Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate or love? - 7. část

09.11.2009 (13:00) • Angelina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1550×

Alice však za mě tuhle záhadu vyřešila, ale vytvořila jinou...

Bella

Byla jsem ve svém pokoji, sama. Poslouchala jsem hudbu a konečně jsem podlehla svému trápení. Můj nový život byl zajímavý, bylo tu toho tolik nového a já to chtěla všechno poznat. Nebyla jsem smutná z toho, co se mi stalo, ale nemohla jsem být ani šťastná. Ne, když jsem věděla, že jsem za sebou zanechala lidi, kterým na mně záleželo a kteří se teď určitě trápí. Charlie a Renné s Philem - věděla jsem určitě, že se trápí kvůli mému zmizení. Renné si to možná i vyčítá. Chtěla bych je navštívit a říct jim, jak dobře se teď mám, ale nemohla jsem. Byla jsem teď jiná - Charlie by mě ani nepoznal - a hlavně nebezpečná. Pravda by je vyděsila, možná by se báli i mě samotné.

Nemohla jsem plakat, ale mohla jsem vzlykat a to byl problém. Většinou jsem se udržela a byla jsem ticho - nechtěla jsem, aby ostatní z domu tušili, že mě něco trápí - ale dnes to nešlo. Bylo to prostě moc. Vyčítala jsem si, že jsem šťastná - když pominu trápení s mou bývalou rodinou - protože oni se trápí a já si užívám. Začala jsem vzlykat a najednou jsem nevěděla jak přestat. Pomohla mi až Alice. Tiše vešla do mého pokoje a posadila se vedle mě. Objala mě a hladila po zádech. Ještě chvíli jsem se nemohla ovládnout, ale nakonec jsem se uklidnila.

„Chceš mi povědět, co tě trápí?“ řekla Alice.

„Víš, jde o mou lidskou rodinu...“

„Aha, věděla jsem, že jednou se na to zeptáš.“

„Ehm? Na co se zeptám?“

„Podívala jsem se do jejich budoucnosti, Bello,“ vysvětlila mi Alice. „Renné ti to nemohla říct, protože to sama nevěděla, ale ona čeká miminko. Zjistí to až za měsíc. Netvrdím, že bude dokonale šťastná - ona ani Phil na tebe nikdy nezapomenou - ale miminko z části zaplní tvé místo.“ Takže já budu mít sourozence! Škoda, že ho nikdy nebudu moct poznat, ale alespoň se nemusím bát o Renné a Phila.

„Co to bude?“ zeptala jsem se.

„Bude to kluk. Jméno nevím, protože Renné o tom nikdy nepřemýšlela...“ usmála se Alice.

„Teda! Já budu mít brášku!“ vydechla jsem. Tak to bylo překvapení.

„Když se nebudeš bát, tak se budeme moc vždycky jednou za čas podívat, jak roste. Jen zdálky, aby nás nikdo neviděl, souhlasíš?“

„To by bylo super! … Ale co Charlie?“

„Ten to ze začátku ponese hodně špatně, protože je na to sám, ale myslím - protože to není stoprocentní - že za rok potká jednu milou ženu a budou taky šťastní. Nemusíš si nic vyčítat, jejich životy budou pokračovat i bez tebe,“ uklidňovala mě Alice a pomohlo to.

Teď když jsem věděla, že všichni budou jednou zase šťastní, mohla jsem přemýšlet i nad jinými věcmi. Trápilo mě i Edwardovo chování - pořád se mi vyhýbal. Celé dny proseděl u sebe v pokoji a vycházel jen když ho někdo donutil. Nechtělo se mi věřit, že takhle to bylo i předtím než jsem přišla já. Něco mi říkalo, že se změnil a že za to můžu já. Třeba ho štve, že nemůže slyšet moje myšlenky a proto mi nevěří...? Nevím...

„Co tě ještě trápí, Bello? Mě to přeci můžeš říct...“ Věděla jsem, že Alici můžu říct všechno, ale tady by nás slyšeli všichni a hlavně Edward.

„To nic není...“ zamumlala jsem.

„Víš, že nejsi dobrá lhářka, ale pokud mi nechceš říct, tak je to tvoje věc,“ řekla mi. Nezdála se být uražená, ale já jsem před ní nechtěla mít tajnosti. A ona by mi mohla říct, jaký byl, než jsem přišla. Něco mě napadlo.

„Nešla by jsi se semnou zítra proběhnout?“ zeptala jsem se jí a doufala jsem, že pochopí mé úmysly.

„Jistě, že ano. Ráda půjdu.“

Snažila jsem se užívat si běh tak jako vždycky, ale protože Alice neběhala tak rychle, tak jsem musela zpomalovat, abych jí neutekla. Taky jsem pořád musela myslet na to, o čem s ní chci mluvit. Když včera v noci Alice odešla, přemýšlela jsem o tom a došlo mi, že i když budeme stovky mil daleko a nikdo z rodiny nás nemůže slyšet, Edward si může celý náš rozhovor přečíst v Alicině mysli, až se vrátíme a to mi svazovalo jazyk. Jak se můžu vyptávat, když se on všechno dozví? Určitě by ho naštvalo, že o něm mluvíme za jeho zády a já ho nechtěla rozzlobit.

Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy zastavit se, ale ucítila jsem krev. Byla zvířecí - samozřejmě, kousek na sever bylo stádo srn. Byla jsem s Alicí a ta by viděla, kdyby byla šance, že potkáme lidi. I když jsem byla na lovu před týdnem, pálení v krku se ozvalo hned, jakmile jsem ucítila krev. Zastavila jsem a počkala na Alici, protože i když jsem se snažila běžet tak rychle jako ona, utekla jsem jí o pár metrů. Ve vteřině byla u mě.

„Víš, že normální novorozený upír by nedokázal zastavit, kdyby ucítil krev? Klidně můžeme jít nakupovat...“ žadonila.

„Alice, nezačínej zase, prosím. Ještě nejsem připravená. Jdeš taky?“ zeptala jsem se.

„Ještě nepotřebuju jíst. Počkám tady, tak se vrať,“ řekla to, jako kdybych chtěla někam utéct - možná jsem chtěla.

Srny jsem našla hned a dvě jsem si ulovila. Naštěstí jsem už uměla lovit tak dobře, že jsem se ani trošku neumazala - to mě naučila Rose s Alicí - prý se nemohli koukat na to, jak vždycky vypadám. Když jsem přestala pít, začala jsem opět přemýšlet o Edwardovi a tom jak se mám Alice zeptat. Vracela jsem se k Alici velmi pomalu, protože se mi pořád nechtělo začít rozhovor, ale na druhou stranu jsem toho chtěla hodně vědět. Alice seděla na stejném místě jako předtím a s pohledem upřeným na zatažené nebe na mě čekala. Posadila jsem se vedle ní a pořád jsem nevěděla, jak začít...

„Víš, Bello, nevím, co mi chceš říct, ale chápu, že jsme museli pryč z domu kvůli Edwardovi. Jistě máš nějaké otázky okolo tvé přeměny nebo něco takového a nechceš, aby se to dozvěděl. Přísahám, že si dám pozor na myšlenky a Edward se nic nedozví,“ řekla a všechno mi tím ulehčila.

„Myslíš, že se ti to povede?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Když několik desetiletí bydlíš s upírem, co umí číst myšlenky, zvykneš na jisté věci nemyslet,“ vysvětlila a já jsem přikývla. „Takže chceš vědět, jak se to tehdy stalo?“ zeptala se a mě to začalo opravdu zajímat.

„Vlastně jsem si říkala, že je divný, že jste byly v Los Angeles, když nesmíme na slunce.“

„Byli jsme tam kvůli svatbě Emmetta s Rose.“

„Já jsem jim překazila svatbu?!“ zakřičela jsem téměř hystericky.

„Bello, klid. Nebyla to jejich první ani poslední svatba a ani jeden z nich se kvůli tomu nezlobil. Hlavně to nebyla tvoje vina, ale nemůžeme vinit ani Edwarda.“

„Dobře, pokračuj.“

„Takže Edward se šel po západu slunce projít do parku. Dlouho nebyl na lovu, a tak cestou nedýchal. Nevěděl, že jsou v parku ještě nějací lidé. Spoléhal se na svůj dar čtení myšlenek, ale jelikož tvé myšlenky neslyší, nevěděl o tobě, protože kdyby ano, zůstal by schovaný mezi stromy, jak to měl původně v plánu. Nemohla jsem ho upozornit předem, protože nebyl rozhodnutý a já nemohla nic vidět. A když přišla moje vize, bylo pozdě.“ Na chvíli se odmlčela, ale pak pokračovala a dívala se mi přitom přímo do očí. „Když se postupem času naučíš rozpoznávat vůni lidské krve, zjistíš, že každá voní jinak - a některá voní přímo nádherně. Říká se tomu ´La tua cantante´- tvoje krev Edwardovi zpívala a bylo pro něj nemožné odolat. Už jen to, že dokázal odolávat těch dlouhých pár minut, byl zázrak.“

„Takže to byla jen náhoda?“

„Samozřejmě, že ti nechtěl ublížit. Byli jste oba na špatném místě ve špatný čas.“

Chvíli bylo ticho. Nevěděla jsem, co mám říct a vypadalo to, že Alice nad něčím usilovně přemýšlí.

„Nevyčítáš mu to, že ne?“ zeptala se z ničeho nic.

„Jistě že ne!“ řekla jsem rozhodně. Nad odpovědí na tuhle otázku jsem nemusela přemýšlet. „Pamatuju si, že mě prosil, abych odešla, ale já se nedokázala pohnout. Myslím, že kdybych odešla nic z toho by se nestalo. Ale nedokážu toho litovat. Můžu říct, že teď jsem šťastná.“

„Mohla bych tě o něco poprosit?“

„Jistě. O co?“

„Řekni mu to. Tak jako jsi to teď řekla mě,“ zaprosila a dokonale mě překvapila.

„Cože? Proč?“

„Pořád si to vyčítá. To, že ti ublížil, že selhal. Bojí se, že ho začneš nenávidět.“

„Nenávidět ho? To bych nemohla. Ne teď, když vím, jaká je žízeň. Jak bych mu to mohla vyčítat, kdybych byla na jeho místě nejspíš udělala to samé.“

„Já to vím a neustále mu to opakuju, ale nevěří mi.“

„Takže proto se mi pořád vyhýbá?“ zeptala jsem se a Alice přikývla. „Myslela jsem, že ... že mě nemá rád…“ zašeptala jsem. Bylo mi líto, že mě ignoruje. Cítila jsem, jako bych ho odřízla od rodiny, ale hlavně jsem chtěla, aby si všímal mě.

„Tak to není - to mi můžeš věřit... Asi bys s ním chtěla mluvit o samotě, že?“

„To asi jo.“

„Vezmu zítra celou rodinu na nákupy a zůstanete spolu v domě sami, ano? A né, že ho zbouráte! Esme má ten dům ráda,“ zatvářila se přísně Alice a já se musela zasmát.

„Myslím, že teď bych ho dokázala zbourat i sama,“ řekla jsem s úsměvem, ale uvnitř mi moc do smíchu nebylo - zítra budu mluvit s Edwardem!

„Nechceš si ještě zaběhat?“ zeptala se Alice. Když zrovna neotravovala s nákupy, zbožňovala jsem jí.

„Mám tě ráda, víš to?“

„Vím. Taky tě mám ráda - jsi skvělá sestřička.“

„Díky. Tak jdeme běhat?“

„Jasně. A né, že mi zase utečeš!“

Druhý den ráno všichni odjeli, přesně jak Alice slíbila. To bylo před hodinou a já celou dobu nevylezla ze svého pokoje. Obávala jsem se toho jít za Edwardem. Co když se Alice mýlila a on mě viní z toho, že zklamal a napil se lidské krve? Pořád jsem se přesvědčovala, že Alicinu úsudku můžu věřit, ale nedokázala jsem se o tom stoprocentně přesvědčit. Malá část mé mysli pořád křičela, ať za ním nechodím. Ale něco jsem slíbila a tak jsem po další hodině přesvědčovaní sebe sama, vyběhla upíří rychlostí - to abych si to nestihla rozmyslet - do jeho pokoje.

Zaťukala jsem a vešla. Edward strnule seděl na své pohovce a překvapeně a vyděšeně na mě koukal. Na zlomek vteřiny mě zarazila jeho andělská krása a nádherná vůně, která se rozléhala celým jeho pokojem, ale hned jsem se vzpamatovala a doufala jsem, že si toho nestihl všimnout.

„Ahoj, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se.

„Ehm... Mám něco na práci,“ řekl a bleskově zamířil ke dveřím. Ani se mi nepodíval do očí, když na mě mluvil. Naštvalo mě, že přede mnou zase utíká a tak jsem promluvila trochu ostřejším tónem, než jsem zamýšlela.

„Edwarde, musím s tebou mluvit!“ zasyčela jsem.

„Promiň, musím jít,“ řekl, aniž by o mě zavadil pohledem. Než jsem stihla promluvit už byl pryč z domu.

Byla jsem tak naštvaná. Jak mu mám něco vysvětlit, když hned uteče? Měla jsem chuť po něm skočit a nafackovat mu. Běžela jsem do svého pokoje a naštvaně jsem kopla do dveří. Zapomněla jsem však na svou sílu a dveře vylétly z pantů a přistály v prostředku místnosti. Vzpomněla jsem si, jak mě Alice varovala, aby jsme nezničili dům.

„Sakra! Musím zničit všechno, na co sáhnu!“ zakřičela jsem hystericky. Toužila jsem běžet pryč od rozbitných věcí. Chtěla jsem běhat, tak moc jsem chtěla, ale věděla jsem, že nesmím. Co kdybych někoho potkala? /Pitomej Edward!/ křičela jsem v duchu. Strnule jsem stála ve dveřích svého pokoje, potlačovala svůj vztek, ale neúspěšně.

Věděla jsem, že bych neměla, ale musela jsem. Vyběhla jsem z domu. Venku jsem ucítila Edwardovu stopu - vydala jsem se opačným směrem. V duchu jsem mu nadávala. Nemohl počkat dvě minuty, abych mu mohla všechno vysvětlit? Dvě minuty jeho nekonečného života - nic víc jsem po něm nechtěla! Vzpomněla jsem si, jak jsem se uklidňovala, když jsem byla ještě člověk - zavřít oči a zhluboka dýchat. A tak jsem to zkusila, aniž bych přestala běžet.

Krev.

Ucítila jsem lidskou krev. Ve zlomku vteřiny jsem udělala čtyři věci - zastavila jsem, otevřela oči, přestala dýchat a ucítila ničivé pálení v krku. Asi deset metrů přede mnou ležel na zemi muž s krvácejí ránou na hlavě a otevřenou zlomeninou pravé nohy. Musel nějak upadnout a teď tu ležel bez pomoci. Věděla jsem, co se teď stane, co udělám. Zabiji ho - vysaji z něj každou kapičku krve. Bylo to naprosto nevyhnutelné. Oheň v krku strašlivě pálil a já cítila potřebu uhasit svou žízeň. Nezáleželo na tom, že jsem lovila včera - to byli “jen“ zvířata, ale teď jsem ucítila lidskou krev a žízeň se vrátila v plné síle.

Doslova jsem zkameněla a cítila jsem nevyhnutelnost svého budoucího činu, protože u novorozené přeci nebylo možné, aby odolala lidské krvi. Nechtěla jsem tomu muži ublížit, ale věděla jsem, že to prostě udělám. Bylo to tak jasné jako, že každé ráno vyjde slunce. Ale já jsem se nedokázala pohnout. Jen jsem stála a část mé mysli si představovala, jak ochutnávám tu lákavou vůni, kterou jsem měla stále v paměti navzdory tomu, že jsem nedýchala. Větší část mé mysli si zakazovala na to myslet, ale byla jsem smířená s tím, že každou chvíli podlehnu a ochutnám rudou tekutinu vytékající z nohy toho nešťastníka přede mnou, která mě doslova hypnotizovala. I na vzdálenost deseti metrů jsem viděla každou kapičku krve, každý odlesk světla... Toužila jsem přijít blíž a nadechnout se, ale zakazovala jsem si to. /Já přece nechci být vrah!/ křičela jsem, ale věděla jsem, že zbytečně.

Autor: Angelina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate or love? - 7. část: