Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Help me, please! - 3. kapitola

20.06.2010 (19:30) • RobSten13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3100×

3. kapitola

Bella

Slyšela jsem jak někdo křičí a v dalším momentě jsem si uvědomila, že jsem to já. Přece jen široko daleko nikdo jiný než já a ten neznámý nebyl.

Nevěděla jsem kolik uplynulo vteřin, minut, hodin nebo dokonce dní. Připadalo mi to, jako věčnost. Až teď jsem pocítila změnu, krom zvětšování bolesti v hrudi mi začala postupně od konečků prstů ustupovat a zanechávala tak za sebou příjemný chlad, jako kdyby mě někdo konečně polil studenou vodou a uhasil tak ten nesnesitelný žár.

Za chvíli mé srdce přestalo tlouct, ale pořád jsem tu byla, cítila jsem to. Otevřela jsem oči a to, co jsem spatřila, bylo neuvěřitelné. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Nikdy jsem svět nevnímala tak, jako teď. Teď byl dokonalý, okouzlující a úchvatný.

Pomyslila jsem na to, že bych měla vstát, ale než jsem stihla udělat nějaký pohyb, už jsem stála. To bylo perfektní. Líbila jsem se sama sobě. Ale co se s semnou stalo? Snažila jsem si vzpomenout na to, co se předtím stalo, ale všechny vzpomínky byly rozmazané. Jako bych se na ně dívala přes nějaký matný závěs, nebo mlhu. Jako poslední vzpomínku jsem viděla toho kluka, který tu byl s semnou, ale kde je teď a co se stalo? Proč tu nezůstal a nevysvětlí mi co to s semnou je? V náhlém návalu zlosti jsem okolo sebe začala všelijak kopat a nakopla tím nějakou věc. Letěla dost daleko, ale než se stačila rozbít o protější strom, což by se určitě stalo, byla jsem tam a chytila ji. Byl to mobil. Podívala jsem se na display, kde bylo něco napsané. Byla to neodeslaná smska.

Při čtení dlouhé sms, která byla psána v povznesené náladě, jsem dělala přesně to, co tam stálo. A opravdu, když jsem se opřela o strom, ihned se vyvrátil. Byla jsem z toho dost paf. Takže já jsem upír. Pálilo mě v krku, a tak jsem se, podle rady, vydala na lov zvěře.

Nebylo to nic moc, ale nebylo to tak špatné. Navíc nechtěla jsem zabíjet lidi, proto jsem s tím tak lehce souhlasila.

Zrovna když jsem byla na nějaké mýtině, nedaleko potoka,  jsem ucítila pach, který mi byl nějak zvláštně povědomý. A za chvíli jsem našla nějakého člověka krmícího se zvířetem. Lekla jsem se a zakřičela a v dalším okamžiku se okolo něj shlukly další. Neuvědomila jsem si, že to samé teď dělám i já, živím se zvířaty, ale už bylo pozdě vzít to zpět. Tolik jsem si to přála. Přála si, abych tak neunáhleně nevykřikla a necítila se v ohrožení. Přece jen bylo jich moc.

A pak z ničeho nic jsem se ocitla na místě, kde jsem poprvé ucítila ten pach. Opět jsem šla za tím pachem, ale tentokrát jsem nevykřikla, když jsem toho muže spatřila. Uvědomila jsem si, že to bude taky upír živící se zvířecí krví, kdo jiný. Když dopil srnu a zahrabal ji do země, napřímil se a pořádně se nadechl. Otočil se a já se postavila do obrané pozice. Neznala jsem ho a nevěděla jsem, co mám očekávat. Navíc jsem už věděla, že okolo byli další, kteří co nevidět dorazí. Jsem novorozená, nebudu se umět ubránit.

„Počkej, nechci ti ublížit. Jsi novorozená je to tak?“ zeptal se a v jeho očích jsem poznala, že mi nelže, nechtěl mi ublížit. Uvolnila jsem se.

„Ano, to jsem. Kdo jste?“ zeptala jsem se já.

„Jmenuji se Carlisle Cullen. Bydlím tu se svou rodinou. Kdo tě proměnil? A jak to, že ses začala živit sama od sebe zvířecí krví?“ Neměla bych raději lhát? A zachránit tak Edwarda? Měla jsem o něj strach. To on mi to přece udělal. Co když tu tenhle je právě kvůli takovým, kteří měniče zabíjí. Jde vůbec upíra zabít?

„Dá se upír zabít?“ zeptala jsem se nahlas.

„Ano, ale je to o něco složitější než u lidí,“ odpověděl krátce.

„Jak?“

„Nejprve musíš jeho tělo roztrhat na kusy a poté spálit. To je jediná možnost, jak se ho doopravdy zbavit.“

„Aha.“

„Odpovíš na mé otázky? Prosím,“ zeptal se a v jeho očích se odrážela hluboká zvědavost. Ovšem našla jsem tam také jiné pocity, jako například lítost, ochotu nebo přátelství. Jeho oči mluvily za něj. Matně jsem si vzpomněla na Edwarda a okamžitě mě přepadala chuť ho vidět mýma novýma očima.

„Dobře, proměnila mě nějaká žena,“ řekla jsem váhavě. Neměla jsem dobrý pocit z toho, že bych Edwarda prozradila, ale ani jsem neměla dobrý pocit, že tomuto neznámému upírovi lžu.

„A jinak, no, proměnila mě v lese, a tak mým prvním přísunem potravy byla zvěř, protože mě pálilo hrdlo,“ odpověděla jsem mu, ale vypadalo to, že mi to nespolkl. A pak, z ničeho nic, jsem si uvědomila, co řekl.

„Vy se jmenujete Carlisle Cullen?“ zeptala jsem se. Jen kývl. Napadlo mne, že by mohl Edwarda znát, oběma totiž jejich příjmení začíná na C. Co když je Edward součást jeho rodiny?

„Řekněte mi prosím víc o vaší rodině,“ řekla jsem.

„Esme, Alice, Jaspere, Rosalie, Emmette. Pojďte sem,“ zavolal mírně zvýšeným hlasem, ale pořád to bylo dost potichu a během několika vteřin přede mnou stálo šest cizích upírů. Postupně mi je představil. Dozvěděla jsem se, o jejich schopnostech a spoustu dalších věcech ohledně upírství.

„A pak máme ještě syna. Je nejstarší z našich dětí a jmenuje se Edward,“ řekla Esme, když jsem seděla u nich doma na pohovce. Takže přece jen k sobě patří. Ale, kde je?

„Kde je? Chtěla bych se s ním seznámit,“ řekla jsem, jen aby jim nepřišlo divné, že se o něj víc nezajímám, když už o ostatních vím téměř všechno.

„Vůbec nemáme tušení. Už je čtvrtý den pryč a nic o něm nevíme,“ odpověděla mi Alice. Během dvou hodin, co jsem u nich, jsem si je všechny moc oblíbila. Emmett byl rodinný šašek, několikrát si vystřelil už i ze mě. Rosalie mi nepadla moc do oka, přišla mi namyšlená, ale nemůžu jí soudit po dvou hodinách, třeba to bude později lepší. Alice byla takový skřítek a bylo na ni vidět, že si mne oblíbila. Minimálně už třikrát mi nabídla nákupy. Snažila jsem se jí vysvětlit, že si tím nejsem ještě jistá, ale možná až budu „starší“. Jasper byl fajn, takový tichý a klidný. Byl dost milý a poznala jsem na něm, že Alici bezmezně miluje. Ovšem kdo by ji nemiloval i já si ji oblíbila a hodně. Určitě to ze mě Jazz cítil, častokrát se na mě podíval s oslňujícím úsměvem. Esme byla velmi přátelská, milující a úžasná matka ve všech ohledech. Jak řekla, společně s Carlislem, pokud budu chtít, pomohou mi s lovem zvířat. Můžu prý zůstat s nimi. A tak jsem neváhala a jejich nabídku přijala. Všichni byli radostí bez sebe, že budou mít nového člena rodiny až na Rose. Ta se jen ušklíbla a vydala se do svého pokoje.

***

Byla jsem tu s nimi už třetí den a všechno bylo perfektní. Tedy, skoro všechno. Zjistila jsem, že můj otec po mně nechal vyhlásit pátrání. Ale mé matce to bylo úplně jedno. Nezajímalo jí, jestli se mi náhodou něco nestalo, byla jsem jí naprosto „ukradená“.

2. kapitola → 4. kapitola
Shrnutí

Autor: RobSten13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Help me, please! - 3. kapitola: