Běžný život rodiny Cullenů se změní k nepoznání, když do jejich života vstoupí cizinka.
Jak si Edward poradí s tím, že ho nějaká dívka učarovala? A kdo je vůbec ta dívka?
Edward není takový bručoun, je normální. :)
Věnováno mým milovaným adminkám a přátelům z chatu.
27.10.2010 (17:00) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7841×
Good bye!
1. kapitola
„Edwarde, hejbni konečně tou kostrou, nebo ti pomůžu!“ zahrozila moje malá sestřička.
Vím, že jsem upír, ale kvůli tomu nemusím mít hodně energie, každý je ve svém jádru líný tvor a já jsem jím chtěl být dneska. Už mě nebavilo stále chodit do školy, chtěl jsem si povyrazit, ačkoliv jsem na lidskou diskotéku nechtěl. Neměl jsem rád lidi, byli namyšlení a stále se zajímali jen o sebe. Mé povyražení se spíše rovnalo nekontrolovatelnému běhu po lese, kdy bych mohl pelášit až do Kanady a klidně i dál.
„Nech si ty své sny a mazej do školy, už teď jdeme pozdě,“ rozčilovala se. Vstal jsem tedy a když jsem kolem ní procházel, kouzelně jsem se usmál. Vyplázla na mě svůj lehce narůžovělý jazyk a popadla mě za rukáv. Musela se krotit, protože o tu mikinu nechtěla přijít.
Nasedli jsme všichni do Volva a jako trest si na místo řidiče sedla Alice. Nevěděl jsem, na co se chystá, svou mysl si až příliš dobře chránila, možná právě proto jsem ji tolik podezříval.
„Myslel jsem, že pospícháme,“ procedil jsem skrz zuby, když vyjela z naší příjezdové cesty. I šnek byl rychlejší než ona.
„Jistěže.“ Usmála se. „Ale podívej se na tu přírodu. Je tak kouzelná,“ smála se. Její smích tentokrát nepřipomínal hru zvonkohry, jak ho někteří pojmenovávají, nýbrž pěkně krutý, ďábelský smích. Potvora jedna!
Snažil jsem se ovládnout svou tvář a uklidnit se, ale posmívající se Jasper na zadní sedačce mi do klidu nepřidával. Věděl, jak v sobě dusím touhu ji uškrtit, taky tušil, že bych toho nejspíš nebyl schopen, ačkoliv jsem si to představoval velmi živě.
Konečně zaparkovala na parkovišti a já s nadšením otevřel dveře. Čistý vzduch mi nijak užitečný nebyl, ale alespoň jsem měl pocit, že se uklidňuji.
„Jednou si to s tebou vyřídím,“ pohrozil jsem jí a vydal se do školy, kde jsem se nečekaně... nudil.
Odpoledne už jsem řídil své auto já. Alice se s tím smířila, věděla, že jí už auto jen tak nepujčím. Měla smůlu, svou šanci promrhala.
„Jsme doma,“ zakřičel Emm po celém domě. Byl to už takový zvyk, jen on měl to privilégium tuto větu zakřičet.
Pospíchal jsem do svého pokoje, jen jsem Esme zamával a šel se natáhnout. Opět jsem nebyl unavený, ale zase strašně líný a to se přece taky počítá. Zavřel jsem oči a chvilku si představoval, co se asi musí dít, když člověk sní.
Vyrušil mě až tichý klepot na dveře, než jsem vůbec stačil odpovědět a pozvat toho někoho dovnitř, dveře se samy otevřely.
„Koukej, co jsem včera splašil,“ šeptal Emmett v myšlenkách. Byl jak dítě a to se potvrdilo, když mi ukázal stavebnici lega za jeho zády. „Jdu ještě najít Jaspera, ty to zatím připrav.“
Nedivil jsem se, proč přišel sem. Já jediný jsem měl pokoj sám. Vyhovovalo mi to? To jsem nemohl posoudit, něco mi chybělo, ale svůj vlastní klid taky nebyl špatný.
Zanedlouho dorazili oba mí bratři a já jsem měl mezitím vyklezenou půlku pokoje. Jazz to chtěl vzít takticky, takže vysypal všechny kousky na podlahu, abychom je nemuseli hledat.
„Co postavíme?“ zeptal jsem se jich.
„Obrovský hrad s věží!“ navrhl Emmett. Usmáli jsme se tomu, ale žádné námitky jsme neměli a pustili se do díla.
***
„Sýr!“ zařvala Esme u dveřích. Věděl jsem o ní, ale doufal jsem, že zrovna ona by tohohle nebyla schopná. Nicméně jsme se všichni do jednoho na ni překvapené otočili a vybafl na nás blesk. Potom rychle utekla, nejdřív však předala foťák Rose, která s ním běžela někam, kam ho s Alice schovaly.
„Proč si nás nevaroval?“ zeptal se vyjeveně Jasper.
„Ty bys to čekal?“ vrátil jsem mu. „Věděl jsem o ní. Stála u těch dveří už půl hodiny, ale stále se přesvědčovala, že to není dobrý nápad. Myslel jsem, že se vzdá,“ bránil jsem se.
„Musíme je najít!“ zavelel Emmett.
„Myslím, že už bude pozdě, jak znám Alice, má už několik kopií a všechny chráněné,“ mírnil ho Jazz, já jsem jen souhlasně kejval hlavou.
Pak se pár věcí seběhlo strašně rychle.
Na cestě jsem uslyšel praskat štěrk pod koly Mercedesu.
Emmett vypálil jako raketa dolů a čekal, dokud Carlisle nevystoupí.
Já s Jasperem jsme na sebe zírali a nechápali, co se právě stalo. Jeho mysl se soustředila jen na jednu věc, aby Carlisle vystoupil.
„Tatí!“ ozval se vzlykot Emmetta a nám se konečně daly souvislosti dohromady. Šel žalovat.
> P.S.: Já vím, že to není nikterak zdařená povídka, ale já už se chtěla zbavit toho vtíravého nápadu v mé hlavě.
Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Good bye! - 1.:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!