Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 49. kapitolka

28.07.2011 (10:15) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2694×

Slabý větřík...

„Bello, vstávej už, sakra! Víš jak dlouho mi bude trvat, než tě učešu? Rosalie na tebe taky nemá celý den," křičela na mě Alice, když se mě už potřetí snažila dostat z postele. Bylo moc brzo. Teprve devět a nedá se říct, že bych šla brzo spát a dodržovala osmi hodinový spánek. Potřebuju se vyspat, jsem, sakra, těhotná!

„Ne! Ať si mě vezme rozcuchanou a nenalíčenou!"

„Klidně, miláčku," ozval se z chodby Edward a mile se na mě ve dveřích usmál těsně před tím, než mu je Alice zavřela před nosem.

„No, tak, Alice, vždyť jsem ještě v pyžamu, pusť ho sem. Pověrčivá jsem, ale tohle určitě nevadí!" Prosila jsem Alice a ona se mračila.

„Pak si budeš akorát stěžovat, že máš smůlu. Ani náhodou, stačí, že tě viděl. Šup z postele. Hezky rychle...."

„No jo, už jdu. Nech mě taky v klidu zvednout. Není to jednoduchý!" stěžovala jsem si a už jsem chtěla, abychom se líbali u oltáře. O půlnoci ho v naší postele vypakovala Alice, ne, že bych neotevřela okno a on se nevrátil, ale Alice je Alice, takže to věděla.

„Hele, jsi na konci druhýho měsíce, pořádně to na tobě není vidět a už si stěžuješ. Co budeš dělat, až před sebou budeš mít osmi měsíční bříško?" Kroutila nevěřícně hlavou a zvedala oči v sloup.

„Budu jí nosit na rukou," ozval se zase Edward a já se zasmála. Pravděpodobně seděl na chodbě a čekal až mi půjde Alice pro snídani, aby se mohl vkrást do pokoje a aspoň mi dát pusu. Alice vrhla ke dveřím velmi nasupený pohled a zavrčela.

„Na mého snoubence nebudeš vrčet ani ty, Alice. Už jdu a jestli ještě jednou uděláš nějaké podobné gesto, tak si ještě stokrát rozmyslím, jestli chci, aby jsi byla můj svědek!" Alice se zatvářila ublíženě a sklopila oči jako smutný, zmoklý pes. Potřásla rameni a tiše zašeptala slova omluvy nejen mně, ale i ke dveřím. Edward se rozesmál a já už si to rázovala do koupelny.

„A ne, že se zase bude hodinu sprchovat." Stará Alice byla zpátky a zase mi organizovala den.

„Jo, pořád. Za deset minut jsem venku, ale ne, ještě si musim oholit nohy, sakra, tak patnáct. Jo a než mě budeš česat, ráda bych se najedla," houkla jsem a zamkla dveře.

„Já jí to jídlo udělám, Alice." Slyšela jsem, jak k ní hovoří Edward nacházejíc se v našem pokoji. Zřejmě ji nechtěl naštvat, a tak na mě ani neťukal a nechtěl si povídat.

„Aby jsi stihl všechno, co máš, Edwarde."

„Nedodržel jsem snad někdy svůj slib?"

„No, dobře, tak jí tu snídani udělej, ale přines ji před dveře a zaťukej, ano?"

„Rozkaz, kapitáne," zasmál se Edward.

„Víte co, vy dva? Mně je to jedno, ale tradice je tradice. Mě si od Jaspera taky držel celý den."

„Jo, na to si pamatuju. Strašně jsi vyšilovala a povídali jste si přes dveře. On byl na chodbě a tebe Rose líčila." Dál už jsem rozhovor neslyšela, přestože mě zajímal. Měla jsem svých starostí dost. Nevím, jestli to bylo hlady nebo těhotenstvím či snad stresem a trémou, ale obrátil se mi naruby žaludek. Možná, že to bylo všechno dohromady. Chvíli jsem seděla na studené dlažbě u toalety a když jsem se po pěti minutách nezačala znovu dávit, konečně jsem vlezla do sprchy. Už večer mi bylo nakázáno, abych si nemyla hlavu, tak jsem se ji snažila ani nenamočit.

Ježiš, při představě, jak Alice vyvádí, jsem se radši vyklonila ze sprchy a vlasy si zabalila do ručníku. No, ještě nikdy v životě mi sprcha nepřišla tak otravná. Vždycky jsem si ji užívala a teď? Je to prostě 'opruz na entou', jak říká moje skvělá maminka. Jak já se na ni těším. Moment, moment, ona by tu už měla být. Měla přiletět už před hodinou a Emmett měl pro ni a Phila jet na ležiště. Co když se něco stalo?!

„Alice?"

„Ano? A nekřič tolik, já tě slyším i pokud budeš mluvit normálně," křičela na mě zpětně Alice, „nebo večer neřekneš ani slovo."

„Kde je máma s Philem?"

„Nevím, ale je pravda, že tady už..."

„Alice?" Určitě měla vizi, já to poznám. Tohle neutají. „Alice!"

„Promiň. Už tady měli být." Absolutně se změnila melodie jejího zvonivého hlásku.

„Jo, to vím taky, ale teď mi řekni, cos viděla," řekla jsem a vypla vodu, abych ji líp slyšela.

„Nic, co by tě mělo trápit. Tohle je tvůj den. Už máš oholené ty nohy?"

„Ne, a nebudou, dokud mi neřekneš, co jsi viděla!"

„Slibuju, že ti to řeknu, ale dělej. Máme málo času, za dvě a půl hodiny se vdáváš!" Kdyby se jim něco stalo, Alice by mi to určitě řekla. Aspoň doufám, že neprosazuje stejný názor jako Edward „Hlavně ať se nerozčiluje" stejně jsem pak naštvaná a rozrušená ještě víc. Tak jsem se o trochu klidnější rukou znovu pustila proud horké vody a vzala žiletku do trochu méně se třesoucí dlaně. Nanesla jsem holící pěnu a modlila se k bohu, abych se alespoň dnes nešikovně a ošklivě neřízla. Stoprocentně se říznu, ale čím líp, tím líp. Musela jsem se zasmát svojí vlastní úvaze a to, co jsem očekávala, se stalo, ale až pod kolenem a tak malinko, že to spíš přináší štěstí, než že to bolí.

„Opatrně, Bello." Slyšela jsem tlumeně Alici a říkala si, že víc opatrná už být nemůžu, nebo se zraním.

„Jo, jo," houkla jsem zpět a doholila si i druhou nohu. Ne, že bych si ty nohy neholila už včera, ale znáte to. On je dokonalý, chci se alespoň blížit. Opláchla jsem si z nohou zbytky pěny a po dokončení této běžné ranní očisty, která dnes byla velmi výjimečná, jsem se zabalila do Edwardova županu, protože můj byl v pokoji a mou rukou odemknutými dveřmi jsem vešla do pokoje, kde už ležely tousty, džus, čokoládová fidorka, kterou mi Rose s Emmem přivezli z Prahy a růžička se vzkazem.

„Zničil ti výzdobu," zachychotala jsem se a doběhla k růži, abych si mohla přečíst vzkaz: „Miluji Tě. Stýská se mi!"

„On je tak šíleně romantický, až to lepí jako med."

„Jen žárlíš, Alice."

„Ono ho to omrzí."

„Mě to nikdy neomrzí, navždycky jí budu říkat, že ji miluju," řekl Edward ve dveřích a Alice ho spražila pohledem, ale pak se usmála a kývla. Vešel do pokoje a posadil se na postel. Tady se něco děje...

„Tak, Alice, co jsi viděla?"

„Bello, měla by ses najíst a nedělat si starosti. Renée s Philem..." zadrhla se.

„Co je s nimi?" Srdce mi vynechalo několik úderů, až se Edward zvednul, že mě půjde chytat, až upadnu v mdloby.

„Problémy s letadlem, nic víc jsem neviděla!"

„Cože?!" vykřikla jsem a byla jsem na Alici naštvaná, že mi to neřekla už ve sprše.

„Bells, neboj, určitě dorazí v pořádku, jen později," zašeptal mi u ucha Edward a já mu uvěřila. Chtěla jsem mu věřit. Věděla jsem, že jsou to slova útěchy, ne, žádné sliby. „Ale nemůžu nic slíbit."

„Já vím, budeme prostě čekat, jak to dopadne." Posadila jsem se na postel a začala žvýkat toast. „Děkuju za snídani, ale asi bys měl jít."

Pomalu ke mně přišel, políbil mě na rty od roztaveného sýra a odešel s ladností dávných lordů. Mám takové štěstí, že ho mám, že se děsím toho, čím to štěstí budu vyplácet.

***

„Bello, nevrť se, nebo tě budu česat ještě dlouho!" křičela na mě už asi posté Alice. Když jak mám sedět vklidu, když tu máma s Philem stále nejsou.

„Alice, už jsi je viděla?"

„Ne, zkusím to... Stále nic, pořád jsou na mezipřistání."

„Stihnou to?"

„Netuším," zasténala Alice. Vím, ptám se jí často, ale co byste dělali vy? „Rose, pojď ji malovat, dodělám to při tom, nebo to nestihnem!"

„Ahoj, Bello," usmála se Rose během vteřiny, co se objevila u dveří do pokoje. „Edwrad už se taky chystá a ty nejsi namalovaná. To je ale nepořádek. Za chvilku se vdáváš... Tak jí to nech takhle. Vypadá to líp než to, co jsi mi ukazovala nakreslený."

„Protože neumím kreslit!"

„Alice, proč lžeš," pokárala jsem ji a usmála se na Rose. „Kreslit umíš a když mi půjčíš zrcadlo, tak posoudím sama, jestli se mi to líbí, když bude, můžeš se jít obléct. Rose už je hotová, jak tak koukám." Rose mi mlčky podala zrcadlo a otevírala kufřík s líčidly. Klekla si přede mě a něco si broukala. Podívala jsem se do zrcadla a ohromeně zamrkala, jak mohla ze mě udělat princeznu. Vrátila jsem Rose zrcádko a konečně jsem se začala cítit jako nevěsty v hollywoodských filmech. No, ono už to prádlo, bylo jak z filmu. Samá kraječka a mašlička, připadala jsem si jako cukrová panenka. Poprvé v životě jsem si měla vzít podvazky a po hodně dlouhé době podpadky, čehož jsem se děsila nejvíc. Ještěže tu bude táta.

„Alice, jdi se obléct a zavolej, prosím, taťku, chtěla bych s ním mluvit," hlesla jsem a zavřela oči, aby mohla Rose začít. Věřila jsem jí, já sama bych se nenamalovala jinak než řasenkou a leskem na rty. Napudrovala mi tváře, dala tvářeknu, před třemi dny vytrhané obočí česala a něčím asi barvila, nevím čím, měla jsem zavřené oči a užívala si, že je o mě pečováno.

„Ahoj, dceruško," pozdravil mě táta a šel si asi někam sednout. Když procházel kolem mě, (ha, jde na křeslo) ucítila jsem vůni borovic, tabáku a střelného prachu. Zřejmě si zpříjemňoval dopoledne někde v lese a střílel do starých, vysokých stromů a kouřil, zase.

„Ahoj, jak se máš?"

„Už mi bylo i víc do smíchu."

„Pročpak?"

„Vdávám jedinou dceru, kterou mám, a nevím, jestli si tě i přesto všechno zaslouží," konstatoval tiše a posunul si křeslo blíž ke mně.

„Nikoho jinýho nechci. Třetí šanci na to být šťastná už nedostanu."

„To máš asi prandu, holčičko. Snad budete šťastní dlouhé roky, ale jste oba tak mladí a už kotvíte a budete mít rodinu."

„Nikdy jsem si nepřála nic víc než to, aby se mi splnil tenhle sen."

„Tak teď si dovolím nesouhlasit, protože já si pamatuju, jak jsi si asi ve třech a půl roku přála kolo a pořád si ho neměla, pak jsi se naštvala a máma tě musela odvést do La Push, kde ti ho Billy vyráběl, protože sis ho vážně přála a Jacob tě na něm učil jezdit místo mě. Což mě dodneška mrzí, neboť já to kolo mám stále v garáži," řekl polosmutně Charlie.

„To staré, zrezivělé?"

„Ne, to, co jsem ti chtěl dát, když jsi si o něj pořád tak prosila."

„Tys měl pro mě kolo?"

„Samozřejmě," řekl a stiskl mi dlaň. „Však ono se bude hodit pro vnouče." Oba jsme se zasmáli a já byla vážně ráda, že je tam se mnou. Rose asi čekala mojí reakci, a tak mi ani nenačmárala nic vedle.

„Určitě!"

„Měl bych jít, přijdu si tě pak vyzvednout. Jsi nádherná." Políbil mě něžně na spánek a mně bylo líto, že odchází, ale věděla jsem, že si chce urovnat svoje city. Srovnat se s myšlenkami a pevně se ujistit, že to tak chci.

„Dobře, budu se těšit."

***

„Hotovo, Bello. Chceš se podívat?"

„Žádné koukání nebude!" Vlítla do pokoje jako maniak Alice a roztržitě si klepala na zápěstí, že je čas. „Hosti už jsou všichni tady. Oddávající taky a ty nejsi oblečená!"

„Je taky mamka s Philem?"

„Není." Posmutněla Alice. "Je mi to líto, ale čekat  na ně nemůžeme, ale už letí letadlem do Seattlu."

„Nechci se vdávat bez mamky, ona se těší a já ji u toho chci mít."

„Nejsem kouzelník, Bell, ale třeba dorazí alespoň na oslavu."

„Jenže nebude nikdo, kdo by jí řekl to, co říkají matky," hlesla ode dveří Esmé, která se mile usmívala. „Nikdo Renée nemůže zastoupit, prostě to nejde."

„Nám si ji zastoupila ty," ozvala se Rose, která nesla šaty ze šatny.

„Jenže ona matku stále má."

„Pravda," řekly holky jednohlasně.

„Chvilku počkat můžeme, ale do jedné hodiny z těch schodů prostě sejdeš. Oddávající pak musí jinam," zahudrovala Alice, ale bylo vidět, že mě chápe a chce, abych tu mamku měla.

„Tak mi pomozte do těch šatů, prosím. Sama se do nich nezavážu a okolo břiška jen trochu, ať můžu dýchat. Znáš se, Alice." Jen duchapřítomně kývla a pustila se do oblékání mě. Nejdřív punčochy, pak podvazek...

***

Stála jsem už oblečená u okna. Přes obličej závoj a čekala jsem, než neodbije tři čtvrtě na jednu nebo než přijede mamka. Táta seděl v křesle a broukal si mně moc dobře známou melodii oblíbené písničky. Strašně jsem chtěla, aby to mamka stihla, aby tu byla a viděla nás, jak si vyměňujem prstýnky, ale zřejmě je tohle první splátka štěstí. Smutně jsem se podívala na hodiny. „Bim, bam."

„Musíme jít, Bells."

„Já vím, tati. Slib mi, že mě nepustíš."

„Slibuju!" Obula jsem si podpadky a pomalými nejistými krůčky vyšla k člověku, který mě vychovával a vždy mě miloval. Byly bouřky a spory, ale vždycky jsme se k sobě vrátili. Pomohl mi ve chvíli, kdy jsem byla na pokraji šílenství.

„Jsi nejsilnější osoba, kterou znám, dceruško, pochybuji o tom, že spadneš," zašeptal ještě, když mě přivedl ke schodům, ze kterých jsme scházeli ke svatebčanům a mému princi z pohádky. Byli tu snad všichni, kteří pro mě něco znamenali. Byli tu ti, co znamenali něco pro Edwarda. Byl tu Billy, Seth, Sam a Emily. No, z Edwardovi strany bych snad vypíchla jen Tanyu. Strašně na ni žárlím, je tak krásná, mohla by ho mít kdykoliv. Nemůžu se jí rovnat. V ničem!

Pomalu jsme procházeli uličkou a já slyšela jen užaslá citoslovce, která se drala hostům z úst. Nejkrásnější byl ale pocit, když se otočil Edward, aby mě viděl na vlastní oči a ne jen z myslí přísedících a vydal tiché užaslé vydechnutí, které mě pošimralo v břiše. Usmál se na mě tak pokřiveně, že jsem měla chuť sundat lodičky a rozeběhnout se k němu tak rychle, jak jen to tyhle nádherné šaty dovolovaly, ale táta mě držel, jak slíbil.

„Už tam budem, neboj," zašeptal a posledních pár kroků zrychlil a vybočil tak z rytmu tradičního svatebního pochodu. Děkovala jsem mu pohledy a když mě konečně předal do Edwardovy ruky a Alice mi vzala kytici, poděkovala jsem mu nahlas. Usmál se a posadil se vedle dvou prázdných míst. Povzdechla jsem si, ale usmála se a těšila se, až bude chybět jen jeden detail k tomu, abychom mohli být spolu „Dokud nás smrt nerozdělí" a upřímně doufám, že se to nestane nikdy.

„Drazí snoubenci,..." mluvil tak pomalu, nebo se mi to zdálo. Opravdu mluvil moc pomalu. Mohl by trošičku zrychlit, už chci být jeho, sakriš. Den jsem se s ním nelíbala, chci mu dát pusu! Říct mu, že ho budu navěky milovat a nikdy ho nezradím, že mu budu věrná... „Proto se táži vás, Edwarde Anthony Masene Cullene, berete si zde přítomnou Isabellu Marii Swan za svou právoplatnou manželku. Budete si jí vážit, ochraňovat ji. Budete jí věrný a nikdy ji neopustíte. Snesete ji k nohám svět a nebudete chtít zpět ani semínko růže. Zemřete pro ni a učiníte ji vždy šťastnou. Jste si vědom všech jejích nedostatků a nebudete jí je nikdy vyčítat?"

„Ona nedostatky nemá. Ona je dokonalá... Ano, beru."

„A vy, Isabello Marie Swan, berete si zde přítomného Edwarda Anthonyho Masena Cullena za svého právoplatného manžela. Budete mu sluncem jeho dní a hvězdou večerů. Budete si ho vážit jako svého otce a matky. Budete mu věrná a neopustíte ho. Jste ochotná pro něj zemřít a udělat cokoliv jen, aby byl šťastný? Neobviníte ho nikdy z nedokonalosti a vaše hádky budou jen kořením života?"

„Ano, beru si ho za těchto všech podmínek a nemám v plánu je porušit!"

Usmáli jsme se na sebe a vnímali jen slova „vyměňte si prstýnky" a „polibte nevěstu" v tu chvíli totiž zmizeli svatebčané, hosté, rodina. Všechny strarosti o mamku s Philem. V tu chlíli jsme byli jen my. On a já jsem ode dneška, od tohoto momentu my, plus jedna. Když s úsměven odtrhl své rty od mých, zamračila jsem se, načež mi do ucha zašeptal, že máme celou noc jen pro sebe. Potěšilo mě to, a tak jsem se usmála, podepsala se a otočila se čelem do uličky. Objal mě rukou kolem pasu a čekal až dozáří blesky fotografů. Ani jsem si nevšimla, že jich je tolik.

„Jsi připravená vykročit do společného života a být zasypaná štěstím?"

„Teď, nebo nikdy!" Chytl mě za ruku a já nenápadně sundala lodičky a mrkla na Alici, která byla chvilku mimo a jen se usmívala. Edward se zasmál a zašeptala jsem: „Teď!"

Rozeběhli jsme se uličkou, já jednou rukou držela šaty. Běželi jsme přes kuchyň na zahradu, kde už byla přichystaná hostina a parket. Užívala jsem si, jak mi pod chodidly šustí květy růží. Nakonec mě v běhu zvedl do náruče a zatočil se se mnou jako bych byla malé děvčátko, co si hraje na šťastný konec. Byla jsem absolutně nejšťastnější osoba na světě, až do chvíli, než ke mně přiběhl Charlie a podával mi mobilní telefon. Edward mě postavil na zem a ztuhl jako kostka ledu. Po nejšťastnějším novomanželském páru se slehla zem a uvnitř nikdo nic netušil, Alice všechno korigovala.

Vzala jsem do ruky telefon a odstoupila od Edwarda, jako bych nechtěla, aby to slyšel. Byl to můj hovor, pro mě. Zvedla jsem hovor a na druhém konci se ozvalo tiché: „Dobrý den!"

„Isabella Swan, teda Cullen, kdo volá?"

„Dovolali jsme se dceři Renée Higginbotham Dwyerové?"

„Ano, kdo je tam?!" nekřičela jsem, mluvila jsem tiše a stále odcházela od Edwarda a Charlieho.

„Policie Seattle. Je nám to líto, ale letadlo, ve kterém cestovala vaše matka havarovalo a z osmnácti pasažérů nikdo nepřežil." V tu chvíli mi ztmavl svět do černobílé a cítila jsem, jak dopadám na tvrdý dřevěný parket. Viděla jsem jen Edwarda, jak ke mně běží a mluví na mě, ale já vnímala jen toho policistu, co mluvil na druhé straně telefonu. „Poslední zpráva, která byla před havárií vyslána, patřila vám. Vaše matka vám přála štěstí do společného života..."

Nemohla jsem poslouchat, co řekla těsně před tím, než umřela. Prostě jsem vypla uši. Seděla jsem na zemi, hleděla na bílé svatební šaty, květinovou výzdobu a zem. Urval se mi kus srdce, vně mě byl rozdrcen, zapálen a uhašen. Zmizel. Bylo prázdno a ticho. Vím, že na mě mluvili minimálně tři lidi: Edward, Charlie a ten policista, ale nevnímala jsem ani jednoho.

„Ona je mrtvá?" To bylo jediné a poslední, co jsem do toho telefonu zašeptala. Jednoduchou otázku prosycenou nadějí, že je to jen něčí žert. Po kladné odpovědi jsem se rozplakala a nechala, aby slzy dopadly na šaty a nenávratně je zničily.

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 49. kapitolka: