Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 47. kapitolka

12.06.2011 (11:30) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1792×

Zestárnu!

Odnosil jsem tašky do pokoje, respektive do šatny. Vážně jsem se těšil, až si oblékne nějakou z těch košilek. Ještě víc než to, jak bude vypadat sexy, mě ale zajímalo, co je v tom balíčku, který svírá v ruce. Seběhl jsem do garáže, kde už v zaparkovaném autě spala Bella, kterou to nevzbudilo. Ji by totiž občas nevzbudil ani bombový útok za války. Spávala tvrdě - ale jen tehdy, pokud se jí nic nezdálo. Dnes byla asi tak unavená, že i sny jí daly pokoj. Škoda, že nemůžu nějak zjistit, co má v tom balíčku.

„Hezky si počkej, až ti to dá,“ zachichotala se Al a vystoupila z auta. Pomalu jsem otevřel dveře od spolujezdce  a opatrně vzal Bellu do náruče, jen zabručela a spala dál. Byla jako medvídek. Můj velký poklad.

Donesl jsem ji do pokoje a zlehka položil na postel do rozestlaných peřin. Pozvedla koutky. Sundal jsem jí boty, kalhoty a mikinu, se kterou jsem měl trošku problém. Ihned potom, co jsem ji přikryl do peřiny v zeleném povlaku se do ni zachumlala. Nechal jsem ji v klidu spát a sešel jsem do obývacího pokoje, kde seděla Alice s Jasperem. Sedl jsem si za klavír a něco si potichu drnkal, venku už byla dávno tma a já jsem nechtěl být moc daleko od Belly. Na lov si zajdu, až o tom bude vědět. Mohli bychom s Bellou někam odjet.

„Ona bude určitě ráda, jen ji vezmi někam, kde bude teplo a sluníčko,“ řekla Al z křesla a dál se věnovala manželovi, který na ni celý den myslel, stejně jak já na Bellu. Je neuvěřitelné, jak dlouho na něj Alice čekala a hledala ho. Vydalo by to na nějakou moc pěknou knížku, co knížku, možná na nějaký šestidílný červený román.

Alicinou hlavou se právě prohnala vize, jak se Bella probouzí, tak jsem nechal hraní a za vteřinu vcházel do pokoje.

„Ahoj, lásko,“ pozdravil jsem ji, když otevřela ospalé oči. Usmála se a hrabala se z peřin celkem ve spěchu.

„Ahoj, já potřebuju strašně čůrat, jinak bych spala dál!“ konstatovala a běžela do koupelny. S úsměvem jsem jí natřásl polštář a otevřel jsem okno do bouřkové noci. Sedl jsem si do křesla a čekal jsem, až se vrátí. Mluvila už, jak otevírala dveře: „Mám pro tebe dárek, jen nevím, kde je.“

„Bude někde v posteli, spala jsi skoro dvě hodiny.“ Vykulila oči a skočila do postele, kde začala hledat balíček. Nakonec ho našla na druhé straně postele až pod mým polštářem úplně v rohu. Vítězoslavně se zasmála a došla ke mně. Posadila se mi na klín a podala mi balíček, na který jsem se těšil celou dobu.

„Snad se ti to bude líbit,“ řekla, doufajíc v to, že řekla pravdu. Nechala mě to rozbalit. Rozvázal jsem stuhu a z hedvábného sáčku vytáhl sponu na kravatu. Nečekal jsem to. Myslel jsem si, že to bude nějaká cetka, ale tohle se jí povedlo. Vážně se trefila.

„Je krásná, kde jsi ji koupila?“ zeptal jsem se jí a ona se usmála a dala mi pusu.

„Jsem ráda, že se ti líbí. Forever and after... No, kde myslíš, že jsem ji koupila?“

„Nevím!“ Tohle jsem neměl šanci ani tušit.

„Ve svatebním salónu.“

„Viděla jsi šaty? Měla jsi je na sobě? Jaké jsou? Jsi v nich vyfocená?“ Bella se začala smát. Toužím po tom, aby už byla moje, jen moje!

„Ne! Uvidíš je až tehdy, kdy půjdu uličkou. Jinak to nosí smůlu. Nechci mít víc smůly, než mám!“

„Ale, ale. Tady je někdo pověrčivý,“ zasmál jsem se a Bella se zamračila. Vypadala jako Bručoun ze Sněhurky a sedmi trpaslíků od  Disneyho. Cvrnkl jsem ji do brady.

„Kdybych nebyla pověrčivá a neposlouchala strašidelné příběhy, tak se leknu, že upíři existují a uteču,“ hlesla a postavila se na zem. Chytl jsem ji za pas.

„No, tak... Zlato... Přeci bys nebyla naštvaná?“ Přitiskl jsem si ji k sobě a políbil ji. Odtáhla se.

„Nemysli si, že si to tímhle vyžehlíš,“ řekla. Znovu jsem ji políbil a rukou jí zajel pod tílko. Naskočila jí husí kůže. Dlaní jsem jí přejel po břiše a přešel na záda, kde jsem jí rozepnul podprsenku.

„No, tímhle už možná ano,“ zapředla a já se usmál. Sundal jsem jí tílko a podprsenku. Odtáhla se.

„Copak?“ zeptal jsem se zcela zmaten a vytržen ze scénáře.

„Promiň, ale jsem unavená.“

„Já to po tobě ale nechci. Jen nechci, abys na mě byla naštvaná,“ řekl jsem a jí se zvedly koutky.

„Ale já už nejsem naštvaná. Jsem ráda, že se ti ta spona líbí.“

„Chceš, abych tu zůstal s tebou?“ Zazubila se, tak jsem ji doprovodil k posteli a lehl si na svojí stranu. Stulila se ke mně a za pár minut usnula.

Bella:

„Dobré ráno,“ vyslovila jsem opět do prázdného domu, ve kterém byl pouze Edward a nikdo jiný, což by mi za normálních podmínek absolutně vyhovovalo, ale dneska ne. Bylo mi špatně, jak jen mohlo a nejen od žaludku. Bolelo mě snad úplně celé tělo a pohyby byly těžší než po pořádném tréninku ještě v Phoenixu. Ve snaze potichu si odkašlat jsem se málem udusila, takže jsem se na skrývání vykašlala a zakašlala tak, že stál okamžitě ve dveřích.

Než stačil cokoliv říci, zarazila jsem ho.

„Nic mi není!“ Zvedla jsem se stěží z postele a šla do koupelny, kde jsem za sebou zamkla dveře a svlékla ze sebe kalhoty, jediné, co mi zbylo. Opatrně jsem vlezla do sprchy a užívala si, jak mi horká voda prohřívá každičký sval. Sakriš, to jsme toho včera tolik nachodili? Počkat, to není možné. Namydlila jsem se jahodovým mýdlem a nějaká chmurná nálada byla pryč, stejně jako ten nepříjemný pocit, když máte být nachlazení. Rázem to bylo krásné ráno, či snad poledne a venku svítilo letní sluníčko.

Vzpomínám si, že když v Phoenixu takhle v červnu ráno svítilo sluníčko, nechtělo se mi vycházet z klimatizovaného domu ani na metr. Jedinou mojí záchranou byla motorka, na níž se ta cesta do školy ještě dala vydržet. Stejně to ale mělo i výhody. Pokud bylo víc jak třicet osm stupňů, do školy se nesmělo a byla zavřená, ani úkoly nám nedávali. Stávalo se to tak dohromady měsíc za celý školní rok.

Ach, kde jsou ty časy, kdy mi stačilo mrknou na jakéhokoli kluka a měla jsem ho v hrsti. Kde jsou ty časy, kdy jsem byla největší drsňačka na škole a všichni mě respektovali? Pryč! Teď jsem těhotná a zasnoubená. Sakra, Bello, kam se ztratila ta touha procestovat svět a ničeho se nebát. Jít si za svým a nebát se okolí. Kam si dala svoje touhy a staré zásady. Proč se chceš sakra upoutat ke klukovi, který tě vytáhl ze svrabu. Možná proto, co udělal. Vidíš, Bello, o tomhle jsem mluvila. Kde je tvoje tvrdohlavost a rozhodnost! Proč tohle všechno děláš?

„Protože mě miluješ?“ ozval se Edward zpoza dveří sprchového koutu a pomalu je otevřel. Hleděla jsem na něj jako na zjevení a moje myšlenky se okamžitě rozutekly pryč a byl zase jen on. Všechno do sebe zapadalo. On byl ten s kým chci strávit všechen možný čas.

„Ano, máš pravdu. Protože tě miluju,“ hlesla jsem a vypnula vodu. Pomohl mi ze sprchy a já jsem ho objala, nehledě na to, že jsem byla mokrá a z vlasů mi tekla voda. On byl ten, pro koho bych položila život.

„Já tě taky miluju, Bells. Budu tě milovat navždy, ať se stane cokoliv, ať budeme kdekoliv, i kdybychom měli být každý jinde, tak tě nepřestanu milovat,“ zašeptal mi do ucha, sáhl po ručníku a zvedl mě. Odnesl mě do pokoje a posadil na postel, přičemž si přede mě klekl a políbil mě.

Těmi slovy mě absolutně odzbrojil, nevěděla jsem, co říct a přitom mě na jazyku pálila jediná otázka, která směřovala k jeho předešlým slovům. Otázka ohledně budoucnosti a nekonečna. Věděla jsem, že je špatné se ptát a přesto všechno, co jsem v životě zjistila, mi stále zbylo pár vlastností z té staré Belly - nejdřív řeknu, potom myslím.

„Miloval bys mě i tehdy, kdybych byla stejná jako ty?“ Zarazil se, hleděl na mě nejprve  s očima plnými lásky a najednou... Byly prázdné, bez života, bez kapky naděje ve šťastný konec. Jako by znovu zemřel, jako bych mu řekla, že ho nemiluji a vrátila mu prstýnek se slovy, že je jiný, kdo vládne mému srdci. Jako by přestala existovat ta stará Bella, která před ním seděla, než vyslovila poslední větu. Najednou jsem nechtěla znát jeho odpověď, věděla jsem, že mě zraní.

„Pamatuj si jedno, Bell... Vždy budu bojovat za to, aby ses znovu nadechla! Vždycky!“ řekl smutně, prázdně, příkazem. Jako bych byla malé dítě, jako bych nevěděla, co je správné. Najednou se v mém pohledu na něj něco změnilo. On, který mě miluje, mi odepře možnost milovat ho navěky. Cítila jsem vůči němu zlobu, smutek. Chtěl mi snést modré z nebe a já přitom chci jen jeho, navěky.

„Řekls, že mě budeš milovat navždy, ať budu jakákoli!“ křikla jsem a měla chuť utéct pryč. Běžet dál a dál. Doběhnout až tam, kde končí svět a začíná ta tajemná země, ze které se nikdy nikdo nevrátil. Musí být nádherná, nebo strašně zlá.

Neměl na to co říct? Nebo mlčel a čekal, až se duševně vykřičím? Koukal na mě a mně z něj bylo špatně! V jednu chvíli řekne absolutně nejkrásnější větu o lásce a pak mi zkazí sen.

„Bello,“ začal a já vážně neměla chuť poslouchat to jeho patlání medu kolem huby jen proto, aby mě zpracoval tak, abych mu na všechno kývla. Jsem zamilovaná, ne blbá.

„Nech toho, Edwarde. Řekl jsi to, moc dobře si to pamatuju. Tu noc nezapomenu nikdy, ale pokud ty ano, nemá smysl brát vážně slova, která říkáš,“ nekřičela jsem na něj. Hlas se mi také neklepal. Prostě ta slova vyšla stejně, jako se napsala v mojí hlavě. Bez problému a během vteřiny.

„Já vím, že jsem to řekl,“ sykl, jako bych mu nasypala sůl do živého masa. Litoval toho, že to tenkrát řekl?

„Ne, nelituju toho, Bello, jen po mně prostě nemůžeš chtít, abych to udělal.“

„Proč ne, Edwarde? Netvrdím, že to chci hned, teď a tady. Ale jednou, až budu chtít.“

„Ne, prostě ne. Nepřipravím tě o tvojí duši. Možnost zestárnout. Vzpomínat na to, jak jsi byla šťastná,“ řekl a já vyvalila oči.

„Jenže já chci vzpomínat s tebou, chci být šťastná s tebou a ještě dlouho po tom, co zemřu, alespoň fingovaně. Edwarde, jaký to má jiný důvod?“

„Nedokázal bych se dívat na to, jak trpíš,“ hlesl a zhroutil se mi do klína. Jako by plakal beze slz a vzlyků. Bylo mi ho líto. Uvědomila jsem si, že ani já bych nesnesla pohled na to, jak se trápí. To, co mi vyprávěli, mi k představě stačí.

„A kdybych umírala?“

„Tak se celý můj postoj k této situaci změní!“ Sjela jsem po okraji postele na zem, naproti němu, a objala ho. Stiskl mě a já jen slyšela, jak tichounce šeptá jedno jediné slovo pořád dokola.

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 47. kapitolka: