rehabilitovat,“ plácl jsem a v duchu si ihned zanadával.

„Taky, že jo,“ odsouhlasila mi, „ve vodě jde rehabilitace snáz,“ vysvětlila a já jí přikyvoval. Věděl jsem hned o třiceti věcech, které bych s ní v té vodě dělal, a rehabilitace mezi tím opravdu nebyla.

Župánek jí sklouzl těla a já oněměl. Tohle předčilo úplně všechno. Svůdně přešla k vaně a pomalu do ní vlezla.

„Támhle jsou cviky,“ vybídla mě a já se tupě podíval směrem k umyvadlu, kde byl jakýsi papír. Vzmuž se, Edwarde! Hecoval jsem se.

Podíval jsem se na něj a snažil se zapojit mozek, jenže ten prostě vypověděl činnost.

„Asi by si měl sundat košili, aby sis ji nenamočil,“ nakázala a já tak učinil. Byl jsem její otrok.

Natáhla nohu z vody a já ji uchopil. Jemně jsem ji třel a propínal jí kotník, s ním i lýtkové svaly a prsty u nohou. Chvilku jsme cvičili a já se snažil koncentrovat jen na tu nohu.

„Teď ještě to stehno,“ vybídla mě a já zaťal zuby. Tak to už bude horší.

Lehce ji vyzvedla nad hladinu a já uchopil její stehno. Postavil jsem se a zapřel její chodidlo. Propínání stehna bylo daleko horší. Moje ruka totiž časem začala nemístně sklouzávat níž a níž. Bella se jemně předklonila a začala mi třít ramena.

„Už to bude,“ objasnil jsem jí fázi, ve které jsme právě byli. Ještě párkrát a je po rehabilitaci. A já se můžu jít někam zahrabat. Tohle totiž dlouho nerozchodím.

„Nechceš se ke mně přidat?“ zeptala se, když jsem se narovnal s tím, že je to pro dnešek hotové. I já.

„Vlastně...“ Zarazil jsem se. Prostě jsem jí nemohl odolat. Vábila mě k sobě. V ten okamžik mi prostě přišlo, že to tak má být. My dva, spolu. Že je to tam, kde oba máme být.

Rozepnul jsem si kalhoty a celý se vysvlékl se. Skrčila nohy a já si sedl do vany naproti ní. Roztáhla nohy a dala je po obvodu vany. Děkoval jsem za tu horu pěny, která mezi námi byla, jinak bych se už asi neudržel.

Hladil jsem ji po noze a jemně líbal její lýtko. Bella se ke mně nahnula a pak se ke mně přitáhla blíž. Líbali jsme se jemně a opatrně. Jako bychom měli celou věčnost na naše polibky.

Objímal jsem ji okolo ramen a rukou ji hladil po zádech. Teď už seděla bokem natočená k mé hrudi, po které mě hladila. Druhou rukou jsem ji pohladil po obličeji a krku, až jsem sjel k jejím prsům. Opatrně a velmi lehce jsem po nich přejel. Nechtěl jsem na ni tlačit. Přitiskla se ke mně blíž a spojila naše rty.

Dobře jsem věděl, že jsem ztracený a ona mě opět dostala. Přitáhl jsem si ji blíž a to už nade mnou klečela. Sledoval jsem její tělo, jak se pomalu blíží na to mé. Už jen kousek a dosedne na mě. Nemohl jsem uvažovat, poddal jsem se tomu citu, který jsem s ní cítil. Poddal jsem se jí. Dosedla na mě a já cítil, jak se mi dere z hrdla vrčení. To teplo, které z ní šlo, mi málem způsobilo výbuch v těle.

Držel jsem ji za boky, jak se nadzvedla a znovu sesedla. Zaklonila hlavu a já se chopil jejího krku. Líbal jsem ho a pevně svíral její boky. Bylo mi jasný, že tohle už dlouho nevydržím. Bylo to tisíckrát lepší, než když jsem si to představoval.

Sehnul jsem se k jejímu prsu a začal si s ním pohrávat. Přidržela se okrajů vany a já pochopil, že to dělám správně. Znovu dosedla a já tušil, že to bude naposledy.

„Hádej, kdo má lístky na Aerosmith?“ zavolal Emmett ve dveřích koupelny a já myslel, že na místě umřu.

Ve chvíli, kdy nás postřehl, zkameněl a myslím, že i oněměl.

„Pardon,“ vypadlo z něj a já hlasitě zavrčel. Bella na sebe stáhla ručník a já vyletěl z vany o sto šest. Emmett se už řítil ze schodů, zatímco já na sebe natáhl trenky a vyrazil za ním.

„Neumíš klepat?!“ řval jsem na něj a dostihl ho v obýváku.

„Promiň. Nenapadlo mě, že…“ Nechal to vyznít do ztracena, na tváři ten jeho posměvačný úsměv.

„A i kdyby ne. Tak tam mohla být Bella! Nemáš co za ní chodit do koupelny!“ řval jsem a myslel, že ho roztrhnu.

„V pohodě! V pohodě!“ uklidňoval mě, ale moc to nezabíralo.

„Bella má vždycky zavřeno, když se koupe, a teď bylo pootevřeno. Myslel jsem, že ještě není ve vaně!“ Dobře, no, možná jsem opravdu zapomněl zavřít. Určitě jsem zapomněl zavřít.

„Co tady vůbec děláte? Neměli jste si užívat samoty?“ rýpnul jsem si.

„No jo, už padáme. Jen jsem chtěl říct Belle tu úžasnou novinku,“ vysvětlil.

„Jo, lístek na Aerosmith. To už jsem slyšel. A vůbec, to nemohlo počkat do zítřka?“

„Nevěděl jsem, že máte jiné plány.“ Spiklenecky na mě mrkl a protáhl u toho půlku obličeje. Ten bych mu nejraději rozbil.

„Neměli jsme…“ zadrhl jsem se, „nebylo to v plánu,“ vykrucoval jsem se a mával u toho jednou rukou. Bella se objevila zabalená v županu ve dveřích. Emmett na ní omluvně zamával lístky.

„Tys nekecal,“ obvinila ho a vlítla mu do náruče.

„Cullenovi nikdy nelžou,“ zapředl a několikrát si ji potěžkal.

„Super!“ jásala, když ji opět postavil na nohy.

„Nevěděl jsem, že bys stála o to jít na koncert?“ kroutil jsem nechápavě hlavou.

„Ty toho nevíš, Edwarde,“ nasadil tomu Emmett korunu. Zašklebil jsem se na něj.

„A co to teda znamená?“ zeptal jsem se.

„Los Angeles!“ zakřičeli oba jako dvě děti, co jedou do Disneylandu. Zatímco já byl v mdlobách. Bůh s námi!

Moc děkujeme za komentáře, jste zlatíčka. S Mmoník dodatečně přejeme příjemné prožití svátků a těšíme se na vaši reakce.

Vaše Irmička1 a Mmoník

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 24. kapitola: