Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 44. kapitolka

12.05.2011 (17:15) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1341×

Všechno bude dobré! Musí!

Mlčel, mlčel, nereagoval. Ublížila jsem mu a to je dobře. Třeba konečně pochopil, jaké to je být zklamaná až do morku kostí. Otočila jsem se, v písku nechala boty a rozeběhla se do moře. Bylo mi jedno, že je ještě stále studené, bylo mi jedno, že mě odliv unese, protože ještě stále nejsem tak zdatný plavec, prostě jsem chtěla zmizet do temnoty téhle vody. Skočila jsem do ní a cítila, jak chlad prostupuje každý pór mojí kůže, bylo to neuvěřitelné. Chladilo to moje slzy, tišilo je to.

„Bello, ne!“ křikl na mě Edward z pláže. Nevěděla jsem, co dělá a cítila, jak mě proud nese dál. Nevím, nechtěla jsem asi plavat zpátky, ne, zatím jsem nechtěla dělat nic, ale pak, když jsem chtěla zpět k pláži, už to nešlo, byla jsem moc daleko. Ani Edwarda jsem na pláži neviděla a cítila jsem, jak mi nohy zmrzly a nešlo s nimi moc hýbat. Ten pocit jsem znala velmi dobře, pomalu vám omrzají nervové buňky.

„Edwarde!“ křikla jsem a cítila, jak mě nohy táhnou ke dnu tak, jako bych k nim měla přivázanou kovadlinu. Nechtěla jsem, chtěla jsem zpět na pláž. Uvědomila jsem si, jak jsem mu ublížila, že jsem mu nedala ani šanci na vysvětlení. Prostě jsem ho odsoudila. Bylo mi to všechno tak líto. Najednou jsem nechtěla být sama. Chtěla jsem být schovaná v jeho náruči. V té bublině, která nás vždy obklopila, když jsme byli spolu. Mohli jsme být kdekoliv a byli jsme šťastní, když jsme byli spolu.

„Bello?“ volal na mě Edward. Asi mě neviděl, ani já jeho. Jenže já už měla šanci jen na poslední výkřik, poslední síly, poslední okamžik. Vždycky jsem chtěla umřít s někým a ve spánku. Nikdy jsem se nechtěla utopil, dlouho to trvá.

„Miluju tě,“ řekla jsem a klesala ke dnu. K tmavému dnu a s každým centimetrem byla větší a větší zima i Edwardovo objetí by bylo horké. Chtěla jsem ho naposledy vidět, chtěla jsem ho obejmout a nepustit, políbit ho a až potom navždy odejít. Takhle jsem se měla rozloučit. Ne na něj křičet a vyčítat mu něco, co není pravda. Vždyť on nikdy neřekl, že to miminko nechce. Třeba ho chce, jen se snaží rozumně uvažovat. Možná bude všechno dobré...

Možná taky ne! Nadechla jsem se vody, zaplnila mi plíce jako kyselina. Nešlo to, začala jsem se vážně topit. Neviděla jsem nic jiného než světlou část hladiny. Nikde nic nebylo, nic, čeho by se dalo chytit, žádný opěrný bod. Jen voda, slaná mořská voda. Chtěla jsem nahoru, ale mozek mě neposlouchal, snažil se vyrovnávat s dávením. S každým dalším nádechem, o kterém si mozek myslel, že pomůže, to bylo horší. Vzdávala jsem to, nemělo to smysl. Edward mě nikdy nenajde, jsem pod vodou.

„Promiň mi to!“ proletělo mi hlavou a zavřela jsem oči, přestala jsem lapat po neexistujícím vzduchu, prostě jsem to už chtěla mít za sebou. Konečně umřít, protože tohle je milionkrát horší. Byla jsem částečně smířená s tím, že už nikdy neuvidím Edwarda, Alice, tátu, ani Renée. Naposledy jsem rukou přejela po břiše a loučila se. Nedoufala jsem, ale začala jsem v momentě, kdy mě objala kamenná ruka a táhla mě na hladinu. V ten moment, jsem přestala cokoliv řešit a moje tělo upadlo do krásného bezvědomí, možná, že jsem umřela.

Edward:

Doplaval jsem s ní na pláž a okamžitě jí vypravil vodu z plic. Rozkašlala se a já ji otočil na bok. Tolik vody v plicích jsem ještě nezažil. Pomalu otevřela oči a ještě v neustávajícím kašli se mi vrhla kolem krku. Musela jí být šílená zima. Byl jsem tak strašně šťastný, že se nadechla, že kašle, protože to byl důkaz, že žije, že se mi neutopila. Udělal bych cokoliv, jen aby znovu otevřela oči. Dokud by jí bylo srdce, zkusil bych všechno, i kdyby to znamenalo, že by přišla o svoje lidství.

„Promiň, promiň,“ snažila se říkat mezi záchvaty kašle. Jednou rukou jsem ji chytil a druhou jí rozepnul mokré šaty. Nechala si je sundat a stále mě objímala. Sáhl jsem pro mikinu, co jsem si sundal, když jsem pro ni skákal. Měl jsem o ní takový strach. Stále vykašlávala kapičky vody a usmívala se, byla šťastná, že mě vidí. Je rozkošná, ona je ta jediná, která stojí za všechny starosti a momenty štěstí.

„Ššš, neomlouvej se, všechno bude v pořádku. Ukaž, schovej se do té mikiny, ať ti je teplo. Miminko musí být v teple,“ řekl jsem, ona se usmála a znovu se rozkašlala. Stále mě držela kolem krku. Zvedl jsem ji tak, jako se nosí děti. Objala mě nohama kolem pasu a já ji držel pod zadečkem. Ve druhé ruce jsem měl její a svoje oblečení. Hleděla na mě zamilovanýma očima, které se stále omlouvaly. Ty oči by dokázala milovat i Ledová královna z pohádky Káj a zrcadlo.

„Promiň, miluju tě,“ hlesla mi u ucha.

„Taky tě miluju, odpočiň si,“ řekl jsem a pohladil ji po zádech. Opřela si hlavu o moje rameno a zavřela oči. Ještě stále občas pokašlávala a třásla se zimou. Tohle jsem zavinil já. Měl bych si nafackovat. Měl bych odejít, jen jí ubližuji.

Rozeběhl jsem se k autu, kde ještě stále byly klíče a s Bellou na klíně jsem odjel do nemocnice, usnula. Byla kouzelná a potřebovala se zahřát. Topil jsem na maximum a doufal, že bude v pořádku. Tiše oddechovala, slyšel jsem, jak občas zachraptí. Hladil jsem ji po zádech a doufal, že mě vnímá. Ano, seděla mi na klíně, nechtěla se pustit, vážně byla jako malá princeznička.

„Bude to dobrý. Za chvíli ti bude teplo, lásko,“ mluvil jsem na ni a odbočoval k nemocnici. Vešel jsem s ní dovnitř, stále mi visela kolem krku, moje malá Bella, těším se na toho mrňouse. Mikina jí byla velká, z vlasů jí stékala voda a měla rozmazané oči.

Zaťukal jsem na Carlisleovu kancelář, bylo mi neprodleně otevřeno. Okamžitě nás vedl na vyšetřovnu a poslouchal příběh, který se stal. Byl nadšený, když zjistil, že je Bella těhotná, ale hrozil se, jestli bude v pořádku. Položil jsem ji na lehátko, a to ji probralo. Zmateně se rozhlédla, ale když viděla mě, byla v klidu, jako by věděla, že je v bezpečí. Carlisle ji prohlédl a řekl, že klidně můžeme jet domů. Jen že má být v teple a odpočívat, že si ji doma ještě zkontroluje, ale že není třeba, abychom ji trápili v nemocnici, z toho byla Bella patřičně nadšená a rozzářila se.

***

„Bells, prosím. Za chvíli jsem zpátky, jen ti udělám něco teplého k jídlu,“ mluvil jsem s Bellou, která vykoupaná ležela v posteli a já jí fénoval vlasy, což si vyloženě užívala, skoro až vrněla jako kočka, když jsem ji ještě za lidského života hladil po hřbetě a ona se pod mým dotek prohýbala, no, teď se mi kočky obloukem vyhýbají, nevím, čím to je, že by tím, že se mě bojí?

„Nechci, abys někam chodil. Mrzí mě, co jsem řekla...“ Dal jsem jí prst na pusu a záporně zakroutil hlavou.

„O tomhle se bavit nebudeme. Hlavní je, že jste v pořádku,“ řekl jsem a ona se usmála. V těch peřinách byla kouzelnější, než kdy jindy. Sáhla na noční stolek a nandala si prstýnek, políbil jsem ji. Moc jí slušel a mně se líbil hlavně fakt, že za chvíli bude jen moje, ne, že by mi nemohla utéct, ale je to takové... jistější.

„Jsem ráda, že jsi mě našel. Chci si tě vzít, nevím, co mě to napadlo,“ řekla a spojila naše rty v dlouhém polibku. Byl jsem štěstím bez sebe, že je doma, že je v pořádku, že se na mě nehněvá, že je těhotná. Po tři čtvrtě století se mi splní sen, budu táta, teda snad, když se nic nepokazí a já budu dělat všechno proto, aby se nic nepokazilo.

„Těším se, až budeme vybírat jméno,“ zašeptal jsem jí do ucha a ona se mi vrhla kolem krku. Byla šťastná, v tenhle moment byla nejšťastnější na světě. Kdyby mě mohla udusit, teď by mě její stisk dusil. Je stále nedokážu pochopit sebe samého, proč jsem tohle neřekl hned? Mohl jsem se vyhnout takovémuhle ošklivému dnu, ano, udělala zkoušky, ale přežila to, ale to nic nemění na tom, že měla být šťastná celý den.

„Miluju tě!“ zakřičela to do domu a dole se ozval smích. Musela ho slyšet i ona, protože se začala smát. Kdyby se mě někdo zeptal, co na ní miluji nejvíc, kromě očí a srdce, pak řeknu, že její smích, protože její smích by mě uklidnil vždycky, ať by se dělo cokoliv, udal by mi směr.

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 44. kapitolka: