Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Gynekolog amatér - 20. kapitola

07.04.2012 (11:00) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3898×

Celý den jsem spala, protože mi bylo opravdu špatně. Nyní už jsem nepotřebovala těhotenský test, abych zjistila, že je to pravda. Byla jsem těhotná a byl to průšvih jako hrom.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli mám odejít pryč a nechat Edwardovi vzkaz, nebo tu zůstat a zkazit mu náladu, hned jak přijde.

Chvilku jsem nad tím váhala a rozhodla jsem se, že zatnu pěsti a povím mu to hned, jak přijde domů. Dumala jsem nad tím, jestli mě vyhodí ihned, nebo si to bude chtít na vlastní oči, respektive ruce, ověřit.

Sešla jsem dolů na gauč a podívala se na hodinky. Do jeho příjezdu zbývala půlhodina. 

Unaveně jsem si povzdychla. Celý den spím, ale k čemu mi to je, když jsem stejně unavená, jaky bych spala sotva tři hodiny?

Lehla jsem si na gauč a zapnula televizi. Měla jsem chuť poslouchat písničky, a tak jsem přepnula na MTV, kde dávala nějaký seriál. Šestnáct a těhotná, objevila jsem, když jsem mrkla do programu. Do očí se mi nahrnuly slzy. Nevěděla jsem, co s tím dítětem udělám. Vlastně jsem se nad tím ani nezamyslela.

Pořád jenom přemýšlím nad tím, jak to řeknu Edwardovi a co on řekne mně, nebo co popřípadě udělá. Rozhodla jsem se pro dvě možnosti. Ta první se mi líbila o mnoho víc než ta druhá, protože jsem si v ní to dítě nechala a Edward byl celý pryč z toho, a zůstali jsme spolu navěky. Trochu trapné, ale co. Ta druhá byla trochu krutější, protože mě Edward odmítl a já šla na potrat a zahubila už druhé dítě, které jsem čekala.

Samozřejmě, tohle bylo jiné, protože mě nikdo neznásilnil, naopak, já jsem si ten sex, díky němuž vzniklo toto stvoření, užila. Jak jsem ráda říkala, byla to krutá realita.

Ani nevím jak, ale nějak jsem usnula, protože jsem se probudila v posteli, kde jsem rozhodně neusnula. Pohla jsem se a ucítila, jak mě někdo zezadu objímá.

„Ahoj, lásko,“ zašeptal Edward a políbil mě na tvář.

„Ahoj,“ zašeptala jsem. Otočila se, abych mu mohla koukat přímo do očí, a rozhodla se, že když mu to nepovím teď, tak nikdy nenajdu odvahu, abych mu to oznámila někdy jindy.

„Edwarde, já ti musím něco říct,“ řekla jsem a maličko ztuhla. Naprázdno jsem polkla a čekala na jeho reakci. Většina mužů si myslí, že když tyto slova pronese nějaká žena, že je konec, ale on se jenom usmál a pohladil mě po vlasech.

„Poslouchám,“ zašeptal a podíval se mi zpříma do očí, ale nepřestával mě hladit.

„Dobře, ale asi se ti to nebude moc líbit,“ řekla jsem a zhluboka se nadechla. „Já… Nevím, jak ti to mám říct, ale když jsme spolu poprvé spali, tak jsme si nedávali moc pozor, protože jsem z toho…“

Pohled Edwrard

„Otěhotněla,“ dořekla to Bella a já úplně ztuhnul. Přestal jsem ji hladit a jenom se jí vyděšeně díval do očí. Samozřejmě! Já jsem ale idiot, úplně poprvé jsme se na sebe vzájemně vrhli a vůbec se nezajímali o takovou maličkost, jakou je kondom.

Nevěděl jsem, co na to mám říct, ale snažil jsem se zachovat si chladnou hlavu. Nemohl jsem ji v tom nechat samotnou, ne po tom, čím vším si musela projít. Navíc vůbec nevím, jaké to dítě bude, ale jednu věc vím naprosto jistě, to dítě musí dát pryč, zase.

Neměl jsem ani tušení, jestli to dítě bude jenom z poloviny upír jako já, nebo jenom částečně, třeba že bude nesmrtelné a malinko rychlejší a silnější, ale třeba i poroste jako normální lidské dítě. Myšlenky mi létaly v hlavě a já je nemohl ani na chvilku zastavit.

„Edwarde, řekni něco. Řvi na mě, zlob se, ale nemlč, prosím,“ zašeptala Bella a z očí se jí začaly valit slzy.

„Neplač,“ zašeptal jsem konejšivě a setřel jí neposedné slzy, které se jí kutálely po tvářích a zanechávaly za sebou mokrou cestičku.

„Mě to tak mrzí, prosím, odpusť mi to, měla jsem si dívat pozor,“ zavzlykala a začala plakat. Měl jsem zlomené srdce, protože jsem za to mohl jenom já, jelikož já ji přivezl k sobě, já se na ni vrhnul a já jsem nepomyslel na následky.

Váhal jsem, jestli jí mám říct, s jakým stvořením se potýká, ale nevěděl jsem, jestli jí můžu věřit. Konec konců, jestli to poví, tak ji budou mít všichni za idiota, odpovědělo si moje zlé já. Musel jsem ale uznat, že mělo pravdu. Nikdo by jí nevěřil a navíc by na mně nikdo ani nic nepoznal. Slunce mě neupálí, jím lidské jídlo, mám lidské potřeby a navíc nejsem ani za mák tak rychlý jako normální upír.

Rozhodl jsem se, že když si svěřujeme taká tajemství, tak že se jí taky svěřím.

„Bello, já ti taky musím říct, ale je to důležité a nikdo se to nesmí dozvědět. Slibuješ, že to, co ti řeknu, nikomu nepovíš? Mohlo by mě to totiž zničit,“ zašeptal jsem do ticha pokoje, kde se ozývaly jenom její tlumené zvuky.

„Můžeš mi věřit, nic nepovím, Edwarde, ale myslím, že bychom nejdříve měli vyřešit ten problém, kterému se říká naše dítě.“

Naše dítě! Tahle slova mi křičela v hlavě. Měla pravdu, uvažoval jsem, jak zavraždím naše dítě. Tohle ale teď stranou, musím jí to povědět.

„Bello, poslouchej, tohle se bude týkat i našeho dítěte,“ zašeptal jsem a ona přikývla. „Prosím, nepřerušuj mě, ať se ti to bude zdát sebedivnější, prosím.“ Zhluboka jsem se nadechl. „Můj otec byl upír.“ Čekal jsem na výbuch smíchu, ten se ale nedostavil, a tak jsem pokračoval. „A moje matka normální člověk. Prý se hrozně milovali, ale moje matka otěhotněla. Když to otec zjistil, nevěděl, co má dělat, protože se nestávalo moc často, aby lidská žena otěhotněla s upírem. Nevěděli, co dělat, protože žádné podobné záznamy neexistovaly, a tak se rozhodli počkat. Narodil jsem se a moje matka umřela, protože ji nestihl přeměnit. Sám potom utekl a nechal mě Carlisleovi, který se o mě staral jako o vlastního. Rostl jsem rychleji než normální děti, a proto jsem nemohl chodit do školky ani do školy. Přibližně v osmnácti letech se můj růst zastavil a já jsem se stal nesmrtelným. Můžu chodit na slunce, aniž by lidé poznali, že jsem jiný, protože normálním upírům se na slunci třpytí kůže. Potřebuji krev, ale živím se jenom zvířecí, protože nechci zabíjet, ale potřebuji i lidské jídlo. Jsem rychlejší a silnější než normální člověk, ale upír by mě hravě přepral. Navíc mám dar, že umím číst myšlenky. Umím je číst i tobě, ale nikdy to nedělám, protože radši počkám, co sama řekneš. Bojím se, co to dítě bude, až se narodí, a proto tě žádám, i přes to, že mě asi nenávidíš, aby sis nechal udělat potrat. Je mi to moc líto, ale já nebudu moct žít s pocitem, že by tě třeba zabilo,“ zakončil jsem svůj proslov a podíval se jí do očí.

Nebyla vystrašená, jenom se na mě zkoumavě dívala. Nic neříkala, což bylo ještě horší, než kdyby se zvedla a s křikem utekla pryč.

Minulo asi pět minut ticha, když promluvila.

„Mně to nevadí, miluju tě, ať si co jsi.“ Zamilovaně na mě pohlédla. I přes tak hroznou situaci jsem se k ní naklonil a políbil na ústa.

„Taky tě miluji,“ zašeptal jsem. „Ale myslím, že bychom měli zavolat Carlisleovi a zjistit, co máme udělat s tím dítětem. Nechci o tebe přijít, a jestli jediný způsob, jak tě udržet naživu, je dát to dítě pryč, pak to udělám.“

„Máš pravdu, ale co kdybychom za ním zajeli zítra, myslím, že by se mu moc nelíbilo, kdybychom ho teď budili ze spánku,“ zašeptala a přitulila se ke mně.

„Upíři nespí, Bello,“ uchechtl jsem se.

„Promiň, Všeználku.“ Ucítil jsem její horký dech na hrudi a uvolnil se.

„Nevím, co bych dělal, kdybych tě neměl,“ políbil jsem ji do vlasů.

„Ani já bych to nevěděla.“

Dál jsme mlčeli. Nebylo potřeba mluvit, naše doteky mluvily za vše. Neměli jsme potřebu mít spolu sex, abychom si něco dokázali. Zamilovaným lidem stačí jenom doteky a letmé pohledy, které jsme ani my docela nepotřebovali, tedy alespoň já. Mně stačilo, že jsem ji měl blízko sebe.

Víc jsem ji k sobě přitulil a podmanil se spánku.

***

Ráno mě probudil dávící se zvuk. Rychle jsem sáhl vedle sebe na postel, kde měla být Bella, ale nahmatal jsem jenom prostěradlo. Vystartoval jsem do koupelny, abych byl u ní. Klečela nad mísou a zvracela. Přistoupil jsem k ní a klekl si. Vzal jsem její vlasy do ruky a přidržoval je, aby jí nepadaly do obličeje. Konejšivě jsem ji hladil po zádech a uklidňoval ji.

Když dozvracela, ihned se odpotácela k umyvadlu, kde si vypláchla pusu a umyla obličej, který byl upocený.

„Je mi to tak líto,“ zašeptal jsem. Ničilo mě, dívat se na ni, jak trpí, a nemoct nic udělat. Zatím to bylo jenom zvracení, ale co se bude dít dál?

„Nemusí, mně to nevadí. Aspoň vím, že mám kousek tebe v sobě,“ řekla a pokusila se o úsměv.

Přistoupil jsem k ní a pevně ji objal, protože to byla slova, která patřila k těm nejkrásnějším, které mi kdo kdy řekl.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem jí do vlasů.

„A já tebe,“ řekla a políbila na tvář. Nejspíš se bála, aby jí nepáchlo z pusy, ale mně to bylo v tu chvíli jedno. Vzal jsem její obličej do dlaní a něžně ji políbil. Oplácela mi ho, ale potom se ode mě odtrhla.

„Měli bychom se obléci a vyjet domů tvého otce,“ zašeptala a já jsem přikývl. Ano, je čas čelit následkům, které jsem způsobil. Ještě, než jsem se vydal obléknout, jsem zavolal Carlisleovi, aby si vzal na dnešek volno, že mu potřebuji něco říct, a že je to neodkladné. Souhlasil, s Esmé nás prý budou očekávat. 

Tak co, líbila se kapitola? Zbývají nám asi dvě do konce, tak se těšte. Vaše forewer. 

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gynekolog amatér - 20. kapitola: