Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate or love? - 9. část

21.11.2009 (09:30) • Angelina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1810×

„Připravená?“ zeptal se mě. Jen jsem přikývla. Zmáčknul tlačítko a okna auta automaticky sjela dolů. Stále jsem se nenadechla.

„Neboj se. Jsem tu,“ uklidňoval mě. Ve zpětném zrcátku jsem viděla naše sourozence, kteří byli připraveni zasáhnout. A tak jsem se nadechla.

Cítila jsem mnoho věcí. Smog, pach benzínu, lehkou vůni stromů, ale hlavně lidi. Bylo tu tolik vůní lidské krve. Před naším autem přešla mladá žena a projíždějící auto naválo její vůni přímo ke mně. Hrdlo mě pálilo. Cítila jsem, že mé tělo touží zaútočit a část mé mysli nad tím uvažovala, ale ta rozumná část byla větší a já jsem dokonale kontrolovala. Znovu jsem se nadechla a pořád jsem nad sebou měla kontrolu. Uvolnila jsem se – uvědomila jsem si, že předtím jsem zaťala všechny svaly a nejspíš jsem drtila Edwardovi ruku, ale on byl gentleman a nic neřekl. Oddychla jsem si a usmála se.

„Promiň,“ řekla jsem a pohledem ukázala na naše spojené dlaně.

„To nic. Je to dobré?“ zeptal se mě.

„Ano. Jsem si jistá, že se naprosto kontroluju.“

„Takže jdeme nakupovat?“ Snažil se do svého tónu vmáčknout správné nadšení, ale nepovedlo se mu to.

„Děkuju, že tady jsi,“ řekla jsem, protože bylo zřejmé, že nesnáší nakupování s Alicí stejně jako Jasper s Emmettem. Usmál se.

„Tak jdete už?“ strčila k nám do auta hlavu Alice.

„No jo…“ zabručel Edward.

Pomalu jsem vystoupila z auta a počkala jsem, než Edward obejde auto. Věděla jsem, že tohle byl jen začátek. Tady dole v garážích nejsou skoro žádní lidé – ta opravdová zkouška mě čeká nahoře v obchodech. Bude tam spousta lidí – spousta krků k nakousnutí… Ale takhle bych neměla myslet. Všechno to jsou nevinní lidé, jako jsem byla i já.

Edward beze slova obešel auto, objal mě okolo pasu a vedl mě k výtahům. Snažila jsem se celou dobu poctivě dýchat. Všichni nás následovali a pečlivě mě pozorovali. Emmett a Jasper se postavili hned před dveře výtahu, abych přes ně případně nemohla projít. Alice a Rose si stoupli za mě a za Edwarda. Alice mi soucitně položila ruku na rameno.

„Bude to dobré,“ pošeptala mi. Jí jsem mohla věřit, ale věděla jsem, že i tak to bude bolet.

Dveře výtahu se pomalu otevřely a ke mně zavanuly další vůně. Květiny, lidské jídlo, textilie, lidé. Oheň v mém hrdle znovu vzplanul, tentokrát s ještě větší silou. Zaúpěla jsem a Edward se na mě omluvně podíval. Pousmála jsem se, aby si to nevyčítal. Vyšli jsme z výtahu a zamířili do části, kde se prodávalo oblečení. Byla jsem šťastná, protože i když všude okolo byly lidé a já jsem nezadržovala dech, dalo se to vydržet. Část mě chtěla pít – mé tělo žádalo, abych začala lovit. Měla jsem potřebu uhasit tu žízeň. Ale já jsem odolala. I když jsem se snažila na to nemyslet, prostor v mé hlavě byl moc velký, abych na to mohla zapomenout.

Všichni až na Alici mě alespoň koutkem oka pozorovali, jako kdybych měla každou chvíli začít bláznit. Na jednu stranu mě to hrozně rozčilovalo, protože jsem si byla sama sebou jistá. Na druhou stranu jsem byla ráda, protože co kdyby…

Nakonec nebylo nakupování zase tak hrozné, když pominu Alicino šílenství. Pro mě bylo hlavní, že jsem nikoho nezabila a ani mě to nestálo moc úsilí. Skoro pořád jsem byla v převlékacích kabinkách a Alice mi nosila oblečení. Celou dobu reptala, protože jsem potřebovala převážně tmavé oblečení, kvůli naší historce pro lidi – zemřeli mi přeci oba rodiče a tak budu truchlit.

Začali jsme s Edwardem chodit na procházky do města, s Alicí a Rose jsme chodily do kina a dokonce i znovu na nákupy - chtěla jsem si co nejvíce zvyknout na vůni lidské krve, protože se škola se rychle blížila. Vždy když jsem se objevila ve městě, tak mě obyvatelé Forks pečlivě pozorovali - vsadila bych se, že jsem se stala nejčastějším tématem pro místní drbny -  nový přírostek do té podivné rodiny Cullenových.

Čas zbývající do začátku školního roku se krátil - už zbývaly jen dva dny - ale mě to nevadilo. Věřila jsem si a byla jsem si jistá, že nikomu neublížím.

Alice včera předpověděla, že dnes v poledne vysvitne slunce. A hned po vizi se na mě pronikavě podívala a usmála se. Když jsem se jí zeptala, co se stalo, jen zakroutila hlavou a řekla, že chce jet s Jasperem na víkend do Seatlu a že se vrátí až v pondělí. Jasper se tvářil překvapeně, ale rychle se zbalili a odjeli dřív, než se vrátil Edward s Emmettem z lovu. Přemýšlela jsem o tom, co asi viděla, že kvůli tomu musela odjet. Jelikož zmizeli moc rychle neměla jsem čas se jí na to zeptat, ale slíbila jsem si, že v pondělí to od ní zjistím...

Moc dlouho jsem se tím nezabývala, protože mě nejvíc zajímalo to, že bude svítit slunce. Za celé dva měsíce, co jsem upír ještě slunce nesvítilo, takže jsem neměla možnost zjistit jak na upíry slunce působí. Edward mi totiž říkal, že upíří pokožka na slunečním světle září, a proto bydlí ve Forks - ve městě, kde slunce skoro není vidět, protože by nemohli jinak vycházet ve dne.

Když se Emmett s Edwardem dnes ráno vrátili, zalil mě opět pocit štěstí - jen proto, že byl Edward zpátky. Stávalo se mi to pořád. Byla jsem šťastná jen proto, že byl u mě. Zakazovala jsem si tyhle pocity, ale nedalo se to ovládnout. Občas jsem přemýšlela o tom, jestli je důvod mých pocitů vůči Edwardovi způsoben tím, že to on mě stvořil - protože k nikomu jinému z rodiny jsem nic podobného necítila - ale nikdy jsem se ho nezeptala, jestli to tak je.

Hned jak vešel do dveří a spatřil mě, rozlil se mu na tváři úsměv. Přiběhnul ke mě a posadil se vedle mě na pohovku. Slastně jsem vdechla vzduch smíchaný s jeho vůní - tolik mi to chybělo - a to byly pryč jen dva dny.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

„Jak bylo na lovu?“ zeptala jsem se.

„Edward mi sebral MÉHO medvěda!“ odpověděl za něj Emmett. Edwardův úsměv se ještě zvětšil - viditelně byl v dobré náladě.

„Zase si ho zlobil?“ zeptala se Esme, která zrovna přicházela ze zahrady. Emmett odešel za Rosalii, která byla ve svém pokoji. Bylo mi jasné, co teď bude následovat, když se dva dny neviděli.

„Jenom trošku,“ odpověděl Edward. „Kde je vlastně Jasper a Alice?“

„Odjeli na víkend do Seatlu. Asi chtěli být chvíli sami, než začne škola,“ odpověděla Esme. Zamyslela jsem se nad tím, protože tenhle důvod mě včera nenapadl, ale proč by odjeli tak narychlo? No, vždyť je to vlastně jedno. Edward jen přikývl a zase se otočil na mě. Esme odešla do své pracovny a nechala nás samotné.

„Co budeme dělat? Chceš se jít projít do města?“ zeptal se mě.

„Alice říkala, že dnes v poledne vysvitne slunce a bude svítit až do večera... Chtěla bych se jít projít do lesa,“ řekla jsem s úsměvem.

„Opravdu? To je skvělé! Vím, kam půjdeme... Určitě jsi zvědavá, že?“ zajímal se Edward.

„Jsem hrozně zvědavá!“ odpověděla jsem mu s úsměvem. Další společný den s Edwardem a dneska dokonce se sluníčkem. Docela se mi po slunci stýskalo...

„Takže co chceš dělat do té doby?“ Vždycky se ptal, co chci dělat. Jako kdyby záleželo na tom, co budu dělat, když je vedle mě. Hlavně, že jsem byla s ním. Ale přemýšlela jsem, čím si vyplníme dopoledne. Pohled mi spočinul na jeho klavíru.

„Zahraj mi!“

„Vaše přání je mi rozkazem, madam,“ řekl, vstal a s úsměvem se mi uklonil. Taky jsem se zasmála.

Nabídl mi ruku, aby mi pomohl na nohy. Né že bych potřebovala pomoct, ale ráda jsem se Edwarda nenápadně dotýkala. Už jsem si zvykla na příjemné brnění - jako když dostanete slabou ránu elektrickým proudem, které jsem občas pocítila, když jsem se ho dotkala. Přijala jsem jeho dlaň a vstala z pohovky. Nepustil mě ani, když jsme přecházeli ke klavíru. Tam jsme se znovu posadili a Edward začal hrát.

Někdy se mě snažil učit hrát, ale já jsem raději jen poslouchala, jak hraje on. Už po prvních pár tónech jsem si uvědomila, že tuto skladbu ještě neznám.

(Ponz. autora: http://www.youtube.com/watch?v=zQME-ChSwNM:

„Složil jsi novou?“ zeptala jsem se šeptem.

„K téhle jsi mě inspirovala ty,“ odpověděl taky šeptem.

Ještě jsem si úplně nezvykla na to, že jsem upír a tak jsem tak trochu očekávala, že se začnu červenat. Ale upíři se nečervenají, takže nic neprozradilo moje rozpaky. Raději jsem zavřela oči a poslouchala melodii.

„Je nádherná…“ zašeptala jsem.

Když dohrál tuto skladbu, plynule pokračoval sbírkou mých oblíbených z těch, co sám složil. Jak jsem poslouchala stále se zavřenýma očima, začínala jsem mít nutkání dotknout se Edwarda. Za zavřenými víčky se mi neustále promítala představa, jak se má ruka dotkne jeho dokonalé tváře. Toužila jsem pohladit ho, ale zakazovala jsem si to. Je to přece něco jako můj bratr, tak co mě to napadá? ptala jsem se sama sebe. Edwardova hudba se změnila. Znělo to, jako by vyjadřovala mé pocity - moji zoufalou touhu se ho dotknout. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Každým dnem, co jsem s ním strávila se má ... touha?... po něm zvětšovala. Musela jsem si založit ruce na prsou a zatnout dlaně do pěstí. Statečně jsem to vydržela celé dopoledne, ale nedokázala jsem se uvolnit, celou dobu jsem byla napjatá. Edward dohrál skladbu, a když nastalo ticho, otevřela jsem oči. Edwardův výraz jsem nechápala. Vypadal zoufale, ztrhaně... Ale proč?

„Měli bysme vyrazit. Už bude poledne…“ zašeptal. Jen jsem přikývla a konečně jsem se uvolnila.

Uvědomila jsem si, že mi vlastně neřekl, kam pojedeme a tak jsem se zeptala: „Kam máme namířeno?“

„Do lesa,“ odpověděl a zasmál se. Ten sklíčený pohled byl pryč. „Je to takové moje oblíbené místo, kam chodím, když si chci odpočinout od myšlenek ostatních.“

„To zní hezky,“ řekla jsem.

„Tak jdeme,“ pobídl mě.

Auto jsme nechali nepovšimnuté a běželi jsme. Stejně dnes nemůžeme mezi lidi. Uvědomila jsem si, že už jsem si dlouho nezaběhala. Se vším tím chozením mezi lidi jsem si na to skoro nevzpomněla a tak jsem si to teď hezky užívala. Byl to opojný pocit, jen tak letět jako střela a proplétat se mezi stromy. Když ještě nebyl les tak hustý, všimla jsem si, že mraky na obloze se trhají a vypadalo to, že se každou chvíli ukáže slunce. Edward běžel pár metrů přede mnou. S ním jsem si nikdy nemusela dělat starosti, že mu uteču. Jako novorozená jsem stále měla ještě velkou sílu a při běhu jsem ji náležitě využívala, ale Edwarda jsem nikdy v rychlosti nepřekonala.

Brzy se zeleň stromů změnila. Všechno vypadalo skoro, jakoby to zářilo. To znamenalo jediné: slunce už svítí. Avšak přes hustý porost stromů nepronikl jediný paprsek. Za další krátkou chvíli jsem vpředu před námi spatřila světlo a my jsme brzy doběhly na kraj překrásné louky. Edward zastavil těsně na kraji a zůstával stále skrytý ve stínu. Louka měla dokonalý kruhový tvar. Jakoby ji někdo úmyslně vykácel, ale nikde po takové násilnosti nebylo stopy. Na louce rostla vysoká tráva, která by mi sahala skoro až k bokům. Sem tam rostlo nějaké lesní kvítí. Bylo to kouzelné místo. Ta přírodní krása mě na moment uchvátila, ale Edward mi pokynul rukou, abych pokračovala a já si vzpomněla, proč jsme tady.

Zavřela jsem oči a pomalu jsem pokračovala do záře slunce. Udělala jsem sotva deset kroků a pak jsem pomalu oči zase otevřela a podívala jsem se na svou ruku, kterou jsem měla lehce zvednutou u boku.

Zářila jsem...

Moje ruka jiskřila jako by byla posázena miliony diamantů. Zírala jsem na to světlo vycházející z mojí kůže a přišlo mi, že je jasnější než samo slunce. Zlehka jsem otočila ruku dlaní nahoru, byla jsem unešená. Nic podobného jsem nikdy neviděla...

Zničehonic do mé dlaně vklouzla další zářící ruka. Edwardova. Na moment jsem zapomněla na jeho přítomnost. Edwardova pokožka samozřejmě zářila úplně stejně jako ta moje a on se zdál ještě nádhernější než kdy dřív. Vedle jeho krásy vybledla půvabnost tohoto místa i má vlastní. Dokázala jsem jen hledět do jeho nádherných zlatých očí, tak světlých po lovu, a periferním viděním vnímat krásu jeho tváře. Opět jsem ucítila příjemné mravenčení, které procházelo našimi spojenými dlaněmi.

Viděla jsem v Edwardových očích něžnost, touhu a ještě něco, ale nedokázala jsem určit, co to bylo. Možná bych měla něco říct, možná bych měla něco udělat, porušit kouzlo téhle chvíle, protože mě opět začaly zaplavovat už dobře známé pocity, kterým jsem však nerozuměla...

Ale já nemohla. Jen jsem koukala do jeho očí a viděla jsem, že touha v nich roste. Něco neznámého - možná síla jeho očí - mě uvěznila a já se nemohla hýbat, možná jsem ani nechtěla. Poddala jsem se pocitům, které jsem cítila na neměřitelný okamžik, možná dlouhé hodiny, a když jsem z toho moře pocitů vyplula, už jsem nebyla stejná. Obloha zatím zoranžověla, a i světlo vycházející z naší pokožky dostalo oranžový nádech od zapadajícího slunce - celé odpoledne jsme tu jen prostáli, bez jediného slova.

A pak, společně se soumrakem, mi došlo, co se ve mě změnilo.

Zamilovala jsem se...

Spolu s tímto poznáním se Edward pohnul. Pomalu zvedal volnou ruku, nejspíš, aby mě políbil...

Autor: Angelina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate or love? - 9. část: