Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hi, bitch. I'm a witch! - 7. kapitola

17.01.2014 (15:45) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1550×

Já a čarodějka? Copak nosím špičaté klobouky a vyvolávám duchy?

„Nebuď směšná!“ prskla jsem na ni. „Drž se svého, já počkám na Edwarda.“
„Takže já mohu být, Edward může být upír, ale ty nemůžeš být nic? Jen nicotný člověk?!“ prskala též.
„Ráda bych řekla, že to nedává smysl, jenže trochu dává. Jenže já nechci být čarodějka. Nemůžeš mě donutit, i kdybych to měla někde v sobě, je to dost hluboko.“
„Možná se to co nevidět projeví, až nás budou mučit nebo upalovat, že?“ zasmála se.
„Upalovat?“ ušklíbla jsem se na ni. „Nejsme ve středověku.“
„Lovci nejsou z jednadvacátého století. Oni nás klidně nechají shořet na hranici. A jenom proto, že si myslíš, že se to už nedělá nebo vůbec nedělalo, nemusí to znamenat, že nám napráskají, zlomí nám kouzelnou hůlku a půjdeme zas domů. Oni nás chtějí zabít!“
„Ale oni neví, že můžu být taky čarodějka, takže…“
„Nerada tě zklamu, ale oni to už vědí. Poznají čarodějku podle pachu, i když je hluboko uvnitř.“
„Takže kvůli tobě umřu?! Neříkal tu někdo něco o bezpečí?“ odfrkla jsem.
„Myslíš, že s upíry jsi v bezpečí? Čarodějko?! Pro ně je naše krev lepší, chutnější. Copak se ti nikdy ten tvůj Edík nesvěřil, že mu voníš jako krvavoučký vdolek?“
„On by mi nikdy…“
„Neublížil! Jasně, já vím. On by se z tebe jenom napil jako ze studně. Potom by tě nechal proměnit, nebo by nedokázal přestat.“
„On mě miluje!“ vychrlila jsem ze sebe v zápalu.
„On je zvíře!“ odvětila pořád se stejným odporem a důrazem.
„A co jsme my?! Taky nejsme normální, o nic lepší.“
„My jíme, pijeme, koluje nám krev v žilách. Možná červenější, chutnější, ale pořád tam běhá a je živá. Srdce nám tluče, i když rychleji a hbitěji. Hruď se nám napíná, když dýcháme. My alespoň žijeme.“
„Už jsi dokončila srdcervoucí proslov?“ odfrkla jsem.

Buch. Buch. Ozvalo se najednou na kovový žalář. Zaklepání? Nebo jen výhružka?

„Dost keců, svině!“ ozval se hlas. Mužský hlas, dost drsný. Řekla bych, že může mít kolem padesátky.
„Co se děje, Done?“ spustil jiný, trochu milejší hlas.
„Pořád melou. Určitě probírají nějaké čarodějnické rituály,“ odpovídal se smíchem.
„Chytrej,“ zahřměla Giorgia. „Čáry, máry, fuk, ať je z tebe puk!“ dodala. Za dveřmi se ozvala ozvěna jednoho smíchu.
„Pozor, Donie, ať tě neprokleje!“ Byl to smích toho mladšího, alespoň podle hlasu.
„Drž hubu, děvko,“ ohnal se Donie.
„Bavíte se, hoši?“ zazněl nový hlas.
„Kde máš toho svýho Edíka?“ šeptla Gioria.
„Když šeptáme, neslyší?“ zašeptala jsem.
„Kdyby je to zajímalo, mohli by. Oni se starají zatím jen o oběd, ještě nevědí, co s námi bude. Jinak už by si brousili vidličky.“
„To víš, Alexku, něco si tam štěbetají.“
„Neboj, Johne, za chvíli už zmlknou.“ Ten nový hlas zněl nejmladší.
„Ještě nic neřekli?“
„Ale to víš, je tam Derek.“ Když tohle řekl, Giorgia sebou lehce cukla. „Ten se bude zase starat jenom o sebe.“
„Tatík ho snad zkrotí, ne?“ zafrněl John. „Pořád mele něco o disciplíně a o respektu, ale jeho vlastní syn je drzej a blbej. Mohl by ho konečně naučit lepšímu chování.“
„Dobře, Johne! Tohle bych tu nerozebíral, znáš ho,“ zafuněl Donie.
„Navíc tu nejsme sami,“ zavrněl jemný Alexův hlas.
„Co je s tím Derekem?“ špitla jsem.
„Derek?“ zeptala se nevinně.
„Viděla jsem, jak sebou cuklas. Nedělej, že nevíš. Teď už jsme v tom spolu, mohla bys mi trochu důvěřovat.“
„To ty mně taky. Pochop, že Edward nepřijde!“
„Copak mají proti nim taky blbej prášek? Nebo pěstuji kolem baráku česnek?!“
„Derek je lovec čarodějnic, určitě sis všimla!“ odfrkla.
„Nedělej ze mě tupce, stejně za chvilku umřeme, ne? Tak kdo je Derek?“ Pořád jsme šeptali, mužské hlasy pořád řešili svoje každodenní kraviny. Třeba co se týče obědů.
„Jen známej,“ pípla.
„Hej, poslední den na světě. Můžeš to klidně říct, teda pošeptat. Už je to jedno. Nebo snad věříš, že nás zachrání?“
„To už nás s větší pravděpodobností zachrání puk Donie, ne parta upírů!“
„Proč jim tak strašně nevěříš?“
„A proč ty nevěříš tomu, že Derek je nikdo?“
„Dobře, Giorgie. Jak chceš. Posledních pár hodin, minut a my si budeme lhát. Nikdy jsem nebyla nejlepší sestra, ani ty ne, ale teď snad uznáš, že je hodina pravdy!“
„Fajn, řeknu ti pravdu. Našla jsem tě, protože jsem tě chtěla chránit, ale ty ses musela pelešit s upíry. Čarodějky a upíři prostě nejdou dohromady!“
„A dál?!“
„Lovci po mně jdou už dlouho. A když už tě jednou najdou, mají tvou stopu zaznamenanou. Už se tě prostě nepustí. Mohla jsem klidně odejít, snažit se utíkat nebo se schovat tam, kde mám svoje opatření proti lovcům, ale musela jsem napřed najít tebe. Nechápeš?“ řekla a pohlédla na mě. „Jsme identické, jsme obě čarodějky. Mohli najít místo mě tebe. Jen jsem tě chtěla dostat do bezpečí, jenže jsem musela zjistit, že jsi s upíry. Ztratili jsme čas, drahocenej čas. V tom lese… Kdybychom tam byli dřív, mohli jsme být někde jinde.“

Tupě jsem na ni zírala. Ona mě chtěla chránit?! Giorgia? Není zas tak závistivá. Možná jako sestra, když ta druhá dostane něco lepšího k narozeninám, když se líbí hezčímu klukovi, ale pokud jde o život, o bezpečí, je to velká sestra, která mě chrání. Takže za to prakticky můžu já…

„A to nemohlas říct hned?“ ušklíbla jsem se.
„Ale upíry ti stejně neschvaluju!“
„A jaký magický bytosti mi schvaluješ?“ zeptala jsem se s úsměvem.
„Elfy, rarachy a kentaury,“ odpověděla s nadhledem a pusou plnou smíchu. „Už to vidím, románek s upírem, pak s elfem a nakonec skončíš jako matka a za manžela budeš mít Yettiho a vaše děti budou vypadat jak velkej odpad ze sprchy!“ pronesla vznešeně a začala se smát, já se hned přidala.
„No, počkej, až nám je budeš hlídat, když budeme jezdit na romantické víkendy do hor,“ škádlila jsem ji.
„Tady se někdo baví,“ utrousil někdo za dveřmi, tipovala bych to na Dona.
„Sranda musí být,“ zazněl hlas odněkud víc z dálky.
„Copak, Alexi?“
„Už víme rozsudek!“ přecedil, usmívaje se mezi zuby. 

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hi, bitch. I'm a witch! - 7. kapitola :