Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 2. kapitola

02.08.2010 (21:30) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2410×

Nečekaný host



Přistání proběhlo bez problémů a našla jsem svoje kufry, před letištěm na mě čekalo šerifské auto a v něm Charlie. Usmíval se a já jsem nahodila strojený úsměv, nebylo mi dobře, byla jsem unavená a těšila se do sprchy.

„Ahoj, Iss,“ pozdravil mě Charlie a mrkl na mě.

„Ahoj, Charlie,“ pozdravila jsem tátu a otevřela kufr, začal se zvedat, tak jsem jen mávla, že to zvládnu. Věděl, že boxuji a i tady jsem s tím chtěla pokračovat. Nasedla jsem do auta a připásala jsem se. Tak zbytečná věc, když se vybouráme, stejně umřu.

„Jaký byl let?“ zeptal se spíš proto, aby v autě nebylo ticho a já jen zvedla ramena. Byla jsem unavená a povídat se mi moc nechtělo, navíc mi začala být zima, ve Phoenixu bylo ještě stále 35°a tady maximálně 22°. Když jsem si představila, v čem jdu zítra do školy, tak jsem se otřásla, budu muset navštívit obchoďák.

„Ty jsi teda mluvka, změnila jsi se. Jsi taková starší,“ poznamenal, když jsme odbočovali na příjezdovou cestu. Charlie měl dům na konci vsi, vedle domku garáž, na kterou se bude dát vylézt oknem, protože nad ní mám pokoj a před šesti lety tu nebyla a za domem je les, který bytostně nenávidím, už kolikrát jsem se v něm ztratila.

„Charlie, vyrostla jsem, už mi není deset,“ řekla jsem stroze a otevírala dveře, Charlie mi i přes protesty odnesl kufr do pokoje a já tedy táhla jen notebook a kabelu. Mimochodem za moje penízky z prázdninové brigády.

„Tak já tě tu nechám, ať si můžeš odpočinout, já si půjdu lehnou, za tři hodiny mi začíná směna, když budeš něco potřebovat, tak zavolej, telefon na mě je u telefonu, jo a jídlo v ledničce. Však jsi už velká a zvládneš to, vrátím se kolem sedmí večer, tak zatím a hezky se vyspi,“ podal mi Charlie veškeré instrukce a já se svalila na postel.

„Dobře, tak zítra, hezké sny,“ popřála jsem a otevírala notebook, věděla jsem, že mi John napíše, ale to, co na mě vyskočilo, bylo šokující.

>Bello, ty mi nikdy nedokážeš ublížit, na to tě moc miluji. Chtěl jsem ti to říct jinak, ale nijak jsi mi to neumožnila. Už mi neděkuj, jsem rád, že jsem tě našel (i když teď ztratil). Nikdy neříkej nikdy. Já vím, že ty ke mně nic necítíš, ale mě může hřát alespoň pocit, že jsi šťastná… Jsi šťastná???

John

P.S. Nezapomeň, nikomu nedovolím, aby ti ublížil.

Jen jsem němě hleděla na obrazovku a doufala, že se písmenka přeskládají v nadávky, opovržení a nenávist, ale nic z toho se nestalo, jen mi pořád víc docházelo, co je obsahem toho e-mailu. On mě miluje, je mu jedno kde jsem, hlavně když budu šťastná. Ten e-mail ale nic nezměnil, ba ano, fakt, že mě odjezd ještě víc bolel.

Rozhodla jsem se mu neodepsat, nejdřív se na to vyspím, však se říká ‚Ráno moudřejší večera.‘ Shodila jsem ze sebe oblečení a vydala se do společné sprchy, kde jsem strávila asi hodinu a vůbec se mi nechtělo ven. Nakonec jsem přece jen vylezla a zabalila se do ručníku, který mi sem Charlie dal. Vběhla jsem do pokoje, zamkla a spatřila obrazovku mého počítače, jak na ni bliká: ‚1 nepřečtený e-mail‘, klikla jsem na něj a otevřel se mi e-mail od Michala. Nechtěla jsem ho číst, ale ta první slova mě tak naštvala, že jsem se dokonce odhodlala to říct Charliemu.

>Mrcho, jestli si myslíš, že si tě nenajdu a útěkem něco vyřešíš, tak se hódně mejlíš. Neboj se, že to nedodělám a bude tě to hodně bolet. Za to, že jsi mě takhle ponížila. Buď si jistá, že se ani nenaděješ a budeš ležet pode mnou v sevření, ze kterého se nevykroutíš a budou ti po tváři téct slzy.

Michal

Začalo mě mrazit v zádech, chtěla jsem, aby tu byl John, necítila jsem se dobře. Zaklapla jsem počítač a usoudila, že když si začnu vybalovat, tak se snad uklidním. Otevřela jsem kabelu a vytáhla zmačkanou mikinu. Super, co jsem s ní dělala? Vytáhla jsem peněženku, mobil, diář a bandáž, byla to moje oblíbená. Na dně tašky, ještě mezi sluchátky, nabíječkou a spoustou drobností ležela krabička Malborek, usmála jsem se a využila noci a garáže. Celkem jsem se divila, že mi prošly přes zavazadla, ale nijak jsem to neřešila, když to neřešili oni. Já jsem o nich totiž ani nevěděla, že je tam mám.

Otevřela jsem kufr a hodila na sebe spodní prádlo, bylo na vrchu - logicky, když bývalo v posledním fochu. Seběhla jsem do kuchyně pro sirky a vylezla na garáž, měla jsem strach, aby mě Charlie neslyšel, ale povedlo se mi ho neprobudit. Zapálila jsem si a pozorovala, jak se pozvolna rozednívá, užívala jsem si chuť nikotinu a pomalu se uklidnila. Nemá jak zjistit, kde teď žiji, a i kdyby, tak co, mám Charlieho a ten se to zítra dozví.

S vycházejícím slunkem jsem se vrátila do pokoje, kde jsem zalezla do postele a sladce usnula. Nijak mi nevadilo, že jsem nechala otevřené okno a z venku mi do pokoje vanul mokrý větřík. Spalo se mi krásně, tedy až do doby, než mi začal zvonit telefon.

Podívala jsem se na displej, kde blikalo: ‚Mamka‘ Ou, shit, zapomněla jsem se jí ozvat, že jsem s tátou. Odkašlala jsem si a stiskla zelené tlačítko. Z telefonu se ozval rozčílený hlas, který mi nejdřív vynadal, že jsem se neozvala, nedal mi šanci, se omluvit, popřát štěstí, a poté se ozvalo jen pípání, které oznámilo konec hovoru.

Ta bude naštvaná ještě pár dní, a pak jí zavolám. Nedobrovolně jsem vylezla z postele a sešla dolů do kuchyně. Otevřela jsem ledničku a v ní našla mléko, za které jsem byla ráda a milovala ho. Nezabývala jsem se skleničkou a napila se z lahve, kterou jsem poté vrátila do ledničky. Pustila jsem televizi, projela kanály a zaujaly mě zprávy, zesílila jsem tedy televizi a pozorně poslouchala.

>„V Národním parku Mount Rainer, ve státě Washington, se našlo tělo mladého muže, ve kterém nebyla ani kapka krve, jeho rodiče truchlí a policie si neví rady. Jediné, co policie má, je otisk zubů, který vrah zanechal na hrdle oběti. Dle pitvy měl chlapec zlomený vaz. Jedná se zde o vampirismus, a nebo všechna ta vyprávění, legendy a povídačky o upírech jsou reálné? Policie ale říká, že není třeba se ničeho obávat, o teorii existence upírů se pouze spekuluje a nejsou zde žádné důkazy. Z Národního parku Mount Rainer Jaina Fleaster“

Začala jsem se smát. Teorie o existenci upírů? Jo, tak novináři mají bujnou fantazii. Vždyť jsou to povídačky pro děti, aby nechodily po setmění venku a navíc, kdo by tomu věřil, holému nesmyslu. Když neexistují duchové, bubáci a víly, tak neexistují ani upíři. Můj smích nešel zastavit, smála jsem až jsem se dusila a nemohla nadechnout.

Po srdceryvném půlhodinovém smíchu jsem se uklidnila a vydala se do pokoje, když jsem byla v půlce schodů, rozdrnčel se zvonek u dveří. Nedbaje oblečení jsem k nim seskočila, odemkla a otevřela je. Před nimi stál kluk se snědou pokožkou a rysy indiána, s krátkými vlasy barvy krkavce a vyvalenýma očima. Za ním stál náklaďáček a na korbě motorka. Proč se na mě tak dívá?

„Ahoj, co potřebuješ?“ zeptala jsem se, když on se k ničemu neměl. Usmála jsem se a on ještě ke všemu spustil bradu.

„A-ah-oj, Bel-li, já jsem ti přivezl motorku,“ vykoktal ze sebe a já se ještě víc usmála. Zavřel pusu a zamrkal. Co to s ním je? A odkud mě zná?

„Jo, děkuju a odkud mě znáš?“ Hodila jsem otázku a rozešla se bosa k motorce. Nijak mi nevadilo, že je venku zima a po dešti, prostě jsem šla a bylo mi to jedno. Přistoupila jsem ke starší mašině v zachovalém stavu a usmála se.

„Já tě znám už od pískoviště, plácali jsme spolu jako děti bábovky na pláži v La Push. Změnila ses,“ řekl a začal sundávat motorku.

„Počkej, Jacobe, pomůžu ti,“ křikla jsem a šla mu pomoct.

„Jo a ještě si uděláš kýlu, viď, kočko. Navíc se u toho i jinak zraníš a já tě povezu do nemocnice, hahá, tak to ne, jen hezky stůj a já ji sundám,“ řekl nadřazeně, ale kamarádsky. Chlap

„Si myslíš, že nemám sílu a jsem jako jiná holka? Proč bych se měla zranit?“ Byla jsem celkem zvědavá, podle mě bych ho přeprala.

„V tom málo, co na sobě máš, by ses určitě poškrábala a navíc, vypadáš jako normální americká puberťačka,“ odpověděl a bez jakýchkoli problémů tu motorku sundal. Podívala jsem se, jak myslel tu první část odpovědi a uvědomila si, že jsem jen ve spodním prádle. No co, teď už mě viděl, proč se stydět.

„Promiň, ale já nejsem normální puberťačka,“ řekla jsem a jemně ho trefila do brady, jen jsem ho lízla, abych ho vyzvala.

„Nebudu se prát s holkou!“ Odmítl hozenou rukavici a já se zasmála.

„To já jsem dala první ránu,“ vyzvala jsem ho znovu a udeřila ho větší silou. Usmál se a motorku opřel o auto.

„No dala, ale já holky nebiju,“ řekl a cvrnknul mě do nosu. Už mě nebavilo, jak se vykrucoval, a tak jsem mu ji natáhla na férovku. Ne, že by to nebolelo, ale dalo se to vydržet. Měl ale hoch tvrdou čelist. Chytnul se za ni a zaskuhral.

„Holka, ty máš páru a teď si to odpykáš,“ vyhrkl a chytil mi ruce a začal mě lochtat. Zrada, tohle jsem nenáviděla, kdykoliv jsem se jen tak prala s klukem, tak mě začal lochtat, ale když jsem s nimi byla v ringu, měla jsem na vrh, teda až na Michala.

Najednou se mi do očí nahrnuly slzy a Jakeovy teplé doteky mi vadily, přestože byly nevinné a přátelské. Chtěla jsem, aby mě pustil a také se tak stalo, když jsem to řekla se slzami v očích.

„Udělal jsem něco?“ zeptal se vyděšeně a pustil mě.

„Ne, ty jsi nic neudělal, to je na dlouho,“ odpověděla jsem a otočila se k němu.

„Neplač,“ řekl a objal mě, teď jsem měla pocit, jako by mě objímal John, ne, nebyl to on, tohle bylo jiný, neznámý, příjemnější. John byl kamarád, ale Jake byl starý známý, který mě zabalil do horkých pevných rukou a já cítila, jak mi je dobře. Věděla jsem, že se mi nic nestane.

„Děkuju,“ zašeptala jsem mu do trička a on se usmál. Stiskl mě a zvedl do náruče. „Postav mě, jsem těžká.“

„Nejsi, jsi lehčí, než ta motorka, a že ta má padesát kilo,“ řekl a já se zasmála. Odnesl mě do domu a položil na pohovku a já? Netuším, co to do mě vjelo, něco jako blesk, prostě z čistého nebe a nemohla jsem s tím nic dělat, jsem přitiskla svoje rty na ty jeho a políbila ho. Když jsem si uvědomila, co dělám, odtáhla jsem se a omluvně se usmála.

„Můžeš to udělat znovu?“ zeptal se a já se usmála, zapomněla jsem na minulost, už nebyla. Znovu jsem přitiskla svoje rty na jeho a znovu. Pootevřela jsem rty a jazykem obkreslila tvar jeho rtů a on mi ho vzal, začal s ním hrát nekonečně krásnou hru. Zamotala jsem mu jednu ruku do vlasů a druhou mu obmotala kolem krku, víc jsem se k němu přitiskla a tam, kde jsem se ho dotkla, se rozhořel oheň. Ukončil polibek. Ó ne!

„Co se stalo?“ zeptala jsem se a on se usmál. Chtěl odejít, ale já nechtěla, aby šel.

„Nic, jen, tohle není správné,“ odpověděl a sundal moji ruku z jeho krku. Narovnal se a já se posadila.

„Já kašlu na to, co je správný,“ odpověděla jsem a stoupla si, musela jsem se hodně natáhnout, abych dosáhla na jeho rty. Políbila jsem ho, byla jsem snad zaslepená vášní či snad poblouzněná jeho hnědýma očima. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a přitáhla se. Nohy jsem překřížila za jeho zády a tiskla se na něj, jak jsem mohla.

„Bello,“ řekl a opětoval mi polibky. V duchu jsem se usmála, přestal protestovat. Chytl mě pod zadečkem, druhou rukou mě hladil po zádech a já stále prodlužovala polibek.

„Ano, Jakeu?“ zeptala jsem se, když se mi podařilo odtrhnout se od jeho rtů a přesunula jsem se mu na krk, kde, jakmile jsem ho políbila, mu naskočila husina. Když jsem mu zavadila o ušní lalůček, tak se celý zachvěl a zavřel oči.

„Líbí se ti to?“ zašeptala jsem mu do ucha a jemně jsem ho kousla do ucha. Zavrčel a vyžádal si moje rty, které hladově hltal a někam se rozešel. Bylo mi jedno, kam šel, ale jedno mi nebylo, že se koukal na cestu a tím pádem se nevěnoval mým rtům, tak jsem se věnovala jeho krku a věděla, že s každým polibkem či jemným stisknutím jeho kůže na krku mě chce víc a víc. Šel po schodech nahoru a já jednou rukou sjela po jeho zádech až k pásku a zpět. To už ale vyšel až do patra a narazil se mnou na zeď.

Líbal mě a něžně se mě dotýkal, chtěl mě. Vzal mě a už jsme byli u mě v posteli, na kterou mě něžně položil a já mu začala sundávat tričko. Líbal mě a já mu polibky oplácela. Pokrčila jsem levou nohu a on prsty přejel od kotníku, přes pas k prsu a zpět, přitom mě stále líbal a já zrychleně dýchala.

Převalila jsem ho na záda a líbala ho na rtech, lícních kostech, ramenech, polibky jsem sjela od klíční kosti k pásku a po cestě zpět k jeho rtům jsem se zastavila u pupíku, který jsem obkroužila jazykem. Když se opět zmocnil mých rtů, rozepnul mi podprsenku a převalil zpět na záda. Začal se věnovat mým bradavkám a já se pokoušela rozepnout jeho kalhoty, povedlo se a on si je sundal.

Pocit, který jsem cítila, se nedal popsat, byl tak opojný a zakázaný, byl neznámý a přirozený. Horkými prsty mi sjel po vnitřní straně stehna, poté zpět a prsty „přišel“ ke kraji kalhotek. Vsunul pod ně svoji ruku a pokračoval níž, pocítila jsem neuvěřitelný pocit blaha a jen s těží jsem si dokázala představit, že by teď odešel.

Poprvé jsem zavzdychala a to ho povzbudilo, aby mi začal sundávat kalhotky, nadzvedla jsem se a on mi je stáhl ke kolenům, pak jsem je skopla a sundala mu trenýrky. Zadíval se ne mě a políbil. Když jsem pokrčila kolena, pochopil a já zasténala, do očí se mi nahrnuly slzy. Jake pokračoval a přirážel nejdříve pomalu, ale pak začal zrychlovat a nakonec se prohnul v zádech a ukončil to sladkým polibkem.

Lehl si vedle mě a přehodil přes nás deku, a když si všiml mého pohledu, moc dobře věděl, co znamená. Nemůžu říct, že to nebylo hezké, bylo, ale až ke konci, kdy to tolik nebolelo. Přitiskl mě k sobě a vtiskl mi polibek do vlasů.

„Bells, měla jsi mi to říct, promiň, nevěděl jsem, mrzí mě to,“ omlouval se mi do vlasů a houpal se mnou.

„Neomlouvej se,“ řekla jsem tiše a schoulila se k němu. Byla jsem unavená. Rozezvonil se telefon a na něm: ‚Táta‘, to jsem musela zvednout, uklidnila jsem se a zvedla to.

>„Ano?“

„Ahoj, už tam byl Jake?“

„Ano, ještě tu je, pozvala jsem ho dál, nevadí?“ Jake se vedle mě zasmál a já ho pohledem umlčela.

„Jistě, že ne. Ono je to dobře, dej mi ho prosím.“

„Jo, předám,“ kuňkla jsem a dala telefon Jakeovi.

„Ano, Charlie?“ Vzal telefon a chvíli jsem slyšela jen Charlieho tlumený hlas, nebylo mu rozumět.

„Ano, samozřejmě, je mi to jasné. Zůstanu a ještě ti ji dám,“ řekl a podal mi telefon.

„Hmm,“ zeptala jsem se a Jake si lehl zpět do postele.

„Musím zůstat v práci, vrátím se až zítra, Jake zůstane s tebou, nechci, abys tam byla sama. Zítra jdeš do školy, tak nezapomeň vstát. Papíry o studiu máš v kanceláři školy, tak si to tam vyzvedni a Jake může spát u mě v posteli,“ řekl a rozloučili jsme se. <

Zalehla jsem zpět k Jakeovi a jeho horká paže mě objala a vytvořila tak štít, který mě chránil. Zavřela jsem oči a sladce usnula ani nevím, jak se mi to povedlo, prostě jsem usnula.

Probudila jsem se někdy v noci, venku svítil měsíc a hvězdy, tak jsem našla svoje kalhotky a Jakeovo tričko, bylo to jednodušší, než hledat a zapínat podprsenku, bylo víc vidět. Potichu jsem našla cigarety a sirky, vylezla oknem ven a zapálila si.

„Můžu si taky jednu vzít?“ zašeptal mi do ucha a já se lekla, sjela mi jedna noha a hned za ní i zadek. Kdyby mě nechytil, už bych ležela na chodníku s rozpláclým ciferníkem. Pořádně jsem si oddechla, když mě držel v náručí.

„Adrenalin mám ráda, ale tohle bylo moc,“ řekla jsem a podala mu z parapetu krabičku i s ohněm, zapálil si a ochranitelsky mě držel, abych už znovu nespadla.

„Nechtěl jsem tě vyděsit,“ řekl a já se uvelebila na jeho rozpálené hrudi. „Nechci být za zodpovědného, ale neměla bys jít spát? Zítra první den ve škole…“

„Jakeu, prosím, mlč, jsem dost velká na to, abych věděla, kolik hodin spánku potřebuji, nemyslíš, navíc, ty jsi na tom stejně,“ odsekla jsem a potáhla.

„To je fakt,“ potvrdil můj úsudek a mlčel. Koukala jsem do tmy a užívala si, jak na mě padají malinké kapičky.

„Bello, měla bys jít dovnitř, prší,“ oznámil Jake a já se na něho otočila.

„Měli bychom jít dovnitř, protože prší, ale mně se nechce, vzpomínáš? Kašlu na to, co je správný,“ křikla jsem, byla jsem malinko rozčílená a dala jsem to znát.

„Jsi nádherná, když se zlobíš, mezi obočím se ti udělá taková čárka a krásně špulíš rty.“ Nemohla jsem si pomoct, ale políbila ho. On mi tady říká, jak jsem krásná, pocta.

„Tak teď bychom se snad dovnitř přesunout mohli,“ řekla jsem, když mi rukou přejel po zádech.

„Taky si říkám, že tady…“ Nechal větu doznít a pronesl mě oknem. Připadala jsem si jako nějaký zločinec, co musí jít oknem, protože dveře jsou hlídané. Pro sebe jsem se zasmála, moje štěstí ale vyhaslo, když mi zadrnčel počítač, který ležel na stole. >Ó ne!<

„Jakeu, dej mi minutu, přišel mi e-mail, já vím, já vím, ale tohle je nutný,“ vypověděla jsem Jakeovi a on mě okamžitě postavil. Slyšel v mém hlase ty obavy, ten strach? Otevřela jsem notebook a odklikla nově příchozí e-mail.

>Jestli si myslíš, že tě nemůžu najít a zastaví mě fakt, že tvůj táta je náčelník policie, tak se mýlíš. Právě teď se ohýbáš nad notebookem a čteš má slova, jak směšné. Mám tě na dohled.<

Otřásla jsem se a zamotala se mi hlava, chytla jsem se židle a zaskučela. Jake ke mně přišel a objal mě, ale nijak mi to s mým psychickým stavem nepomohlo. Zeptal se, zda si to může přečíst, jenže já bych mu to musela vysvětlit, a to se mi moc nechtělo, ale nakonec, jsem se přece jen rozhodla ho nechat, ať si to přečte.

„Bell, co se stalo?“ Tuhle otázku mu zodpovím, až přijdu na nějakou odpověď, nakonec mě napadla. Usmála jsem se, ať mi potvrdí, že mě vidí, podle mne mě jen zastrašuje.

>Tak když mě vidíš, tak mi řekni, co mám na sobě a co dělám.< Odeslala jsem, otočila se k Jakeovi a začala ho líbat. Celkem jsem se bála toho, že mě opravdu vidí a já tedy budu muset nějak zabezpečit dům a to netuším jak.

„Tin tin,“ ozvalo se z repráčků od počítače a já se neochotně odtáhla od Jakevých rtů a nechala se jen objímat jeho silnými pažemi.

>Když píšu tenhle mail, tak se líbáš s nějakým indiánem, máš na sobě jeho tričko a pod ním jen kalhotky, mimochodem máš moc pěknou postel.<

Složila jsem se, tolik slov a tolik pravdy. On mě opravdu vidí a je blízko. Byla jsem mimo, nevím jak dlouho, ale probrala jsem se s nohama ke stropu a s Jakeovým obličejem těsně u mého, který šeptal, ať se proberu.

„Jakeu, on, on je venku a vidí nás,“ vysoukala jsem ze sebe jako bodláčí ze starého dlouho srstého psíka.

„Já vím, četl jsem to a neboj se, dokud jsem s tebou, nebude mít šanci ti ublížit, protože s kluky se peru,“ uklidňoval mě a objímal.

„Dobře, tak co kdybychom zatáhli roletu a pokračovali tam, kde jsme skončili, než přišel ten první e-mail?“ Moje naděje, že bych dělala něco, co mě donutí zapomenou na přítomnost, mě pohltila.

„A co kdybys mi nejdřív řekla, proč tě ten kluk sleduje?“ Oplatil mi otázku a já polkla.

„Dobře, ale pak budeme pokračovat, slibuješ?“ Kývnul na souhlas a já spustila. „No, začalo to na párty, těsně před tím, než jsem měla letět sem, mamka mi během ní poslala sms. S Michalem jsem tancovala a on mě, no políbili jsme se, ale já s ním nikdy nic mít nechtěla, byl to kamarád z boxu, jenže on mě zatáhl ke mně do pokoje a chtěl mě znásilnit, nebýt Johna, tak jsi nebyl první.“

Jake mě objal, protože se mi začaly kutálet slzy po tváři. Šeptal, že mi už nikdy neublíží, a že všechno bude v pořádku. Že jestli se mě Michal jen jedinkrát dotkne, bude mrtvej. Celkem tomu věřím, protože Jake má namakáno a potkat ho v temný uličce, utíkala bych opačným směrem.

Zvedla jsem k němu obličej a pohleděla mu do očí, ty jeho značily oheň a hněv. Byl teplejší než kdy dřív a mně to přišlo divný. Chtěla jsem se ho zeptat, ale nakonec jsem to odložila, protože spojil naše rty a okolo mě přestal existovat svět.

Zamotala jsem mu ruce okolo krku a najednou ležela na posteli a on mi sundával triko. Teď už svět neexistoval vůbec, byly jen jeho polibky, jeho doteky a rytmus, se kterým se ve mně pohyboval.

***

Zkracoval polibky,  Ach ne, ještě ne. Nechci realitu. Ne!, až mě políbil naposledy. Lehl si na záda a pravou rukou mě objal. Jestli si myslíš, že to takhle skončí, tak to ne! Znovu jsem ho začala líbat a on mě překvapeně pozoroval, co to bylo? Vášeň? Láska? Bylo mi to jedno. Sedla jsem si na něj a on mě chytl za boky a pomáhal mi přirážet. Zrychleně jsme dýchali, Jake byl a já skoro taky, když se otevřeli dveře.

Myslela jsem, že v nich bude Michael a byla bych i radši, ale stál v nich Charlie! Okamžitě jsem slezla a zakryla se dekou, ale bylo to prd platné, Charlie soptil, chrlil lávu a nadával.

3

SHRNUTÍ

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 2. kapitola: