Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Glamour - 4. kapitola

02.08.2012 (10:45) • Irmicka1, mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 4242×

4. kapitola

Bella:

Ve firmě se o mně říká, že jsem ta nejhorší šéfová, kterou zažili, ale každý člověk takový není jen tak a ani já nejsem výjimka. Dříve jsem taková nebyla, ale časy se mění a lidé s ním.

***

Jela jsem s rodiči v autě a dobře jsme se bavili. Táta nám vyprávěl vtipy a máma se spolu se mnou tomu smála. Tatínek byl takový vtipálek a já jsem to na něm milovala. Někdy jsem nepochopila pointu, ale netrápilo mě to, jeho hlas mi to vždy vynahradil.

Zastavili jsme u domu, odpoutala jsem se a máma vzala moje věci. Rodiče na mě s úsměvem čekali. Vběhla jsem mezi ně a vzala je oba za ruce. Táta nepřestával a dále vymýšlel nové a nové vtipy.

Maminka vzala klíčky od domu a chtěla odemknout, ale nemusela, protože bylo odemčeno.

„Přece jsme zamykali, ne?“ zeptala se maminka táty a on na ni už s napjatým tělem kývnul. Táta se vydal do domu jako první a my jsme šly opatrně za ním.

„Mami, co se děje?“ zašeptala jsem směrem k ní.

„Nevím, zlatíčko,“ řekla a zamračila se.

Podívala jsem se směrem do obýváku, kam jsem viděla vstoupit tátu. Z vedlejšího pokoje jsem uslyšela ránu. Podívala jsem se na mámu a ta se na mě se strachem v očích podívala. Pomalu jsme se tam vydaly a naskytl se nám hrozný obrázek.

Táta bojoval s nějakým chlapem, otočil se na nás a právě ten jeden pohled byl jeho největší chyba. Muž toho využil a praštil tátu lampičkou do hlavy, kterou uviděl na našem stolu, a táta padnul na zem.

„Bell, schovej se!“ nařídila mi potichu máma. Co nejtiššeji a co nejrychleji jsem utíkala do šatníku, který byl ode mě nejblíže. Schovala jsem se mezi oblečení a s napětím poslouchala.

Zaposlouchala jsem se do událostí ve vedlejším pokoji a uslyšela výkřiky a taky dva hlasité výstřely, které se staly mým rodičům osudné.

Schovala jsem se hlouběji do kabátů a natlačila se ještě více ke stěně. Ruce jsem si přitiskla k nohám a potichu plakala. Slyšela jsem kroky toho muže a tím jsem se ještě víc rozklepala. Snažila jsem se být co nejtišší a podařilo se mi to.

Po nějakém čase, co kroky ustaly, jsem vylezla ze své skrýše. Hned jsem se vydala do obýváku, kde jsem naposledy viděla rodiče.

Šla jsem co nejpomaleji. Můj mozek mi radil, ať tam nejdu, ale já jsem ho neposlouchala a šla jsem dál. Ve dveřích jsem se podívala na dvě bezvládná těla mých rodičů.

Táta ležel na místě, kde jsem ho viděla naposledy, a jeho tělo bylo od krve. Máma, tak ta ležela o kousek dál s kulkou v břiše. Prohlédla jsem si obývák a vše bylo vzhůru nohama. Všechny věci byly převrácené, ale moc dlouho jsem to nevydržela a svým pohledem jsem zabloudila zase k rodičům. Z očí se mi linuly potůčky slz. Chtěla jsem se pohnout, ale nohy mě přestaly poslouchat.

Chvíli jsem tam jen tak stála a dívala se na dvě těla těch nejdůležitějších osob v mém životě. Znovu jsem zkusila pohnout nohama, tentokrát úspěšně. Vydala jsem se k rodičům a začala je objímat.

Plakala jsem a objímala je, vůbec jsem neměla v úmyslu je pustit, ale něco mě od nich táhlo pryč. Odtrhla jsem od nich svůj zrak a podívala se na toho narušitele. Byl to Bill, tátův spolupracovník. Taky byl policista tak jako můj táta a já se na něj víc podívala. V očích se mu leskly slzy.

„Bello, to bude dobré,“ řekl a já se podívala na rodiče a zakývala jsem, že nebude. Znovu jsem se podívala do jeho očí a čekala, co bude dál.

Vzal mě do náruče, já jsem do něj kopala a prosila, ať to nedělá, ale i přes mé protesty mě odnášel pryč.

Posadil mě do policejního auta a spolu s dalším spolupracovníkem mě odvážel na stanici. Cestu jsem nevnímala, moje myšlenky se stále odebíraly směrem domů a k všemu, co se stalo. Ani nevím jak a už jsem seděla na policejní stanici. Všichni přítomní se na mě lítostivě dívali, ale já o jejich soucit nestála. Ten mi je přece nevrátí. Ten ne!

„Bello, co se stalo?“ upoutal mou pozornost strýček Billy. Podívala jsem se do jeho očí a začala jsem mu všechno od začátku vyprávět. Jeden z kolegů si to zapisoval.

„Pamatuješ si toho muže?“ podíval se na mě s otázkou v očích a já kývla.

Podal mi papír a já začala malovat. Malovat jsem uměla díky mamince, která mě k tomu vedla už od malička a já jsem jí za to byla v tuhle chvíli vděčná. Namalovala jsem co nejpřibližnější podobu vraha mých rodičů a obrázek jsem podala strýčkovi.

Billy se na mě vděčně podíval a ten obrázek si ode mě vzal. Svůj pohled jsem musela odvrátit, protože jsem si vzpomněla na tátu, kterého mi on v tu chvíli připomínal. Cítila jsem, jak se mi v očích zase objevily slzy.

„Bell, já teď zavolám tvojí babičce, ano?“ zeptal se a já jen přikývla. V ten den jsem se domů už nevrátila, ujal se mě právě strýček, kterému můj táta věřil nejvíce a taky to byl jeho nejlepší kamarád. Billy měl syna Daniela, se kterým jsme byli už od mala největší přátelé.

Od toho dne se můj život obrátil vzhůru nohama. Babička přijela hned na druhý den a já se jí hned vrhla do náruče a neměla jsem v plánu se jí pustit. Ona byla jediná osoba, které jsem od té chvíle věřila.

Po pohřbu mých rodičů jsem se odstěhovala k babičce do New Yorku. Právě tam se začala objevovat nová Bella. Nikoho jsem k sobě nepouštěla. Bála jsem se, že mi ublíží a já bych další ránu nepřežila.           

***

Když zemřeli, měla jsem pouhých dvanáct let. Ještě teď si vyčítám, proč jsem tak pospíchala domů. Kdybych je neprosila, ať jedeme domů, tohle by se nestalo a můj život by vypadal jinak. Měla bych dva milující rodiče a stále bych bydlela v našem Forks, kde jsem to tak milovala. Milovala jsem déšť, přírodu a náš malý domeček.

S rodiči jsme často chodili do přírody, jak stanovat, tak na časté procházky. Tak ráda bych ten čas vrátila zpět, ale nejde to. Jediný, kdo se mi od té doby dostal pod kůži, byla Jessica. Moje nejlepší kamarádka a nyní taky ředitelka GlamourModels.

***

Byly to tři roky od smrti mých rodičů a já nastupovala na newyorskou střední. Moc přátel jsem neměla a ani mi to nevadilo. Měla jsem babičku, a ta mi stačila.

Vraha mých rodičů našli o několik měsíců později. Dostal právě to, co si zasloužil, a o to se postaral strýček. Dostal doživotí a bez jakékoli možnosti propuštění z vězení.

Na svůj první den jsem se vůbec, ale vůbec netěšila. Zastavili jsme před velkou budovou, která nesla název Střední škola. Rozhlédla jsem se ze strany na stranu a nikdo se na mě nedíval a já jim za to byla vděčná.

Nejistým krokem jsem se vydala k té budově a každého si prohlížela, jestli se zrovna na mě nedívá. Cítila jsem se jako v kleci, ale i tak jsem nejistě pokračovala dál. Celý den probíhal dobře, nikdo si mě nevšímal a nesnažil se se mnou bavit, ale přece jen se někdo našel.

Byla to malá dívka s hnědými, kudrnatými vlasy a modrýma očima. Na první pohled na ní bylo vidět, že se nevzdá a nevzdala se.

***

Trvalo jí to několik měsíců, než si získala mou důvěru a já jsem za to i ráda, protože nevím, jak bych bez ní střední přežila. Právě jí jediné jsem řekla svůj příběh a ona mě nijak nelitovala, jen mě objala. Právě tohle gesto utvrdilo, že ona je člověk, kterému můžu věřit a který mě nezradí.

Její rodiče si mě oblíbili a já je. Stali se mými druhými rodiči, nikdy se neptali, co se stalo. Nevím, jestli jim to Jess řekla, nebo věděli, že mi to způsobuje bolest. Tohle jediné doposud nevím a ani nemám v plánu to zjistit.

Taky díky Jess, která mě zatáhla do světa nákupů, jsem si našla svůj koníček. Od té doby jsem si zamilovala vše, co se módy týkalo. V noci, když jsem neměla co dělat, jsem studovala všechno okolo módy.

Právě móda se stala mou vášní. Našla jsem v ní své druhé já. Můj důvod bytí. Právě tady jsem nemyslela na minulost, ale ponořila jsem se do přítomnosti. Byl to můj svět, který jsem si vytvářela a ve kterém mi bylo nejlépe.

Ve svých osmnácti letech jsem s babiččinou podporou zkusila první konkurz na fotomodelku. Kvůli svojí výšce jsem nemohla pracovat jako modelka, ale i tak jsem se nevzdala a zkusila právě to, co se nabízelo.

Právě tam jsem vypnula svoji mysl a ponořila se do toho okamžiku. Nevěděla jsem přesně co dělat, ale to nikomu nevadilo. Když jsem poprvé uviděla blesknutí fotoaparátu, tak mě to oslnilo a pak už to šlo samo. Moje tělo samo vědělo, co mám dělat, a já jsem se na ně jen usmívala. Podařilo se mi to a já jsem s babičkou a Jess oslavila svůj úspěch v naší oblíbené restauraci. Právě od té chvíle jsem si zamilovala boty na podpatku.

Práci jsem si zamilovala a po vystudování střední jsem se tomu začala věnovat mnohem víc. Moje kariéra fotomodelky stoupala a po pár letech mě každý chtěl. Práce se stala mým životem, a tak jsem se žádné nebránila, a pokud tedy byla možnost, tak jsem ji přijala.

Díky tomuhle povolání jsem se taky dostala do Glamouru. Byla jsem známá svým osobitým stylem. Moje modely nikdo neměl, neboť od té chvíle jsem si je nechávala šít na míru.

Největší ránou pro mě byla smrt mé babičky a taky mé poslední žijící příbuzné. Tahle rána mě změnila ještě více, než smrt mých rodičů. Do své práce jsem dávala vše.

Stala jsem se ještě větší mrchou, které je všechno jedno, a jediné, na čem jí záleží, je ona a časopis. Ale právě tahle událost mi pomohla se ještě víc zdokonalit.

Časopis, který stál podle mě za houby, se pod mým vedením stal tím nejlepším a nejprodávanějším. Byla jsem na sebe pyšná a hlavně na takový úspěch jako byl tenhle. Do časopisu přispívám i svými návrhy a možná i tohle přispívá k úspěchu. Třeba to tak je a třeba taky ne. Kdo ví.

Jako ředitelce současně nejvlivnějšího módního časopisu se mi naskytla možnost určovat trendy. Každý člověk má jiný styl a já se snažím přizpůsobit naše trendy tak, aby vyhovovaly co nejširší skupině lidí.

Dodnes děkuji Jess, že mi pomohla, a za to se taky stala ředitelkou GlamourModels.

Je pravda, že Glamouru vládnu pevnou rukou. Ale díky tomu je Glamour tam, kde je. A díky tomu jsem i já tam, kde jsem. Nebudu lhát, že práce pode mnou je med. Není. Za to je to dobrý základ pro další rozlet ve světě módy.

O tom ví své i můj nynější asistent. Edward Cullen, osobitý, ambiciózní, mladý muž. Je pravda, že je asi jeden z mála, který moji povahu vydržel. Za tohle ho já sama obdivuji, protože pracovat s mou osobou je těžké a taky dost na nervy.

Na druhou stranu, každému, kdo zkoušel být mou pravou rukou, jde o totéž. Nahradit mé místo. A Edward Cullen není výjimka a já to moc dobře vím.

Když vidím, jak okolo mě poletuje se svým dokonalým zadkem, mám chuť ho přes něj plácnout. Když vidím tu jeho dokonalou tvářičku, dodá mi to ještě větší chuť ho potrápit a mučit, až to sám vzdá a odejde.

On si myslí, že mě lehce prokoukne, ale to se chlapeček plete. Svého místa se nevzdám a jsem ochotná udělat cokoliv.

Tak co říkáte na Bellin život? Asi jste si nemysleli, že to bude takhle, co? Změnili jste na ni aspoň trochu názor? Věřím, že tu trochu ano. 

Holky děkujeme vám za komentáře, které pomalu, ale jistě přibývají. Moc jste nás potěšili. :)

Teď, aby nedošlo k nedorozumnění a ještě jednou připomínáme, že povídka je inspirována filmem Ďábel nosí pravdu, ale děj je odlišný.

Jedna čtenářka měla dotaz, proč se hovoří o kolekci, když je to časopis a tady je odpověď. Protože se jedná o módní časopis, tak vydávají různé kolekce pro nadcházející období (třeba rozdělené 4x ročně nebo i každý měsíc při vadání časopisu) a ty kolekce taky propagují jednotlivé návrháře, třeba Gucci a další. Snad jsme ti to aspoň trochu ujasnily. A kdyby došlo ještě k nějakým nejastnostem, nebojte se ozvat. Já nebo mmonik s radostí odpovíme.

Doufáme, že jste si kapitolku užili.

Irmicka1 a mmonik :) :)

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), mmonik, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Glamour - 4. kapitola: