Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate or love? - 10. část

26.11.2009 (15:00) • Angelina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2560×

Zamilovala jsem se...

Spolu s tímto poznáním se Edward pohnul. Pomalu zvedal volnou ruku, nejspíš, aby mě políbil...

Dostala jsem strach. Strašně jsem toužila po tom, aby se mě dotýkal, aby mě sevřel v náručí a už nikdy nepustil, ale co když to pro něj není stejné jako pro mě? Zpanikařila jsem. Bylo to jen pár vteřin, co jsem zjistila, že jsem se zamilovala, ale stále tu bylo mnoho otázek. Nebyla jsem připravená a tak jsem pustila jeho dlaň a o krok ustoupila. Edwardovi se v očích ukázalo ublížení, ale já jsem nemohla, ne v tuhle chvíli. Rychle spustil ruku, kterou mě chtěl pohladit.

„E-Esme...“ vykoktala jsem ze sebe s pohledem upřeným na zem. „Bude o nás mít starost.“

„Jistě,“ odpověděl mi šeptem.

Běžela jsem do domu podle naší pachové stopy, která byla stále zřetelná. Ačkoliv byl Edward rychlejší, běžel pár metrů za mnou. Neviděla jsem ho, jen slyšela. Snažila jsem se uvolnit. Myslet na něco jiného než na to, co se dnes stalo. Spíš bych měla říci ´skoro´ stalo. Ale nešlo to, pořád jsem měla v hlavě Edwardův výraz, když jsem se odtáhla.

Nezpomalila jsem ani, když jsme dorazili do domu. Slyšela jsem, že Edward se zastavil ve dveřích a cítila jsem na sobě jeho pohled, ale já se na něj nepodívala. Zastavila jsem se až ve svém pokoji. Potichu jsem za sebou zavřela a šla jsem se posadit na pohovku, kterou jsem měla otočenou k oknu s nádherným výhledem na hory.

Ze zdola, z obývacího pokoje jsem uslyšela rozhovor Esme a Edwarda.

„Edwarde? Kde je Bella?“ zeptala se Esme.

„Je ve svém pokoji,“ odpověděl mdlým, zamyšleným hlasem.

„Stalo se něco?“

„Nedělej si starosti, mami.“

„Kam jdeš?“

„Do svého pokoje.“

Nedivila jsem se Esmeniným otázkám. Nebylo obvyklé, že jsme s Edwardem trávili noc odděleně. Ostatní byly v noci moc zaměstnaní sami sebou a tak jsme si s Edwardem vždy pustili hudbu, abychom alespoň trochu přehlušili milostné zvuky, které se ozývaly z prvního patra, a povídali jsme si. Dnes to bylo po dlouhé době jinak. Slyšela jsem Edwardovi tiché kroky, když procházel okolo mého pokoje do svého. Možná jsem si to jen vysnila, ale zdálo se mi, že u mých dveří na zlomek vteřiny zaváhal.

Vstala jsem z pohovky a šla jsem si stoupnout k oknu. Byla jsem tak neklidná, ale jen uvnitř. Mé tělo stálo bez pohnutí a já jsem přemýšlela. Bylo toho hodně, co jsem si musela promyslet. Ale ještě dřív než jsem mohla začít nad něčím uvažovat, jsem si vzpomněla na Alici a něco mi najednou došlo. Ona to viděla. Viděla, že jsem do Edwarda zamilovaná a tak s Jasperem odjela. Zajímalo by mě, co přesně Alice viděla. Viděla, jak mě Edward odstrčí? Z části jsem jí byla vděčná, protože kdyby neodjela Edward by se všechno dozvěděl. Viděl by to skrz její myšlenky a díky Jasperovi schopnosti by znal mé pocity.

Ale z té větší části jsem na ní byla naštvaná. Proč mi něco neřekla? Nemohla mě varovat? Upozornit? Mohla jsem něco udělat... Třeba jsem se mohla odstěhovat, dřív než jsem pochopila své pocity. Mohla mi říct, že pro mě bude lepší, když odejdu. Měla mě odsud vyhodit dřív než... Ale potom mě napadlo, jestli už stejně nebylo pozdě, když dostala Alice vizi. Já jsem Edwarda vnímala jinak než ostatní už od začátku. Už od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřila, mě to k němu táhlo. Ještě jako člověk jsem podlehla jeho kouzlu.

Noc pomalu přešla v den, ale já jsem se stále nepohnula a jen jsem pokračovala ve svých úvahách.

Protože ačkoliv jsem byla upírka a byla jsem celkem krásná, nehodila jsem se k Edwardovi. Vedle něj jsem byla naprosto obyčejná a ošklivá. Nevěřila jsem tomu, že by mě někdy mohl taky milovat. Nebylo na mě nic zajímavého. Nebylo nic, čím bych vynikala, snad jen tím, že jsem ovládala svou žízeň lépe než ostatní, ale to není nic oslňujícího. Nikdy jsem s nikým nechodila, neměla jsem s tím žádné zkušenosti.

Bylo možné, že když se začnu Edwardovi vyhýbat, láska k němu odezní? Už jen ta představa, že se od něj budu dřžet dál mě nesmírně bolela... Ale něco jsem udělat musela. Mohla bych se snažit chovat se k němu stejně jako k ostatním sourozencům. Možná, že by to šlo. Jen jsem měla strach, že až se Jasper vrátí, tak mě jeho schopnost prozradí. Byla jsem si totiž jistá, že Edward moje city neopětuje, protože někdo tak nádherný, dokonalý, úžasný - prostě někdo jako on se nemůže zamilovat do někoho, tak obyčejného jako jsem já.

Zase se začalo stmívat. Čas utíkal rychle… Byla jsem si vědoma toho, že brzy budu muset vyjít ze svého pokoje.

Vybavila jsem si jeho pohled tam na louce. V tom pohledu byla něžnost a touha - tyto pocity jsem dokázala poznat. Teď jsem zpětně dokázala uvažovat nad tím, co jeho pohled mohl znamenat. Touha. Mohl toužit po mě? Mohl by chtít, to samé co já? Já jsem po něm toužila. Tam na té krásné louce, jsem se ho chtěla dotknout, chtěla jsem ho obejmout, políbit ho... Opravdu to bylo možné? Nevěděla jsem. Vzpomněla jsem si, že v jeho pohledu bylo ještě něco, co jsem v jeho očích nikdy dřív neviděla. Mohla to být … láska?

Někdo zaťukal na dveře. Ani jsem si nevšimla, že už je zase den - dnes jdu poprvé do školy... Co když za těmi dveřmi stojí Edward? napadlo mě. Co mu řeknu? Jak se teď k němu mám chovat, když ho miluju a nejraději bych se k němu přitiskla, objala ho...

„Bello?“ ozvala se zpoza dveří Rose. Oddychla jsem si.

„Pojď dál,“ pozvala jsem jí.

Rosalie otevřela dveře a vešla do pokoje chůzí, která by se hodila i na přehlídková mola. Neotočila jsem se na ní, ale viděla jsem její odraz ve skle. Přistoupila až ke mně a objala okolo ramen.

„Stalo se něco?“ zeptala se mě starostlivě. Otočila jsem se na ní a donutila jsem své rty, aby se zkroutily do příjemného, bezstarostného úsměvu.

„Co by se mělo stát? Všechno je v naprostém pořádku.“

„Vy jste se s Edwardem pohádali?“ zeptala se. Asi jsem jí nepřesvědčila, ale nebyla moje vina, že na mě každý poznal, kdy lžu.

„Samozřejmě, že ne, Rose,“ Tohle nebyla lež - my jsme se nepohádali.

Rose se ke mě naklonila tak blízko, že jsem měla její rty u ucha a potom tak potichu, že to nikdo v domě nemohl slyšet, mi pošeptala: „Kdybys chtěla, jsem tu pro tebe. Stačí říct.“

Vděčně jsem se na ní usmála, i když jsem věděla, že její nabídky nevyužiji. Chtěla jsem si to nechat jen pro sebe, už takhle jsem se bála, že mě prozradí Alicini vize nebo Jasperova schopnost cítit pocity ostatních.

„Dobře,“ pokračovala Rose, jako kdyby předtím vůbec nic neřekla. Napadlo mě, že se snažila úplně zbytečně. Ten jediný před, kterým jsem chtěla uchránit svoje tajemství, mohl slyšet její myšlenky, takže to bylo jedno. „Nejspíš by jsi se měla jít převléci. Za půl hodiny vyrážíme do školy.“

„A Alice a Jasper? Nepočkáme na ně tady?“ zeptala jsem se.

„Jasper volal, že se trochu zdrží, takže se nejspíš potkáme až někde ve škole,“ odpověděla mi. Potom odešla, abych se mohla převléknout.

Podívala jsem se na svoje oblečení. Bílé tričko a světlé rifle. To se zrovna nehodilo pro truchlící dceru, kterou jsem měla být. Svlékla jsem se do naha. Přešla jsem ke skříni a začala jsem se oblékat. Alice mi už před několika dny připravila oblečení na dnešní den a tak jsem ani nemusela nad ničím moc přemýšlet. Jen jsem si vybrala pohodlné spodní prádlo a pak jsem sáhla do horní police, kde jsem měla připravené oblečení. Vzpomněla jsem si, jak jsem se dohadovala s Alicí, že je přeci úplně jedno, v čem půjdu. Neposlouchala mě. Ale když jsem viděla, co pro mě chystá, začala jsem opravdu protestovat. Vůbec to nebyl můj styl. Alice mi však důrazně vysvětlila, že upíři - tedy ti co žijí jako my - se musejí moderně a dobře oblékat, aby měli lidé na co svést naši neobvyklou krásu. A tak jsem jí poslechla a nechala jsem, ať sama vybere to, co uzná za vhodné.

Oblékla jsem se a koukla jsem na sebe do zrcadla. Měla jsem na sobě upnuté černé rifle dole trochu rozšířené a tmavě modrou halenku bez rukávů s větším výstřihem než jsem byla zvyklá nosit. Ještě jsem si obula černé sportovní boty a vyndala ze skříně černé sako. Teď jsem opravdu vypadala, jako kdybych šla na pohřeb, ale musela jsem uznat, že mi to sluší, i když sama bych si to na sebe nevzala. Ještě jsem se došla do koupelny trochu upravit. Učesala jsem se a dala jsem si řasenku a hlavně kontaktní čočky - na ty jsem nesměla zapomenout - moje stále červené oči by mohli někoho vyděsit… Ještě jsem si vzala jedny náhradní sebou. Můj jed, který mám i v očích, je brzy rozpustí.

Pomalu jsem vyšla ze svého pokoje dolů do obýváku. Všichni už čekali jen na mě. Rosalie s Emmettem zrovna odcházeli ven, kde čekalo stříbrné Volvo, ve kterém seděl Edward. Ani se na mě nepodívá, uvědomila jsem si bolestně. Carlisle a Esme čekali u dveří, aby mi popřáli štěstí první den. Šla jsem k nim.

„Neboj se. Bude to dobré,“ řekla mi Esme a objala mě. Přemýšlela jsem, jestli mluvila o škole nebo o Edwardovi...

„Dávej na sebe pozor,“ objal mě Carlisle.

„Děkuju.“

Pomalu jsem se šourala k autu. Vůbec se mi nechtělo do něj nasednout. Emmett s Rose si totiž zabrali zadní sedadla, takže mi nezbylo nic jiného než se posadit vedle Edwarda na sedadlo spolujezdce. Když jsem nastoupila, podívala jsem se na něj, ale on si mě nevšímal - koukal se ze svého okýnka a zdálo se, že o něčem přemýšlí.

Raději jsem pozorovala rychle ubíhající krajinu za oknem. Celou cestu nikdo nepromluvil, dokonce ani Emmett neprohodil žádnou vtipnou poznámku, jak u něj bylo jeho zvykem. Jakoby vycítili napětí mezi mnou a Edwardem. Cítila jsem se divně. Potřebovala jsem vědět, o čem Edward tak usilovně přemýšlel. Za chvíli už jsme byli na školním parkovišti. Všude bylo mnoho studentů, kteří se otáčeli za naším autem. Uvědomila jsem si, že jsem týden nebyla na lovu. To by mohl být problém. Dokázala jsem sice odolat lidské vůni, ale vždy jen po lovu.

Edward hladce zaparkoval, otevřela jsem dveře a zhluboka se nadechla. Oheň v mém hrdle okamžitě vzplanul. Bolestně jsem vzdychla. Pálení bylo horší, než jsem byla zvyklá, protože jsem nebyla čerstvě po lovu a neuklidňoval mě Edward. Jen se na mě starostlivě podíval, ale nic neřekl, žádná slova útěchy, na která jsem od něj byla zvyklá. Ostatní vystoupili a tak jsem se taky donutila vylézt z auta. Edward okamžitě odešel. Smutně jsem se za ním ohlédla.

„Pojď,“ řekla potichu Rosalie, objala mě okolo ramen a vedla mě k budově, kde měla kancelář školní sekretářka. Emmett šel těsně za námi.

Nepřestávala jsem dýchat, ačkoliv to hrozně bolelo. Zvykej si! Nakázala jsem sama sobě. Opět část mé mysli horlivě toužila uposlechnout potřebu mého těla - lovit. Cítila jsem jed v ústech, ale přitom jsem je měla vyschlé žízní. Věděla jsem však, že tuto část své osobnosti mám dokonale pod kontrolou. Rose mě zavedla až před kancelář a počkala s Emmettem venku. Musela jsem si vyzvednout několik dokumentů. Byla jsem šťastná, že první den máme být ve škole jen jednu hodinu, protože moje žízeň byla v té malé teplé místnosti bez přísunu čerstvého vzduchu téměř nesnesitelná. Ve třídě to bude naprosto stejné a já si najednou nebyla jistá, jak dlouho se dokážu odolávat.

„Dobrý den. Jsem Isabella Cullenová,“ představila jsem se postarší, drobné sekretářce. Snažila jsem se mluvit příjemně, ale skrz zaťaté zuby to nebylo zrovna jednoduché a tak si mě sekretářka udiveně prohlížela. Za okamžik se vzpamatovala a příjemně se na mě usmála.

„Jistě, slečna Cullenová. Mám tu pro vás už vše připravené,“ odpověděla a podávala mi plán školy a papír, který jsem musela dát podepsat učiteli.

„Děkuji. Nashledanou.“ Ani jsem nepočkala, až něco odpoví a spěchala jsem na čerstvý vzduch. V té malé místnosti to prostě vonělo moc příjemně...

Rose a Emmettem mě doprovodili až k budově, kde jsem měla hodinu. Nechtěla jsem jít dovnitř, i když jsem věděla, že nemám na výběr. Věděla jsem, že to tam bude až moc dobře vonět, ale také to, že uvnitř je Edward. Nevěděla jsem, co je pro mě horší.

„Drž se,“ řekla mi Rose.

„A snaž se nikoho nesežrat, jasný?“ prohodil Emmett s úsměvem, tak potichu, že to žádný člověk nemohl slyšet. Taky jsem se na něj snažila usmát. Pohladil mě po rameni a pak odešli na svou hodinu.

S hlubokým nadechnutím jsem vešla do budovy. Už jsem nevydechla, schovávala jsem si kyslík pro okamžik, kdy budu muset mluvit. Nechtěla jsem riskovat a tak jsem se rozhodla, že raději přestanu dýchat. Našla jsem si svojí třídu a statečně jsem vešla dovnitř. Všimla jsem si, že se na mě Edward dívá zuřivým až vražedným pohledem a až potom jsem si uvědomila, že jediné volné místo je právě to vedle něho... Chtěla jsem se vyhnout jeho divokému pohledu, a proto jsem raději sklonila hlavu a jen velmi neochotně jsem si šla sednout vedle něho.

Žízeň mě stále spalovala. Navzdory tomu, že jsem přestala dýchat, jsem stále v nose jemně cítila vše okolo sebe. Ale když jsem se posadila vedle Edwarda, zapomněla jsem na to. Dokázala jsem vnímat jen jeho blízkost a přemítala jsem, co jsem udělala, že je na mě naštvaný. Vzápětí zazvonilo a do třídy vešel učitel.

„Tak studenti, uklidněte se!“ okřikl třídu.

Do téhle chvíle jsem si ani neuvědomovala, jaký je ve třídě rozruch. Všichni se spolu bavili a jistě si sdělovali své zážitky z prázdnin. Jen já a Edward jsme seděli v tichosti. Když se třída uklidnila, učitel se posadil ke svému stolu a začal si něco zapisovat. Vstala jsem a šla za ním.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem a počkala, až se na mě podívá. Učitel zvedl hlavu a zatvářil se zaraženě. „Jsem Isabella Cullenová. Mohl by jste se mi tady podepsat?“ zeptala jsem se a podávala mu papír, který jsem dostala od sekretářky. Učitel se na mě ještě chvíli díval prázdným pohledem, poté zatřepal hlavou jako by si potřeboval pročistit myšlenky.

„S-samozřejmě,“ zakoktal v odpověď. Natáhl ruku pro papír, který jsem mu podávala a poté ho podepsal. „Co kdyby jste nám o sobě něco pověděla, Isabello?“ zeptal se už vyrovnanějším hlasem.

Jen jsem přikývla a otočila jsem se ke třídě. Svůj příběh jsem měla naučený jako básničku, a tak jsem ani necítila žádné rozpaky, které u mě byly normální, když jsem měla být v centru pozornosti. Jediný problém byl, že jsem se musela znovu nadechnout, protože všechen svůj kyslík jsem vypotřebovala na rozhovor s učitelem. Připravila jsem se na další bolest a oheň v hrdle a nadechla jsem se. Očekávaná muka se dostavila okamžitě. Musela jsem ovládnout svůj výraz, protože jsem na chvíli zahlédla rudou mlhu a to nebylo dobré. Rozhlédla jsem se po třídě a letmo jsem pohlédla i na Edwarda. Všichni se na mě dívali, až na něj... Se stále stejným zuřivým výrazem hleděl z okna.

„Ahoj, jsem nová studentka. Jmenuju se Isabella Cullenová. Přistěhovala jsem se z L.A., protože moji rodiče zemřeli při autonehodě. Ráda čtu a poslouchám muziku,“ odříkala jsem. Vzala jsem si z učitelské katedry svůj papír a šla jsem se posadit.

Bála jsem se zuřivosti v Edwardově pohledu a tak jsem raději pozorovala vzor na naší lavici. Nezvedla jsem oči celou hodinu. Jen jsem mlčky seděla. Bylo mi z jeho chování smutno. Co jsem mu udělala?

A pak mi to došlo. Poznal to. Určitě se nějak dovtípil, že jsem se do něj zamilovala a naštvalo ho to. Ucítila jsem bolestivé dloubnutí u mého mrtvého srdce, což znamenalo, že už jsem začala doufat, že by snad mohl někdy opětovat moje city k němu a to jsem si zakazovala. Edward není pro mě. Věděla jsem to, ale nedokázala jsem ovládnout své city k němu.

Zazvonění mi připadalo jako osvobození z pekla. Edward odešel rychleji než by člověk dokázal. Bylo mi jasné, že už semnou nechce strávit ani minutu v jedné místnosti. Šla jsem pomalu na parkoviště. Jen jsem chtěla říct Rose, že se trochu zdržím, protože musím ještě do kanceláře. Ale potom mi došlo, že je to vlastně zbytečné, protože viditelně jsem u Cullenových už nemohla zůstat. Přemýšlela jsem o tom, kam půjdu. Mohla bych jet někam do Evropy... Už jen ta představa, že Edwarda neuvidím každý den, mě trhala na kusy, ale snad když odjedu dost daleko, zlepší se to...

Tohle je předposlední kapitolka. Čím víc bude komentářů, tím dřív přidám poslední, konečnou část!

Taky jsem na Vaši radu zapracovala na svém shrnutí, takže !tady! je.

Autor: Angelina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate or love? - 10. část: