Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Gynekolog amatér - 7. kapitola

09.06.2011 (07:30) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 5688×

Byl opravdu milý a měl v sobě nějaké kouzlo, které mě táhlo k tomu, abych se mu svěřila se vším, ale to já nemohla.

„Samozřejmě.“ Přikývla jsem. „Rozhodla jsem se pro interrupci.“

7. kapitola

Pohled Edward

Bylo opravdu nepřekvapující, že řekla toto. Přečetl jsem to v jejích myšlenkách (Pozn. autora.: Bella nemá jako člověk štít, takže jí Edward umí číst myšlenky). Byla smutná a podle toho, co si o mně myslela, jsem jí přišel sympatický, ale ne natolik, aby se mi svěřila s tím, že byla znásilněna. Nechápal jsem muže, kteří ženu znásilnili a potom odkopli jako nějaké coury.

„Mohu vědět, proč jste se tak rozhodla? Hodně žen, které mi sem přijdou, mi tu pláče, že nemohou mít děti. Vás to štěstí potkalo a chcete dát dítě pryč, i když je šance, že by se mohlo stát, že je už nikdy mít nebudete?“ promlouval jsem jí do duše. Muselo pro ni být těžké, když ji někdo znásilnil a ona nosila pod srdcem jeho dítě. Nemohl bych být žena, protože to mají o mnoho těžší než muži.

„Prostě to dítě nechci. Zničí mi život. Já potřebuji studovat a mít dobrou práci, teprve potom se rozhodnu, jestli budu chtít děti nebo ne,“ vypustila z úst tato slova, které by Rosalii opravdu rozčílila. Ona děti moc chtěla, ale mít je nemohla.

„Také vás musím upozornit na různé komplikace, které se mohou stát. Může se stát, že už nebudete moct mít děti. Přemýšlejte o tom,“ snažil jsem se ji přemluvit, aby to nedělala, protože to dítě za to nemůže.

„Už jsem se rozhodla, tak mi to, prosím, nerozmlouvejte.“ Sklopila zrak na podlahu a na mě se už nepodívala. Byla opravdu krásná. Bílá pleť bez chybičky, krásné hnědé oči a nádherné vlasy.

„Dobrá,“ přikývl jsem, protože jsem zjistil, že nemá smysl ji přemlouvat. „Přijďte pozítří a domluvíme se na termínu.“

„Proč se nemůžeme domluvit teď?“ zeptala se a pohlédla na mě. Přísahal bych, že se její oči plnily slzami, ale ty ihned zmizely, abych si jich nevšiml.

„Protože stále doufám, že na to změníte názor.“ Opravdu jsem v to doufal, protože je šance, že děti mít už nebude moci.

„Není nad čím přemýšlet. Chci na potrat,“ řekla důrazně. „Toto už nezměním.“

„Nezapomeňte na všechny nehody, co se vám mohou stát.“ Věděl jsem, že to nemá cenu, ale i tak jsem to zkoušel dál, jestli názor nezmění.

„Prosím, pane doktore, nepřemlouvejte mě, není to nic platné, protože já svůj názor nezměním.“

„Dobrá,“ přikývl jsem. „Řeknu sestře, aby vás v nemocnici objednala a já potom zbytek zařídím a zavolám vám, kdy sem máte přijít. Musím vás ještě před tím vyšetřit, aby nebyly komplikace.“

„Dobrá,“ pověděla. Otevřel jsem její kartu a zapsal do ní dnešní prohlídku.

„Prosím,“ řekl jsem a podal jí kartu, aby ji odevzdala sestře.

„Děkuji,“ zašeptala a vstala. Vstal jsem hned za ní a vyprovodil ji až do čekárny.

„Jsme tedy domluveni,“ řekl jsem.

„Ano,“ otočila se na mě a kývla. „Na shledanou.“

„Moc děkuji, pane doktore,“ řekla její matka a potřásla si se mnou rukou.

„Není zač,“ řekl jsem. „Na shledanou.“

Otočila se a bez pozdravu odešla.

„Nevypadá na to, že je mu více jak dvacet pět let.“ Její myšlenky se ozývaly v mé hlavě ještě alespoň dalších pět minut.

Řekl jsem sestře co a jak a šel zpět do ordinace.

„Další,“ uslyšel jsem sestru, jak za mnou posílá další pacientku.

Pohled Bella

Ten doktor byl opravdu sympatický a velice ochotně mi pomohl. Jediné, co mi na něm vadilo, bylo to, že mi pořád říkal, abych si to dítě nechala. Nestojím o to zničit si život. To nikdy. Děti chci, až budu mít všechno zařízené. Až budu mít místo, kde tomu to malé bude říkat „domov“.

„Ten doktor je celkem pěkný, že?“ ptala se mě matka, když jsme nastupovaly do auta. „A domluvila sis ten termín?“

„Ano, zítra mi zavolá a domluvíme se, co a jak,“ řekla jsem a doufala, že se mě už více nebude optávat, protože mi bylo špatně.

Začalo to najednou z ničeho nic. Doufala jsem, že to rychle přestane, ale něco mě v břichu začalo nečekaně bolet.

Pohled Alice

„Jaspere, nelechtej mě,“ říkala jsem své drahé polovičce, která mě lechtala po břiše, když najednou jsem se zahleděla do budoucnosti.

Uviděla jsem dívku, jak jede s matkou v autě. Bylo jí strašně zle a nemohla skoro mluvit, natož dýchat. Něco se muselo stát. Něco, co mělo s námi společné, protože jinak bych to neviděla. Pořád mi vrtá hlavou, co se děje, že se mi to objevilo. Chtěla jsem toho vidět víc, ale vrátila jsem se zpět do současnosti.

„Co jsi viděla?“ zeptal se mě Jasper.

„Musím zavolat Edwardovi,“ řekla jsem rychle, protože ta vize se mi neobjevila jen tak. Natáhla jsem se pro telefon a volala Edwardovi na mobil. Ozvala se však jenom hlasová schránka.

„Edwarde! Okamžitě mi zavolej, je to důležité,“ řekla jsem do telefonu a típla to.

„Co se děje?“ zeptal se mě Jasper.

Všechno jsem mu pověděla a on jenom přikyvoval na znamení toho, že to chápe.

„Nebyla to ta jeho nová pacientka, která je těhotná? Jak nám o ní říkal, že tam přišla ta jeho matka?“ zeptal se Jasper. Kdybych jenom věděla, jak moc byl blízko.

Pohled Bella

„Mami?“ vypískla jsem, když jsem zjistila, že ze mě něco teče.

„Ano, zlatíčko?“ řekla a otočila se na mě. Když uviděla, jak se tvářím, tak zajela na stranu silnice.

„Co se děje?“ ptala se a bylo vidět, že má o mě strach.

„Je mi velice špatně. Opravdu velice a myslím, že krvácím.“ Můj dech byl každou vteřinou víc unavující a břicho mě bolelo jako nikdy.

„Musíme do nemocnice,“ zaúpěla matka a rozjela se opačným směrem k domovu. Šlápla na plyn a minimálně o padesát čísel přesahovala nejvyšší povolenou rychlost. U nemocnice jsme byly opravdu rychle.

„Pojď, zlatíčko, hlavně opatrně,“ říkala mamka a pomáhala mi dostat se z auta.

Pohled Edward

Vyposlechl jsem si zprávu od Alice a hned jí volala nazpět. Napadlo mě, jestli neodjeli do nemocnice.

Ale jakoby to byl zákon schválnosti. Čekárna byla narvaná a já ty dámy musel vyšetřit. Říkal jsem si: „Hlavně rychle,″ a snažil se nezdržovat zbytečnými řečmi, ale i tak jsem se soustředil, abych nikde neudělal chybu.

„Na shledanou,“ řekl jsem slečně Issové, která byla poslední dnešní pacientkou, a sundal si plášť.

„Jenno,“ zavolal jsem na sestru a její hlava se hned objevila ve dveřích.

„Ano, pane doktore?“ zeptala se a usmívala se od ucha k uchu.

„Nikoho už na dnešek a ani na zítřek neobjednávejte. Kdybyste mohla, tak mi večer zavolejte na mobil, kolik máme na zítřek pacientek. Prosím,“ řekl jsem a oblékl si kabát, který jsem nedávno dostal od Alice.

„Dobře.“ Pokývala hlavou a odešla ke svému stolu.

„Děkuji a na shledanou,“ řekl jsem a vyběhl z ordinace ke svému volvu.

****

Zastavil jsem u nemocnice a rozhlížel jsem se, jestli mi nějaké auto nebude povědomé. Podíval jsem se kolem dokola, ale všechna byla stejná – žádné mi nebylo povědomé. Zamkl jsem auto a vběhl do recepce.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem a pokusil se o úsměv. „Nedorazila k vám nějaká dívka, která měla obrovské potíže a byla těhotná?“

„Dobrý den, pane doktore. Ano, dorazila před dvaceti minutami. Teď leží na pokoji číslo patnáct a nemusíte se bát, byl to totiž jenom planý poplach, jelikož je velice mladá, jsou tak nějaké potíže,“ řekla mi mile sestřička.

„Děkuji,“ poděkoval jsem a vydal se hledat pokoj, na kterém měla ležet.

Vyběhl jsem schody a tiše zaklepal na ten pokoj.

„Dále,“ uslyšel jsem slabý hlas, který patřil Isabelle.

Pomalu jsem otevřel dveře a vešel dovnitř.

„Dobrý den,“ pozdravila mě matka, který neskrývala překvapení, že tady jsem.

„Co tady asi chce? A jak se to mohl dozvědět tak rychle?“ říkala si její matka v mysli.

„Dobrý den, paní Swanová. Dobrý den, Isabello,“ pozdravil jsem. „Můžu?“ ukázal jsem na židli, která byla vedle postele.

„Jistě,“ řekla Isabella, která vypadala, že každou chvíli omdlí.

„Jak je vám?“ zeptal jsem se a sedl si na židli.

„Pokud mě omluvíte, tak si půjdu pro kafe,“ řekla její matka.

„Dobře,“ kývla na to její dcera a matka odešla z pokoje pryč.

„Jak jste se dozvěděl, že jsem v nemocnici?“ zeptala se mě Isabella a přitáhla si přikrývku ještě více přes tělo.

„Volali mi,“ zalhal jsem, protože jsem jí nemohl říct, že ji viděla moje sestra, jak málem potratí.

„Aha,“ zašeptala a podívala se mi do očí.

„Proč sem vůbec chodil, když se mi nic nestalo. Je mi příšerně, protože jsem si přála, aby to dítě bylo pryč, ale ono zůstalo. Prý je to v mém věku běžné,“ myslela si. Usmál jsem se na ni a doufal, že když se jí zeptám, jestli se něco stalo, tak se neurazí.

„Co se stalo?“

„Nastaly nějaké komplikace a já málem potratila, ale některý z doktorů mi řekl, že je to prý v mém věku běžné. Sice tomu moc nevěřím, ale nejsem doktor, tak nemohu soudit,“ mluvila tak potichu, že jsme ji sotva slyšel.

„To mě mrzí, protože pokud chcete jít na tu interrupci, tak budete muset počkat, než se vaše tělo dá do pořádku.“ Mluvil jsem pravdu, protože když se něco stane, tak doktor musí počkat pár dní, než bude jeho pacientka moci podstoupit operaci.

„To ne,“ zaskuhrala.

„Je mi to líto, ale je to tak. Nebojte se, pokud to dítě opravdu chcete dát pryč, tak ho pryč dáte.“ Podívala se na mě a vděčně se usmála.

„Děkuji.“

6. kapitola ----> Shrnutí ----> 8. kapitola

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gynekolog amatér - 7. kapitola: