Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 21. kapitolka

13.10.2010 (10:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1266×

Neslibuj

„Emmette, přestaň vymýšlet ptákoviny a nech ji spát. Je víkend, nemusí vstávat do školy a navíc Charlie mi ještě v noci psal, že by byl rád, kdybych se o Bellu postaral i přes víkend. Hrozí silný nárazový vítr a bouřky s krupobitím,“ mluvil Edward potichu, ale naštvaně. Už jsem dávno nespala. Cítila jsem Edwarda vedle sebe, ale byla sem až po krk zachumlaná v peřince.

„Jo, je víkend,“ zasyčela jsem a přetočila na druhý bok. Vlastně jsem si tím lehla na Edwardovu hruď, nevadilo mi to, naopak. Uvelebila jsem se na ní a chtěla, opravdu jsem chtěla usnout.

„Já ti říkala, že už je vzhůru,“ zaštěbetala Alice. Co ta tu dělá? Emmetta jsem pochopila, chtěl mě vzbudit, ale Alice.

„Jo, my víme, naše vědmo, ale to, že je vzhůru, ještě neznamená, že nechce ve spánku pokračovat,“ řekl Edward a přitiskl si mě k sobě. Spokojeně jsem zamručela a Emm se rozesmál.

„Ona by ta dotyčná i pokračovala, ale v baráku plným upírků se to nedá,“ zasyčela jsem a otevřela oči. Emmett se okamžitě přestal smát a Alice se ani nehnula.

„Edwarde Masene Cullene, jak si jí to mohl říct? Moment a ona mluví?“ přiřítila se do pokoje Rose. Jejky, teď jsem to posrala, no, tak budu mluvit s nimi no a co se na celou tu eskapádu s mlčení vybodnout? Uvidíme.

„Vyměnil jsem svoje tajemství za její, navíc ona už o nás dávno věděla,“ řekl a políbil mě do vlasů. Rose se zatvářila nechutně a byla pryč.

„Jak to, že to ví už dlouho?“ dělal blbého Emmett, přestože vím, že pravdu znal. Musel. Edward nebyl zrovna vrba, aby všechno hned nerozkecal.

„Dejme tomu, že v téhle oblasti nejsem nováček, ale je fakt, že upíři umějí líbat líp než vlci,“ řekla jsem a zvedla k Edwardovi hlavu, jen se usmál a mrknul na mě. Políbila jsem ho na bradu a otočila se na Emmetta. Alice už byla dávno dole a ostatním vysvětlovala, jaktože o nich už vím.

„To myslíš vážně? Edwarde! Je nechutné představit si, že Bella někdy líbala jednoho z těch psisek z rezervace,“ řekl a byl pryč. Bodlo to u srdce a já bez rozmyslu vypálila odpověď: „Jeden se do mě otisknul a čekala jsem s ním dítě, rasisto.“

„On to tak nemyslel, Bells,“ zašeptal Edward a políbil mě do vlasů. On je dokonalý, nevadí mu, že jsem se zastala jeho nepřítele. Nebo mu to vadí, ale nedává to znát.

„Promiň, Edwarde,“ zakuňkala jsem a posunula se na posteli, sedla jsem si s nohama z postele a Edward mě zezadu objal. Políbil mě zezadu na krk a pokračoval přes lopatky níž.

„Ale já se přeci nezlobím,“ řekl a vyhrnul mi košilku. Užívala jsem si jeho doteky a polibky, ale jen do té doby, než na dveře od pokoje kdosi zaklepal. „Rosalie, vypadni! Nemám na tebe náladu ani čas.“

Pokračoval v polibcích, ale zaklepání se ozvalo znovu a hned za ním Rosaliin hlas: „Ale já s tebou musím okamžitě mluvit!“ Otočila jsem se na Edwarda a políbila ho.

„Může mi někdo pomoct? Edward si potřebuje popovídat s Rose,“ zakřičela jsem do domu a Edward mi spustil košilku. To už byl v pokoji Jasper a zvedal mě na ruce.

„Ale já si s ní povídat nechci,“ kuňkl sklesle a stoupal si, aby mě k Alice odnesl sám. Jen jsem si povzdechla a poděkovala Jasperovi, ten mě předal Edwardovi a šli jsme k Alice.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem Alice, která stála uprostřed svojí šatny, a kolem ní byla pověšená spousta oblečení.

„No, najednou se s Alice bavíš, ale že by ses mi vypovídala jako Edwardovi, to ne… A já si myslela, že jsme kamarádky,“ povzdechla si a pokračovala: „No, nevadí, budu si to pamatovat a jindy toho využiji.“ Edward mě posadil na postel v Alicině pokoji a odešel. Alice kolem mě začala běhat a podávat mi oblečení.

„Ale, Alice, já mám svoje oblečení v koupelně a to spodní prádlo ti vrátím, až ho vyperu,“ řekla jsem a nadechovala se, že zavolám Edwarda.

„Ať tě to ani nenapadne, klidně si ho nech. Bylo pro tebe. Do tohohle bych se ani já nevešla,“ konstatovala a během chvilky měla uklizeno. Hodila po mně župan a ponožky. Pomalu jsem se oblékla a to už na dveře ťukal Edward, zda může dovnitř.

„Jo, pojď, už jsem oblečená,“ usmála jsem se a nechala se svléct jeho pohledem. Když ke mně přišel, jemně mě políbil a nesl zpět k němu do pokoje. Položil mě na postel a odešel. Staral se o mě, jako bych byla nemocná, ale já nejsem, jsem jen chromá, no… Chvíli bylo ticho, nic jsem neslyšela a potom jsem zaslechla, jak se někdo s někým hádá – Edward a Rosalie.

„Rosalie, mně je úplně jedno, co si myslíš, že je správný. Mně už na tom nesejde, já chci taky konečně žít. Jestli proti ní něco máš, tak jí to laskavě sděl sama a neříkej to mně. Ona je tady dobrovolně,“ křičel Edward a Rose se nedala zastrašit.

„Já proti Belle nic nemám. Jsem proti vašemu vztahu, Edwarde. Ona je člověk! Dokud byla jen naše kamarádka, tak mi to nevadilo, ale tobě se bude za dva měsíce špatně loučit. Nechci tě vidět zase bez chuti k životu,“ křičela oplátkou Rose.

„To ty se stehuješ společně s Emmettem, ne? My ostatní tady zůstáváme, pokud vím a stěhuješ se proto, že se ti nelíbí problémy, které se zde objevují, ne? Chceš mít až moc jednoduchém život.“ Takového Edwarda jsem neznala. Poslouchat tento rozhovor o mně bylo zajímavé, ale přece jen bych byla radši, kdybych ho nemusela slyšet.

„Já jsem svůj život neměla jednoduchej, proto si chci přežívání alespoň usnadnit,“ odsekla Rose. Co se tu děje? O Rose jsem věděla jen to, že není tak blbá, jak vypadá.

„Tím, že utečeš? Nejsi jediná, kdo ho měl zlej. Většina bytostí včetně Belly by nejraději minulost smazala. Nepamatovala si ji jako Alice. Možná by to pro tebe bylo jednodušší zapomenout. Zapomenout na Toma, Jefersona, Amelii, Kyren a Zoila, že? Pamatuješ? To ty jsi každého z nich poslala pro jistou smrt. Kvůli nim jsi nebyla dva měsíce ve škole a já našel v koupelně v hale krabičku od čoček. Chceš utéct před letáky, které visí na stěnách domů, na sloupech, na ulici, na tabulích: Pohřešuje se, ztratil se… Takže ne kvůli mně, ale kvůli sobě!“ Edwardův hlas byl nasycen nenávistí a zlobou. Byl slyšet snad až do Forks. Poslouchala a slyšela jsem každé slovo hádky, kterou mezi sebou vedli, a nakonec Rose přiznala, že je to její sobeckost, že ona nikdy nenašla někoho jako já – Edwarda. Na což jsem uslyšela ránu a Emma, jak nadává, shazuje Rose a říká, jak ji nenávidí… Bylo ticho, hrobové ticho, jen kroky po schodech, stisknutí kliky a Edwardova strhaná tvář.

Jen jsem rozevřela ruce na signál, že ho obejmu, ale on udělal něco, co jsem nečekala, že by v téhle situaci udělal. Během zlomku lidského vnímání jsem ležela na posteli, Edward nade mnou a líbal mě. Bylo to mimo můj rozum, ale instinkty a pudy se hlásily zběsile. Polibky jsem mu oplácela a nevnímala.

Jeho jemné doteky na mojí najednou nahé kůži mě příjemně studily, ale věděla jsem, že tohle je špatně. Že takhle to on nechce a nechci to tak ani já. Je pravdou, že moje špatné ,já' by to bralo hned všema deseti, ale to ,já', co k Edwardovi tíhlo a mělo k němu v srdci city, to odmítalo…

Upřímně jsem nevěděla, jak dokázat, aby přestal. Aby si uvědomil, co dělá. Uhodit jsem ho nemohla, odstrčit jsem ho nedokázala. Jediné, čeho se bál, bylo aby mi neublížil…

„Auu,“ vydechla jsem mezi polibky, kterými mě zasypával. Byly sladké, byly krásné, byla jich spousta, ale nebyly správné, ne dnes, ne takto, ne tady. Edward se okamžitě vzpamatoval a prohlížel si mě, co mi udělal.

„Co jsem ti udělal?“ zeptal se slyšitelně jen pro mě. Ležel na boku vedle mě a hleděl na moje tělo, které bylo bez županu a s vyhrnutou košilkou. Skoumal každý jeho centimetr.

„Nic, jen mi nepřišlo správný…“ Moje slova zastavil položením prstu na mé rty a kývnul, pochopil.

„Děkuju,“ řekl a jemně mě políbil. Stáhla jsem si košilku a přitulila se do jeho náruče. Objal mě a stále se mi omlouval do vlasů. Asi by mu to nedalo spát a tak se musel zeptat: „Bells, ty jizvy na břiše, jsou od té autonehody, že?“ Kývla jsem na souhlas. Ne! O tom se dnes nechci bavit, ale on si chce zřejmě představit, co všechno mi bylo.

„A moje záda jsou pokryta stovkami malých jizviček od předního skla. Té jizvy na stehnu sis určitě všiml, je od rádia, jo a pak je tady pár jizev na rukou,“ řekla jsem podrážděně a on se opět omlouval.

„Promiň, jsem jen zvědavý. Nebylo to správné. Neměl jsem se ptát,“ říkal mi do vlasů a já jen zvedla oči v sloup.

„Edwarde, jestli musíš odjet, tak mi to řekni teď a nenech to zajít tam, kde by mě to bolelo tisíckrát víc. Nechci tě odtrhnout od rodiny. Chci, abys byl šťastný. Já se o sebe postarám. Zvládla jsem to do teď, zvládnu to i potom,“ řekla jsem a zadržovala jsem slzy. Tak moc jsem si na něj za ten měsíc zvykla, na jeho oči, úsměv, hlas… On je pan dokonalý.

Měla bych jet domů. Venku už se vítr uklidnil a jsem si jistá, že oni mají cestu uklizenou hned. S jejich sílou a rychlostí. Pokud teď řekne, že odjíždí, chci okamžitě domů. Čím déle s ním totiž budu, tím hůř se mi bude loučit a potom žít. Je jako marihuana, sakra! Opojnej a silně návykovej!

„Co když jsem ale štěstí našel právě s tebou?“ zeptal se a naklonil se nade mne s pohledem upřímným a pronikavým až do středu mého srdce. Viděl má víčka, jak zadržují slzy, pohladil mě po tváři a zlehka políbil na rty.

„Štěstí je relativní pojem,“ zašeptala jsem spíš pro sebe než pro něj. Jen se na mě zadíval a chvíli přemýšlel. Až jsem měla pocit, že vidím ta ozubená kolečka, jak se točí a zapadají do sebe.

„Bells, jsi šťastná?“ zeptal se po dlouhé chvíli jeho usilovného přemýšlení, já se mezitím stačila zadívat do jeho dokonale černých očí, které se mi koukaly na rty.

„Nevím, teď jsem spíš mrzutá,“ řekla jsem necelou pravdu. Nebyla jsem nešťastná, ani smutná. Bylo mi líto, že se bude rozhodovat mezi rodinou a mnou…

„Slibuju…“ přerušila jsem ho: „Neslibuj.“

„Ale já vím, že to splním! Slibuju, že nikdy nedopustím, abys byla nešťastná. Udělám cokoliv, jen abys byla šťastná,“ řekl a koukal se mi do očí. Lhal? Ne, spíše ne… Ale upřímně, nikdy člověk nemůže být navždy šťastný. Jsou chvíle šťastné a pak nešťastné. Je to houpačka. Nahoru a dolů a zase zpět.

„Neslibuj to, co je nereálné, Edwarde,“ řekla jsem a zavřela oči.

Shrnutí

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 21. kapitolka: