Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 26. kapitola

19.03.2013 (20:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 4758×

„Nevím, jestli je zrovna vhodné jezdit v těchto končinách kabrioletem,“ zamumlal jsem do větru, který jen nekvílel, ale přímo řval.

„Dovol mi na to šlápnout a už to moc dlouho nepotrvá,“ taktizoval Fabian. Podíval jsem se na něj a změřil si jeho měděné vlasy, jak mu lítaly divoce všemi směry. Takhle přitom tedy vypadám já? „No?“ smlouval dál a visel očima na digitálním tachometru. Toužil, aby na obrazovce svítilo sebevražedné číslo.

„Pusť mě za volant a ta kombinace bude začínat trojkou, protože já nemůžu nabourat, ani kdybych chtěl. Jinak pokračuj v krasojízdě sto osmdesát kilometrů v hodině. Už tak jedeš přes povolenou rychlost. A kam vůbec jedeme?“ chtěl jsem vědět, protože Fabian už slavil život s půlkou Ameriky. Mohli jsme jet kamkoliv. Bůhví, jestli se omezí jen na Spojené státy a nepojedeme do Mexika, kde se nás na hranicích pokusí zastřelit.

„Jelikož vím, drahý otče, že jsi z tohohle tripu celý nadšený, tak jen do Seattlu.“ Zamrznul jsem, jak jen to ještě u šutru jde. Jen název toho města ve mně evokoval odporné vzpomínky. Jedy, které věčně trávily můj mozek.

Pocit déjà vu mě nečekaně zasáhnul jako tornádo. Taky jsme se kdysi řítili s Fabianem po dálnici v Astonovi Martinovi, kterého jsem si tehdy pořídil, a jeli jsme ho projet.

Seattle pro mě představoval podsvětí, kam jsem se ještě nepřinutil vrátit.

Před třinácti lety

„Jako psychiatr říkám, že je to choromyslné. Jako tvůj přítel si myslím, že bys do ní měl jít, když už jsi pojmenoval i její stehna,“ poškleboval jsem se Fabianovi, který protočil oči a dál se snažil zapálit si doutník. „A jako upír si stěžuju, protože tohle bude páchnout.“

„Jsou vanilkové,“ vyblekotal s tím tabákem v listu mezi rty.

„I kdyby byly konvalinkové…,“ nechal jsem to vyznít do ztracena, poněvadž mu bylo jasné, co by následovalo. A nechci se opakovat.

Nakonec se mu konečně podařilo i se stáhnutou střechou a dvě stě třiceti kilometrech v hodině doutník uvést do provozu. Mě to, samozřejmě, hned nemilosrdně praštilo do nosu.

„Mám tě fakt rád, kamaráde, ale tohle je mučení.“

Fabian se rozvalil na sedadle se spokojeným úsměvem. Ruce si dal za hlavu.

„Vždyť ty se mučíš pořád,“ odvětil. Stáhnul jsem obočí a podíval se na něj. Nešílel, protože v téhle – pro lidi – obrovské rychlosti civím na něj, místo na silnici.

„Jak to myslíš?“

„Edwarde, já tě znám a navíc jsem taky psychiatr. Troufám si dokonce tvrdit, že dobrý. Jsi ukázkový případ flagelantství…“

„Jsem sebemrskač?“přerušil jsem ho dotčeně.

„Nechceš mi doufám tvrdit, že ne?“ Byl si svojí diagnózou tak jistý. Ovšem, že mě studoval. Byla to profesionální deformace. Všechny pořád zkoumat, protože každý měl svoji míru šílenství. „Podívej se na to. Každý den se necháváš spalovat žízní, která je o to intenzivnější, když žiješ mezi lidmi a existuješ na tom svém tofu. Ty nepřekonáváš další a další mety sebeovládání, protože bys z toho měl radost a vážně to chtěl. Ty se tím trestáš za to, co jsi.“ Zachmuřeně jsem na něj zíral. Takhle se tvářím, když jednou za čtvrt století nepřijdu s něčím šokujícím a pravdivým já, ale někdo jiný. Navíc o mé vlastní osobě. Radši jsem mlčel a srovnával si to v hlavě. Pro mého nejlepšího přítele jsem byl evidentně otevřená kniha. Ale tak to má být. „Kromě toho jsem vypozoroval, že jsi schopný každé neštěstí na světě svalit na sebe a nést za to vinu. Já jsem přesvědčen, že kdyby mě přejelo auto, hledal bys způsob, jak to převést na sebe. Další součást tvého trestu, který sis sám napařil.“

„To… To nemáš dostatečně podložené. Je spousta věcí, o kterých si nemyslím, že za ně nesu vinu. Třeba globální oteplování, kácení pralesů, světová finanční krize…“

„Ale to víš, že ano. Upíři jsou evidentně extrémisti. Neustále mi to potvrzuješ. Stoprocentně bys do toho dokázal zamotat svoji rasu, tudíž nakonec i sebe. Tím pádem bys zase měl přiložit polínka pod kotel…“

„Dobře, uznávám, že některé věci prožívám víc, než je nutné. Ale co třeba Mischel? Zavinil jsem rozpad vašeho manželství…“

„No, ovšem. Tím, že jsi mi přinesl dárek k narozeninám a ona na tebe chtěla skočit rovnou u nás. Moment! Byly to moje narozeniny, takže je to moje vina!“ zvolal sarkasticky.

„Fajn. Mám sklony cítit se osobně vinný…“

„Expert tomu říká narcismus, protože kdybys nevěřil, že jsi všemocný, nemyslíš si, že za všechno neseš vinu.“

„Zpomal na sto dvacet osm kilometrů. Za chvíli projedeme kolem radaru,“ hlesl jsem. Podle analýzy Fabiana Greena jsem si o sobě myslel to nejlepší a nejhorší zároveň. Nikdo mě nikdy nenazval narcistou. Kromě Rosalie, ale v době, kdy probírala veškerý svůj ostouzející repertoár, protože jsem ji odmítnul. Nic racionálního jsem v tom tenkrát nenacházel.

On jediný mě viděl takového, jaký jsem byl. Částečně za to mohlo to, že byl psychiatr. Kdyby tu ještě dneska byl, poznal by, že už si dávno nemyslím, že jsem neomylný a nedotknutelný, nebo že vím všechno nejlépe. Protože já jsem se přece spletl a zničil tak všechno, co mi bylo drahé.

„Fabiane, myslíš si, že jsem dobrý táta?“ Pozvednul obočí, ale soustředil se na cestu. Jeho jediné štěstí.

„To je průzkum veřejného mínění nebo to má nějaký hlubší význam?“

„Já nevím, co si myslíš. Frustruje mě to,“ přiznal jsem. „Navíc bych to vážně rád věděl, protože jsem v existenci zkazil spoustu věcí, ale tohle… Tohle jsem zkazit nesměl.“

„Tati, na rovinu, kompletně jsi mi obětoval posledních deset let. Ať se stalo cokoliv, stál jsi za mnou, připravený mě chytit, až budu padat. Díky tobě jsem si nikdy v tomhle směru na držku nedal. Takže ano. Myslím si, že jsi dobrý otec,“ přitakal. Nikdo mi nic víc potěšujícího říct nemohl. Pro tuhle chvíli mi připadalo, že jsem konečně udělal na světě něco dobrého a správného. Splnil poslání. „Navíc… Nevíš, jak já k tobě, tati, vzhlížím. Je ti sedmnáct, jsi upír, máma umřela při porodu, ale stejně jsi mě vychoval. Neměl si žádný vzor a návod a oba víme, že jsem nebyl jako ostatní děti,“ dodal se smíchem. „A stejně nelítám po světě a nezabíjím pro zábavu všechno, co se pohne. Přitom vím, že bych mohl… Mám smysl pro zodpovědnost a k tobě respekt. Miluju svoji rodinu. Proto jsi dobrý otec.“

„Díky,“ hlesl jsem upřímně. Přetřel jsem mu rameno a stisknul. On jen přikyvoval a zíral na cestu. Tváře mu trochu zčervenaly. Evidentně jsem nebyl na rozpacích sám. Teď přichází ta trapná chvíle ticha. Natáhnul jsem ruku k rádiu a pořádně to osolil, když jsem dal v tomhle kvalitním, italském šperku volume na maximum.

„The Who. Baba O´riley… Poslyš, nevadilo by ti, kdybychom se někde ještě stavili?“ Už jsem to nemohl ignorovat. Celý vesmír mi našeptával, že tam musím. Tohle byla přece jeho milovaná skladba. Vždycky, když začínala úvodní znělka Kriminálky Miami, museli všichni držet ústa zavřená.

„Nevadilo. Čím později, tím lépe. Kam to bude?“

„Na hřbitov.“

Jaké to bylo vrátit se po letech na místo, kde je pochovaný můj nejlepší přítel? Minimálně zkurveně těžké. Kamkoliv jsem se podíval, viděl jsem jen bolest, nenávist a žal. Minulost. Tamhle stála Isabella, když zapouštěli rakev do země, o kousek dál mezi keři mi vyrvala Grace srdce a tady pod hlínou leží rozkládající se tělo samotné…

„Tak po něm jsem pojmenovaný?“ zeptal se Fabian potom, co si všimnul decentního, stříbrného písma, co obrůstalo břečťanem. Nedávno tu někdo byl. Pach byl samozřejmě smytý deštěm, ale přinesl růže.

„Jo… Po něm.“

„Tati, tys měl za nejlepšího kamaráda člověka?“ vyjel překvapeně. Nikdy jsem mu to neřekl a znal mě jako někoho, kdo se lidí straní. Hlavně kvůli jejich špatné trvanlivosti, která někomu – třeba mně – pak působí akorát věčné utrpení.

„Jak jsi přišel na to, že byl nejlepší?“

„No, běžně se děti nepojmenovávají po známých,“ vydedukoval správně. Jen jsem přikyvoval. „Bylo mu čtyřicet tři, takže v tom nic přirozeného zřejmě nebylo. Co se mu stalo?“

Zabila ho tvá matka… Ne, to radši vynechám. Aniž bych se o to snažil, vypěstoval jsem ve Fabianovi představu, že jeho matka Isabella byla jakási hrdinka, co obětovala život pro syna.

Myslel si, že ho matka milovala.

„Zavraždili ho, protože se nedal podplatit. A takoví končí mrtví. Nehodí se někomu do krámu,“ zašeptal jsem a naposledy se na náhrobek podíval. Potom jsem se rozešel pryč. Příliš to bolelo.

Doběhnul mě a položil mi ruku na rameno, abych mu věnoval pozornost.

„Ale jak to, že jsi měl tak blízko člověku, a teď si k nim žádný vztah nevytvoříš ani za zlaté prase?“ zeptal se nechápavě. Je tak mladý… V deseti lidských letech neví nic o světě a všech zvěrstvech, co se tu odehrávají.

„Protože lidé, Fabiane, umírají. To je ten základní rozdíl mezi jejich rasou a naší. Největší diference není tělo z kamene nebo to, že jsme jim vysoce nadřazení, ale smrtelnost. Nikdy se nepřipoutávej k člověku. Přijdeš o něj.“

Po hřbitově – jak krásně to na sebe navazuje – jsem byl přinucen navštívit bar. Aspoň, že to nebyla Lucerna, kam jsme se chodili bavit s kolegy a hlavně mým mrtvým přítelem.

Trvalo pět sekund, než se v rozsáhlém, luxusním lokálu Fabiánův štít rozprostřel a zalezl do každého koutu, tudíž jsem stačil něco vyposlechnout. Všichni se domnívali, že jsme jednovaječná dvojčata. Dámy, že mají před sebou ty nejvíc sexy kusy, co viděly. Na tomhle se nikdy nic nezmění. Vždycky to bude – óóó a ááá.

Přirozeně tu mého povedeného synka všichni znali. Ahoj, Fabiane a čau, miláčku, se ozývalo odevšad.

Bože můj, tohle bude noční můra.

Posadil jsem se na lavici u stolu v rohu a ani se nestačil schovat za nápojový lístek, protože se to tu nehanebně shluklo. Jako když hodíte slepicím do ohrady zrní. Sesypou se na to.

Fabianovi ta nejrychlejší hupsla rovnou na klín a rukou se mu začala hrabat ve vlasech. Já nejspíš vyhlížel jako nasraný upír a ony měly instinkty v pořádku, takže mě taky nezačaly otlapkávat jako kočku domácí.

„Nikdy jsi nám neřekl, že máš bratra,“ vyčetlo mu to děvče.

„A mnohem hezčího bratra,“ dodala další, která se k němu lísala zezadu.

„Nejsem jeho bratr, ale otec. A kdybych byl i váš otec, seděla byste doma a opakovala si zdrávas,“ zasyčel jsem. Vždyť jí mohlo být sedmnáct a je zmalovaná jak Marfuška. Ty ostatní na tom nebyly o moc lépe. Napité a bez rozumu, vydané napospas všem pochybným existencím v okolí.

„Jeho táta? To jsi uhodl, frajere,“ zasmála se. Rysy mi ztvrdly a v ramenou jsem se nahrbil. Měl jsem jeden ze svých příjemnějších výrazů, co hlásal mír a lásku.

Nasucho polkla a pevněji se přivinula k Fabianovi.

„Hele, dámy, zvedněte vaše krásné zadky a opusťte na chvíli prostor. Potřebuju si s tátou promluvit. Věřte, že potom bude mnohem dostupnější,“ slíbil jim s jistotou. Protočil jsem oči, ale nevšímal si toho. Civěl jsem do výběru vín a přemýšlel nad útěkem. Až se opije, mohlo by to jít… Ale musím mu sebrat klíčky od auta, protože až bude sťatý pod obraz, na svoji přísahu si nevzpomene.

Když jsme zůstali sami, nahnul se ke mně.

„Tati, trávíš atmosféru,“ sykl.

„Jsem upír. To my děláme často,“ odvětil jsem a stále zíral na pozdní sklizeň.

„I s Jasperem by tu byla větší zábava.“

„Tak jsi měl jít s Jasperem,“ odsekl jsem a zvednul k němu oči. Narovnal se.

„To je vážně takový problém zvládnout jednu jedinou, zasranou noc?“ Asi jsem ho hodně podráždil. Duhovky mu o pár odstínů postupně ztmavly. „Ty se nenávidíš, tati, ale zároveň se obdivuješ.“

„Prosím? Řekni mi to ještě jednou!“ zavrčel jsem.

„A obdivuješ se tak moc, že se bojíš něco změnit a pohnout se kupředu, abys neztratil na vlastní výjimečnosti.“ Nechápal jsem to a už vůbec to nechtěl přijmout a akceptovat, i kdyby to byla pravda. Odsunul jsem se hlučně na židli od stolu a vstal. Ráznými kroky jsem prošel bar až ke dveřím, se kterými jsem prásknul. Fabian mi byl v patách.

„Ale ty se máš právo obdivovat. Jenže právě teď ti to ničí existenci,“ řval na mě na ulici v noci v hustém dešti. Obloha zasvítila, když jeho slova bouřka potvrdila a po hromu následoval blesk. Otočil jsem se a namířil na něj ukazovákem.

„Fabiane, jsi celý po mně, takže si taky myslíš, že víš všechno nejlíp, ale ve skutečnosti nevíš vůbec nic!“

„Vím, že jsi nešťastný a nikdy se nesměješ. Užíráš se a nechceš s tím nic dělat.“

„Já nejsem žádný tvůj kamarád. Uvědom si, s kým mluvíš!“

„Tati, máma umřela a Grace ti neodpustila…“

„Kdo ti řekl o Grace?“ vyprskl jsem překvapeně. Tohle byla rána pod pás. To jméno přede mnou už nikdo léta nevyslovil.

„Na tom nezáleží. Důležité je, že se přes to musíš přenést. Kdyby Grace byla ta pravá, zamiloval by ses do ní na první pohled. Tak už to přece u upírů bývá. Ale vy jste spolu chodili a nic z toho.“ Dal jsem si obličej do dlaní a kroutil přitom hlavou, že to tak není. „Je mi zle z toho, co jsem ti řekl. Ty jsi můj táta a já k tobě mám čistý respekt, ale nebudu sledovat, jak se sám ničíš. Nevychoval si mě tak, abych na otce kašlal.“

Jeho slova nic nezměnily, protože já už se ničit nemusím. Já zničený jsem. Může za to jeho matka, ale on tuhle nejdůležitější část příběhu nezná, takže nemá nejmenší tušení o čem mluví. Za to můžu já. Přece jsem mu ji neřekl.

Měl jen tu méně hroznou verzi a já se podle toho musím zachovat. Proto jsem se s ním vrátil dovnitř a zahrál Edwarda Cullena před Isabellou Swanovou. A přikořenil jsem to ještě hereckým uměním, protože s tím Edwardem by taky moc zábava nebyla. Aspoň ne taková, jakou si představoval Fabian. Smál jsem se, povídal si a kupoval drinky. Nepustil jsem ven jedinou negaci.

S každou další hodinou jsem mé divadlo pro to, aby byl Fabian šťastný, dělal reálnější. Byl jsem stále rozvernější a přátelštější. Můj syn si spokojeně myslel, že mi promluvil do duše a já obrátil o tři sta šedesát stupňů.

„Edward! Edward! Edward!“ ječeli všichni sborově, když jsem pil Campari z pupeční jamky blondýny. Ve světlovlasé společnosti jsem tu pobýval nejvíc, přestože nebyly můj typ, protože brunety mi přirozeně připomínaly ji. Nedej bože zrzky.

„Hele, tati, podívej se na tu u dveří,“ šeptl Fabian potom, co jsem už neměl přilepená ústa na cizím břiše. Poslechnul jsem a podíval se na další blondýnu. Ale tahle byla na člověka výstavní kus. „Já ti ji nechám. Je čas splnit poslední bod programu.“

„Ale já…“

„Já si ani nechci domýšlet, jak dlouho jsi s nikým nespal. Takže tě prosím, aby ses s ní šel seznámit. Mám přece narozeniny. Moje přání jsou důležitá.“

„Narozeniny nemáš už tři hodiny,“ osvětlil jsem mu a díval se na tu ženu. Nevypadala otravně a dokonce ani jako lehká dívka. Její vzezření bylo naopak celkem seriózní.

„Nepodstatný detail. Jdi se jí představit a pak ji sbal,“ nakázal. Řekl jsem, že to udělám pro něj. Není důležité, že je to jen lež. Hlavně když bude šťastný.

Obrátil jsem se na patě a šel k ní. Okamžitě si mě všimla. Zorničky se jí rozšířily a ruce roztřásly.

„Ahoj. Edward.“ Splnil jsem Fabianovy pokyny a pokřiveně se usmál, čímž jsem vystřelil z pistole a její srdce se rozběhlo jako o život, aby tenhle maratón vyhrálo.

„Patricie,“ opětovala mi a zamrkala. Teplota jejího těla stoupala závratnou rychlostí. Zchladil jsem ji, když jsem jí stisknul ruku.

„Můžu tě pozvat na drink, Patricie?“ optal jsem se pohotově. „Anebo můžeme jít k tobě domů, kde se spolu vyspíme,“ vyklopil jsem to na rovinu. Byl jsem sám v šoku, že jsem to ze sebe takhle vylil. Ale pak mi došlo, proč to tak bylo. Za prvé – prožil jsem něco šíleného. Mám dítě s psychopatem. Za druhé – je mi všechno jedno. A za třetí – čas přestat si hrát na kočku a myš. Věděl jsem, jak na lidi působím a tahle noc byla jen úkol.

„To budu ráda, protože teď alkohol stejně nemůžu,“ odpověděla bez zaváhání a bez jediného stínu překvapení nebo pohoršení. Tohle bylo jako uzavírat obchod. „Jdeme. Bydlím za rohem,“ řekla mi s úsměvem. Ani se v baru neohřála a vyšla ven. Ohlédnul jsem se na Fabiana, který málem skákal štěstím do stropu. Ukazoval mi přitom zdvižené palce.

Vyspím se s nějakou ženskou, abych udělal synovi radost. No, to je náramné. Zcela jistě se s tím otcové po celém světě setkávají každý den.

Vyšel jsem za ní, vstříc svému hlubokomyslnému poslání.

„Čím se živíš, Patricie?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála, zatímco si k ní jdeme zašukat. Je to zvláštní…

„Jsem šéfkuchařka. Ty?“ Fabiánův štít byl dávno z dosahu a já tak zjistil, že její mysl je stejná jako ostatních. Nevím, co jsem čekal… Ale aspoň nebyla hloupá. Jen měla ráda sex a těšila se na nezávazný úlet, i když by si mě tedy klidně vzala.

„Já jsem psychiatr. Bývalý psychiatr,“ opravil jsem se s hořkými myšlenkami. „Bylo to vážně za rohem,“ poznamenal jsem, protože vytáhla klíče. Odemknula a já protáhnul nad její hlavou ruku, abych jí dveře otevřel a podržel.

Nastoupili jsme do výtahu. Stáli jsme každý na jednom konci a zírali do podlahy. Divné bylo, že jsem si přitom nepřipadal hloupě. Vážně šlo všechno dění mimo mě. Jako bych se na to koukal z dálky a nijak se mě to netýkalo.

Když mě pouštěla do svého uklizeného, čistého bytu, ani jednou ji nenapadlo, že bych mohl být zloděj nebo vrah. Nebo že mám nějakou pěknou pohlavní nemoc.

Jakmile jsem zavřel dveře a obrátil se k ní čelem, natiskla se na mě. Byla to třetí žena v mé existenci, kterou jsem líbal. S Isabellou to bylo zvrácené a pořád jsem ji přitom chtěl zabít. Ne pro krev, ale protože jsem ji nenáviděl. S Grace to bylo skvělé a… bezbolestné.

Přetočil jsem se a opřel ji o dveře. Když už plním úkol, taky z toho můžu něco mít. Třeba dobrý sex.

Vklínil jsem se kolenem mezi její nohy a ruce jí za zápěstí přirazil ke dveřím. Líbal jsem ji na krku a ona mi vzdychala do ucha. Podařilo se jí tím ve mně něco probudit. Líbilo se mi to.

Možná, že sex není tak složitá věc, jako jsem si kdysi představoval. Nemusíme se milovat a kdesi cosi, abychom si to užili.

„Tohle normálně nedělám, ale už jsem to vážně potřebovala.“ Nelhala. Byla rozvedená a půl roku na suchu. No, to já byl devět let.

„Mně je jedno, co děláš nebo neděláš. Nejsem tu, abych tě soudil,“ zasyčel jsem a vysadil si ji na sebe. Zkřížila nohy v kotnících na mých bedrech a opečovávala pro změnu mě, když líbala hranu mé dolní čelisti.

„Ty dveře na konci,“ navigovala mě. Donesl jsem ji do její modré ložnice a hodil do postele. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že tohle udělám, ťukám si na čelo.

Rozepnul jsem si kalhoty a Patricie si vyhrnula šaty. Stáhnul jsem jí punčochy i s kalhotkami a zahodil je někam za sebe.

Spěchali jsme, a to tak moc, že si při prudkém pohybu sedřela řetízkem kůži na krku. Sykla, ale nevšímala si toho. No, já bych v tu chvíli v hajzlu. V té maličké rance se perlila jediná kapička krve.

Prsty mi přejížděla po tvářích, jak mě chtěla stáhnout dolů – k jejím ústům.

Byla tam. Zářivá a sladká. Dokonalá.

Rudá opona mi zatemnila zrak a vnitřní stěny krku kontrahovaly a stahovaly se bolestivě k sobě.

„Edwarde, co je?“ chtěla vědět, protože jsem absolutně zamrznul a očima hypnotizoval ten škrábanec. Vlastně to nebyl ani škrábanec. Jen odřeninka. Odřeninka, která ji zabije. Bylo jedno, jestli je to obrovská, tržná rána nebo tohle. Výsledek je stejný. „Jen jsem se škrábla,“ řekla mi a ještě přilila tekutý podpalovač do mých útrob, protože ohnula hlavu a vystavila mi to tak. A lila dál – přetřela si to a tím uvolnila ještě větší koncentraci vůně.

Probíhal ten známý, vnitřní boj.

Nedělej to – každý lidský život je vzácný.

Lidé jsou primitivní skety, co myslí jen na sebe… Jeden člověk mě zruinoval.

Když je upír vegetarián, nejen, že může mít rodinu, ale taky má svědomí na rozdávání, cítí stud a vinu. Já už jsem to ale cítit nechtěl. Nic z toho. Všechno, co jsem chtěl, je být normální a nerozpadat se.

Schopnost ovládnout se je zázrak a ta nejtvrdší dřina. Stačí jedno zaváhání a celá akce se zboří jako domeček z karet.

Tohle bylo nevyhnutelné. Nedokážu to… Já to ani dokázat nechci.

Zakousnul jsem se jí tvrdě do hrdla a majetnicky ji sevřel v náruči. Po skoro století moje zuby prošly šťavnatou lidskou kůží. Horká krev mi proudila ústy a rozlévala se po těle. Nebyl tam jediný hořký tón, kořist odporně nepáchla, ale krásně voněla.

Nenasytně jsem se prokousával víc a víc dovnitř – rozmělňoval její hrdlo. Už ani nemohla křičet. Nejen, že jsem jí rukou rozdrtil v zápalu žízně vaz, ale z úst jí už dávno lila krev.

Sotva srdce přestalo bít, červená mlha ustoupila jak z mého zraku, tak z mého mozku, který pohltila. Až teď jsem věděl, co jsem udělal.

Čekal jsem na zdrcující vinu. Jenže ta nepřicházela.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 26. kapitola: