Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 23. kapitolka

26.10.2010 (07:15) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1493×

Strach, nicota a světlý bod

„Co po mně chceš?“ zeptala jsem se a zastavila uprostřed dívčích toalet. Okrajově jsem si všimla, že zamknul hlavní dveře.

„Víš, že jsi krásná a nedostupná? Každej kluk na škole si přeje dostat se ti do kalhotek. Touží po tobě víc jak po slečnách Cullenových. Já patřím mezi kluky a ano dnes to po tobě budu chtít. Máš hodinu volno, ne? Já taky, jsem osvobozen z tělocviku,“ vypouštěl z úst ta slizká slova a já věděla, že se pokusím bránit. Pokud se o to ale pokusím, bude to horší, než by to bylo bez obrany. Ne, budu se prát!

„Myslíš to vážně, Mikeu?“ zeptala jsem se a cítila ho za mnou.

Položil mi ruce na ramena a řekl: „Bude to odplata a jestli jenom cekneš, že jsem ti to udělal, udělám to znovu a znovu. Potom mi bude jedno jestli tě to bude bolet, nebo ne!“

„Myslíš, že se nechám?“ Možná, že ho ta otázka vyvede z klidu a lekne se, že jsem schopnější, než vypadám. Mohla bych na to jít diplomaticky…

„Nepochybuju o tom, že to s tebou nebude jednoduché, ale přece jen jsi holka a krom toho, máš ochrnuté nohy,“ odpověděl a odstrčil mě z vozíčku. Zabrzdila jsem o ruce a otočila se na záda. Zasmál se.

„Vidíš? Nikam mi neutečeš,“ zasmál se, klekl si ke mně a začal mě líbat. Z jeho rtů a doteků se mi chtělo zvracet. Snažila jsem se ho odstrčit, zarývala jsem mu nechty do hrudi - nic. Zalepil mi pusu a svléknul ze mne oblečení. Bránila jsem každý kus, měl větší sílu. Vyšla jsem z kondičky, dřív bych se ubránila. On sám si sundal kalhoty a já zavřela oči. Ne, dnes tu nebude John, Jake ani Edward. Jen já a on.

Když jsem otevřela oči. Ležel na mně, líbal mě na těle. Ne! Nebylo to krásné, nebylo to jako u Edwarda v pokoji. Moje já se nehádala. Obě říkala ne! Zmohla jsem se na úder do brady a pod žebra. Čekal to a tak ho to nevyvedlo z míru. Chytl moje ruce nad hlavou a druhou rukou mě osahával. Párkrát mě uhodil. Dal mi nohy od sebe a hrubě si mě vzal. Z očí mi tekly slzy. Tvář jsem odvrátila od té jeho a snažila si představit něco příjemného, hezkého… Nedařilo se.

Nevím, jak dlouho jsme tam byli, jen vím, že se mi udělal na břicho. Oblékl se a odešel. Začala jsem plakat, chtělo se mi zmizet, neexistovat. Nakonec jsem se ale oblékla a s uplakanýma očima vyjela z toalet. Omluvila jsem se u třídní, že mi není dobře a pojedu domů. Pustila mě.

Domů jsem ze školy jela dlouho. Jela jsem sama po ulici s hlavou sklopenou a tekly mi slzy. Nevěděla jsem co dělat, jestli to mám někomu říct. Když jsem dojela domů, zavřela jsem se do pokoje a ležela na posteli s pohledem do ničeho. V hlavě se mi opakovala jeho slova, pohledy, doteky. Chtělo se mi zvracet. Neměla jsem sílu se dojít vykoupat, smýt ze sebe jeho. Jen jsem ležela, nestírala slzy a přála si vzít přesvědčování Edwarda, aby jel pryč, zpět.

***

Ozvalo se zaťukání na okno, věděla jsem, kdo to je, jen jsem nevěděla, na co všechno se bude ptát. Setřela jsem slzy a řekla, že okno je otevřené. Ve vteřině seděl u mě a podezíravě mi hleděl do obličeje.

„Bells? Stalo se něco? Proč pláčeš?“ Jeho otázky byly pochopitelné a každý člověk by mu hned uměl odpovědět, ale já mlčela. „Kdybych ti tak mohl číst myšlenky.“

„Jen to ne. Nelíbily by se ti. Dnešek by se ti nelíbil… Jsem slabá, Edwarde. Nezasloužím si tě. Jsem moc špatná a špinavá pro anděla,“ řekla jsem a opět jsem plakala. Přisedl si, aby mě objal, ale já se odtáhla.

„Posoudím to sám, navíc nejsem anděl. Povíš mi, co se stalo? Mně můžeš říct cokoliv,“ říkal mile.

„Jenže on řekl, že když to řeknu, tak to udělá znovu,“ vyzradila jsem slova, která mě pošlou zpět na dno.

„Kdo ti co udělá znovu, Bello?“ Měl tak upřímné oči. Měl takový strach. Chtěl mi pomoci. Chce mi dokázat, že mu můžu věřit.

„Mike…“ začala jsem, ale vzlyk mě přerušil a místo mě pokračoval Edward.

„Co ti ten bastard udělal?“

„Víš… je těžk-ké se… o tom bavit, kdy-ž vím… že jsi scho-nej ho zab-bít.“ Vzlyky se nedaly držet a on nevěděl, jak mě má utěšit. Jen se na mě koukal.

„Slibuju, že to s tebou nejdřív proberu, než něco udělám, jen mi řekni, co ti udělal.“ Ach jak diplomatická věta. „Asi je to těžké, ale když mi to řekneš, budu ti alespoň umět pomoct.“

„Když… Ach, Edwarde,“ vzlykla jsem a překonala nechuť k dotekům a schovala se do jeho náruče. Zase se z něj stala bublina, co ke mně nic nepustí. Dotek chladil a hladil rány, co mi Mike zasadil. Bylo to příjemné, nebylo mi to nijak nepříjemné, naopak, pomáhalo to. „On, on se mě dotýkal a pak…“

Nemusela jsem dál mluvit, Edwardovi to došlo. Uvědomil si, co se mi stalo a ztuhl: „On tě znásilnil?“ tiše konstatoval. Jen jsem němě kývla a rozplakala se.

„Říkal, že jsem krásná a že si všichni kluci přejí, dostat se mi do kalhotek a že on bude první,“ vzlykala jsem a on se mnou kolíbal. Stáhl si mě do náruče a broukal.

„Všechno bude zase dobré. Neměl jsem tě tu nechávat samotnou… Nebolí tě nic?“ zeptal se a já jsem zapřemýšlela. Asi jsem měla pár modřin na různých místech, ale nebylo to moc cítit, až na duši. Ta byla potlučená až moc a ozývala se.

„Ne, nic mi není,“ kuňkla jsem a zavřela oči. Jeho kolíbáním jsem se nechala odnést do světa němých snů.

***

„Bells, otevři oči. Musíš do školy,“ říkal ten krásný sametový hlas. Nelíbilo se mi, že mě vytahuje z toho krásného, tichého snu, ve kterém jsem jen běhala po louce společně s ním. Proti svojí vůli jsem otevřela oči. Skláněl se nade mnou a já ležela v posteli. Nechtělo se mi nic dělat, jenom ležet a koukat se mu do očí.

„Mně se nikam nechce, Edwarde. Táta je už dávno v práci, takže se nedozví, když budu doma,“ zachraptěla jsem. Měla jsem ho oslabený od pláče. Vybavil se mi včerejšek a představa, že uvidím Mikea byla tak děsivá, až jsem zadržela dech.

„Jestli ti není dobře, jsem si jistý, že tě Charlie doma nechá,“ řekl a podal mi telefon.

Jen jsem vytočila tátovo číslo a na druhém konci se ozval veselý hlas: „Ahoj, Bellinko, copak potřebuješ, zlato?“

„Ahoj, tati, já jen, že mi dneska není dobře, jestli bych mohla zůstat doma,“ zachraptěla jsem do telefonu a odkašlala si. Opravdu mi nebylo zrovna k životu.

„Dobře, tak zůstaň doma, jen nevím, kdo se o tebe postará. Musím být na stanici,“ řekl s obavami v hlase a já pozvedla koutek úst.

„Měl by mě vyzvednout Edward a jestli mě takhle uvidí, tak tu stejně zůstane, ať mu to zakážu, nebo ho o to poprosím,“ řekla jsem nadějně a táta po chvíli souhlasil a loučil se, že musí jet pryč.

Podívala jsem se na Edwarda a znovu zavřela oči, jen mě přikryl a pohladil mě po vlasech. Stáhnul si mě k sobě a  hrál si s mými vlasy. Bylo to jak z románu, vystřižené a nalepené.

„Bells, opravdu ti je dobře? Zavezl bych tě do nemocnice a Charlie by se o tom nemusel dozvědět, přestože si myslím, že o znásilnění by měl šerif vědět,“ říkal a tisknul si mě k sobě. S ním jsem byla v bublině, to on byl místo, kde mi bylo skvěle.

„Já nevím, Edwarde, nic mě nebolí, tedy zatím jsem nic nepocítila, ale taky to může mít spojitost s tím ochrnutím. Je teda pravda, že jeho pohyb jsem cítila, tak bych snad měla cítit, kdyby mi něco udělal,“ řekla jsem a podívala se do starostlivé tváře, „stejně bys mě tam odvezl, že? Tak mi podej oblečení, ať to máme co nejdříve za sebou.“

Edward mi pomohl se obléct a zmizel z bytu. Za chvíli už byl zpět a vezl mě k autu, abychom se dostali do špitálu. Po cestě jsem nic neříkala, jen jsem koukala z okénka na míhající se předměty a občas se podívala na Edwarda, jak mě sleduje a probodává pohledem. Když jsme dojeli do nemocnice a Carlisleovi jsme vysvětlili, co se včera stalo, tak se chvíli rozčiloval, ale nakonec usoudil, že je na mně, jak to budu řešit. Nakonec nás z ordinace vyprovodil se slovy: „Kdyby něco, tak volej." Byla jsem v pohodě, jen pár modřin a pochroumaná psychika, kterou Edward držel, aby se nerozsypala.

Nesl mě do auta, vozík dal do kufru a po cestě se ptal, jestli se nechci stavit na snídani. Neprotestovala jsem, a tak jsme se mnou stavil v jedné malé kavárně a já si dala snídani. Nebyla moc vydatná, ale byla výborná.

„Edwarde, já vím, že se mě snažíš rozptýlit, ale mohl by jsi mě odvézt domů? Nemám chuť se veselit,“ kuňkla jsem zpoza vypitého kafe. Jen se usmál, mávnul na servírku k platbě a vezl mě k autu.

Posadil mě do auta a neřekli jsme slovo, nechtělo se mi mluvit. Chtělo se mi jít domů a ležet v posteli, nevnímat svět anebo hrát, hrát dlouho a bezmyšlenkovitě. Ne, žádnou určitou skladbu, ale noty, které mi přijdou pod prsty. Podívala jsem se na Edwarda, který měl oči přilepené na mně a periferně sledoval silnici.

„Bells, můžu ti nějak pomoct? Nenávidím tě vidět, jak se trápíš,“ řekl smutně a mě bodlo u srdce, že se trápí kvůli mojí neschopnosti. Podívala jsem se mu do očí a viděla lásku, kterou mi chce dát, kterou mě chce podpořit.

„Já nevím, Edwarde. Naposledy jsem se snažila před tím utéct..."

pokračování stejného dílku v další kapitole >>>

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 23. kapitolka: