Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate or love? - 8. část

14.11.2009 (07:00) • Angelina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1892×

/Já přece nechci být vrah!/ křičela jsem, ale věděla jsem, že zbytečně.

V tom se mezi stromy vynořil Edward. Těkala jsem očima mezi ním a krví. Chtěla jsem na Edwarda zakřičet, ať toho muže odnese někam daleko, abych mu nemohla ublížit, ale nemohla jsem. Neměla jsem žádný kyslík a nesměla jsem se nadechnout, protože pak bych určitě neodolala. Edward na nic nečekal - ani nezastavil, když mě spatřil. Popadl mě do náručí a odnesl mě pryč.

Zabořila jsem hlavu do jeho ramene a čekala, až mě odnese dostatečně daleko. Běžel jen delší chvíli a pak zastavil. Chtěl mě postavit na zem, ale já jsem se ho stále křečovitě držela. Bála jsem se, že když mě pustí, tak se vrátím zpět za tou lákavou vůní. Posadil se se mnou v náručí na zem a pevně mě držel. Odtáhla jsem se jen tak daleko, abych mu mohla pohlédnout do očí.

„Už je to pryč,“ zašeptal odpověď na mou nevyslovenou otázku.

Znovu jsem zabořila hlavu do jeho ramene a začala jsem hystericky vzlykat, když jsem si vzpomněla, jak moc jsem tomu muži chtěla ublížit. Zbývalo tak málo... Kdyby Edward nepřišel...

„Ššš... Bello, je to dobré,“ začal mě uklidňovat. „Alice tě viděla - neublížila by jsi tomu muži, jen bys tam vyděšeně stála. Pamatuješ, co jsem ti vyprávěl, když ještě probíhala tvá přeměna? O novorozených? Na to všechno zapomeň - ty jsi jiná, výjimečná. Nikdo z novorozených by nedokázal odolat ani vteřinu, dokonce i někteří z naší rodiny by měli problémy se udržet, ale tebe svazoval jen strach... Můžeš důvěřovat Alici, že nikdy nikomu neublížíš...“ mluvil pořád dál - uklidňoval mě a začínalo se mu to dařit. Za chvíli jsem se uklidnila úplně, ale pořád jsem ho nepouštěla.

„Díky…“ zašeptala jsem a zahanbeně pokračovala. „Tak moc jsem se bála, že mu ublížím a jedna má část to skutečně chtěla udělat...“

„Nemusíš se za to stydět, pít krev je naše přirozenost a instinktům nikdy úplně neporučíš. Vedla sis výborně, na to nezapomeň, ano?“

„Dobře, slibuju, že příště už se nebudu bát a budu si víc věřit. Slíbíš mi taky jednu věc, prosím?“ zeptala jsem se, když jsem si vzpomněla, proč jsem vlastně byla sama v lese.

„Jistě.“

„Přestaň se mi vyhýbat…“ zašeptala jsem. V jeho očích jsem spatřila překvapení.

„Opravdu to tak chceš?“

„Ano,“ odpověděla jsem naprosto upřímně.

„Dobře, slibuju,“ řekl jen a já si náhle uvědomila v jak pevném, téměř mileneckém obětí se nacházíme.

„Vrátíme se zpátky?“ zeptala jsem se a náhle jsem zjistila, že nechci, aby mě pustil. Zahnala jsem tuhle divnou myšlenku. Edward přikývl a zdálo se, že si taky uvědomil, v jaké pozici jsme se nacházeli. Nemotorně jsem se vymotala z jeho náruče.

„Pomůžeš tomu muži?“ zeptala jsem se, když jsem si na to zase vzpomněla. Došlo mi, že jsme ho tam nechali úplně samotného a on potřeboval lékaře.

„Carlisle se o něj postaral,“ odpověděl mi. Jen jsem přikývla.

Edwardovi se zablýsklo v očích jako malému dítěti, které právě vymyslelo nějakou lumpárnu. „Myslíš, že mi budeš stačit?“ zeptal se a božsky se u toho usmál.

„Dokážu utéct všem z tvojí rodiny,“ odpověděla jsem pyšně.

„Je to i tvá rodina,“ zamračil se na mě, ale pak se zase usmál. „Ale ty jsi ještě nezávodila se mnou!“

„Tak jdeme na to!“ odpověděla jsem s úsměvem a běžela jsem směrem k domu.

Edward běžel opravdu hodně rychle - ani já jsem mu nestačila. K domu jsem doběhla jako druhá, i když jsem běžela, jak nejrychleji jsem dokázala. Edward čekal na schodech a usmíval se.

„Kde jsi se zdržela?“ zeptal se. Jen jsem na něj kysele vyplázla jazyk.

Zničehonic se Edward naštvaně zamračil a podíval se na příjezdovou cestu. Následovala jsem jeho pohled, ale nic jsem neviděla. Jen jsem slyšela přijíždějící auta. Za okamžik se zpoza stromů vyřítilo Rosaliino auto. Postupně vystoupila Rose s Emmettem, Alice s Jasperem a Esme. Všichni se na nás usmívali, zatímco šli do domu, jen Alice zůstala s námi. Edward vstal ze schodů a šel přímo za Alicí - pořád se mračil.

„Ty jsi to věděla? Proč jsi něco neřekla?!“ zasyčel na ní.

„Kvůli tobě a ty to moc dobře víš! Nikdy bys nepřestal utíkat! A vždyť se vlastně nic nestalo, tak přestaň vyšilovat!“ mračila se Alice.

„Že se nic nestalo? Viděla jsi Bellu? Jak byla vyděšená!“ křičel na ní. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Pochopila jsem, proč se hádají. Přistoupila jsem k Edwardovi a položila jsem mu ruku na rameno.

„Edwarde, to je v pořádku. Já se na ní nezlobím,“ řekla jsem uklidňujícím hlasem.

„Ale ona to věděla už včera!“ řekl Edward, jako bych to nechápala.

„Promiň Bello, ale jinak to nešlo,“ omlouvala se Alice.

„Já vím. A nemusíš se omlouvat, jsem vlastně ráda. Nikomu jsem neublížila a už vím, že se nemusím bát jít mezi lidi,“ řekla jsem a dívala se při tom na Edwarda. Vztek z něj pomalu opadával.

„Takže jedem nakupovat?“ zavýskala Alice.

„Teď ještě ne, ale už brzy. Slibuju.“

„Děkuju!“ zakřičela a objala mě.

„Ještě nemáš zač.“

„To nevadí. Pojď, jdeme dovnitř,“ řekla a táhla mě do domu. Vzala jsem Edwarda za ruku, aby šel taky s námi, ale v místě kde jsem se ho dotkla, jakoby mnou projel elektrický proud - ale nebylo to nepříjemné. Lekla jsem se však a rychle pustila jeho ruku. Podívala jsem se mu do očí - byl překvapený stejně jako já, takže to musel taky cítit. Alice mě tahala za ruku, ale já stála na místě a zírala jsem do jeho zlatých očí.

„Ehm... Jdeš taky?“ zeptala jsem se.

„Jistě,“ zamumlal.

Vešli jsme do domu, kde se všichni věnovali své normální činnosti. Edward vypadal, že se ještě trochu zlobí na Alici, ale nic neříkal. Posadila jsem se na pohovku vedle Rosalie, která si prohlížela módní časopis.

„Víš, že toho budeš litovat?“ zeptala se mě, zatímco stále koukala na nejnovější kolekce oblečení.

„Čeho?“

„Nakupování s Alicí,“ odpověděla mi a s úsměvem se na mě podívala. Edward si sedl naproti mně a taky se široce usmíval.

„Souhlasím s Rose. Nic horšího si nikdy nezažila,“ řekl. Alice se posadila vedle mě a zašklebila se na Edwarda.

„Vůbec je neposlouchej, Bello. Bude se ti to líbit,“ řekla Alice.

„Komu by se líbilo tvoje mučení?“ ozval se Emmett. „Být tebou, Bello, utíkám, dokud to jde.“

Všichni jsme se smáli celý zbytek dne. Všichni si utahovali z Alice, jaký je to prý nakupující maniak.

Večer se vrátil Carlisle z práce s dobrými zprávami.

„Bello,“ oslovil mě poté, co se přivítal s Esme „Jistě tě potěší, že ten muž z lesa přežije a dokonce bude i normálně chodit.“

„To je skvělá zpráva,“ řekla jsem mu a byla jsem vážně ráda, že jsem tomu muži neublížila.

„Můžu se tě zeptat…?“ ptal se Carlisle.

„Jistě. Co tě zajímá?“

„Jak jsi to dokázala? Ani dospělí upíři by mnohdy nedokázali odolat… Vůbec si nepociťovala touhu ho napadnout?“ zeptal se a dychtil po mé odpovědi. Nevadilo mi o tom mluvit, když jsem věděla, že to dobře dopadlo.

„Hrozně jsem se lekla, když jsem ucítila jeho krev. Byla jsem si jistá, že ho prostě … vysaju. Díky Edwardovi jsem věděla, jaké to bude. Cítila jsem žízeň, ale odolala jsem – nechápu jak…“ vysvětlovala jsem.

„Myslíš, že je to tím, že jsem ti o tom vyprávěl?“ zeptal se Edward.

„Já nevím. Díky tobě mě ještě nic nepřekvapilo.“

„Třeba je to tvá schopnost,“ podotkl Carlisle.

„Schopnost?“ zeptala jsem se.

„Tak jako Edward slyší myšlenky, Jasper může cítit a ovládat pocity a Alice může vidět budoucnost, tak ty můžeš ovládat svou žízeň - možná,“ odpověděl Carlisle. Byla jsem docela zklamaná. Nic ohromujícího? Žádná dech beroucí, strach nahánějící schopnost? No, ale taky jsem nemusela mít nic. A jestli to znamenalo, že nikdy nikoho nezabiji tak jako Carlisle, tak je to skvělé.

„Vážně?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Myslím, že ano, ale je to jen moje teorie,“ odpověděl.

„To je zajímavé. Už jsi někdy viděl něco podobného?“ zeptala se Alice.

„Sobian uměla něco podobného,“ odpověděl.

„Sobian? Tvá známá z irského klanu?“ přidala se do rozhovoru Rosalie.

„Nevěděla jsem, že má nějaký dar,“ podotkla Esme.

„Ona sama si nemyslí, že je to nějaká schopnost. Říká, že je to pouze výsledek dobrého plánování. Sobian si vytyčí nějaký cíl a pak ho snadno dosáhne,“ vysvětloval Carlisle.

„Takže si myslíš, že nikdy nikomu neublížím?“ zeptala jsem se raději.

„Ano.“ Znělo to nádherně.

Tak a je to tady. Dneska mám svůj velký den. Seděla jsem ve svém pokoji a duševně jsem se připravovala. Alice mě včera přesvědčila, že už je čas, abych šla mezi lidi. Seděli jsme zrovna v obývacím pokoji spolu s Edwardem a povídali si.

„Bello, bojíš se naprosto zbytečně – to snad už víš,“ naléhala na mě večer. „Klidně můžeme vyrazit teď hned a nic se nestane.“

„Já vím, Alice, jenže-“

„Nikdy si nebudeš jistá sama sebou, dokud to nezkusíš. Za dva týdny je škola a je důležité, aby tě lidi viděli.“

„Co si o tom myslíš ty, Edwarde?“ zeptala jsem se ho. Vždycky jsem chtěla vědět i jeho názor, protože mě nikdy do ničeho nenutil.

„Alice má pravdu. Lidé by tě měli vidět, ale jestli se na to ještě stále necítíš, můžeme tě ze školy odhlásit,“ řekl.

Nechtěla jsem, aby se kvůli mně muselo něco měnit a tak jsem nakonec souhlasila. Alice totiž přesvědčila Carlisla, že v září už můžu jít do školy, takže mě Carlisle už přihlásil. Oficiálně jsem dcera jeho zemřelého bratra – Isabella Cullenová.  Moji rodiče zemřeli při autonehodě a tak se mě musel Carlisle se svou ženou ujmout.

Edwarda to tehdy naštvalo, protože mě ani jemu o tom Alice nic neřekla. Začala jsem přemýšlet o Edwardovi. Od toho osudného dne v lese se hrozně změnil. Přestal trávit všechen svůj čas ve svém pokoji a začal ho trávit se mnou. Myslím, že se mi jen snažil vynahradit to, že ze mě udělal upírku, protože i když jsem se mu několikrát snažila vysvětlit, že jsem šťastná, on byl stále přesvědčený o tom, že mi zničil život.

Dokázali jsme si dlouhé hodiny jen povídat. Naším nejčastějším tématem byli knihy, hudba a můj a Edwardův život. Musela jsem stanovit pravidla – jeden den se vyptávám já a druhý den Edward, protože jinak bych se nikdy nedostala ke slovu já. Edwarda totiž zajímalo všechno, co se mě týkalo. Chtěl, abych mu o všem vyprávěla – o mojí rodině, o tom kde jsem žila, o svých přátelích. Nejvtipnější bylo, když se dostal na moje milostné vztahy – prostě nemohl pochopit, že jsem ještě žádného kluka neměla a já jsem pak nemohla pochopit, že někdo tak nádherný jako Edward nikdy nepotkal nikoho, s kým by chtěl být. I já jsem se vyptávala na detaily jeho života s velkým zájmem a tak jsme o sobě brzo věděli skoro všechno.

Někdo zaťukal na dveře a já se vrátila do reality. Jak mě se nechtělo jít mezi lidi, ale slíbila jsem Edwardovi, že se nebudu bát a tak jsem musela.

„Bello?“ ozval se zpoza dveří Edward.

„Pojď dál,“ řekla jsem a zvedla se z pohovky. Když vešel dovnitř, místnost se zaplnila jeho vůní. Za celou tu dobu, co jsem tady, jsem nemohla přijít na to, co mi připomíná.

„Jsi si jistá?“ zeptal se mě asi po milionté. Nikdy nechtěl, abych musela něco dělat proti své vůli. Zhluboka jsem se nadechla a odpověděla.

„Ano.“

„Nejsi dobrá lhářka, Bello,“  pokáral mě a položil mi ruce na ramena. „Víš, že to nemusíš dělat.“

„Ale já chci,“ další lež. Věděla jsem, že to poznal, ale už nic nenamítal.

„Tak dobře. Měli by jsme asi už jít – Alice už přemýšlí nad tím, že si pro tebe dojde.“

Usmála jsem se a vykročila jsem. Ach ta Alice. Edward mě stále objímal okolo ramen a šel se mnou. Bylo u nás naprosto normální, že se objímáme – jsme přeci bratr a sestra, ale já jsem v tom vždycky cítila něco víc, něco co bych cítit neměla. Zaplašila jsem tyhle myšlenky a pocity dřív než si mohl Edward něčeho všimnout na mé tváři. Bylo totiž úplně jedno, že mi nedokázal číst myšlenky, svou odpověď vždycky našel v mých očích.

Alice seděla na pohovce v obývacím pokoji, když mě viděla, poklepala si na hodinky na svojí ruce.

„Na to, že jsi nesmrtelná, jsi docela netrpělivá,“ řekla jsem s úsměvem. Vyplázla na mě jazyk a Edward se rozesmál.

„Jazzi! Rose! Emme! Vyrážíme!“ řekla hlasem, který se stejně tak hodil do normálního rozhovoru – však oni uslyší.

„Ještě máš čas utéct, Bello…“ řekl Emmett, který se zrovna objevil ve dveřích.

„Myslím, že už to nestihne,“ ozvala se přicházející Rosalie a šla se postavit k Emmettovi. Jasper se už taky objevil a postavil se k Alici. Rosalie s námi jela naprosto dobrovolně, ale Emmett a Jasper jeli, protože jsem je poprosila – Edwardovi jsem nemusela nic říkat – věděl, že bych chtěla, aby tam byl a to prostě znamenalo, že pojede s námi. Alice mi ještě přinesla kontaktní čočky - to aby nikoho nevyděsily moje rudé oči. Sice už to nebylo tak hrozné - když jsem se podívala pořádně, viděla jsem, že už trochu zlátnou - ale lidi by to vyděsilo.

Alice se prý potřebovala ještě na něčem dohodnout s Rose, takže jsem nakonec jela sama autem s Edwardem. Nevadilo mi to, byla jsem ráda, když jsem ho měla jen pro sebe. Vždycky jsme si měli o čem povídat, ale tentokrát bylo celou cestu v našem autě ticho. Byla jsem moc nervózní z toho, co mělo přijít, že jsem se nedokázala na nic soustředit. Edward mě vzal za ruku – věděl, že mi to pomáhá se uklidnit – a já jsem se na něj vděčně usmála. Cesta netrvala příliš dlouho, protože Edward řídil jako šílenec – né že by mi to vadilo. Zjistila jsem, že mám taky ráda rychlou jízdu. Pro mě příliš brzy se okolo nás začali objevovat první domy – zadržela jsem dech – a pak to byla jen chvilka, než jsme dojeli do obchodního centra, kam jsme měli namířeno.

Edward zajel do podzemní garáže a hned za námi jeli i ostatní. Byli jsme s Edwardem domluveni, že na to půjdeme pomalu. Zastavil, vypnul motor a zadíval se mi do očí.

„Připravená?“ zeptal se mě. Jen jsem přikývla. Zmáčknul tlačítko a okna auta automaticky sjela dolů. Stále jsem se nenadechla.

Autor: Angelina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate or love? - 8. část: