Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate or love? - 11. část

29.11.2009 (17:15) • Angelina • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2765×

Už jen ta představa, že Edwarda neuvidím každý den, mě trhala na kusy, ale snad když odjedu dost daleko, zlepší se to...

Došla jsem na parkoviště jen, abych spatřila, že stříbrné Volvo rychle odjíždí. Proč mě tu nechal? ptala jsem se sama sebe. Smutně jsem si povzdychla. Bolelo to. Měla jsem pocit, že mě bolí celé tělo a hlavně srdce. Věděla jsem však, že je to jen psychické – moje kamenné tělo nemohlo nic podobného bolet. Pořád mi nedocházelo, v čem jsem udělala chybu. Opravdu Edwarda tolik znechutila má láska k němu?

Uvědomila jsem si, že stojím na parkovišti jako socha. Přinutila jsem se pohnout směrem ke kanceláři sekretářky, kam jsem musela ještě zajít. Kancelář nebyla daleko, ale já jsem šla pomalu. Nevěnovala jsem okolí žádnou pozornost, když v tom náhle do mě někdo vrazil. Zmateně jsem se rozhlédla okolo sebe a všimla jsem si, že na zemi leží nějaký kluk. Asi si pořádně natloukl.

„Promiň, nevšimla jsem si tě,“ řekla jsem a podala mu ruku, abych mu pomohla na nohy.

„Nic se nestalo,“ odpověděl a postavil se. Moji ruku však nepustil a představil se: „Já jsem Eric.“

„Isabella.“ Decentně jsem vyprostila svoji dlaň z jeho sevření.

„Rád jsem tě poznal.“

„Hmm…“ Rozhovor jsem sledovala jen okrajově. Pořád mi vrtalo hlavou Edwardovo chování. Proč se to muselo stát?

„Nechtěla by sis někam vyjít?“ zeptal se mě a upoutal mou plnou pozornost.

„Cože?“ Měla jsem dojem, že jsem asi špatně slyšela.

„Mohli bychom si zajít do kina.“

„Ne, díky. Nemám zájem,“ odpověděla jsem.

Raději jsem rychle odešla a zalezla do dveří kanceláře. Praštila mě do nosu vůně krve sekretářky. Dneska jsem opravdu neměla dobrý den.

„Jak bylo první den ve škole, Isabello?“ zeptala se mě mile.

Nic horšího jsem v životě nezažila, pomyslela jsem si, ale moje odpověď raději zněla jinak: „Skvěle.“

Zase jsem rychle odešla, než mohla spustit nějaký výslech. Zamířila jsem zpátky na parkoviště. Už bylo skoro prázdné až na pár opozdilců a zbytek moji rodiny. Čekali na mě na nejbližším kraji parkoviště.

„Ahoj,“ pozdravila jsem, ale nedokázala jsem se usmát, když jsem si uvědomila, že je budu muset brzy opustit. Také mě pozdravili.

„Co se stalo, Bello? Proč jsi smutná?“ zeptal se mě hned Jasper. Nechtěla jsem mu odpovědět, takže jsem jen sklopila hlavu.

„Kde je Edward?“ zeptala se Rose.

„Odjel,“ odpověděla jsem, a snažila se, abych zněla lhostejně.

„A kam?“ zajímal se tentokrát Emmett.

„Nevím,“ řekla jsem popravdě a bylo mi do pláče. Ještě, že upíři nemohou brečet.

„Jeď za ním, Bello. Je na louce,“ pobízela mě Alice a podávala mi klíče od svého auta.

„A co vy?“

„Malá procházka nám neuškodí,“ domlouvala mi Alice. Vzpomněla jsem si na Edwardův zuřivý pohled ve třídě.

„Nemůžu. Edward mě ne-“ Chtěla jsem říct, že mě Edward nesnáší, ale ona mi skočila do řeči.

„Nedělej ukvapené závěry a jeď za ním. Musíte si spolu promluvit,“ řekla a když viděla, že stále váhám, dodala: „Věř mi.“

A tak jsem si vzala nabízené klíče a šla jsem k jejímu autu. Alici jsem přeci mohla důvěřovat. Otočila jsem se za svými sourozenci a viděla jsem, že odcházejí. Vypadalo to, že Rose a Emmett se vyptávají Alice. Doufala jsem, že jim nic neřekne. I kdybych se s Edwardem dokázala udobřit, není možné, abych tu zůstala, když on nemiluje mě. Zaplavili mně myšlenky na můj nucený odchod od Cullenových. Za ty dva měsíce, co jsem u nich strávila, jsem je už brala jako svoji skutečnou rodinu.

Znovu jsem se podívala před sebe. Sotva dva metry přede mnou stál nějaký kluk a koukal na mě, ale to dnes dělali všichni, takže jsem si ho nevšímala. Chtěla jsem jít dál, ale on mě oslovil.

„Ahoj, ty jsi Isabella, že?“

„Ano,“ odpověděla jsem, ale šla dál. Měla jsem podivné tušení, že vím, co ode mě chce.

„Já jsem Mike Newton,“ představil se. Já jsem zatím došla k Alicinu autu a Mike šel za mnou jako ocásek. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli by sis nechtěla někam vyrazit.“

Konečně jsem se na něj podívala. Nebyl zase tak ošklivý, ale na Edwada neměl žádný člověk. „Ne,“ odpověděla jsem prostě a nastoupila do auta. Překvapeně na mě koukal, ale já jsem si ho nevšímala.

Vycouvala jsem z parkoviště a zamířila na Edwardovu louku. Jela jsem nejvyšší rychlostí, kterou byl tenhle vůz schopný, ale jako by to nestačilo. Lehce jsem proklouzávala mezi auty v městě. Za městem už jich tolik nebylo, takže jsem se snažila ještě zrychlit. Už jsem to chtěla mít za sebou. Bylo mi celkem jasné, co mi Edward řekne, po tom jak se dnes choval ve škole, ale měla bych si to s ním vyříkat. Prostě mu vysvětlím, že po něm nic nechci, že odjedu a nebudu ho otravovat svou láskou.

Ach Bože! Jak mi budou všichni scházet. Při pomyšlení na ztrátu Edwarda jsem měla dojem, že se mé tělo roztříští na malé kousky kvůli bolesti, která mnou zmítala. Bylo to strašné, přímo nesnesitelné! Ale věděla jsem, že mi budou neskutečně chybět i všichni ostatní Cullenovi. Esme, brala jsem ji jako matku, o kterou jsem díky přeměně přišla a stejně tak mi i Carlisle nahradil ztraceného otce. Emmett a jeho vtípky, Rosalii – moje sestra v mnoha ohledech, vždy klidný a rozumný Jasper a Alice… Ach, Alice – ona mi nebyla jen sestrou, ale taky nejlepší kamarádkou. Bude se mi stýskat po všech…

Dojela jsem na lesní cestu, odkud jsem už musela po svých. Stálo tu Edwardovo auto a byla tu cítit jeho vůně. Ach, jak on nádherně voní... Přestaň! Nadávala jsem si. Nesmím takhle myslet. Musím se pokoušet na něj zapomenout, ale nevěřila jsem, že bych to někdy mohla dokázat. Rozeběhla jsem se lesem po Edwardově stopě a za pár minut jsem už před sebou viděla světlo mezi stromy, kde byla louka. Najednou jsem dostala strach z jeho reakce, až se tam objevím. Chtěla jsem se otočit a běžet pryč, ale donutila jsem se pokračovat. Slyšela jsem praskání stromů a křik. Edward, domyslela jsem si. Potichu jsem přiběhla na okraj louky a spatřila jsem ho.

Edward byl na druhém konci té dokonale kulaté louky a zlostně lámal strom, který následně odhodil do lesa. Zdálo se, že si nevšiml mého příchodu.

„Proč?!“ zakřičel zničehonic. Proč jsem se do něj zamilovala? Protože byl tak hodný, dokonalý, úžasný, laskavý, nádherný…

„Edwarde?“ řekla jsem potichu, ale on mě samozřejmě uslyšel.

Podíval se na mě a překvapení na chvíli vystřídalo jeho zuřivost. „Bello?“

Šla jsem k němu a metr od něj se zastavila. „Musíme si promluvit.“ Jen jsem to řekla, vrátila se jeho zlost.

„Není o čem mluvit,“ odsekl.

„Co se stalo? Proč se takhle chováš?“ Byla jsem si celkem jistá, čím to je, ale raději jsem se zeptala.

„Nic se nestalo. Nech mě být!“

„Edwarde, prosím.“

„Co po mě chceš?“

„Nic. V tom to je. Nemusíš se rozčilovat, já po tobě nic nechci.“ Hájila jsem se. Neviděla jsem důvod toho, proč by na mě měl být tak zlý. Otočil se ke mně zády a mnul si kořen nosu. Znala jsem to gesto dobře. Musel se uklidňovat. Za všechno jsem mohla jen já.

„Bello, prosím odejdi,“ procedil skrz zuby.

„Je to kvůli mně?“ zeptala jsem se tiše. Doufala jsem, že si nevšiml špatně skrývaného utrpení v mém hlase.

„Samozřejmě, že je to kvůli tobě!“ zakřičel mi do obličeje a mě zabolelo u srdce. Sklopila jsem hlavu a chvíli jsem nedokázala mluvit, jak mě ovládala bolest horší, než byla přeměna, protože tahle bolest nikdy nezmizí. Toužila jsem zemřít, zbavit se té agonie.

„Nemůžu za to,“ řekla jsem chabě na svoji obranu. Nemůže mi přeci vyčítat to, co k němu cítím. Naštvala jsem se a taky jsem začala křičet, protože tohle bylo tak nespravedlivé. „Myslíš, že jsem o to stála? Přišlo to samo od sebe a já to nemůžu vrátit! Prostě to nejde!“

„Já ti nic nevyčítám! Je to ve mně! Nevím, jak se to stalo…!“ křičel. Teď jsem trochu nechápala, o čem mluví, ale on pokračoval. „Tam ve škole – nemohl jsem to vydržet! Všechny ty myšlenky! Měl jsem chuť je zabít! I ten pitomej učitel!“

„O čem to, sakra, mluvíš?!“ zeptala jsem se, protože jeho slova opravdu postrádala smysl.

„Miluju tě, Bello!“ zařval nepříčetně.

„Cože?“ Nechápala jsem – moje mysl přestala fungovat.

„Od první chvíle tě nedokážu vyhnat ze své hlavy!“ Přistoupil ke mně a položil mi ruce na tváře. Mluvil s takovou vážností, jako by na tom, co se mi chystal říct, záležel jeho život. „Toužím po tobě, Bello. Znamenáš pro mě všechno. Zamiloval jsem se do tebe, ale ty do mě ne, že?“

Nejdřív jsem stále nerozuměla tomu, o čem, že to tu mluví. Netrpělivě čekal na mou odpověď. S ubíhajícími vteřinami, kdy jsem si neustále dokola v hlavě přehrávala jeho slova, mi to začínalo docházet. On mě taky miluje. Ve škole nebyl naštvaný na mě, ale na místní kluky, kteří na mě mysleli – ten kluk, Mike myslím, je toho důkazem. Nedokázala jsem promluvit.

Přitáhla jsem si k sobě jeho rty a začala ho líbat. Lepší odpověď jsem pro něj neměla. Nejdřív se zdál moc překvapený na to, aby nějak reagoval, ale po pár vteřinách mi začal polibek oplácet. Pustila jsem jeho obličej a obmotala jsem paže okolo jeho krku. Taky přesunul svoje ruce a to na moje záda. Přitáhl si mě blíž a začal hladit po páteři. Přitiskla jsem k němu, co nejvíc to šlo. Musela jsem mu něco říct a tak jsem ukončila náš polibek, ale jeho ústa nepřestala, pouze se přesunula na můj krk.

„Miluju tě, Edwarde. Od první chvíle,“ řekla jsem a pak znovu našla jeho rty.

Líbali jsme se a tiskli se k sobě, ale mě to brzy přestalo stačit. Chtěla jsem víc! Cítila, že Edwardova touha roste spolu s mojí. Rukama jsem začala pátrat po koflících jeho saka. Když se mi podařilo rozepnout všechny, stáhla jsem mu ho z ramen. Edward mě přestal líbat a tak jsem otevřela oči.

„Jsi si jistá?“ zašeptal roztouženě. Bylo jasné, že on po tom taky prahne, ale Edward je vždy gentleman.

„Ano,“ řekla jsem stejně dychtivým hlasem a znovu ho začala líbat.

Aniž bychom přerušili polibek, položil mě Edward do trávy. Jeho touha musela být stejná jako moje, protože nevydržel a sako, které jsem na sobě měla, roztrhal a všechno ostatní moje oblečení postupně taky. Nezůstávala jsem pozadu v boji s přebytečnými kusy oblečení, takže jeho věci byli taky brzo na cáry. Bloudila jsem rukama po jeho dokonalé hrudi a on prozkoumával má prsa. Na rozpaky z mojí nahoty nebyl čas, vášeň byla příliš silná. Nohama jsem si přitáhla Edwardovi boky a on do mě vnikl. Byl to tak nádherný pocit. Konečně jsem se cítila úplná. Slastně jsem zavrčela, když se ve mně začal pohybovat.

Bylo to tak dokonalé a můj chtíč byl nekonečný… Nevěřila jsem, že bych někdy chtěla přestat….

The End

Za všechny předešlé komentáře Vám děkuju. Prosím Vás i o komentáře k téhle kapitolce a Váš názor na povídku jako takovou. Jestli jsem někde zacházela moc do podrobností, nebo naopak jsem něco špatně popsala a vy jste se nemohli plně vžít do děje... Žádám i o kritiku, protože věřím, že mám stále co zlepšovat.

Takže jen do mě!

Shrnutí mých povídek

Autor: Angelina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate or love? - 11. část: