Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 26. kapitolka

29.10.2010 (07:00) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1389×

Šťastný nový rok

„Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna. Šťastný nový rok,“ mluvili jsme všichni najednou. Vánoce jsem slavila s tátou a přijela máma s Philem. Nový rok slavím s Edwardem a jeho rodinou. Neťukali jsme si se šampaňským, ale Novoroční polibek proběhl u všech i u mne s Edwardem. Svoje znásilnění jsem ohlásila na policii a za týden se rozjede soudní řízení. Budu svědčit proti Mikovi, který teď sedí ve vazbě. Byla jsem prohlédnuta lékařem gynekologie, který byl pod přísahou a soudním psychologem.

Je pravda, že Edward by Mika radši zmlátil, ale nechal to na mně. Přenést se přes to ono se mi povedlo 25. prosince, kdy mě Edward vzal na nejkrásnější místo na světě. Byla to louka, na které bylo jako všude jinde v lese několik desítek centimetrů sněhu. Držel mě v náruči a usmíval se na mě.

„Mám pro tebe dárek,“ řekl a usmíval se. Byl to krásný, jasný zimní den s Vánoční náladou. Rychle sáhl do kapsy a položil mi krabičku zabalenou do vánočního balícího papíru do dlaně a pobídl mě k otevření.

„Ale, Edwarde, já už od tebe dárek dostala, jsi se mnou a pomáháš mi držet se daleko ode dna,“ řekla jsem a políbila ho na tvář. Usmál se. „Broučku, jen to otevři.“

Rozvázala jsem stužku, rozbalila papír a koukala na mě krásná krabička petrolejové barvy. Otevřela jsem ji a pohlédla na krásný medailonek ze stříbra ve tvaru srdce. Bylo krásné, když jsem ho otevřela – na pravé straně bylo vyryto: ,Klíč k mému srdci vlastníš ty.' A napravo bylo místo pro fotku.

„Je krásné, Edwarde,“ vydechla jsem a pověsila si ho na krk. „Škoda, že nemám žádnou naší společnou fotku.“ Podívala jsem se zpět do kravičky, kde byla malá vystřižená černobílá fotka nás dvou. Usmála jsem se.

„Já, nevěděl jsem, jestli tam nebudeš chtít mít někoho jiného, tak jsem ji nedával dovnitř,“ řekl tiše a políbil mě na spánek.

Usmála jsem se. „A koho jiného bych v něm měla mít uchovaného než-li tebe? Když jsi to ty, který mi vzal srdce a dal mi svoje.“ Usmál se. Natahovala jsem se k polibku, jen mě zastavil. „Nepospíchej, já počkám. Miluju tě a budu čekat věčnost, jen abys byla šťastná.“

„Chceš, abych byla šťastná?“ zeptala jsem se a on jen kývl na souhlas. „Polib mě!“ Nemusela jsem čekat dlouho ani to opakovat a cítila jsem jeho rty na mých v lehkém něžném polibku. Když zjistil, že se nebráním ani neodtahuji, začaly být polibky náruživější a vášnivější. Pootevřela jsem rty a jeho jazyk začal plenit má ústa. Ach, jak mi jeho polibek chyběl. Objala jsem ho kolem krku a tiskla se k němu. Chytl mě pod zadečkem a druhou rukou mi zajel pod tlustou zimní bundu, naskočila mi husí kůže a ošila jsem se. Usmál se v polibku a začal mě hladit po zádech.

Zamotala jsem mu prsty do vlasů a nechala se ovládat touhou, přestal mi stačit dech, a tak se chtěl přesunout na krk, v čemž mu zabraňovala šála. Sundal ji rukou, kterou sundal z mých zad. To se mi moc nelíbilo a tak jsem zklamaně zabručela, zasmál se a ustal v polibcích. To se mi líbilo ještě míň.

„Celá se třeseš,“ konstatoval a opět mě držel v náručí. Jo, měl pravdu, byla mi zima.

V ten den jsem se přes všechno přenesla a začala si užívat vánoční prázdniny. Edward, táta a ostatní byli nadšení, že jsem zase ta stejná, ale já jsem nezapomněla. Zapomenu až tehdy, kdy bude Mike potrestán.

Na tohle jsem si vzpomněla přesně ve chvíli, kdy si ke mně Edward klekl a začal mě líbat, což se stalo asi tam v setině sekundy. Vzpomínala jsem v celém polibku a na jeho konci, jsem stiskla medailon a rozhodla se, že se pokusím znovu chodit jen proto, abych mohla projít uličkou. Protože Edward je ten, se kterým chci prožít věčnost.

„Šťastný nový rok, lásko,“ zašeptal mi do rtů a já se usmála. Pohladil mě po tváři a vezl mě ke dveřím. Ostatní už stáli venku a Emmett držel nějaký ovladač. Edward mi podal bundu a obul sněhule. Když jsme vyjeli ven, Emmett zmáčkl spínač a spustil se krásný ohňostroj.

„Mluju tě, Edwarde,“ řekla jsem opírajícímu se Edwardovi o držadla vozíku tak, aby měl obličej vedle mého, otočil ho stejně tak jak já a dlouze mě políbil.

„I já tebe, Bells.“

Hleděla jsem do světel ohňostroje a čím dál víc jsem nacházela vůli, vůli znova se postavit…

6. ledna

„Slečno Isabello Swanová, přísaháte, že budete mluvit pravdu, nic víc, jen čistou pravdu,“ ptal se nějaký zřízenec u soudu. Měla jsem ruku položenou na nějaké knize. Já vím, že je to přísaha, nejsem hloupá. V síni mě přišel podpořit Edward, táta taky vypovídal jako šerif místní policie. Mike seděl na lavici obžalovaných. Napravo ode mne byla porota, v níž jen tak náhodou letos seděla Esmé. Carlisle byl další svědek, protože jsem soudu oznámila, že to byl první lékař, který mě prohlédl.

Mike si mě měřil naštvaným pohledem a Edward se na mě usmíval. Soudní proces vedl soudce p. Shermann, kterému mohlo být něco kolem padesátky. Vypadal mile a spravedlivě. Upřímně, tohle všechno mi nedodávalo moc jistoty. Byla jsem nervózní, klepaly se mi ruce, měla jsem sucho v krku.

„Tak přísahám,“ pronesla jsem a nasucho polkla. Přistoupila ke mně moje právnička a poprosila mě, abych soudu vše řekla a to od prvního útoku na mojí osobu.

„Když jsem prvního září nastoupila na Forkskou střední školu, věděla jsem, že to budu mít těžké, ale největší problém jsem měla s panem Newtonem. Hned od prvního dne mě urážel a nejspíš si na mně něco kompenzoval. Shodil mě z vozíku, jindy mě urážel. Přecházela jsem to. Já osobně proti němu nic neměla. Pan Newton si toho moc nedovolil, protože se mnou byl Edward Cullen, ale dvacátého šestého listopadu odjel z Forks a pan Newton toho patřičně využil,“ říkala jsem do mikrofonu a ruce svírala do pěstí.

„Slečno Swanová, mohla byste prosím pokračovat? Pro soud je nejdůležitější ta část, která se stala dvacátého šestého listopadu,“ řekla moje právnička, slečna Neageslová, kývla jsem a pokračovala.

„Na obědě se mi posmíval spolu s dalšími, tak jsem odjela. Šel za mnou, odbočila jsem na dámské toalety a on mě bohužel následoval i tam. Zamkl, ptala jsem se, co chce a on že splatit to ponížení o první hodině prvního září, kdy jsem ho úmyslně strefila do nosu. Urážel mě, zasloužil si to.“

„Slečno, vraťte se zpět k dvacátému šestému listopadu,“ pokáral mě soudce.

„Omlouvám se. Dále řekl, teď cituji: ‚Víš, že jsi krásná a nedostupná? Každej kluk na škole si přeje dostat se ti do kalhotek. Touží po tobě víc jak po slečnách Cullenových. Já patřím mezi kluky a ano dnes to po tobě budu chtít…‘. Zeptala jsem se ho, zda si myslí, že se nebudu bránit, věděl že budu, ale upřímně, kolik z vás si myslí, že se ochrnutá holka ubrání zcela zdravému klukovi, který hraje rugbi?! Shodil mě z vozíku, začal mě líbat. Bránila jsem se, odstrkávala jsem ho. Prala jsem se o každý kus oblečení, několikrát jsem ho udeřila, nebylo mi to nic platné…“ Při těch vzpomínkách jsem se takříkajíc sesypala, nemohla jsem dál mluvit.

„Přerušuji soud. Sejde se znovu za hodinu a vy, slečno Swanová, se dejte do pořádku,“ řekl soudce, vstal a všichni po něm. Stěží jsem vyjela. Přišel si pro mě Edward a vezl mě ven. Byla jsem minutu před zhroucením. Takhle si na to vzpomínat a ještě o tom mluvit. Odvezl mě do haly a klekl si přede mne.

„Bells, všechno bude dobrý. Všechno se vyřeší, vedeš si skvěle. Devadesát procent porotců ti věří už teď. Soudce ti věří. Stačí to dopovědět, pak odpovědět na pár sprostých dotazů ze strany obhájce a půjdeme domů,“ říkal a držel mi ruce. Měl na sobě černý oblek s vínovou košilí a černou kravatou. Slušelo mu to. Oblékala ho Alice a stejně tak i mne. Měla jsem černé šaty a připadala jsem si, jako když jdu na pohřeb.

„Já vím, když ono to není jednoduché, Edwarde,“ kuňkla jsem a zadržovala slzy, aby mi nerozmazaly řasenku. Usmál se. „Já vím, ale pak to bude vyřešené.“ Kývla jsem.

„Měla by ses napít, Bells,“ řekl a vezl mě ke stojanu s čistou vodou. Natočila jsem si kelímek a vypila ho. Nijak mi to nepomohlo.

Hodina utekla velmi rychle. Edward se se mnou bavil o příjemných věcech, které neměly žádnou souvislost s dneškem. Odvezl mě zpět do soudní síně a celou dobu se usmíval a šeptal: „Zvládneš to!“

Opět jsem seděla na místě svědka, byla jsem vyzvána k pokračování. „Svlékl mě stejně jako sebe. Ruce mi pevně svíral nad hlavou a znásilnil mě. Potom mi řekl, že jestli to někomu řeknu, tak to udělá znovu.“

„Děkuji, slečno Swanová, já nemám dál, co říct. Může přistoupit obhajoba,“ řekla moje právnička a sedla si na místo.

Přistoupil Mikův právník a začal: „Takže, slečno Swanová. Byla jste panna?“

Na to si stoupla sl. Neageslová a pronesla: „Irelevantní!“

„Připouští se. Pane Charleslie, pokračujte,“ řekl soudce. Dále jsem odpovídala na dotazy, které se snažili vyvrátit Mikovu vinu. Po mně vyslechli Carlislea a tátu, pak byl proces přerušen pro poradu poroty.

***

„Takže, jak rozhodla porota?“ zeptal se soudce a já zadržela dech. Viděla jsem Mika, že je na tom stejně. Srdce mi bylo jako splašenému koni. Chtěla jsem to mít za sebou.

„Porota se zcela shodla a rozhodla, že je Mike Newton vinen ze znásilnění slečny Isabelly Swanové,“ řekla žena staršího věku a opět se posadila. Mike zrudl a otevřel pusu k nadávce, hned na to ji zavře a uvědomil si, že by to mohl mít ještě horší.

„Mike Newton je odsouzen k šesti měsícům vězení a k Isabelle Swanové se nesmí připlížit na méňe jak 50 metrů, do odvolání. Tak zní rozsudek. Děkuji,“ řekl soudce a odešel. Mike byl naštvaný, zuřil a odvedli si ho zřízenci.

Mike se neodvolal, já jsem to kompletně uzavřela a odjížděla domů vedle Edwarda, kterému jsem v autě řekla a tom, že za měsíc odjíždím do rehabilitačního centra.

Takže, snad se vám to líbilo. Upřímně se soudem moc zkušeností nemám, takže berte ohledy, prosím. S Belliným osudem v této kapitolovce mám ještě hodně plánů, takže se určitě těšte na další dílky :) Bude jich doufám ještě spousta. Ještě jednou se omlouvám, že jsem opět měla pauzu v přidávání, ale jsem ráda, že jste na mě nezapomněli a čtete mě dál :) Pokud se chcete na něco zeptat, pak mám na shrnutí e-mail a icq a prosím, uveďte svoje jméno, že jste ze stmivani.eu, jinak vám asi neodpovím :)

Předem se omlouvám, pokud bych zase nějakou dobu nic nepřidala. Má to spoustu důvodů, ale když mi dáte impulz k psaní, bud psát jak divá. :))

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 26. kapitolka: