Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hi, bitch. I'm a witch! - 8. kapitola

18.01.2014 (07:00) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1728×

Zaznělo to? Nebo už šílím? Opravdu rozhodli? S panikou v očích jsem pohlédla na Giorgiu. Seděla a zaujatě pozorovala dveře, nejspíš se snaží zaslechnout víc, ale zvuky za dveřmi se začaly najednou rozmazávat. Potom Giorgia poprvé promluvila.

„Už to ví, slyšíš?“ optala se.
„Ne, nic neslyším. Co mám…“
„No právě. Nechtějí, abychom něco, cokoliv, uslyšely.“
„A co kdyby? Stejně jsem v háji, ne?“ odfrkla jsem.
„Asi moment překvapení,“ ušklíbla se. „Ta stará okurka se nejspíš uráčila přemýšlet a něco vymyslela,“ dodala.
„Taky starý známý?“ zeptala jsem se opatrně, pořád jsme šeptali. Nemusí vědět všechno.
„Ne,“ řekla a zasmála se. „Je to lídr lovců. Otec Dereka, starej, hnusnej paprika, kterej si myslí, že čarodějky a čarodějové jsou ten nejhorší odpad, který se na zemi kdy zrodil.“
„A co upíři? Ví o jejich existenci?“ Podle zdravého rozumu, tedy alespoň mého, mi přijde upír daleko horší než čarodějové.
„Nevím, můžeš se ho zeptat,“ ušklíbla se na mě. „Možná jen nechce umřít. U upírů to nemáš nikdy jisté. My máme kouzla, ale oni mají sílu, moc, rychlost… třeba je to jen ubohej sráč, to je všechno.“
„Takže… teď nás zapálí na hranici nebo co?“ usmála jsem se.
„Možná,“ řekla s klidem.
„Dělala jsem si legraci, doufám, že to nemyslíš vážně! Přece nás neupálí!“ vyšilovala jsem, dokud mě neutnula.
„Neboj, ještě přece nevíme rozsudek.“
„Ale chceš říct, že je to možný?!“ vypískla jsem.
„V klidu, Bello…“
„V téhle situaci mi říkáš, ať jsme v klidu?!“
„Bože,“ hlesla. „Ty jsi vážně ještě moc malá. Co na to chceš říct?!“
„Jen jsem nečekala, že když jednou za rok přijedeš, tak umřu. Promiň!“
„Neříkalas, že přijde Edward? Copak už tomu nevěříš, že jsi najednou tak bledá? Ano, není to sranda. A ano, s největší pravděpodobností teď umřeme, ale nemusíš se hned sesypat. Jsi čarodějka, tak se podle toho chovej!“
„Jen jsem myslela, že si s tou hranicí děláš srandu,“ pípla jsem. „Edward mě hledá, jen nevím, jestli nás najde včas, ale jak jsi řekla – oni se bojí upírů, ne?“
„To je jen teorie. A shořet není úplně nejlepší smrt, ale dá se z toho uniknout.“
„Jak chceš uniknout, když jsi přivázaná ke kmeni a nohy máš už napůl propečené?!“
„Záleží na tom, jak nás uvážou. Já provozuji magii pomocí rukou, takže…“
„… pokud je dokážeš trochu uvolnit, mohla bys nás z toho dostat?“ zašeptala jsem potichu, ale nadějně.
„Nic neslibuju. Oni nejsou až tak tupí, alespoň ne všichni. Mohou si vymyslet i jinou metodu, při které nebudeme moct pohnout ani víčkem. Nevíš,“ šeptala smířeně. „Musíš se smířit s tím, že možná skončíme špatně. Já už jsem si zvykla. Není to poprvé, co jsem na černé listině.“
„A jsou i jiní?“ ptala jsem se, už trochu víc smířeně, ale v hloubi jsem vystrašená jako dobytek, který právě vstoupil na rohožku před jatkami, jež hlásá: Vítej!
„Nevím, kolik jich je v téhle skupině, ale už jsem jich potkala dost. Oni chodí všude možně. Vypadají jako každý jiný, když zrovna neloví určitou osobu, takže to nikdy nevíš. Hledají ve městech, hlavně v barech a tak. Takže jsi třeba v kině nebo v baru, a když jdeš na záchod, počíhá si na tebe. Potom jsou jen dvě možnosti – smrt nebo vražda. Ale tuhle volbu uděláš tak rychle, že tě to ani netrápí. Zabít proto, abys mohla žít, je něco jiného. Musela bys to zažít.“
„Nebudu tě odsuzovat, neboj,“ pronesla jsem upřímně. „Ale co můžu udělat já?“
„Magii musíš objevit, musí se v tobě probudit. Můžeš jenom křičet o pomoc,“ usmála se.
„Vím, že jsi smířená, ale to se musíš pořád usmívat? Je to depresivní,“ ušklíbla jsem se.
„Lepší než brečet.“

Sotva to dořekla, otevřely se dveře. Klíč zapadl do dírky a se cvaknutím povolil uzamčený zámek. Mohutné, odolné dveře cely se začaly pomalu, ale jistě otvírat. Stál za nimi muž. Tipovala bych ho tak na třicet osm, černé vlasy, zabijácké oči, ale zároveň se skrytím něčím uvnitř, otylý pohled, jako by byl znechucený, jemné strniště a obočí pozvednuté v očekávání. Vypadá trochu jako mafián, ožrala z baru, vrah, kterého jste jednou potkali na ulici, a pořád vás straší jeho pohled, i když jste ho už nikdy neviděli. Vrásky na jeho obličeji zatancovaly – pousmál se. Nejspíš má radost z utrpení, nedivila bych se tomu. Míří na nás mohutnou puškou a sleduje každý náš pohyb. Na levé ruce mu ospale sedí tetování, na právě stříbrný řetízek, jenž se mírně pohupuje. Dokonalý typ může, na kterého bych se bála i podívat, ale zároveň má to něco. Starý, nesympatický, nepřátelský… dráždivý? Proč  mě tak poutají ty jeho oči? Proč mě uchvátil, i když na první pohled vím, že ho nenávidím?

Postoupil krok k nám, ale hlídal se, aby nepoškodil prachový kruh, který nám bránil v použití magie. Vytáhl dvě rudé krabičky z kapes od kalhot, které měl na sobě, a naznačil, že je hodí.

„Chcete je sami vypít, nebo radši nalít do krku?“ zaprskal na nás. Byl to ten hrubý hlas, čemu se ani nedivím, hodí se k němu – Donie.
„Co je to? Šalvěj?“ optala se Giorgia.
„Je to medicína,“ opravil ji a zkřivil obličej v úsměv.
„Jasně. Šalvěj, tu nevypiju ani náhodou!“ prohlásila a pohlédla na mě s jemným šumem strachu.
„Tak nějak jsem doufal, že si vybereš tuhle možnost,“ řekl a zasmál se.

Schoval si lahvičku, kde byl nejspíše nějaký vývar z šalvěje, do kapsy a z druhé vytáhl jinou. Tahle měla krásně nebeskou barvu, až průhlednou. Bez ostychu ji otevřel a její obsah si vysypal, vylil, spustil do krku. Vycucal to jako panáka chlastu. Tohle asi nebude šalvěj… Poté jen tak vstoupil za námi do cely. Nejspíš si teď udělal nějakou tělesnou obranu nebo něco.

„Rád bych tě zastřelil už teď, ale čeká vás něco lepšího.“

Pořád se díval na Giorgiu, pořád mluvil jen s ní. Ne že bych potom nějak prahla, ale copak jsem vzduch? Nebo vědí, že nejsem vůbec nebezpečná? Neustále jsem musela zkoumat jeho oči pokryté sítí z vrásek a toho něčeho. Najednou hodil pohled na mě. Jeho oči se dotkly těch mých. Rychle jsem je sklopila a chvíli, pár sekund hleděla do země. Pak jsem zase vzhlédla, pořád se díval na mě, ale pak jen zmateně zamrkal a znovu se pousmál.

„Ale ustřelit ruku ti můžu. Nebo nohu? Co míň krvácí?“ optal se a jemně se nahnul nad Giorgiu.

Viděla jsem, jak se snaží čarovat. Nenápadně, ale neúspěšně. Myslím, že jemu to bylo jedno. Vypil tu průhlednou tekutinu, ani se neobtěžoval sledovat její ruce, je to jasné.

„Ty budeš Giorgia. Derek říkal, že budeš ta drzejší." Měl pravdu. „Tak… pěkně otevři pusu, jako když letí letadlo,“ řekl a usmál se.

Odšrouboval víčko a lahvičku nahnul nad Giorgiin obličej. Seděla v tureckém sedu, takže by bylo jasné, že ho chce kopnout, kdyby si nohy najednou rozvázala, ale pro mě pozdě ještě nebylo. Okamžitě jsem začala natahovat nohy. Pomalu, opatrně.

„No tak, nemám na to celej den!“ Ale Giorgia jen hleděla do zdi a rezignovaně svírala čelisti. „Tak dobře,“ řekl a chytil ji prudce za bradu. Snažil se jí otevřít ústa, ale bránila se. Stačila jedna, jen jedna rána. Udeřil ji pěstí neurvale do tváře. Lehce vzdychla a povolila rty. Z úst náhle utíkala, spěchala jediná kapička krve. Mapovala si cestu po její bradě až na krk. „Hodná holka,“ pochválil ji a prudce otevřel její pusu, nalil jí obsah ampulky do krku a se smíchem odstoupil.

Z úst se jí náhle vyvalila narůžovělá pěna a začala se třást jako při epileptickém záchvatu. Oči měla ale pořád vytřeštěné, otevřené, vyvalené… Její tělo mělo jeden velký tik. Trvalo to asi třicet sekund, potom její oči usnuly, jako když zhasne svíčka.

„To bylo rychlé. A co ty, čarodějko? Jak to chceš?“ zeptal se s úsměvem. Nejspíš si myslí, že mě zlomil, když jsem viděla Giorgiu, a ano, jsem mimo a vystrašená, ale čemu pomůže, když to vypiju jako hodná ovečka?
„Asi ti udělám radost,“ špitla jsem se zastřeným pohledem vpřed. „Myslíš, že mě tak lehce vystrašíš?“ řekla jsem, teď už jsem hleděla přímo do jeho záhadných očí.
„Jak si přeješ,“ přecedil mezi zuby a přistoupil ke mně, naklonil se a prsty mě chytl za bradu. Při jeho doteku jsem musela ucuknout. „Stačí otevřít hubu.“

Teď stál v dobrém úhlu, pozici, situaci. Lehce a nepozorovaně jsem pokrčila nohu v koleně. „Dobře,“ špitla jsem jakoby uplakaně. A kopla jsem ho rychle a přímo do rozkroku!

Zakňučel jako pes, ale pořád stál ještě nade mnou, jen se držel za nádobíčko. Naprosto instinktivně jsem ho kopla ještě jednou, jedna ruka ho neochránila a druhou ještě držel lahvičku. Znovu zaduněl jeho hlas stěnami a začal couvat. Rychle jsem vstala a hmátla po lahvičce. Donie se opřel o stěnu a skučel, teď už se držel oběma rukama a chrlil nadávky typu děvko nebo kurvo. Čuchla jsem si k lahvičce. Vůbec to nevonělo jako šalvěj. Obsah bublal a ostře zapáchal. Vylila jsem pár kapek na pouta, začala se rozežírat. Podle potřeby jsem si rychle odstranila okovy, jež mě tu držely, a rychle jsem se chtěla vyřítit ven, ale Donie se už troch vzpamatoval a stoupl mi do cesty. Bez rozmyslu jsem mu vychrstla zbytek lahvičky do obličeje. Zařval a okamžitě se sehnul, aby si rychleji dosáhl na poraněná místa. Nečekala jsem ani vteřinu a překročila jsem práh, prach a rozdíl mezi tím být s ní a být jen sama za sebe.

Další za tebou i za mnou! :) Doufám, že se vám začínající napětí líbí, budu ráda za každý nedopalek, jenž pohodíte na tenhle článek. -_- ↓ Johnnana Bannana

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hi, bitch. I'm a witch! - 8. kapitola :